Jak se měl mordýř ku ženitbě

Byl jednou jeden mlynář a ten měl krásnou dceru. Když vyrostla, tak si přál, aby se dobře provdala a měla dobré zaopatření. Měl to vymyšleno tak, že pokud přijde nějaký zámožný nápadník, tak mu ji dá. Netrvalo to dlouho a jeden takový opravdu přišel. Zdál se být velmi bohatý, a protože na něm mlynář nenašel žádnou skvrnku, dceru mu slíbil. Ale dívka ho neměla ráda tak, jako mívají nevěsty rády své ženichy, neměla k němu pražádnou důvěru. Pokaždé, když ženicha viděla nebo na něj jen pomyslela, naplnil jí srdce děs a hrůza. Jednoho dne jí ženich pravil:
„Jsi moje nevěsta a ještě ani jednou jsi mne nenavštívila.“ Odvětila:
„Ani nevím, kde stojí Váš dům.“ Tu ženich pravil.
„Můj dům stojí v černém lese.“ Tu se vymlouvala, že by cestu k domu asi nenašla, ale ženich řekl:
„Příští neděli ke mně musíš přijít, já už jsem sezval hosty; aby jsi našla cestu, vysypu Ti ji popelem.“
Když přišla neděle a dívka se měla vydat na cestu, posednul ji pojednou takový strach a nevěděla proč; aby si označila cestu, naplnila si obě kapsy hrachem a čočkou. Na kraji lesa byl rozsypán popel, a tak podle něj šla, ale na každém kroku hodila na zem napravo i nalevo par zrnek hrachu či čočky. Už šla celý den, když dorazila do samého středu lesa, který byl nejtemnější, a tam stál osamocený dům, který se jí vůbec nelíbil, vyhlížel tak ponuře a nevlídně. Vešla dovnitř, ale nikdo tam nebyl, vládnulo tam úplné ticho. Pojednou zvolal nějaký hlas:
„Obrať, obrať svůj krok, nevěsto spanilá, neboť do mordýřské sluje jsi vstoupila!“ Dívka se rozhlédla a viděla, že ten hlas vychází ze zobáčku ptáčka, který tam visel v kleci na stěně. A zvolal ještě jednou:
„Obrať, obrať svůj krok, nevěsto spanilá, neboť do mordýřské sluje jsi vstoupila!“ Tu nevěsta procházela jednou světnicí po druhé, prošla celý dům, ale nenašla ani živáčka.
Když nakonec sestoupila i do sklepa, seděla tam stařenka a kývala na ni. „Mohla byste mi říci,“ zeptala se dívka:
„zda tu bydlí můj ženich?“
„Ach ty ubohé dítě,“ odvětila stařena „kam ses to dostala! Jsi v mordýřské sluji. Ty si myslíš, že jsi nevěsta, ale svatbu budeš mít se smrtí. Podívej, musela jsem postavit na oheň obrovský kotel plný vody, až Tě budou mít v moci, bez slitování Tě rozsekají na kusy, uvaří a snědí, neboť jsou to lidožrouti. Kdybych se nad Tebou neslitovala a nepomohla Ti, je s Tebou věru konec.“ Potom ji stařena schovala za obrovský sud, aby ji nikdo nezahlédnul. „Buď tu tiše jako myška, nehýbej se, ani netřes, jinak je s Tebou amen. V noci, až loupežníci usnou, utečeme, už pěkně dlouho jsem na takovouhle příležitost čekala.“
Sotva se tak stalo, přihnala se ta bezbožná holota domů. Přivlekli nějakou dívku, byli opilí a nic nedali na její prosby a nářek. Dali jí vypít tři plné poháry vína, jeden pohár bílého, druhý pohár červeného a třetí pohár vína žlutého, od čehož té nebožačce puknulo srdce. Potom jí strhali její hedvábné šaty, položili ji na stůl a rozsekali její krásné tělo na kusy, aby ho hojně posypali solí. Ubohá nevěsta se za sudem chvěla a třásla strachem, nyní dobře viděla, jaký osud jí loupežníci přichystali. Jeden z raubířů si všimnul na malíčku zavražděné zlatého prstenu, a protože ho nemohl sundat, vzal sekeru a prst useknul. Ale prst vyskočil do výše, přeletěl sud a spadnul dívce do klína. Loupežník vzal lucernu a prsten hledal, ale nemohl ho najít. Tu mu řekl druhý zlosyn:
„Podíval ses také za tím velkým sudem?“ V tu chvíli ale stařena zvolala:
„Pojďte jíst a to hledání nechte na ráno, ten prst nemá nožičky, neuteče Vám!“ Tu si loupežníci řekli:
„Ta stará má pravdu.“ Nechali hledání a sedli k jídlu a stařena jim do vína dala uspávací prostředek, takže se brzy rozložili po sklepě a s chrápáním usnuli. Na to nevěsta čekala, vylezla zpoza sudu a s velkým strachem překračovala spící loupežníky, kteří tu leželi v řadách na zemi; snad se z nich žádný neprobudí! Ale Bůh stál při ní, takže se přes ně šťastně dostala, a stařena otevřela domovní dveře a pak z toho mordýřského doupěte spěchaly, jak nejrychleji uměly, pryč. Rozsypaný popel odvál vítr, ale hrách a čočka vzklíčily a vzešly a v měsíčním světle jim ukazovaly cestu. Šly celou noc, dokud k ránu nedošly k mlýnu. Tu vyprávěla dívka otci vše, co se jí přihodilo.
Druhého dne se měla slavit svatba, a tak mlynář sezval všechny svoje příbuzné a známé, aby se s ženichem sesedli u stolu a jeden druhému něco zábavného vyprávěli. Nevěsta seděla tichá jako pěna, když tu jí ženich řekl:
„Nu, srdíčko moje, Ty nemáš co vyprávět?“ Tak odvětila:
„Vypovím Vám můj sen. Šla jsem sama samotinká hlubokým černým lesem, až jsem přišla k nějakému domu, uvnitř nebylo ani živáčka, ale na stěně visela klec s ptáčkem, který mě dvakrát varoval:
„Obrať, obrať svůj krok, nevěsto spanilá, neboť do mordýřské sluje jsi vstoupila!“ Klid, můj poklade, to se mi jen zdálo! Pak jsem procházela světnicemi a všechny byly prázdné, až to bylo strašidelné. Pak jsem sestoupila do sklepa, kde seděla stařenka a kývala hlavou. Já jsem se jí zeptala, zda v tom domě bydlí můj ženich a ona mi odvětila, že jsem se dostala do mordýřského doupěte, že tu můj ženich bydlí, ale chce mě zabít, pak rozsekat, uvařit a sníst. Klid, můj poklade, to se mi jen zdálo! Ta stařena mne ukryla za obrovský sud a sotva jsem se tam schovala, přišli loupežníci domů a přivlekli s sebou nějakou pannu a dali jí napít trojího vína, bílého, červeného a žlutého, z čehož jí puklo srdce. Klid, můj poklade, to se mi jen zdálo! Potom ji stáhnuli šaty, její krásné tělo rozsekali a posypali solí. Klid, můj poklade, to se mi jen zdálo! Tu si jeden z loupežníků všimnul, že má na prstě zlatý prsten, a protože ho nemohl stáhnout, vzal sekeru a useknul ho. Ale prst vyskočil do výše, spadnul mi rovnou do klína. A tady je!“ S těmi slovy vytáhnula nevěsta prst a ukázala ho přítomným.
Mordýř, který při tom vyprávění zblednul jako křída, vyskočil a chtěl utéci. Ale hosté ho pevně popadli a předali soudu. Tak byl on i celá jeho banda za své hanebné zločiny odsouzeni a po právu potrestáni.