Jak starý Sultán vedl vojnu

Jeden sedlák měl věrného bílého psa, kterému říkali Sultán. Pes ve službě zestárnul, ztratil všechny zuby a přestal být ke strachu. Jednoho dne stál sedlák se svojí ženou před dveřmi domu a řekl:
„Zítra Sultána utratím, už není vůbec k užitku.“ Žena, která pocítila s věrným zvířetem soucit, řekla:
„Sloužil u nás dlouhá léta a střežil nás poctivě, copak se mu můžeme takto odvděčit?“
„Ale což,“ řekl muž „zbláznila ses? V hubě nemá žádné zuby, žádnému zloději strachu nenažene a za své služby byl odměněn dost a dost. Vždy dostal dobře najíst.“
Ubohý Sultán, který ležel natažený opodál, všechno slyšel a bylo mu do ukrutného smutku z toho, že zítřek bude jeho posledním dnem. Měl jednoho dobrého přítele, byl to vlk, ke kterému se večer odplížil do lesa, aby mu žaloval na svůj nešťastný úděl.
„Poslouchej, kmotře,“ řekl vlk „upokoj se, já Ti z té šlamastyky pomohu. Něco mě napadlo. Brzy ráno půjde Tvůj pán se ženou na sena a vezmou s sebou i své malé dítě, protože doma nikdo nezůstane. Zatímco budou pracovat, položí dítě do stínu pod keř. Lehni si opodál vedle něj, jako bys je chtěl hlídat. Já tam pak z lesa přijdu a dítě ukradnu a Ty se za mnou vydáš kalupem. Já dítě upustím a Ty ho přineseš zpět. Budou si myslit, že jsi je zachránil, a budou Ti tak vděční, že Ti nedokáží ublížit, naopak dočkáš se od nich velké milosti a nechají si Tě u sebe.“ Ten nápad se Sultánovi věru líbil a jak to vymysleli, tak to také provedli.
Otec hořekoval, když viděl, jak vlk uhání po poli s dítětem pryč, ale když chlapce Sultán přinesl zpět, byl celý blažený, hladil ho po kožichu a říkal:
„Nikdo Ti nezkřiví ani chlup na hlavě, budeš jíst náš chléb tak dlouho, dokud budeš žít.“ a svojí ženě řekl: „Jdi hned domů a uvař Sultánovi žemlovou kaši, tu nemusí kousat a vezmi polštář z mé postele, na tom teď bude spát.“
Od té chvíle se měl starý Sultán tak dobře, jak by si jen pes mohl přát. Ale brzy nato ho navštívil vlk, který se také těšil z toho, že se to vše tak dobře vydařilo.
„Nu, kmotře,“ řekl „mohl bys přivřít jedno oko, abych mohl Tvému pánu vzít jednu tučnou ovci. Neboť věz, že i pro mne je to čím dál těžší protloukat se životem.“
„S tím nepočítej,“ řekl pes „svému pánu zůstanu věrný, to Ti nikdy nedovolím.“ Vlk si ale myslel, že to byly jen takové psí řeči, tak se v noci vplížil do ovčína a chtěl si odnést ovci. Ale sedlák, kterému vlkův úmysl Sultán prozradil, na něj čekal, popadl ho a pohrabáčem mu zle zřídil kožich. Vlk se jen taktak vytrhnul a zavolal:
„Jen počkej, ty mizerný kamaráde, za tohle mi zaplatíš.“
Druhého dne poslal vlk divokou svini, aby vyzvala psa do lesa, kde by svoji při vojáckým způsobem vyřešili. Starý Sultán neměl žádnou posilu než jednu kočku, která měla jen tři nohy, a když vyrazili do boje, kočka zle kulhala a od té bolesti měla vystrčený ocas. Vlk a svině byli už na svém místě, když ale viděli přicházet své protivníky, měli kočičí vystrčený ocas za ostrou šavli. A to, jak ubohá kočka poskakovala jen po třech nohách, měli za hmatání po kamenech, které po nich jistě bude metat. Tak je oba popadl strach tak mocný, že divoká svině zalezla do listí a vlk skočil na strom. Pes a kočka, když tam přišli, podivili se, že nikoho nenašli. Ale divoká svině se v tom listí nedokázala skrýt celá, nahoru jí trčely konečky uší. Zatímco se kočka pátravě rozhlížela, zahýbala svině ušima a kočka, která si myslela, že se tam mihnula myš, po ní skočila a zahryzla se. Tu se svině zvedla s jekotem, uháněla pryč a křičela:
„Tam! Tam na tom stromě sedí ten, kterého hledáte!“
Pes a kočka se podívali vzhůru a uviděli vlka, který se styděl, že vypadal jako zbabělec, a tak uzavřel se psem zase mír.