Jak šel synek do světa, aby se naučil bát

zobrazeno 64×

Vložil(a): jitkamety, 23. 5. 2016 17.46

Jeden otec měl dva syny. Starší byl takový chytrý rozumbrada, nač se podíval, všechno uměl, se vším si dovedl poradit. Mladší byl nekňuba, budižkničemu: nic nemohl pochopit, nic se nenaučil. Kdo ho viděl při práci, říkal:
„Jde mu to jako psovi pastva. S tím se tatík ještě natrápí!“
Starší syn se žádné práci nevyhýbal, všecko rád udělal, jen jedno ne, v jednom otci odmlouval. Když ho pro něco posílal pozdě večer, nebo dokonce v noci, a cesta vedla okolo hřbitova nebo kolem jiného pochmurného místa, syn odpovídal:
„Ba ne, tatínku, tam já nepůjdu, obchází mě hrůza.“ Bál se, a v tom nebyl sám.
Někdy večer přicházeli sousedé na táčky, na černou hodinku, vyprávěly se tam strašidelné historky, při kterých naskakuje husí kůže, a posluchači říkávali:
„Z toho jde zrovna hrůza! Hrůza na mne sahá! Hrůza mě obchází!“ Mladší syn sedával v koutě, taky poslouchal a nemohl pochopit, co to znamená:
„Pořád říkají: Hrůza na mne sahá, hrůza mě obchází! A na mne žádná hrůza nejde. Bude to nejspíš taky zas něco, nač můj rozum nestačí.“
Jednou mu otec začal domlouvat:
„Poslyš, synku, teď už jsi dost velký a silný, nemůžeš pořád jen sedět za pecí, musíš se taky začít něco učit, aby sis mohl vydělávat na živobytí. Podívej se na bratra, jak se přičiňuje! Ale s Tebou člověk nic nesvede, darmo mluvit.“
„Ale tatínku,“ odpověděl synek, „vždyť já bych se rád něco učil. Kdyby to šlo, tak bych se nejraději učil bát, víte, aby na mne šla hrůza. To já ještě vůbec nedovedu.“
Starší bratr se zasmál, když to slyšel, a pomyslel si: Můj ty světe, to mám ale bratříčka! Z takového vrtáka jaktěživo nic nebude. Otec však s povzdechem odpověděl:
„Což o to, bát se jistě naučíš, ale na živobytí si tím nevyděláš.“
Za nějaký den přišel na besedu kostelník a otec si mu postěžoval, jaké má trampoty, že jeho mladší synek je takový božídárek k ničemu:
„Jen si to představte, když jsem se ho zeptal, čím si chce vydělávat na živobytí, vylezlo z něho, že by se rád učil bát, aby na něho šla hrůza.“
„To přece nic není,“ odpověděl kostelník, „to se může naučit třebas u mne. Jen ho ke mně dejte, já už ho vezmu do parády.“
Otec byl hned pro to, myslel si: Aspoň mi chlapce trochu vycepuje, a poslal chlapce s kostelníkem.
Synek s ním chodil na kostelní věž a musel vyzvánět. Za několik dní ho kostelník vzbudil o půlnoci, přikázal mu, aby vstal a šel na věž a zvonil. „Však já Tě naučím, co je to hrůza,“ říkal si, vzal prostěradlo a potají šel napřed. Když byl synek nahoře a už bral za provaz od zvonu, najednou uviděl na schodech přímo proti okýnku bílou postavu.
„Kdopak je to tady?“ zavolal, ale postava ani muk, jen stála, nehýbala se.
