Jak šel voják do pekla

Byl jeden voják a pro nějaké provinění jej udělali na čtrnáct dní kuchařem. Pomáhal v kuchyni den, dva, tři dny, ale nelíbilo se mu to a umínil si, že uteče, jak to jen půjde. Když šel nakupovat potraviny, vždycky ho provázel desátník a dával na něho pozor. Jednou taky nakoupili, co potřebovali, a už se vraceli domů. Tu voják najednou povídá:
„Prosím, pane desátníku, máme chybu, zapomněli jsme vzít zeleninu. Já pro ni půjdu a Vy tu na mne počkejte.“
Šel a utekl. Když se dlouho nevracel, desátník si povídá: Snad mně propána neutekl? Ale když milý vojáček pořád nikde, šel to desátník ohlásil do kasáren. Hned sebrali dragouny a za ním! Ale voják mezitím přeplul přes vodu, za ní ležela cizí země, a tak jim pěkně ušel. Ubíral se dál a dál, až dorazil k jedné hospodě a prosil o odpočinek. Když ho hostinský viděl ve vojenských šatech, vyptával se ho, co je zač.
„Uprchlý voják.“
„U nás se budeš mít dobře,“ těšil ho hospodský. „budeš tlouct na císařské silnici hromádky kamení a dostaneš za to tři dvacítky denně. To je dost: jednu projíš, druhou dáš stranou na šaty a třetí uspoříš.“ Tak dobrá! Milý voják tloukl hromádky kamení a celý den si pískal. Ale nic si nepořídil, žádné šaty, ani si nic neuspořil, všecko propil. Okolo vánoc nastaly takové zimy, že lidé i zvířata mrzli a on měl jenom lehkou a roztrhanou halenu. Ale nic, přesto si pořád vesele pískal.
Tou dobou jel tudy na saních bohatý pán, celý zabalený v kožichu, na nohou papuče, na hlavě beranici, že mu ani nos nebylo vidět. A ještě se třásl zimou jako osika a bylo mu na zmrznutí. Tu vidí vojáka v tenké haleně, jak tluče kamení a hvízdá si. Křičí na něho:
„Hej ty, vojáku! Jak v té zimě vydržíš?“
„Kdybyste měl, pantáto, můj oděv,“ odpověděl voják, „pískal byste si jako já. Podívejte se, jak je mně horko!“
A skákal, co mohl. Pán si myslel: Jistě to musí být pravda. Podivný oblek, hm, hm. A nahlas dodal:
„Ale řekni mně, jak je to možné? Já mám nejlepší kožich, papuče a beranici, a zimou jsem modrý, a Ty si v lehké a děravé haleně ještě tancuješ.“
„To máte tak, vzácný pane,“ povídal vojáček. „Mně zima vletí jednou dírou tam a druhou vyletí zase ven; ale u Vás se schová v kožichu a nechce se jí odtud ven.“
„Víš co, vojáčku? Když je Ti v té haleně tak horko a mně v kožichu zima, vyměňme si je a oběma to přijde vhod.“
„Nebudu měnit, pantáto,“ povídal voják, „ve Vašem kožichu bych ty mrazy nevydržel. Takové obchody já nedělám.“
„Přidám Ti k tomu ještě pět zlatých,“ přemlouval ho pán. „a považ, jaký krásný kožich!“
„Nechci!“
„Přidám Ti deset zlatých,“ prosil pán a zima jím drkotala. Voják si myslel: No, to už je dost. Svlékl halenu, pán kožich, vyměnili si je a pán odjel. A milý voják rovnou do hospody a vykládal hostinskému co a jak.
„Ty hloupý,“ povídal hospodský, „myslíš, že Ti kožich zůstane, že se ten panáček pro něj nevrátí? Hned si vylez na pec a pořád se třes a dělej, že Tě mele zima. A já nedám, aby Ti jej vzal.“ Sotva voják vylezl na pec, už tu byl pán na saních zpátky. Byl v té haleně napolo zmrzlý.
„Kde je ten dareba voják, co tu tloukl kamení?“
„Ten leží na peci,“ odpověděl hospodský, „už je celý zmrzlý. Ještě nikdy mu nebylo zima, až dnes říkal, že v tom kožichu snad zmrzne.“
„To je výmysl! Jakpak by mohl zmrznout v kožichu? Ale já v té jeho zpropadené haleně se už nemůžu od zimy ani hýbat. Ať mně můj kožich hned vrátí!“
„To nejde, pane, jak jste si to vyměnili, tak to máte: kožich je jeho a halena je Vaše. To nikde nevysoudíte!“
Milý pán si nevěděl od zlosti rady. Povídal hostinskému, ať mu dá zvláštní světnici a donese mu tam papír, pero a inkoust. No, stalo se. Pán si hned sedl za stůl a psal domů dopis: Až přijde ta osoba a přinese tento list, ať ho rovnou chytnou, strčí do sklepa a zabijí. Jak to napsal, šel k hospodskému, jestli by mu toho vojáka nepůjčil, že by po něm rád poslal domů psaní o nový kožich. Ten starý že mu už nechá, jaképak hádky. Voják netušil nic zlého a slíbil, že mu dopis doručí. Dal si psaní za pás a šel.
Dorazil do toho města a podle svého zvyku si namířil nejprve do hospody a notně se napil. Pak si lehl do příkopu u cesty a spal. Tím časem šli tudy tři studenti z města na procházku. Viděli tam vojáka ležet a spát a vedle něho leželo psaní, vypadlo mu z pasu na zem. Rozpečetili je a přečetli. Když četli, že tam stojí černé na bílém aby vojáka zabili, povídali si:
„Pěkný chlap! Bylo by ho škoda. Musíme to nějak napravit.“ Vzali psaní, místo něho napsali jiné a strčili je vojákovi za pás. Stálo v něm: Ať si voják vezme za ženu tu z pánových dcer, která se mu bude nejvíc líbit, a ať je to všecko zařízené, než on, pán, se vrátí domů. To že jim co nejpřísněji ukládá.
Když se voják zase probudil, vstal a vydal se do pánova domu. Byl to nejbohatší kupec z celého města. Paní vzala psaní, přečetla si je, podívala se na vojáka, zdál se jí dost šikovný. Zavolala dcery a povídala jim, co si jejich otec přeje. Hned ho chtěly obě dvě a začaly se o něj hádat, ale matka rozhodla, že si jej vezme ta starší. Kdo byl radši než voják! Ani nevěděl, co se s ním děje. Matka jim zařídila tři ohlášky najednou, hned se slavila svatba a byli svoji. Nastrojili ho do pěkných šatů a už stojí vojáček v krámě a žena ho přiučuje v obchodu.
Za nějaký čas se pán vrátil domů a koho spatří ve svém krámě? Vojáka, jak prodává s jeho dcerou. Kupec se dal do náramného křiku, že co tu u něho chce a co tu dělá. Žena se divila a povídala mu:
„Ale muži, blázníš, či co? Vždyť dobře víš, že jsi sám poslal psaní, abychom mu dali za ženu tu naši dceru, která se mu zalíbí. Tady je máš, to psaní.“
Kupec si přečetl psaní jednou, dvakrát a zdálo se mu, že ho čert vezme. Ale co měl dělat? Už se to nemohlo odestát. Viděl písmo v listu, jako by to psala jeho vlastní ruka. Nemohl to pochopit a povídal:
„Čert psal a ďábel v inkoustu máčel. Ale když je to tak, nebude se doma válet jako pecivál. Půjde do světa na zkušenou. A to hned!“ „A kam má jít?“ ptala se se strachem starší dcera, co se vdala za vojáka.
„Musí mně dojít,“ povídal kupec, „do pekla k Luciferovi pro tři zlaté vlasy.“
„Do pekla k Luciferovi?“ ptal se voják beze strachu. „A jak tam dojdu?“
„Kdo má jazyk, ten už se doptá,“ odsekl kupec. Kupcová marně prosila svého muže, nic naplat, kupec stál na svém. „A jestli ty tři zlaté vlasy nedoneseš, nechoď mně domů, to Ti povídám!“ řekl a práskl dveřmi. Tak milý voják se musel se všemi rozloučit a šel. Peníze měl, žena mu jich dala na cestu plný měšec.
Šel, až došel k jednomu královskému dvoru. Král se ho ptal:
„Kam jdeš, vojáčku?“
„K Luciferovi do pekla pro tři zlaté vlasy.“
„Já bych Tě o něco poprosil,“ povídal král. „Jestli mně to vyřídíš, hojně se Ti odměním. Mám na zahradě štěp a ten kdysi kvetl stříbrnými květy a zrál zlatem a svými listy uzdravil každého člověka. Ale teď mně pořád víc a víc usychá a já mu neumím pomoci. Až se dostaneš do pekla, zeptej se Lucifera, co tomu štěpu chybí.“
„To Vám s radostí udělám,“ slíbil voják.
Když ho bohatě pohostili a podarovali, pustil se dál. Přišel na druhé království a tam se ho král zase vyptával, kam jde. „K Luciferovi do pekla pro tři zlaté vlasy.“
„Já bych Tě potřeboval, a jestli mně to vyřídíš, hojně Tě obdaruju, vojáčku. Mám na dvoře studni a jsou o ní spisy, že v ní nikdy nechyběla voda, co království stojí královstvím. Ale od nějaké doby přestala voda téct a já nevím proč a jak. Zeptej se na to Lucifera.“
„Beze všeho, pantáto,“ povídal voják a vydal se dál. Šel dlouhý kus cesty lesem, až uviděl nějaké světlo. Namířil k němu a ocitl se na břehu velikánské kalné vody. Po ní převážel černý chlap z jedné strany na druhou na člunu. Voják se ho ptal:
„Je do pekla ještě daleko?“
„Já jsem převozník,“ povídal černý muž, „a milerád Tě do pekla převezu. Jen mně něco u Lucifera vyřiď.“
„A co by to mělo být?“
„Zeptej se ho, jak dlouho ještě budu převážet? Vždyť vozím pořád, co peklo peklem stojí, a žádný mě dosud nepřišel vystřídat. Za to Ti dám na cestu do pekla jednu radu: dbej na to, abys tam došel o jedenácté hodině, a zastav se napravo od brány u Luciferovy báby. Tu musíš poprosit, aby Ti pomohla, jinak nic nevyřídíš.“ Voják poděkoval a slíbil, že se Lucifera zeptá, co chce vědět. Chlap ho převezl, voják došel k peklu a klepal na bránu vpravo. Vstoupil do světnice, seděla tam velikánská bába, silná jako káď. Poprosil ji, jak nejlíp uměl, o pomoc a všecko jí pověděl od začátku až do konce. „Dobrá,“ povídala mu bába. „Když ses obrátil nejprve na mne, tak Ti pomůžu. Ale teď se musíš schovat za mne, aby Tě Lucifer nespatřil. Jinak by bylo s Tebou zle!“'
0 dvanácté hodině nastal hrozný hřmot, celé peklo se otřásalo a bořilo, to přicházel Lucifer. Vstoupil do světnice, položil bábě hlavu do klína a ona mu ji musela vískat. Jak přišla na zlatý vlas, chytila ho a škub ho ven!
„Joj, babo!“ vykřikl Lucifer a vyskočil, „co to děláš?“
„Usnula jsem a nechtíc jsem Ti vytrhla jeden vlas. Ale měla jsem Ti divný sen. Zdálo se mně, že náš převozník mě převážel a ptal se mě, jestli bude ještě dlouho vozit? A já jsem nevěděla, co mu mám říct.“
„Och, ten starý blázen!“ hučel Lucifer. „Jak někoho poveze přes vodu, ať ho utopí a bude od převoznictví osvobozen. Pak bude místo něho převážet ten utopenec.“
Lucifer znovu zavřel oči a baba ho vískala. Jak přišla na druhý zlatý vlas, škub ho zase ven!
„Joj, babo, co to pořád děláš?“ durdil se Lucifer. „Odpusť, synáčku, zase jsem usnula. A víš, co se mně zdálo? Že jeden král měl studnu, kde nikdy voda nevysychala. A najednou mu vyschla až na dno a on si neví rady.“
„To je hlupák hloupý,“ bručel Lucifer. „Ať zabije žábu, co sedí na dně studny pod skálou, a bude mít vody zase dost. Ta žába mu pije všecku vodu.“
Bába už měla dva zlaté vlasy a věděla už dvě věci. Jak si Lucifer zase položil hlavu a zavřel oči, vískala ho a za chvíli mu vytrhla ještě jeden zlatý vlas. Ale Lucifer se tak rozhněval, že vyskočil na nohy a chtěl milé bábě natlouct, co to s ním pořád dělá. Bába začala prosit:
„Odpusť, prosím Tě, už se to víckrát nestane. Ale já za to nemůžu, že jsem dnes tak ospalá! Celý den jsem v pekle zametala a poklízela. Teď se mně zas zdálo, že jeden král měl zázračný strom, co kvetl stříbrně, rodil zlato a svými listy uzdravoval. Ale teď ten zázračný strom uschl a není mu pomoci.“
„Kdyby král nebyl hloupý, uměl by si pomoci,“ ušklíbl se Lucifer. „Vždyť jeho myslivec zakopal pod ten strom zdechlého psa. Proto strom usychá a nechce kvést. Ale jak to pošlé psisko vykope, strom se znova zazelená.“
Nato se Lucifer sebral a odešel od báby pryč.
Bába hned dala vojákovi do papírku tři Luciferovy zlaté vlasy a řekla mu, co se od Lucifera dověděla.
„Ale našemu převozníkovi neříkej nic dřív,“ radila mu, „než budeš dva kroky na suchém břehu. Tam už na Tebe nemá právo.“ Voják bábě poděkoval, rozloučil se s ní a šel.
„Tož jak? Co ses dověděl?“ ptal se převozník netrpělivě, jen ho zahlédl.
„Až mě převezeš, povím Ti.“
„Nepřevezu Tě, dokud mně to nepovíš.“
„Tak já Ti to neřeknu, a Ty budeš vozit na věčně věkův.“
Převozníka to zamrzelo a povídal:
„No, tak pojď, já Tě převezu.“
Když byli uprostřed vody, zase se ho vyptával, ale voják jej znovu odbyl, že mu všecko odpoví až na druhé straně. Jak stanuli na břehu, voják hop z člunu a hop na suchou zem a povídá:
„Koho utopíš, ten bude převážet místo Tebe, a Ty budeš mít pokoj.“ Převozník dráp po něm, ale už ho nemohl chytit! Potom voják došel na první království. Král se ho ptal:
„Jak jsi pořídil?“
„Dobře, Milosti královská, všecko vím. Ve studni pod skálou sedí velikánská žába a ta vypije všecku vodu. Jak ji probodnete, hned budete mít vody dost.“
Král poslal pro hrdelní vězně a rozkázal je spustit s železnými špičáky do studny. Tam tloukli do skály, až ji rozbili a roztloukli a žábu zabili a hned voda crčela silným pramenem.
Král dal vystrojit jeden krásný kočár a pár pěkných koní, vyplatil vojáčkovi dvacet tisíc zlatých a poslal škadronu husarů, aby ho doprovodili až na hranice království.
Jak přišel voják do sousední země, král ho už vyhlížel z nejvyššího okna a hned se ho ptal:
„No, jak jsi pořídil?“
„Dobře. Pod Vaším stromem je zakopaný zdechlý pes. Až jej vykopete, strom začne kvést a rodit ovoce jako dřív.“
Jak to král slyšel, naporučil pod stromem kopat, a vskutku tam našli zakopanou psí zdechlinu. Vytáhli ji ven a zahodili na smetiště a strom se začal zelenat, stříbrně kvetl a zlatě zrál. Ten král dal vojákovi dva zlaté vozy a čtyři páry koní a vyplatil mu na ruku dvacet tisíc zlatých. A dvě škadrony husarů jej vyprovázely až domů. Když se blížil k domovu, všichni mu vyšli naproti: jeho žena se synáčkem na ruce, starý kupec se svou manželkou a druhá dcera taky. Kupec viděl, s jakou slávou jeho zeť jede, škaredil se a povídal:
„Och, už nad námi vyhrál!“
Voják přijel s třemi kočáry, že je ani neměli kde postavit. Husary poslal domů a potom kázal snášet z kočárů všecko stříbro a zlato a naposled ukázal i ty tři zlaté Luciferovy vlasy.
„A to všecko jsi dostal v pekle?“ ptal se starý kupec lakotně.
„To se ví, však sám vidíte,“ povídal voják. „Tam dostanete všecko, nač si jen pomyslíte a co si umanete.“
„Dobrá,“ řekl starý, „taky se tam musím podívat.“
Ulakomil se na to, neměl doma žádné stání a za týden se vydal na pouť do pekla. Jak došel k převozníkovi, ten ho vzal na člun a vprostředku vody bác s ním do řeky a sám utekl do pekla. Od té doby převáží starý kupec přes kalnou vodu místo něho.
A milý voják byl se svou rodinou šťastně a dlouho živ. Jel tudy forman, měl koně a bič, a už je ta pohádka pryč!