Jak udatný Greučan vrátil na oblohu slunce a měsíc

zobrazeno 46×

Vložil(a): jitkamety, 26. 5. 2016 17.50

Za toho času, kdy bylo i nebylo, přihodila se jednou velice zlá věc, která se nikomu nelíbila a taky se líbit nemohla.
Draci tenkrát uloupili z oblohy slunce a měsíc, a sami si představte, moji zlatí, co tím způsobili. Nebyl pak den a nebyla noc, pouze něco mezi tím, jakési ustavičné šírání, a lidé nevěděli, jestli jít spát, nebo vstávat, nebo zasednout k obědu.
Nebeské lucerny sundali z oblohy dva zpupní draci, otec se synem, co žili v Dračím zámku za Zeleným lesem. Jednoho dne kvečeru, zrovna když slunce zapadalo a měsíc vycházel, vznesli se na svých okřídlených koních vzhůru, starý drak skočil po slunci, mladý po měsíci, strhli je na zem a ukryli neznámo kam. A udělali Vám to z čiré troufalosti, jen aby ukázali všemu pokojnému tvorstvu, co draci dovedou.
Císař té říše z toho byl celý ustaraný. Tím spíš, že se mu říkalo Duhový, a teď neměl slunce ani měsíc a právě tak ani duhu na nebi, zato nespokojených poddaných měl najednou ažaž. Zkusil to s draky nejdřív po dobrém a vypravil k Zelenému lesu poselstvo s prosíkem. Jenže ti zlotřilí draci se jim pustě vysmáli a hurtem je hnali zpátky; milí vyslanci byli nakonec rádi, že zachránili holou kůži. Duhový císař nevěděl kudy kam, i udělal, co císařové obyčejně dělávají, když se octnou v úzkých. Nařídil vyhlásit od kraje ke kraji, že dá polovinu císařství a svou dceru tomu, kdo slunce a měsíc dobude od draků zpátky; kdo se však vrátí s nepořízenou, ten bude o hlavu kratší.
Dost junáků se přihlásilo, někteří se možná trochu holedbali a přecenili své síly, ale s těmi dračími zlotřilci nepořídil nikdo. Nebylo málo mládenců, co složili kosti v Zeleném lese, a jestli někdo stačil drakům upláchnout, stejně mu hlava na ramenou nezůstala.
V té době žil v jedné vesnici udatný mládenec jménem Greučan, a když se doslechl, co císařští hlasatelé dávají všudy na vědomí, řekl si, že by to mohl zkusit. A protože nebyl jen lamželezo, ale měl i vtipnou hlavu, nerozkřikoval nic na potkání a vydal se přímo do hlavního města, aby se nejprve poohlédl, že potom uvidí.
Jenže co neviděl hned před městskou bránou: císařští vojáci tam právě vedli na smrt dva mládence, kteří zběhli z boje s těmi hanebnými draky. A v tu chvíli se Greučan rozhodl vsadí, všechno na jedinou kartu, ať padne jak padne.
Zadržel stráž, těm chlapcům řekl, aby ještě nezoufali, a spěchal rovnou k císaři.
„Výsosti,“ řekl, když stanul před trůnem, „rád bych s Tebou hovořil od srdce, protože mi záleží na tom, abys z tohoto trůnu vládl ještě dlouhá léta ve zdraví a pokoji. Dobrého císaře však dělají i dobří poddaní, a Ty se o nejlepší sám připravuješ.“
„O čem to mluvíš, Greučane?“ podivil se císař a neznělo to nijak přívětivě.
„Teď zrovna o těch junácích, které Tví vojáci vyvedli z brány. Neměli snad dost odvahy, když se Ti přihlásili do boje s draky?“
„Nepořídili, Greučane. Vidíš na obloze nebeské světlo? Můžeš mi povědět, zdali je večer, nebo ráno?“
„Pokusili se, můj císaři, zatímco ostatní seděli za pecí a dokázali jen reptat.“
Tu císař vzdychl:
„Já vím, na moje panování se dnes po celé říši reptá a do ' boje s draky se už nikomu nechce. A co mám dělat? To mám měnit své císařské výnosy a být v téhle zlé době ještě milostivý?“
Karta padla a Greučan řekl:
„Přihlásím se Ti sám. Výsosti, dáš-li těm dvěma mládencům život.“
„Nu, milý Greučane, pokud jsi k seči pohotový jako k řeči, rád Tvou podmínku přijmu. Ale to si pamatuj, jestli neuspěješ, za sebe mě prosit nechoď!“
A milý Greučan v tom vězel až po uši. Co teď?
Ze všeho nejdřív se zastavil doma a požádal svého bratra Šerbana, aby mu přispěl svou pomocí. A vydali se spolu za moudrým Ohnivcem, kovářem všech kovářů, o němž se říkalo, že prý kdysi kul samotnou Zemi; od těch časů, co se sbratřil s ohněm, ctili ho lidé i němá tvář. Greučan Ohnivcovi jednou vypomohl, když potřeboval k výhni zdatného mládence, a teď věděl, že nenajde druhého, který by pro něj měl lepší radu.
I radili se všichni tři, všechno rozvážili, na nic nezapomněli, a moudrý Ohnivec se rozhodl, že pro dobrý skutek se také sám do věci vloží.
Než se Greučan s Serbanem přichystali na cestu, šel ke své výhni, dmýchl do ohně a řekl mu:
„Ukovám Greučanovu podobu z ryzího železa a moji tovaryši ji v Tobě budou žhavit, dokud bude třeba. Bratříčku, dej udatnému Greučanovi svou sílu, chce vrátit nebeská světla, kam patří!“
Pak zašel ke včelínu, vypustil včelky a poprosil je:
„Leťte, bzučilky moje, spěchejte k Dračímu zámku a všude tam vyprávějte, že jste cestou viděly Greučana z ryzího železa, co je na světě nejsilnější a co se chystá vrátit nebeská světla, kam patří.“
A do třetice zašel k holubníku, vypustil holuby a požádal je:
„Leťte, siváčkové moji, doleťte k Zelenému lesu, tam čekejte na udatného Greučana a vezměte ho mezi sebe, protože se chystá vrátit nebeská světla, kam patří.“
Když potom Greučan vyskočil na koně, moudrý Ohnivec mu řekl:
„Udělal jsem, co jsem slíbil, dál už se musíš starat sám, udatný Greučane. Nezapomeň, že ti dva draci se umějí bít v zápase i v každé zbrani a že jejich ženy, stará a mladá dračice, jsou mazané čertovskou mastí!“
Tak si dali sbohem, na svého koně vyskočil i Šerban a bratři vyrazili po cestách necestách k Zelenému lesu, za nímž se skrýval Dračí zámek. Když dojeli na poslední rozcestí, odkud už vedly jen pěšinky odnikud nikam anebo cestička rovnou do dračí náruče, zastavili, seskočili, vyndali z torny bílý chléb a naposled spolu pojedli.
Pak Greučan vstal, zabodl do země svůj nůž a pravil bratrovi:
„Jestli ta čistá čepel zreziví, bude to znamení, že se víc nevrátím. Ty pak už nečekej, Šerbane, vezmi koně a vrať se s nimi domů.“
Tak se rozloučili na posledním rozcestí a Greučan se vydal tou rovnou cestičkou k Zelenému lesu. Jen došel k prvnímu stromu, sneslo se na zem hejno šedobílých holubů. Tu Greučan udělal kotrmelec, proměnil se v toho nejbělejšího z nich a vzlétl s nimi nad Zelený les.
A to už v Dračím zámku za lesem běžela mladá dračice kvapem přes dvůr s novinou:
„Táto, muži a máti, od nynějška nám bude zle! Greučan ukovaný z ryzího železa, ten, co je nejsilnější na světě, se chystá vrátit slunce a měsíc, kam patří!“
„Kdes to vzala, dceruško?“
„Kdo Ti to povídal, ženo?“
„Pověděly mi to právě včelky na česnu!“
A to už dosedlo na poslední strom Zeleného lesa a na ten první strom před Dračím zámkem hejno sivých holoubků.
„Vlci by ho měli sežrat, toho železného Greučana!“ rozkatila se stará dračice.
A jeden holub, holoubek nejbělejší, vzlétl nad Dračí zámek, zakroužil a usadil se drakům rovnou na okno.
V té chvíli mávl mladý drak rukou a osopil se na obě dračice:
„Včelí bzukot a babské tlachy! Ještě se nenarodil, kdo by nás zmohl!“
A starý drak se k němu stejně zpupně připojil:
„Až tady bude Greučan z ryzího železa, rád si to s ním rozdám, a ještě mu dám vybrat, na jaký způsob boje! A Vy se starejte o své, dračí baby, jedeme na lov za Zelený můstek, rozpalte oheň a chystejte hrnce!“
Bílý holoubek vzlétl z okna Dračího zámku, draci se vydali na lov a stará dračice řekla ustaraně mladé:
„Nevím, nevím, jak to všechno dopadne a jestli se ke stolu dnes všichni sejdeme, dceruško. Těm našim mužům vyrostl hřebínek až do nebe. A přitom nám na okně seděl roztomilý holoubek, ale jeho oči se nepodobaly očím ptáka, spíš očím Greučana ukovaného z ryzího železa!“
Jenže to už bílý holub, obklopen hejnem siváčků, hledal v Zeleném lese Zelený můstek. Když ho našel, snesl se k zemi, zatřepetal křídly a proměnil se v statného mládence, který se pod ten můstek ukryl.
Zanedlouho se ozval dusot kopyt, k můstku se blížil mladý drak. A jeho okřídlený kůň najednou zafrkal, zařičel a uskočil o sedm kroků zpátky.
„Co třeštíš, zbabělce!“ rozzuřil se drak. „Nikoho na světě se nelekám, leda Greučana ukovaného z ryzího železa, ale i toho svou pěstí skolím!“
V tu chvíli vyšel Greučan z úkrytu:
„Tady jsem, smělý draku, a už na Tebe čekám! Budeme se bít palaši, nebo se utkáme v zápase?“
„V zápase, Greučane. V tom se ukáže, kdo z nás má víc sily!“
A pustili se do křížku a supěli a oddychovali, až drak zarazil Greučana po kolena do země. Ten se však vzepřel, popadl draka, zarazil ho do země po krk a palašem mu uťal hlavu. Drakovu mrtvolu hodil i s koněm pod můstek, schoval se a odpočíval.
Ozval se dusot kopyt, k můstku se blížil starý drak. Rozlítil se jako ďas, když jeho kůň najednou zafrkal, zařičel a uskočil před můstkem o celých sedmnáct kroků zpátky.
„Co třeštíš, zbabělce! Pamatuj si, že se nikoho na světě neleknu, leda Greučana ukovaného z ryzího železa, ale i toho máchnutím palaše skolím!“
Greučan vystoupil z úkrytu:
„Tady mě máš, ty nejsmělejší z draků! Pojď, změříme své síly. Chceš se potýkat palašem, kopím, nebo v zápase?“
Starý drak si vybral palaš, bojovali tedy palaši, ale ty se jim brzy na kousky sozpadly, bojovali potom kopími, ale kopí se jim rozletěla jako třísky. I vrhli se na sebe beze zbraní, země duněla a kosti praštěly. Bojovali a byli k smrti unavení a k smrti vyčerpaní žízní. Tu si drak povšiml, že nad nimi krouží havran, smutný pták, a pozoruje jejich zápolení.
„Havrane, černý havrane,“ zavolal na něho, „přines mi v zobáku vody, dám Ti za ni tohohle mrtvého mládence!“
Greučan však nezůstal pozadu:
„Havrane, černý havrane,“ zavolal, „přines mi v zobáku vody, dám Ti dva mrtvé draky a dva mrtvé koně k tomu!“
Když to havran uslyšel, donesl vodu Greučanovi, a ten načerpal nové síly, popadl draka, zarazil ho do země, že mu jen hlava trčela ven, a zeptal se ho:
„Pověz mi, ničemný draku, kam jste schovali slunce a měsíc? Teď už mi neunikneš!“
Drak se ošíval a lhal, až se mu od tlamy prášilo, jenomže Greučan nepovolil:
„Ať povíš, nebo nepovíš, já si slunce a měsíc najdu, ale Ty budeš o hlavu kratší!“
A tu drak přiznal:
„V Zeleném lese stojí věž, do té jsme zavřeli slunce a měsíc na sedmdesát sedm západů. A pusť mě, Greučane, beze mě ten zámek neodemkneš, odmyká ho pouze můj pravý malíček.“
Greučan se rozmáchl, usekl drakovi hlavu, uřízl mu pravý malíček a vydal se k té věži uprostřed Zeleného lesa.
Odemkl bránu dračím malíčkem a uvnitř ve věži opravdu spatřil slunce i měsíc. Vystoupil po sedmdesáti sedmi schodech nahoru, vzal slunce do pravé ruky, měsíc do levé a vyhodil je zpátky na oblohu. A na chviličku Vám byl den a byla noc, to než slunce našlo svoji dráhu a vystoupilo po nebi nahoru a než měsíc dorazil tam, kam chodí spát. Také unavený Greučan usnul, třebaže byl zas jednou bílý den, a spal a ve snu se usmíval.
To už slunce zasvítilo i Šerbanovi, který dosud čekal na bratra na posledním rozcestí před Zeleným lesem, a zasvítilo celé říši Duhového císaře, kde všichni velebili udatného Greučana, protože zvěst o jeho činu roznášely přes hory a doly samy sluneční paprsky.
Greučan se zatím probudil a vydal se na zpáteční cestu se sluncem nad hlavou. Setkal se s bratrem na smluveném místě, objali se, sedli na koně a uháněli k lidským obydlím.
Jak jeli, zahlédl Šerban při cestě hrušeň obsypanou zlatými plody a poprosil Greučana, zda by se mohli osvěžit lákavým ovocem. Seskočili s koní a Šerban už sahal po hrušce, když jeho bratrovi proletěla kolem ucha včelka. A jen zaslechl ten její bzukot, vzpomněl si na Ohnivcovy rady. Rozmáchl se, zaťal palaš do stromu a z kmene vytryskl proud černé mízy.
„Dostals mě, Greučane, tak jako jsi dostal mého muže!“ ozval se zdálky hlas mladé dračice a hrušeň se rozpadla na prach.
I jeli bratři dál a pobídli koně a Greučan žádal Šerbana:
„Ohlédni se a pověz mi, co vidíš?“
„Vidím za námi černý mrak, bratříčku.“
Letěli jako vítr a tu se Greučan ptá:
„Ohlédni se a pověz mi, co vidíš?“
„Vidím za námi ohnivý mrak, bratříčku.“
Letěli jako s větrem o závod, a řeknu Vám, že měli proč, dorazili právě včas, aby za sebou zabouchli vrata Ohnivcovy kovárny. To stará dračice se za nimi hnala s obrovskou tlamou dokořán, jednu čelist k zemi a druhou k nebi.
A zkusila to teď s novou lstí:
„Greučane, železný Greučane, přemohl jsi mi muže, přemohl jsi mi syna, a neviděla jsem Tě než jako bílého holuba. Ukaž se mi, jak vypadáš!“
Tu Greučan nelenil, prorazil ve zdi otvor. Ohnivec k němu přiložil Greučanovu podobu ukovanou z ryzího železa, kterou jeho tovaryši bezustání žhavili ve výhni, a když dračice otevřela tlamu, aby Greučana zhltla. Ohnivec jí ten žhoucí kov vrazil do chřtánu. Dračice polkla, svalila se na zem a její tělo se proměnilo v hromadu železa.
Tři slunečné dny a tři měsíční noci slavili bratři s moudrým Ohnivcem, kovářem všech kovářů, vítězství nad draky a radovalo se s nimi všechno pokojné tvorstvo. Čtvrtého dne začal Ohnivec z té hromady železa, co mu po staré dračici zůstala na dvoře, kout pro Greučana vůz s třemi koňmi. Dohotovil je, dýchl na ně a železní koně se proměnili v živé vraníky.
Bratři nasedli do vozu, a jako by ti vraní koně měli dračí sílu, vznesli se do oblak a nesli vůz oblohou konečně k Duhovému císaři, kde na udatného Greučana čekala zasloužená odměna: polovina říše a princezna k tomu.
Jak to bylo dál, to Vám už nepovím. Zrovna zapršelo, vysvitlo slunce, a když se na nebi jako malovaná ukázala duha, já skočil do sedla a rychle odejel, abych Vám tuhle pohádku pěkně zateplá pověděl. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight