Jak si vlk vážil volnosti

Zle se dařilo vlkovi v lesích. Byl hladem vychrtlý na kost a kůži, lidé ho honili, ani chvíli oddechu mu nedopřáli. Měl krutý život.
Jednoho dne potkal v lese velikého psa. Rád by se byl na něj vrhl, s velkou chutí by mu pocuchal jeho naježený hřbet, ale pes byl statný a silný, zuby měl vyceněny a vrčel, hrůza poslouchat.
„Dobrý den,“ pozdravil slušně vlk.
„Dobrrrý,“ zavrčel pes.
„Příteli,“ lichotil se dále vlk, „jak Ti závidím Tvoji sílu! Věř, nechtěl bych pocítit Tvé zuby na své kůži, která na mně jenom visí. Nu, pohleď, není to k pláči i k zlosti zároveň?“
„To je,“ povídal pes a zatvářil se přívětivěji. „Je to však Tvoje vina, že tak bídně
vypadáš. Podívej se na moje břicho. Pojď se mnou, dobře uděláš. Co po takovém životě, jaký vedeš v lese? Co tady? Hlad a bída. Povídám, pojď se mnou a uhlídáš!“
Pes se tvářil důležitě a milostivě.
Vlk si spokojeně oddechl, zaradoval se nad nečekaným pozváním a jen se ještě zeptal:
„A co budu dělat, když půjdu s Tebou?“
„Nic,“ na to pes. „Skoro nic. Budeš jen honit lidi, kteří se přiblíží k pánovu domu, pána budeš obskakovat a kolem paní se otáčet a lísat. To je všechny práce. Za to Tě čeká mnoho křehkých kostí, mnoho jídla, hospodyně Ti bude podstrojovat. Čeká Tě, povídám, pohodlný život. Silou se mi potom vyrovnáš a bříško Ti poroste jako mně.“
Vlk pozorně poslouchá, zdá se mu, že už cítí vůni kuřátek a holoubátek, nuže, honem na cestu, než si to kamarád rozmyslí.
A tak jdou pes a vlk, jdou, ale najednou se vlk zastaví. Vidí, že pes má notně odřený krk, celý pruh vypelichaný.
„Co to máš?“ ptá se vlk. „Od čeho máš krk tak odřený?“
„Ale to nic,“ povídá pes lhostejně, „pojď a nezdržuj. To přece nic není. Maličkost. To je toho, trochu odřený krk o obojku! Od ničeho jiného. Po celý den být uvázán u boudy, to krku neposlouží. Ale co na tom?“
„Uvázán?“ podivil se vlk. „A celý den u boudy? Ty nesmíš kdykoli volně a svobodně běhat a pobíhat jako já?“
„Ne,“ mračí se pes. „Ale co na tom záleží?“
„Hodně, kamaráde,“ odpověděl vlk. „Aspoň jistě tolik, že nejkřehčí kůstky z kuřátek a holoubátek nezaměním za volnost. Ani za pohodlný život nebudu honit lidi a sloužit bohatému člověku. Děkuji Ti za pozvání, ale běž si sám, jen jdi, já se vrátím.“
A jen to vlk dořekl, otočil se a zmizel v hlubokém lese, kde běhá dodnes.