Jak šel chlapec do světa za lepším

„Nene, není tu nic dobrého!“ říkal si jeden chalupnický synek, když večer vyklepával o otcův práh bláto ze svých kožených škrpálů. Ale co dělat? Jít do světa hledat, kde je to lepší?
Tak tedy šel a šel, až potkal vílu, jež pásla ovce. Sama sedí pod zlatistým keřem lísky, zatímco jehňata se pasou na planině. A na stráních zvoní kosy. Tam ženci žnou a ženy vážou snopy. A obrovské povozy s obilím, tažené poslušnými koňmi, se zvolna pohybují po všech polních cestách a jako dlouhé zlaté krůpěje z nich opadávají klasy.
Chlapci se snědými tvářemi a rukama přinášejí květiny a plody, které kladou víle k nohám.
„Kampak máš namířeno, chlapče?“ vyptává se ho víla.
„Jdu do světa za lepším.“
„Zkus pást mé ovečky,“ navrhuje víla.
„Ovce pást? Co je v tom dobrého?“
„Nebo bys raději šel s kosou po poli, vázal snopy a sbíral s mými chlapci plody v zahradách?“
„Ne, to všechno jsem přece mohl dělat doma! Dost se mě otec napobízel. Už jsem řekl ..... jdu si hledat něco lepšího!“ odsekl chlapec.
„Tak tu aspoň pobuď se mnou ještě chvíli. Pohleď, jak se v listí lísky ještě drží podzimní sluneční teplo,“ a přivinula chlapce k svým prsům, které voněly po ovoci a pozdních podzimních květinách. .....
„Posaď se ke mně a já se s Tebou rozdělím o jablka a ořechy!“ Vzala ten nejkrásnější plod z klína a stiskla ho prsty, až jí šťáva vytryskla do růžové dlaně.
„Tu máš, pij!“ a přiložila dlaň k chlapcovým rtům. „A jez!“
Chlapec ukousl kousek jablka a jeho tvář se zkřivila.
„Je kyselé,“ řekl.
„A to bylo moje nejlahodnější jablko!“ ohrnula ret víla, které bylo do pláče. „Tak tedy zůstaň, ještě chvíli posečkej! Poslyš, jak kosy krásně zvoní na všech kopcích. Podívej se, jak se nad žitnými strništi lesknou zlaté nitky babího léta!“ začala prosit.
„A co je v tom dobrého?“ odpověděl mládenec a odtáhl se od víly.
Šel a šel, až přišel ke kovárně na kraji lesa. Černý komín jako nějaký medvěd seděl na střeše a uvnitř zněla kovadlina. Na prahu sedí víla a zve ho dál:
„Kampak kráčíš, chlapče?“
„Jdu do světa za lepším.“
„Pak tedy zůstaň u mého otce. V kovárně je tak pěkně! Měchy hučí, oheň praská a kovadlina radostně zní. Pomoz otci bušit kladivem! V poledne nám upeče ve výhni tetřívka, kterého nám přinesl lovec za střely, jež pro něho otec vykoval.“
Chlapec se rozhlíží ..... půjde tedy dovnitř: možná že tu najde, co je dobré.
Z jisker a kouře se na něho podíval obrovitý kovář s očima, v nichž se odráželo světlo kovářské výhně.
„Á ..... pomocníka jsem už dávno potřeboval!“ a s potěšením si prohlížel široká ramena vesnického synka.
„Jen se chop kladiva! Železo už jiskří!“
Nedalo se nic dělat. Chlapec popadl kladivo, a tak se lopotil v potu tváře několik hodin. Zatím víla rozdmýchává oheň a zpívá. A kovářova kovadlina jí do taktu přizvukuje. Oheň hučí, jiskry lítají a práce jim jde od ruky ..... jako v nějakém veselém pekle. Sekera je konečně hotová. Kovář odhazuje kladivo a říká:
„Teď je čas k obědu!“ Chlapec těžce oddychuje a utírá si pot. Zatím kovář otáčí tetřeva na rožni a opéká ho v kovářské výhni, až omastek prská. Potom ulamuje kousky černého žitného chleba a dělí pečeni: víle dává křídlo, sobě prostředek a chlapci prsíčka. Pak odděluje od své porce ptačí srdce pečené v soli do hnědá a klade je na chlapcův krajíc:
„To je ze všeho nejlepší!“ říká a dobromyslně se usmívá. Dali se do oběda.