„Odpověz,“ zvolal synek, „nebo koukej zmizet, v noci tady nemáš co pohledávat.“
Kostelník v bílé plachtě pořád jen stál bez hnutí, aby synek myslel, že vidí strašidlo. Synek zavolal podruhé:
„Co tu chceš? Mluv, jestli jsi poctivý chlap ..... nebo Tě shodím ze schodů!“
Kostelník si říkal:
„Však ono hned nebude tak zle,“ a tak ani nehlesl a pořád jen stál, jako by byl z kamene. Synek zavolal potřetí, a když to bylo zase marné, rozběhl se a vrazil do milého strašidla, že sletělo z desíti schodů a v ohybu schodiště zůstalo ležet. Potom rozhoupal zvon, odzvonil, šel domů, beze slova vlezl do postele a spal dál. Kostelnice dlouho čekala na svého muže, ale on nešel a nešel. Nakonec už jí bylo tak úzko, že toho synka vzbudila a zeptala se:
„Nevíš, kam se poděl můj muž? Šel na věž chvíli před Tebou.“
„To nevím,“ odpověděl synek, „ale někdo tam stál na schodech proti okýnku, a když mi neodpovídal a nechtěl se odtamtud hnout, myslel jsem, že je to nějaký darebák, a shodil jsem ho dolů. Jděte se podívat a uvidíte, jestli to byl on. Moc by mě to mrzelo.“
Žena vyběhla a našla kostelníka, jak tam v koutku leží a naříká: měl zlomenou nohu.
Snesla ho dolů a hned s náramným křikem běžela k otci mladého zvoníka.
„Takové neštěstí!“ volala, „váš synek mi zmrzačil muže,shodil ho ze schodů, takže si zlámal nohu. Vemte si toho nezdaru domů a víckrát ať už se u nás neukáže.“
Otec se polekal, přiběhl si pro syna a vyčinil mu:
„Copak to provádíš, takové bohaprázdné kousky, to Ti jistě nakukal sám satanáš.“
„Tatínku, dejte si říci,“ odpověděl syn, „já na tom žádnou vinu nemám. On tam stál ve tmě na schodech, jako když obmýšlí něco zlého. Nevěděl jsem, kdo to je, a třikrát jsem zavolal, ať poví, co je zač, nebo ať jde pryč.“
„Ach jo,“ vzdychl si otec, „s Tebou jsou jen samé trampoty, jiného se od Tebe nedočkám. Nechci Tě už ani vidět, jdi mi z očí.“
„Půjdu, tatínku, milerád, jenom počkejte, až se rozední, já se vydám do světa a naučím se bát. Tak budu přece něco umět, co mě uživí.“
„Uč se, co chceš,“ řekl otec, „mně už je to všecko jedno. Tu máš padesát tolarů a jdi do světa. Jenom živé duši neříkej, odkud jsi a čí jsi, musím se za Tebe stydět.“
„Jak chcete, tatínku, když nemám říkat, neřeknu. To není nic těžkého, to si budu pamatovat.“
A když se rozednilo, vzal synek svých padesát tolarů, strčil je do kapsy, vyšel na silnici a cestou si pořád pro sebe říkal:
„Jen kdybych se uměl bát! Jen kdyby na mne Šla hrůza!“ Dohonil ho nějaký muž, chvíli poslouchal, jak synek hovoří sám k sobě, a když došli o kus dál, odkud bylo vidět šibenici, řekl mu:
„Vidíš tamhleten přitesaný strom? Sedm jich tam mělo svatbu s provazníkovou dcerou a teď se učí lítat. Sedni si pod něj a počkej, až bude noc, tak se jistě naučíš bát.“
„Když nemusím udělat nic jiného,“ odpověděl synek, „tohle bude hračka. A jestli se opravdu tak rychle naučím bát, dostaneš ode mne padesát tolarů. Zítra ráno si pro ně přijď.“
Bez meškání zamířil k šibenici, sedl si pod ni a čekal, až se dočkal večera. A že mu bylo zima, udělal si ohníček. Ale o půlnoci foukal už tak studený vítr, že se ani u ohně nemohl zahřát. A když vítr rozhoupával oběšence, až na sebe naráželi, povídal si:
„Mně je zima tady dole u ohně, jak teprve se třepetají zimou Ti nahoře!“ Bylo mu jich líto, a tak si přistavil žebřík, vylezl nahoru, jednoho po druhém odvázal a opatrně snesl všech sedm dolů. Potom prohrabal oheň, znova přiložil a rozsadil je kolkolem, aby se zahřáli. Ale oni seděli, nehýbali se a šaty na nich začínaly chytat. Synek povídá:
„Pozor na oheň, Vy němí, nebo Vás zase pověsím.“ Nebožtíci neslyšeli, mlčeli a hadry jim doutnaly dál. Teď už se synek dopálil:
„Když si nechcete dát pozor, to se nedá nic dělat, já tu s Vámi nechci uhořet.“ A po řadě je zase všechny pověsil na šibenici. Sám se usadil k ohni a usnul. Ráno si přišel ten pocestný pro slíbených padesát tolarů a povídá:
„Tak co, teď už víš, co je to, bát se?“
„Nevím,“ odpověděl synek, „jakpak to mám vědět! Tady Ti nahoře mi neřekli ani slovo, a když jsem je dal k ohni, bylo jim všecko tak jedno, že nechali ohořet i ty hadry, co mají na sobě.“
Pocestný viděl, že se tolárky do jeho kapsy stěhovat nebudou, odešel s prázdnou a jen hlavou kroutil:
„Takového nebojsu jsem ještě nepotkal.“
Synek taky šel dál a zase si pro sebe říkal:
„Ach, jen kdybych se uměl bát, jen kdyby na mne šla hrůza!“
Uslyšel to forman, který kráčel za ním, a zeptal se:
„Kdopak jsi?“
„Já nevím,“ odpověděl synek. Forman se vyptával dál:
„A odkud jsi?“
„Já nevím.“
„A kdo je Tvůj otec?“
„To já nesmím povědět.“
„A co si to pořád brumláš?“
„Ale,“ povídá synek, „já bych rád, aby na mne šla hrůza, a nikdo mě to nemůže naučit.“
„Nech si tyhle řečičky,“ povídá forman, „a pojď se mnou. Já už Tě zavedu na pravé místo. Spolehni se.“
Synek šel s formanem vedle vozu a večer dojeli k jedné hospodě, chystali se, že tam přenocují. Jak vcházeli do šenkovny, synek zase spustil hezky nahlas:
„Jen kdybych se uměl bát! Jen kdyby na mne šla hrůza!“
Hospodský to uslyšel, zasmál se a povídá:
„Jestli máš takovéhle chutě, to bys měl tady nejlepší příležitost.“
„Kdybys nemluvil,“ ozvala se hospodská, „už jich tolik přišlo o život, že si tak troufali, proč ještě i tenhle okatý mládeneček? Bylo by ho věru škoda.“
Ale synek byl hned celý žhavý:
„Ať šije to jak chce těžké, já už se to jednou musím naučit, proto jsem se vydal do světa.“ A tak dlouho dotíral na hospodského, až si dal říci a pověděl mu o zakletém zámku, který stojí nedaleko odtud.
„V tom zámku leží veliké poklady, ale hlídají je zlí duchové a nikoho tam nestrpí. Z jejich moci může zámek vysvobodit jenom ten, kdo v něm šťastně přebude tři noci. Král slíbil takovému odvážlivci svou dceru za ženu a ještě ty poklady. Mnoho mládenců se už do zámku na noc vypravilo, ale ještě žádný to nepřežil. A taky říkali, že nevědí, co je strach.“
Synek se nedal odradit. Hned ráno šel ke králi a povídá:
„Kdybyste dovolil, pane králi, já bych šel na tři noci do toho zakletého zámku.“
Král se na něho podíval, synek se mu líbil, a tak mu řekl:
„Smíš si vyžádat ještě tři věci a můžeš šije do zámku vzít s sebou, ale nesmí to být nic živého.“
Synek odpověděl:
„Tak já Vás prosím, abych tam mohl mít oheň, soustruh a řezací stolici s pořízem.“
Král mu to všecko dal za dne donést na zámek. Když se začalo stmívat, šel synek do zámku, v jedné komnatě si rozdělal pěkný ohníček, vedle něho si postavil řezací stolici s pořízem a usadil se na soustruh.
