Jak se šáh naučil pracovat

Za časů, kdy se polévka jedla vidlemi a mravenec byl tak silný, že přelámal velbloudovi žebra, panoval v městě Širvánu šáh. Celé dny se jenom povaloval a byl líný na krok. A jak už to bývá ..... jaký pán, takový sluha. Místošáh a vezír si s ním v lenosti nezadali. Oč méně se jim ale chtělo dělat, o to raději vymýšleli práci pro jiné.
Jednou si šáh zamanul, že potřebuje nový palác. A ne ledajaký. Chtěl, aby mu všechno lítalo samo do úst a on se nemusel ani hnout. S ničím však nebyl spokojený, žádný stavitel se mu nezavděčil. A tak dal každého krátce poté, co se do stavby pustil, jednoduše popravit.
V té době žil v dalekém městě Ta brízu jeden mistr nad mistry. Jmenoval se Abdulláh a za ženu měl největší krasavici z celého města. Ten se taky doslechl o tom, jak širvánský šáh staví palác. Nezalekl se však, vzal své nářadí a vydal se na cestu.
Jak dlouho šel, to se už neví, do Širvánu to ale bylo pořádný kus. Nakonec předstoupil před šáha, který se ho zeptal:
„Dokážeš, mistře, dostavět tamhleten palác?“
„Kéž se Tvůj život prodlouží až navěky, ó pane,“ odpověděl Abdulláh. „To víš, že dokážu. Mám však podmínku: nepřijdeš se tam podívat dříve, než budu se vším hotov.“
Šáh neměl námitek a Abdulláh se dal do práce. Vzápětí se však na stavbě objevila nosítka se šáhem.
„Ničeho si nevšímejte, mlčte a jen mi podávejte cihly a maltu,“ přikázal Abdulláh zedníkům.
Šáh chvíli pozoroval pracovní ruch, a protože byl spokojen, hodil staviteli měšec s dukáty. Abdulláh dělal jakože nic a jen pořád volal na přidavače:
„Cihlu, maltu! Cihlu, maltu!“
Místošáh, který se dal k novému paláci taky donést, povídá šáhovi:
„Ten musí mít krásnou ženu, když mu jde práce tak od ruky!“
A vezír, protože při ničem nesměl chybět, se hned nabídl:
„Půjdu se přesvědčit, je-li opravdu tak krásná.“
Za několik dní služebníci vezíra donesli do Tabrízu. Za městskou branou potkal stařenku a zeptal se jí:
„Kdepak tady bydlí mistr Abdulláh?“
Babička mu ukázala na výstavný bílý domek.
Když Abdulláhova žena uviděla nosítka s vezírem, vyšla a pozvala hosta do domu. Chodba však byla tak úzká, že by se do ní sloužící s nosítky nevešli. A tak chtě nechtě musel vezír pěšky. Jen však vstoupil na pátý stupínek, schodiště ho shodilo do sklepa, a než se stačil vzpamatovat z úleku, objevily se ve dveřích dva obušky a otázaly se ho:
„Co umíš dělat?“
„Nic,“ odpověděl vezír a v té chvíli se mu oba obušky roztančily po zádech.
Vezír si rychle vzpomněl, že se kdysi naučil šít beranice. A už měl před sebou kožešinu, nůžky, jehly a nitě.
Šáh s místošáhem čekali, ale dočkat se nemohli. Nakonec místošáh řekl:
„Nejspíš je mistrova žena tak krásná, že se mu od ní nechce.“
A hned se vydal zjistit, co se s vezírem zběhlo.
Za několik dní sloužící donesli místošáha do Tabrízu. Potkal tam stejnou babičku a dopadlo to s ním docela stejně jako s vezírem. Když se ocitl ve sklepě, uviděl, že vezír šije, až se z něho kouří. Chtěl se mu vysmát, ale objevily se dva obušky:
„Co umíš dělat?“ zeptaly se ho.
„Nic,“ odpověděl místošáh a zase nastal tanec. Honem si tedy vzpomněl, že kdysi šil krpce. A už měl před sebou kůži, knejp, šídlo a dratev.
Taky šáh čekal a čekal, ale dočkat se nemohl. Rozhodl se tedy vydat se osobně do Tabrízu, že vypátrá, co se stalo s jeho místošáhem a s vezírem. A všechno s ním dopadlo jako s nimi. Šáh nechtěl ani věřit svým očím, když uviděl, že oba pracují jako diví! Jenomže v té chvíli se objevily ve dveřích dva obušky:
„Co umíš dělat?“
„Co bych měl umět? Vládnu ostatním a ti dělají za mne,“ odsekl jim šáh povýšeně. A už je měl oba na hřbetě. To víte, že mu netrvalo dlouho, aby si vzpomněl, že kdysi viděl česat vlnu. Hned měl všechno potřebné před sebou.
Nechrne šáha ve sklepě česat vlnu, místošáha šít krpce a vezíra vyrábět čepice a podívejme se za mistrem Abdulláhem. Za nějaký měsíc byl palác hotov a on se vrátil domů. Přivítal se se svou ženou a ptal se jí, co je nového.
„Co by bylo?“ odpověděla mu. „Nic. Jenom širvánský šáh se svým místošáhem a vezírem se naučili pracovat.“
„Nepovídej,“ nedůvěřoval Abdulláh, ale žena ho zavedla do sklepa a on se mohl přesvědčit na vlastní oči.
„No tak vidíš, nespokojený šáhu!“ zasmál se mistr. „Postavil jsem Ti palác, ve kterém nemusíš ani hnout prstem, a Ty ses tady zatím naučil pracovat. Nechci od Tebe za stavbu ani měďák, největší odměna pro mě je, že Tě tady vidím při práci. Teď víš, jak od ní bolí ruce, a doufám, že už si nebudeš vymýšlet jako dřív.“
Šáh se s hanbou vrátil do Širvánu a prý od té doby panoval daleko spravedlivěji.