„Tak jaké to je?“ ptá se kovář.
„Hořké!“ odpovídá chlapec a zapíjí sousto vodou ze sklenice.
Kovář se otočil, nacpal si fajfku, potom ztvrdlými mozolnatými prsty vybral uhlík z výhně, převaloval si ho ve své zčernalé dlani a pak ho nehtem zamáčkl do fajfky, až zasyčel. Potom vybafl oblak kouře a díval se upřeně do stropu.
„Nene, kováři! Tvé kladivo je pro mě příliš těžké. Sotva jsem dýchal,“ řekl chlapec a dal si ještě jeden doušek.
„U Tebe nezůstanu!“
Ale víla za ním běžela až přes práh a chytala ho za ruce.
„Počkej, pobuď se mnou, zůstaň tu u mě. Jestli je Ti kladivo moc těžké, poklepávej jen tak na kovadlinu. Budu bušit místo Tebe, jsem na to dost silná. A otec Tě nebude nutit. On taky byl kdysi mladý a něžný jako ty. A jaká má teď pevná ramena! Jen v práci mu tak zesílila, říkává.“
Ale chlapec jako umíněný opakuje:
„Na kovadlinu poklepávat? Co je v tom dobrého?“ To prý raději půjde dál do světa.
A tak šel a šel, až došel k širému moři. Vysoké vlny zvedají tam své hřívy, na břehu stojí víla a vytahuje sítě.
„Kampak jdeš, mládenečku?“
„Hledám, kde je dobře!“
„Tak mi pomoz vytahovat sítě,“ pravila víla a podívala se na něho přes rameno lákavým pohledem, očima modrýma jako to moře.
Její vlasy vlály ve větru a rackové nad mořem vášnivě křičeli.
A tak se chlapec chopil sítě. Ale brzy se mu voda zdála příliš mokrá, vítr příliš studený a konopné provazy mu dřely ruce.
„Nene, raději půjdu dál.“ říkal si. „Tady není nic dobrého.“
„Jen zůstaň, pobuď tu u mě!“ žadonila víla. „Copak jsi nezpozoroval, jak síť ztěžkla? Táhne se bahnem, ale vynáší na povrch třpytivé rybky. Někdy se do ní dostanou i perly a kousky jantaru. Zůstaň tady u mě. Možná že spolu vylovíme starou královskou korunu. Vložím Ti ji na hlavu. Budeš mým králem a budeš vládnout mně a mé chýši!“
Ale chlapec byl jako slepý a nechtěl vidět nabízené dobro. Šel dál a dál ..... Na vršky jedlí se snášel už večer, když došel k tmavé jeskyni, v níž doutnal malý ohýnek. U ohniště seděla stařena. U jejích nohou ležel vychrtlý pes s hrubou zrzavou srstí. Kolem dokola už byla noc a cesta se ztrácela ve tmě. Chlapec nesměle popřál ženě dobrého večera a vešel do jeskyně. Pes zlověstně zavrčel a podíval se na něho krví podlitýma očima tak, že chlapci krev stydla v žilách.
„Co tu hledáš, chlapče?“ zeptala se stařena.
„Jdu do světa za lepším.“
„Tak to už jsi ho asi minul. U mě nic dobrého nenajdeš. Můj oheň nehřeje a moje jeskyně je tmavá a prázdná. A žádná cesta odtud nevede kupředu. Sedm roků tu budeš sedět a krmit mého psa. Budeš sbírat listy lopuchů a plody trnek. Nikam Tě nepustím, dokud nebudeš mít rád tento oheň, který nehřeje, tyto oči, jež ztratily jas, a tohoto psa, kterého se naučíš hladit, protože Tě jinak roztrhá. Teprve pak Ti ulomím hůl z trnového keře a ukážu Ti cestu zpět ke svým dobrým vílám, kolem kterých jsi šel.“