Jak sedlák hledal dva hloupé

zobrazeno 20×

Vložil(a): jitkamety, 23. 5. 2016 17.42

Na Hané žili sedlák a selka a měli jedinou dcerku. Jednou o žních, když šlo k polednímu, poslala matka dceru domů, ať uvaří oběd. Dcera přišla do kuchyně, a místo aby rozdělala oheň, sedla si na lavici a dala se do přemýšlení: Kdybych měla chlapečka, povídala si, dala bych ho učit ševcem, to je pěkné řemeslo. Jakou bych měla radost, kdyby už seděl tady na verpánku! Ale jak jsou ty ševcovské verpánky hloupé, že mají jen tři nohy. Kdybych takto chodila a chystala oběd, snadno bych o tu jednu nohu zavadila, chlapec by spadl a zabil by se!
Dala se o chlapce do pláče a slzy jako hrachy jí padaly na zem. V poledne došla matka domů, rozhlíží se, jestli je všecko v pořádku a zatím najde dceru, jak dřepí s rukama v klíně u pece a pláče.
„Co Ti je, proč brečíš?“ divila se.
„No přece o synáčka!“ vypravila ze sebe dcera mezi pláčem.
„O jakého synáčka? Vždyť žádného nemáš!“ utěšovala ji matka.
„Já jsem si myslela,“ vzlykala dcera, „že kdybych měla chlapečka a dala ho učit ševcem, jak mají ševci ty třínohé stoličky, mohla bych o jednu nožku zavadit, když bych běhala kolem oběda, chlapeček by spadl a mohl by se zabít. A to nemám plakat?“
Když to matka slyšela, sedla si k dceři a plakaly obě dvě.
Jak se sedlákovi zdálo, že by oběd mohl být uvařený, šel z pole domů. Přišel do světnice a našel ženu a dceru v hrozném nářku.
„Co pláčete?“ ptal se jich celý zaražený.
Žena mu vykládala, jakou měla dcera předtuchu. Muž spráskl ruce a dal se do hlasitého smíchu:
„Teď vím, jak jste obě hloupé! Co si s Vámi doma počnu? Půjdu radši do světa hledat dvě takové hloupé, co by se Vám vyrovnaly. A jestli je nenajdu, tak Vás obě vyženu, to si pamatujte!“
A ukazoval rukou na tu stranu, kde teče Morava. Pak si vzal hůl a pár věcí do ranečku a odešel. Matka dceři povídala:
„Vidělas? Tatík ukázal rukou, že nás vyžene na tu stranu, kde běží řeka Morava, a my neumíme plavat. Vždyť se utopíme!“
„Nestarejte se, maměnko! Však my se plavat zatím naučíme, já mám dobrý nápad.“
Zatím sedlák došel do jedné vesnice. Tu vyběhla selka z domu na náves a volá:
„Puť, puť, puťpuťpuť ..... puť, puť, putipuť!“ Sedlák se zastavil a ptal se:
„Koho to voláte, tetičko?“
„Ach človíčku,“ stěžovala si mu selka, „mám slepice při kuřatech a někam se mně zaběhly a od rána ty malé chudinky nekojily.“ Nu, jednu hloupou jsem už našel, povídal si sedlák. Ta si myslí, že kvočna kojí kuřata.
Šel dál, až došel do jednoho velkého neznámého města, jaké jaktěživ neviděl. Stoupl si doprostřed rynku, rozhlížel se kolem dokola a obdivoval ty veliké domy, jejich výšku a nádheru. Jedna paní se na něho dívala z okna a ptala se ho:
„Pantáto, pročpak se díváte tak upřeně po domech? Hledáte snad někoho?“
Hanák nebyl včerejší a povídal:
„To máte takovou věc: právě teď jsem spadl z nebe a tak se dívám, kde to vlastně jsem.“
„To není možná, človíčku,“ povídala paní, „je to skutečně pravda?“
„Sám se tomu divím,“ povídal sedlák, „kde jsem se tu vzal.“
„Prosím Vás, člověče, vypravujte mně přece něco o nebi! Jak se Vám tam vede, co tam děláte, jak to tam všecko vypadá?“ žádala ho paní. „Proč ne?“ povídal sedlák.
„Pojďte honem sem za mnou nahoru,“ prosila paní. Když Hanák přišel nahoru do světnice, ze všeho nejdřív se ho paní ptala, jestli nezná jejího nedávno zemřelého muže. „Jak by ne,“ přisvědčil Hanák, „jenže víte, moc dobře se mu nevede.“
Paní se ptala dál, jaké jsou tam výdělky, kolik se tam platí úroků ze sta a jak tam jdou obchody. Byla to vdova po bohatém kupci. Hanák věděl odpověď na všecko a dodal, že i v nebi je nouze o peníze, málokdo tam co půjčí, a kdo peníze má, ten žádá vysoké úroky. Tak slábnou výdělky a obilí je pořád dražší. Navykládal jí toho, až se hory zelenaly.
Paní nespustila z Hanáka oči, a když domluvil, ptala se ho:
„Kdypak se zase vrátíte do nebe? Nemohl byste vzít mému muži nějaké peníze, když je v nebi o ně taková nouze? On by je tam mohl půjčovat na vysoké úroky, víte, a vést s nimi dobrý obchod a mně pak čas od času něco poslat. On se v tom vyzná! Taky nějaké pečivo a maso bych mu ráda poslala.“
Hanák sbíral všecek rozum, jak paničce odpovídat. Provedl všecko nejlíp, jak uměl. Paní mu donesla pěkný oběd a on jedl a pil, až mu byly šaty malé. Zatím paní chystala pečivo a jídlo a počítala peníze. Když měla všecko pohromadě, svázala to do uzlu a poručila:
„Tady je pár zlaťáků pro Vás od cesty. Však mně muž ještě napíše, jestli to všecko v pořádku dostal.“
Hanák se s paničkou rozloučil a měl co dělat, aby se udržel smíchy. Hodil si uzel přes rameno a uháněl z města.
Když došel domů a otevřel dveře od síně, uslyšel na půdě náramný šustot. Co by to jen mohlo být? povídal si. Odložil uzel a hůl do kouta, vylezl po schodech na půdu a zůstal celý zkoprnělý. Žena s dcerou se vysvlečené plazily po umyté půdě a mávaly divoce rukama i nohama.
„Co tu tropíte?“ vykřikl na ně.
Ony se zvedly a posadily a povídaly mu:
„Tatíčku, než odešels do světa, ukázals nám, kam nás vyženeš, až se vrátíš. A tam teče řeka Morava, a ta je hluboká! Abychom se v ní neutopily, učíme se tady na hůře plavat. Ještě pár dní a už to budeme umět.“
„Slezte dolů,“ povídal sedlák. „Zůstaneme pohromadě, nevyženu Vás. Moc rozumu nemáte, to vidím, ale jsou ještě hloupější ženštiny na světě než Vy dvě.“ A měli tam soudek vína a bečku zelí, jedli a pili a dobře se měli. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight