Jak si pasáček vepřů přál

Před dávnými časy žil byl v jednom velkém království malý pasáček vepřů. Jednoho poledne opět seděl unaveně na pastvě a tu v dálce uviděl na poli oráče, jak obědvají, lžícemi pilně nabírají polévku, krájí chleba a nalévají si pivo, až z toho sám dostal velký hlad, ale k jídlu neměl nic. Tu si povzdechl:
„Kdybych tak byl sedlák jako ti tam! Jak já bych byl spokojený!“ A vida! Jen to dořekl, celé okolí kolem něj se změnilo. Na místě zoraných polí stál rozlehlý sad, který sousedil s dobře udržovaným selským dvorem, a on sám tu stál mezi slepicemi a husami, které se procházely po dvoře, ale už ne jako chudý pasáček vepřů nýbrž statný sedlák, ponořený v myšlenkách, protože právě ještě jednou přepočítal výnos ze svých luhů a polí a nebylo mu do skoku.
Tu přijel před vrata jeho statku obchodník s obilím, který sedláka ze zamyšlení ihned probral, neboť se kdesi napil kořalky, a proto byl rozjařený, třásl měšcem a hulákal:
„Hej, sedláčku, tak za kolik mi dáš měřici?“ Sedlák odvětil:
„Nemohu Vám ji dát levněji, jak už jsem řekl. Budu brzy na mizině, pokud se nebude za měřici platit o polovinu víc než nabízíte.“ Obchodník s obilím si ale výsměšně pohladil tlusté břicho, chechtajíc se poklonil a se zpěvem ujížděl pryč.
„Kdybych tak byl obchodník s obilím!“ povzdechl si sedlák „Jak já bych byl spokojený!“
Jen to dořekl, seděl před svým vlastním obchodem s obilím a rval si vlasy z hlavy a škrábal se do krve za ušima. V zemi řádila ta nejprudší válka a vojsko trpělo nedostatkem. Ještě nesplatil lichváři peníze za obilí, když mu do sýpek vtrhla smečka vojáků, kteří teď vynášeli jeden pytel za druhým do přistavených vozů, a když se mu to nelíbilo, sekli po něm tu nadávkou tu pohlavkem i bičem. A to vše pod vedením rudovousého kapitána s obrovským břichem, který seděl na koni a usmíval se. Když výskající a smějící se vojáci odtáhli, obchodník si povzdechl:
„Kdybych tak byl kapitánem u vojska! Jak já bych byl spokojený!“
Než by jeden okem mrknul, stál jako kapitán před vojenským soudem, kde mu králův ministr právě předčítal rozsudek doživotního vězení, protože silou proti právu a spravedlnosti vystoupil a vlastní národ o majetek okrádal. Nepomohlo mu nic, že v poli to byl výjimečný velitel, ani že se dovolával poslušnosti k rozkazu. Ministr poručil, aby ho biřici odvedli, a sám na odsouzeného a poddané obecenstvo pyšně shlížel.
„Kdybych tak byl králův ministr! Jak já bych byl spokojený!“ povzdychl si kapitán.
Tu seděl v ubohém kočáru, vedle něj plačící žena a párek popotahujících dětí, projížděli temnou bránou, zatímco oknem dovnitř létala zkažená vejce a shnilá jablka, před kterými jen stěží uhýbal. Tu ke kočáru přiklusal důstojník, pokrčil rameny a řekl:
„Ano, pane ministře, byla to jistě jen lež a pleticha, pro kterou jste u jeho královské milosti upadl v nepřízeň. Ale bude nejlépe, když odtud co možná nejrychleji odjedete a dalších nejméně dvanáct let do této země nevstoupíte, Váš majetek a domy budou teď zabaveny a všichni přátelé Vás opustili.“
„Kdybych tak byl král! Jak já bych byl spokojený!“ povzdychl si ministr.
A už ležel nemocný na královské lenošce, kterou právě nesli čtyři statní hajduci po tajném schodišti. Ta válka stále trvala a sám král vytáhl do pole, ale díky té nezvyklé námaze onemocněl a nyní měl být evakuován před nočním přepadem nepřítele. Přitom se nemohl postavit na nohy a trpěl strašlivými bolestmi pakostnice. Tu hlasitě zaklel:
„Kdybych tak byl ten nejchudší pasáček vepřů v mé zemi, ale jen zdravý! Jak já bych byl spokojený!“
A vida! Tak se stalo. Najednou seděl opět jako malý pasáček vepřů na okraji pole a měl na sobě svoje staré hadry. Ejchuchuuuu! Zavýsknul si a zvesela přeskočil jednu svini, teď byl konečně opravdu spokojený.