„Ach, jen kdybych se uměl bát, kdyby na mne šla hrůza,“ povzdechl si, „ale tady se to stejně zas nenaučím.“
Okolo půlnoci chtěl oheň trochu prohrábnout, aby lip hořel, ale jak ho rozdmýchával, najednou to z kouta zanaříkalo:
„Au, mňau, to je nám zima!“
„Blázni, co vřeštíte?“ povídá synek. „Když je Vám zima, sedněte si k ohni a ohřejte se.“
Jen to dořekl, skokem tu byly dvě veliké černé kočky, sedly si k němu, z každé strany jedna, a divoce na něho civěly ohnivýma očima, div ho nespolkly. Za chvilku, když se ohřály, zeptaly se:
„Tak co, kamarádíčku, zahraješ si s námi karty?“
„Proč ne!“ odpověděl, „ale nejdřív mi ukažte packy.“
Kočky vystrčily drápy.
„No ne,“ povídá synek, „vy ale máte dlouhé nehty! To Vám je musím nejdřív trochu ostříhat.“ Popadl kočky za kůži, vysadil je na řezací stolici a packy jim přišrouboval. „Podíval jsem se Vám na prsty,“ povídá, „a hned mě přešla chuť hrát.“ Zabil je a vyhodil oknem do rybníka.
Jenže sotva se těch dvou zbavil a chtěl se zase usadit k ohni, už se to hrnulo ze všech koutů, samé černé kočky a černí psi na ohnivých řetězech, a bylo jich pořád víc a víc, takže už neměl kam se uhnout. Všechno to strašlivě řvalo, vylo a mrečelo, šlapali mu do ohně, tahali z něho polena a chtěli mu oheň uhasit. Chvilku se na to klidně díval, ale nakonec ho přešla trpělivost, popadl svůj poříz a rozkřikl se:
„Hybaj odtud, chásko drzá,“ a pustil se do nich. Někteří utekli, ostatní pobil a vyházel ven do rybníka. Když se vrátil k ohni, ten už byl na zhasnutí. Ale z posledních jisker ho zase rozdmýchal, přisedl a ohříval se.
A jak tak seděl, začaly se mu oči klížit a byl by se rád prospal. Rozhlédl se a v koutě uviděl velikou postel. „To se mi zrovna hodí,“ povídal si a lehl si do ní. Ale ještě ani nezamhouřil oči, a postel se s ním sama od sebe rozjela a jezdila po celém zámku.
„Aspoň se projedu,“ povídá synek, „jen tak dál a kapánek rychleji.“
A postel hned ujížděla, jako by do ní zapřáhl tři páry koní, přes prahy a po schodech nahoru a dolů, a najednou hop, hrc! převrhla se vzhůru pácem a on zůstal vespod celý zavalený. Ale hned vyházel přikrývky a podušky, jen to lítalo, vylezl ven a povídá:
„Teď ať si jezdí, kdo má chuť!“ natáhl se u ohně na zem a spal až do bílého rána.
Ráno přišel král, a když ho tam viděl ležet, myslel, že ho strašidla utrápila, že je mrtvý. A řekl:
„Takový hezký hoch, škoda ho!“
Synek to uslyšel, zvedl se a povídá:
„I kdepak, tak zlé to se mnou ještě není!“
Král se podivil, ale měl radost a začal se vyptávat, jak se mu vedlo.
„Nemohu si stěžovat,“ odpověděl, „jedna noc je šťastně pryč, ty druhé dvě už taky přečkám.“
Když přišel do hospody, hospodský sotva věřil svým očím.
„To jsem nečekal,“ řekl mu, „že Tě ještě uvidím živého a zdravého. No, už ses naučil bát? Už na Tebe šla hrůza?“
„Nenaučil,“ zavrtěl hlavou synek, „všecko marné. Jen kdyby mi někdo mohl povědět, co to je!“
Druhou noc šel zase nahoru do starého zámku, usedl k ohni a spustil nanovo svou starou písničku:
„Jen kdybych se uměl bát! Jen kdyby na mne šla hrůza!“
Jak už se blížila půlnoc, ozval se lomoz a povyk, nejdříve tlumený, potom čím dál silnější, až se celý zámek třásl, potom to trochu utichlo, a nakonec s hrozným rykem vypadla z komína půlka člověka a rovnou před něho.
„Ouha,“ povídá synek, „tohleto je málo, půl ho ještě chybí!“
V tom už to začalo nanovo, strhl se jekot a řev a vytí a z komína vypadla i druhá půlka.
„Počkej,“ povídá synek, „nejdřív Ti trochu víc roztopím ohníček.“
Když s tím byl hotov, ohlédne se a vidí: obě půlky srostly a na jeho místě na soustruhu sedí strašlivý chlap.
„Oho, tak tohle zas ne,“ povídá synek, „soustruh je můj.“
Chlapík ho tam nechtěl pustit, jenže synek se nedal, mocí ho odšoupl a sedl si na své místo. Z komína zas už padali další chlapi, jeden po druhém, přinesli si devět koňských hnátů a dvě osekaná kopyta, kosu postavili a začali hrát kuželky. Synek se díval, až dostal taky chuť a zeptal se:
„Hola, panstvo, nemohl bych koulet s Vámi?“
„Jestli máš peníze, tak pojď.“
„Peněz jako želez,“ odpověděl a plácl si na kapsu, „jenže ty Vaše koule nejsou dost kulaté.“ Sebral ta koňská kopyta, zasadil je do soustruhu a ostrouhal je pěkně do kulata. „Tak, teď se nám teprve bude koulet,“ povídá, „joj, už to lítá jedna radost!“
Koulel s nimi a pár tolarů prohrál. Ale jak začala odbíjet půlnoc, všechno mu to před očima zmizelo. A tak si lehl a klidně usnul. Tak ho také našel král, když ráno zase přišel na zvědy.
„Pověz,“ zeptal se, „jaké to bylo tentokrát?“
„Koulel jsem kuželky,“ odpověděl synek, „a pár krejcarů jsem prohrál.“
„A nešla na Tebe hrůza?“
„Asi ne,“ řekl synek, „bylo mi náramně veselo. Jen kdybych už věděl, co to ta hrůza je.“
Třetí noc se zase usadil na soustruh a byl už celý rozmrzelý:
„Jen kdyby na mne šla hrůza! Kdybych se uměl bát!“ Když se hodně připozdilo, otevřely se dveře a šest velkých černých mužů přineslo umrlčí truhlu. Synek povídá:
„Á, to bude jistě můj bratránek, co umřel minulý týden,“ a zakýval prstem:
„Tak pojď, bratránku, pojď!“
Nosiči postavili rakev na zem a synek šel a sundal víko. V rakvi ležel umrlec. Synek mu sáhl na obličej, a on studený jako led.
„Počkej,“ povídá, „já Tě trošku zahřeju.“ Šel si nahřát dlaň nad ohněm a přitiskl mu ji na tvář. Ale nebožtík zůstal studený jako dřív. Zvedl ho tedy z rakve, přisedl k ohni, vzal mrtvého na klín a třel mu paže, aby se krev zase rozproudila. Když ani to nic nepomáhalo, napadlo ho: Člověk se nejlíp zahřeje, když s někým leží v posteli. Donesl ho do postele, přikryl ho a lehl si k němu. Za chvilku se mrtvý zahřál a začal se hýbat. Synek povídá:
„No vidíš, bratránku, pořád že to nejde, a nakonec jsem Tě přece zahřál.“
Ale mrtvý začal volat:
„A já Tě teď uškrtím.“
„Cože,“ povídá synek, „takový nevděk za všecko? Šup s Tebou zpátky do truhly!“ Hodil ho do rakve a přiklopil víko. A těch šest černých zase přišlo a truhlu odnesli.
„A na mne ta hrůza nejde a nejde,“ povídá synek, „tady se bát jaktěživ nenaučím.“
V tom vešel chlapák ještě mnohem větší než všichni předtím, pravý obr, a vypadal příšerně. Ale byl starý a měl dlouhé bílé vousy.
„Ty bídný červe,“ zvolal, „teď už brzy poznáš, co je to hrůza, neboť zemřeš!“
„Ne tak zprudka, starý pane,“ odpověděl synek. „Když mám umřít, mám do toho sám taky co mluvit.“
„Však já si s Tebou poradím,“ řeklo strašidlo.
„Pomalu, pomalu, jen se tolik nenaparuj, tak silný jako ty jsem taky, a možná silnější.“
„Na to se podíváme,“ řekl staroch, „a když budeš silnější než já, pustím Tě. Pojď, zkusíme to.“ Zavedl ho temnými chodbami do kovárny k výhni, vzal sekyru a jedinou ranou zarazil kovadlinu do země.
„To dokážu ještě lip,“ řekl synek, šel k druhé kovadlině a staroch si stoupl vedle ní, chtěl se dívat. Bílé vousy mu splývaly hluboko dolů. Synek chytil sekyru, na jeden ráz kovadlinu rozštípl a přitom do ní zaskřípí ty vousy. „Teď Tě mám,“ řekl, „teď umřeš ty.“ Potom vzal železnou tyč a začal ho vyplácet. Staroch bědoval a prosil, ať přestane, že mu dá veliké poklady. Synek sekyru vytáhl a pustil ho.
Starý vousáč ho zavedl zpátky do zámku, v jednom sklepení mu ukázal tři truhly plné zlata a řekl:
„Z toho ze všeho náleží jeden díl chudým, druhý díl králi, třetí je Tvůj.“ V tom začalo odbíjet dvanáct, duch zmizel a synek zůstal potmě.
Povídal si:
„Však já už se nějak vymotám,“ po hmatu našel cestu do své světnice a tam zas u ohně usnul.
Ráno přišel král a zeptal se:
„Teď už snad víš, co je to hrůza?“
„Nevím,“ odpověděl synek, „a tak rád bych to věděl! Byl tady můj nebožtík bratranec a pak přišel takový starý vousáč a odvedl mě dolů a ve sklípku mi ukázal fůru peněz, ale co je hrůza, o tom mě žádný nepoučil.“
Král mu řekl:
„Vždyť Ty jsi vysvobodil zámek od zlé moci a dostaneš mou dceru za ženu.“
„To je všechno tuze pěkné,“ odpověděl synek, „ale co je to hrůza, to pořád ještě nevím.“
Zlato ze sklepení vynesli a brzo byla svatba. Mladý král měl svou ženu rád, byl veselý a spokojený, ale přesto pořád ještě opakoval:
„Jen kdyby na mne šla hrůza!“ Mladá paní už to nemohla ani slyšet. Nakonec jí komorná nabídla:
„Když dovolíte, já bych věděla, kudy na to, pan král tu hrůzu ucítí na vlastní kůži.“
Šla k potoku, který protékal zahradou, dala si nachytat plný džber drobných rybiček a poučila královnu, co s tím. V noci, když mladý král spal, stáhla s něho paní přikrývku a vychrstla na něho celé to vědro studené vody s rybičkami, takže se mu plácaly okolo těla. Milý nebojsa byl hned vzhůru a dal se do křiku:
„Ach, to je hrůza, to je hrůza!“ a volal svou ženu, ale ta se jen smála:
„Jen když už víš, co to je. Teď ses konečně bál a dáš s tím pokoj.“
Tak se synek přece jen naučil bát.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight