Jak se švec Rumcajs stal loupežníkem

zobrazeno 44×

Vložil(a): jitkamety, 15. 5. 2016 9.13

V Jičíně, v krámku pod věží, dělal už devět let prtačinu švec Rumcajs. V řemesele se vyznal, a co udělal, bylo lidem pro radost.
Takovéhle bylo Rumcajsovo ševcovské vyznání:
„Dobrá bota, to je grunt spravedlivýho světa. Nesmí být těsná, aby si v ní ani malíček nepřipadal jako přiskřípnutá dušička, ale taky zas ne moc veliká, aby si v ní ten malíček nepřipadal ztracenej.“
Na kopýtku a malým kladívkem podrážel střevíčky panenkám, pro paní a mužské měl kopyta vzrostlejší a kladivo těžší. Ale když potřeboval podrazit boty jičínský starosta Humpál, vzal si švec Rumcajs dílo vždycky rovnou do kovárny.
„Půjč mi kovadlinu a perlík,“ řekl kováři Standovi a narazil starostenský střevíc na kovadlinu a bil do něho perlíkem. To proto, že Humpál měl nohy jako sloní tlápy. Byl na ně moc hrdý, říkal jim moje slovutný nohy starostenský. Svýma nohama byl Humpál známý až po Mladou Boleslav a pro ty důstojné nohy vlastně držel už osmý rok úřad starosty. Měl zrovna začít rok devátý, když si vzkázal pro ševce:
„Přijď, Rumcajsi, potřebuji nové střevíce.“ Rumcajs si strčil do kapsy u zelené zástěry papírový pásek na měření, přes ruku si přehodil plát červené kordofánské kůže a jde na radnici. Posloužit starostovi Humpálovi nebyla nikdy radost.
Starosta už seděl v křesle v zasedací síni. Jednu nohu má zutou a položenou na polštáři. Polštář přidržují čtyři pacholci a velí jim rychtář Fištula. Dvanáct konšelů stojí kolem. Obdivují starostenskou nohu.
„To je noha, co?“ povídá Humpál Ševci Rumcajsovi, sotva vešel, a zálibně zakejval palcem. Rumcajs mu nohu nepochválil, ale podle pravdy povídá:
„Je to noha kapitálská, ale už jsem viděl větší.“
Starosta jen vztekle stiskl palec.
Dvanáct konšelů se vytratilo ze síně, protože věděli, že za chvilku bude zle. čtyři pacholci i s rychtářem Fištulou zavřeli oči a schlípli uši, aby nic neviděli ani neslyšeli.
„Už jsem potkal jednou v Hradci větší nohu,“ povídá dál Rumcajs, odložil červenou kordofánskou kůži na stůl a chystá si pásek z papíru, ,Jo, to byla velenoha! Ale na tu Vaši pacičku ušiju střevíček, než řeknete třikrát fík.“
Starosta Humpál zrudl jako kordofánská kůže a pak zas zbělel jako proužek papíru. Tak to chvilku střídal.
„Co Vás bere, pane starosto?“ povídá starostlivě Rumcajs.
Humpál, který zrovna chytal fialkovou barvu, vyskočil z křesla, roztrhal na hamcáry drahou kordofánskou kůži a všecko to letělo z okna.
Rumcajse hnal Humpál dveřmi. Na prahu se Rumcajs zastavil:
„Proč se mnou, starosto, strkáte?“
„Pro urážku starostenský nohy,“ povídá Humpál důstojně, jako by přitiskl městskou pečeť.
Dole před radnicí Rumcajs sebral, co zůstalo z kordofánské kůže. Říkal si, no, zbylo aspoň na dětský capátka. Ale ta lítost a zlost už v něm zůstala.
Když došel k svému krámku pod věží, byly dveře zavřené a visel na nich zámek, jako by to tak mělo zůstat navěky.
Po každé straně stál jeden rychtářův pacholek.
„Co tu děláte?“ povídá Rumcajs. ,Já si svou poctivost ohlídám sám.“
Pacholci hodili rukou ke dveřím. A na nich je přibitá cedule:

PRO URÁŽKU STAROSTENSKÉ NOHY NADOSMRTI ZAVŘENO

Tohle už hnulo Rumcajsovi žlučí.
„Jsem prudina švec,“ povídá rychtářovým pacholkům, „nedám si něco jen tak líbit!“
Pacholci udělali krůček a napřáhli na Rumcajse flinty.
„Že jste si rovnou nepřivezli kanón,“ povídá Rumcajs. „Ale ono se ještě uvidí!“
Pacholci nečekali, hned links rechts a bajonet auf a už ho vedou mezi sebou.
Dovedli ho přes město a přes pole až k prvním stromům lesa Řáholce. Tam Rumcajsovi řekli:
„Koukej mazat do lesa a do Jičína už nikdy ani krok!“
„Kdo to poroučí?“
„Starosta.“
Rumcajs vešel mezi stromy. A za chvíli z lesa Řáholce houklo:
„Jestli si starosta myslí, že od něho všecko vydržím jako podrážka ze hřbetovice, tak to ne. Ono se stejně nakonec uvidí!“
To všecko se stalo před jarem. Když už jaro odkvítalo, vzpomněl si starosta Humpál, že se vypraví do lesa spočítat nové letošní zajíce. Vzal notes a tužku, na nohy si dal natáhnout zvlášť pevné lovecké boty a jde. Všude má ouctu pro svoje starostenské nohy. Ve městě se mu klanějí měšťani, venku v poli se mu kameny samy odvalují z cesty. Z keřů vykukují mladí zajíci a poslušně hlásí svá matriková čísla.
„Prvňák, druhák, třeťák.“
Starosta si to zapisuje do notesu.
Došel tak až k lesu Řáholci a vstoupil do něho. Stromy se před ním uklánějí a hříbky smekají kloboučky.
Když se starosta Humpál unavil pochůzkou po lese, sečetl zajíce v notesu a složil zmožené údy pod doubek. Začal klímat a blaze se přitom usmíval na špičky svých věhlasných nohou. Libě odcházel do sna, když vtom mu do levého ucha zarumplovalo:
„A teď se uvidí!“
Humpál se vylomil ze spaní, dívá se, co by to mohlo být.
Nikde nic. Ani travička se nepohne. A vtom zas do pravého ucha:
„Teď se uvidí, Humpále!“
Ve chvilce to volalo zpředu i zezadu, z doubků i ze smrčí:
„Teď se spolu srovnáme, starosto!“ Humpál točí hlavou, jako by ji měl na obrtlíku. Nikde nikdo. Tak ho dřímota nakonec přece jenom přemohla. V mlází Se rozhrnuly větvičky a u Humpála stojí švec Rumcajs. Kdepak švec! Bradu má obrostlou hustými vousy, ve vousech mu hnízdí roj lesních včel. Na hlavě klobouk z borové kůry. Kazajku má Rumcajs splátovanou z kousíčků červené kordofánské kůže. Kalhoty jsou odřené, opasek je sotva drží, a za opaskem pistol jako kornout. Jen botičky má jedna radost.
Rumcajs udělal krok a zastavil se u věhlasných nohou spícího starosty Humpála. Tiše šije prohlídl a jemňoučkým ševcovským a rychlým loupežnickým hmatem stáhl Humpálovi boty.
A zase se tiše zadíval na Humpálovy velebné nohy, obuté už jen do štráfkových fuseklí. Pak štípl Humpála do palce.
Starosta se protrhl ze sna rovnou do leknutí:
„Šmarijánko, loupežník!“
„Z Vašeho dopuštění, pane starosto,“ povídá Rumcajs a mírně ukázal z lesa ven:
„Tudyhle se chodí do Jičína, pane starosto.“
Pak už se jen hnula větvička, a Rumcajs jako by tam nikdy nestál.
„To byl ale divný sen,“ bručí starosta Humpál. Zvedl se z trávy a chce si omést kolena. Nevěří svým očím. Zdola na něho koukají dvě hromanánské nohy jenom ve štráfkových fuseklích. „Taky dobře,“ broukl vztekle Humpál do křoví. ,Já dojdu i tak, Rumcajsi. Ale Ty máš zítra na krku knížecí kanonýry.“
„Paprlapá!“ ušklíbl se v křoví loupežník Rumcajs.
Humpál udělal krok k Jičínu. A sykl. Udělal druhý. A zaklel. Protože velebné starostenské nohy nebyly zvyklé chodit jen ve fuseklích. Starosta klopýtá o kořeny, kameny jako by se mu samy hrnuly do cesty. Zkrátka starostenské nohy obuté jen do fuseklí už neměly tu vážnost, ani ten kámen k nim nemá úctu.
Starosta pajdá a pajdá, teď už jičínskými ulicemi. Lidi jsou z toho jako vyjevení.
„Starosta si to nese jen ve fuseklích!“
Jenže mělo být ještě hůř. Jak si Humpál zhmoždil neobuté nohy tou cestou necestou, vykvetlo mu na palci ukrutné kuří oko. Čím byl starosta smutnější, tím kuří oko veseleji mrkalo na vdané paní, co se vykláněly z oken.
Když procházel věžovou bránou na náměstí, už ho tam čekali konšelé a nejstarší z nich povídá:
„Humpále, následkem ztráty velebnosti nohou už nejsi v Jičíně starostou.“
Ale jedno si Humpál neodpustil. Když se trmácel dál,
přes náměstí, díval se právě z oken zámku jičínský knížepán. Panoval v Jičíně se svou kněžnou Majolenou a obou jich bylo dost pro zlost. Knížepán nahoře, Humpál dole. V tom pokácený starosta zavolal do okna:
„Knížepán má v lese Řáholci ve vší uctivosti divný pořádek!“
„Koa?“ povídá po francouzsku knížepán a přidržel si dlaň k uchu jako mušličku.
„Knížepánovi se tam usadil loupežník Rumcajs,“ žaluje Humpál a točí nahoru do okna palci ve štráfkových fuseklích. „Mělo by se na něj poslat vojsko.“
Jenže co neřekl zrovna císař, šlo knížepánovi jedním uchem tam a druhým ven. Než Humpál překlopýtal náměstí, nevěděl už zas knížepán o ničem nic.
Bylo by to tak zůstalo, kdyby kněžna Majolena nebyla druhý den dostala chuť na hříbky.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight