Jak se Manka s Cipískem dočkali stračího vděku

zobrazeno 17×

Vložil(a): nikihiphop, 12. 8. 2016 0.06

Jednou uslyšela Manka smutné stračí žalování. Skřípá to jako staré želízko, protože straka jinak nedovede. Manka jde po hlase a už ji vidí. Straka sedí na rozsošce, jedno křídlo má jako podťaté. „Co jsi kde vyváděla?“ ptá se Manka. „Vyváděla nevyváděla,“ řekla straka. „Letím přes Řáholec, najednou se udělal vítr do kopečka, a já o to klopýtla křídlem.“ Manka si straku posadila na dlaň. „Moc radosti s vaším rodem není. Ale v nouzi tě nenechám.“ Odnesla ji domů do jeskyně. Cipísek jí ustlal hnízdo, jak mu straka radila. Potom se o ni starali, aby křídlo zas ozdravělo. Jen Rumcajs vrtěl hlavou: „Abyste se nedočkali stračího vděku.“ Straka v jeskyni pobyla dva týdny. Potom ještě tři dny poletovala kolem. Čtvrtý den už se nevrátila. Cipísek rozebral hnízdo na větvičky a Manka to spálila na ohništi. „Nejlíp by bylo, kdyby zapomněla, kdo jí pomohl v nouzi,“ povídá Rumcajs. Nazítří měl každý jinou práci. Rumcajs od sebe rozsazoval buky, kde jich hustě narostlo. Manka sbírala borůvky na loupežnickou kahudu a Cipísek pomáhal veverce louskat oříšky pro mladé. První přišla domů Manka. A jen nahlídla do jeskyně, padne jí do oka silný lesk. „Copak to?“ povídá Manka.

A ona tam na borovém stolíku leží korunka. Není větší než velký náprstek, ale září jako karfunkl. Je to krása na podívání nejdřív jedním a teprve pak druhým okem. Manka si korunku posadila do vlasů. „Při loupežnickém životě si člověk užije málo tak divné krásy,“ povídá. Nabrala do misky vodu a dívala se do ní jako do zrcátka, jak se od kamínků v korunce zeleně rojí jiskrami. Za chvíli se vrátil Cipísek od veverek. Diví se: „Já nejdřív myslel, že je to hromádka svatojánků.“ „Sama bych ráda věděla, odkud se tu ta korunka vzala,“ řekla Manka. Tou dobou byl na jičínském zámku takový křik, až to zvedalo na rynku holuby. Jičínská kněžna tluče o stolek zlatem kovanou truhličkou a volá: „Je prázdná…“ A nemůže dál, protože jí zlostí přechází hlas v hrdle. Knížepán si přehazuje paruku od ucha k uchu. „Co hledáte v té truhličce, ma šér?“ Kněžně trochu povolilo v hrdle. „Korunku z Brabantu přece!“ křikla. A už jen šeptla, protože ji zas stiskla zlost: „A ty dvě zelené náušničky, co s ní tam taky byly.“ Kněžna přirazila prázdnou truhličku. Knížepánovi až lousklo v uších. Zlost v něm chytla jako přesušený troud, protože korunka z Brabantu byla vzácnost nad všecky vzácnosti. „Jak se to všecko stalo?“ křikl knížepán. Kněžna ze vzpomínání: „Ráno jsem si ji posadila do vlasů, abych se s ní potěšila. Vtom dole na rynku veliký rumrejch. Starostka se tam hádala s trhovkyní, jestli je to houser, nebo husa. Odskočila jsem si k oknu, abych při tom taky trochu byla. Brabantskou korunku jsem odložila vedle truhličky.“ „To byla neopatrnost, ma šér,“ do toho po francouzsku knížepán a postrkuje si paruku zas naopak. Kněžna se ovála vějířem pro lepší vzpomínání. „Ty dvě dole se hádaly až do chvilky před polednem. Potom jste mi, mon šér, dal vzkázat, abych přišla ke stolu. Po obědě už korunka na stolku nebyla. A od té chvilky je mi zlostí k uvztekání.“

Knížepán ještě rychle poslal lokaje Fricka s poptávkou po celém zámku. Když o brabantské korunce nikdo nevěděl, dal zatroubit na trumpetu. Aby k němu rovnou přijel jenerál z kasáren. Aby přiběhli drábi i s rychtářem Fištulou. Aby přišel soudce. A taky klenotník a hodinář Semerád z krámku pod věžovou bránou, co tu korunku objednal až z Brabantu. Rumcajs zatím rozsadil buky, aby se jim na všecky strany spokojeně rostlo, a vrátil se domů do jeskyně. „Kruciš…“ povídá už na kamenném prahu. Oni tam Manka s Cipískem jsou docela zakoukaní do brabantské korunky. Korunka září a zeleně se od ní svítí. Rumcajs poklopil korunku rukou a povídá: „Přešel vás dva loupežnický rozum?“ Pak střelil perným slovem za strakou, co už kdovíkde lítala. „To je ten stračí vděk. Málem jste zapomněli na loupežnickou poctivost.“ A do třetice: „Ta věc mi musí z jeskyně.“ „Jenže kam s ní?“ řekla Manka a točí se od Rumcajse studem červenými líčky. Rumcajs pustil korunku na dno kapsy. „Vrátím ji tam, kde ji straka vzala.“ „Jenže kde to bylo?“ ozve se Cipísek. „Takovou korunku mohla straka posmejčit jen na zámku,“ povídá Rumcajs. Položil si ruku na kapsu, aby korunku nevytrousil, a vypravil se s Mankou do Jičína. Cipíska vzali s sebou taky, aby byl i u konce toho, u čeho byl na začátku. V jičínském zámku se už sešli všichni, co tam knížepán dal zavolat. Jenerál má kobylí pot na koleně, jak se hnal.

Soudce listuje olíznutým prstem v černé knížce. Hodinář Semerád si leští o loket zvětšovací sklíčko. Drábi s rychtářem postávají na chodbě, aby v komnatě nenašlapali. „Všichni všeho nechají a budou se dívat jen na mě,“ poručila kněžna. Potom jim vyložila, že ještě po snídani měla brabantskou korunku, ale po obědě už ne. „Alarm!“ vykřikl jenerál a vojenská trumpeta to zahrála po něm. Ze čtyř stran města Jičína se postavilo vojsko, aby nemohla ven ani nožka. Rychtář Fištula ukázal přísně po městě a drábi se rozběhli. Kdekam nakoukli a kdeco zpřevraceli, jestli tam není brabantská korunka. Soudce drží prst uskřípnutý na tom místě v knížce, kde je napsáno, kolik si vysloužil, kdo tu korunku sebral. Hodinář Semerád leští sklíčko, aby se podíval, jestli korunka je pravá. Až ji najdou. Ale kde nic, tu nic, i když vojáci troubili a bubnovali pro strach a Fištula s dráby se dobýval do kapsáře i babkám almužničkám. Jičínská kněžna zlostí dupala zlatými kramfleky, až to vyráželo dolíky do podlahy. Knížepán ostře chodil po komnatě, až mu pukaly švy na stříbrných kalhotách. A pořád kde nic, tu nic. Vtom tam přijde Rumcajs. Manka s Cipískem mu postávají za zády. Rumcajs sáhl do kapsy, překulil brabantskou korunku na dlani a povídá: „Jestli je celé to pozdvihnutí v městě kvůli téhle cerepetličce, tak ji nesu.“ Kněžna krok k Rumcajsovi a popadla mu korunku z dlaně, jako když ji sfoukne. Hned s ní k hodináři Semerádovi. A on i bez sklíčka povídá: „Je to ona.“

Rumcajsovi bylo vždycky líp nosem na druhou stranu od panstva. Otočil se a vede si Manku s Cipískem ven z komnaty. Jenže tam jenerál, a silně na Rumcajse: „Stát!“ Přitočil se taky soudce a spustí na Rumcajse: „Nejdřív musíš povědět, kde jsi tu korunku vzal.“ Rumcajs už je všecky chtěl odrazit loktem, ale pak mírně povídá: „Kde bych ji vzal. Dostala ji Manka od straky za trochu kurýrování.“ Soudce si foukl přes špičatý prst. „To jsou jen loupežnické vytáčky.“ A už se hrne taky jičínská kněžna. „Stejně nepřinesl všecko. Byly u toho ještě dvě zelené náušničky!“ Zavolali hodináře Semeráda za svědka. Vzdychl si tiše a řekl: „Ty víš, Rumcajsi, že jsem nikdy nebyl proti tobě. Ale náušničky u korunky byly.“ Soudce hned: „Korunku vrátil, aby se zdál čistý jako sklíčko. Náušničky schoval někde do pařezu pro tu svou Manku. A svádí všecko na straku.“ To říkal soudce pořád cirkumflex a stáčel to do úzkých kliček, aby se v nich Rumcajs chytil. Knížepán s kněžnou mu pomáhali za kličky potahovat, aby byly ještě užší. Mance už bylo pro Rumcajse o strach. Ale Rumcajs se rozkročí a málem křikne: „Co jsem kdy řekl, vždycky byla pravda. A tak se odtud nehnu, dokud se pravda pořádně neukáže!“ A knížepán, kněžna, jenerál, rychtář, všichni na něho pořád jako vosy. Nejhůř ale soudce: „Přiveď tu straku, Rumcajsi, co to vyvedla. A pak budeš mít naši víru.“ „To víte, čeká na mě na větvičce,“ řekl Rumcajs. „A pro chytrost má taková straka uděláno. Musíte mi věřit, co říkám.“ A soudce zas: „Až přivedeš straku.“

Rumcajs je všecky mohl odrazit lokty, vzít Manku s Cipískem a jít. Umanul si ale. Nepůjde, dokud se neukáže, že poctivé slovo zvoní nad všecky knížepanské zlosti a soudcovské tučky. Jenže knížepán s kněžnou i soudce bili pořád proti Rumcajsovi řečí a každé jeho slovo obraceli rubem. A tak utíkal čas. Pro veliké strkání v komnatě si nikdo nevšiml, že Cipísek už tam dávno není. Proklouzl rychtáři Fištulovi mezi koleny a vyběhl ze zámku. Pak po císařské silnici rovnou zpátky do lesa Řáholce. A do toho houští, kde měla straka hnízdo. Straka sedí na krajíčku, drží v zobáku zelené náušničky a blýská s nimi stráčatům pro potěšení. Jenže je k ní vysoko. A vedou tam jen tenké větvičky. Sotva straka zahlídla Cipíska, křikla:„Já tě vidím!“ Cipísek tedy odešel k potoku a našel si křemínek jako z ledu. Rozrazil ho na dva křišťálky a blýskavě je nalíčil. A že straku lapí pod klobouk, až přiletí. Jenže ona jen zatřásla zelenými náušničkami a křikla z hnízda: „To víš, spletu se na sprostý křemínek.“

Cipísek odešel až do vysokého lesa a vymýšlí, kudy na ni. Ne a ne mu přijít myšlenka, co by byla nad stračí. Vtom klepne Cipíska do klobouku skořápka od oříšku. Podíval se výš do větví. Sedí tam veverka a povídá: „Louskal jsi oříšky pro má veverčata. Já teď rozlousknu jeden pro tebe.“ Přišla níž a pošeptala Cipískovi do ucha: „Postav se pod stračí hnízdo a nastav klobouk.“ Cipísek s kloboukem pod hnízdo a strace je to k smíchu: „To víš, sama ti do něho skočím!“ Jenže vtom se přitočí veverka a shodila do klobouku jedno stráče. Cipískovi se nemuselo dvakrát. Stiskl klobouk a upaluje s ním. Lesem a císařskou silnicí zpátky do Jičína. Straka za ním, zelené náušničky v pařátcích. Točí se Cipískovi kolem hlavy a volá:„Když mi dáš stráče, dostaneš náušničky!“ Cipísek jen zatřásl hlavou: „Kdybych náušničky přinesl sám, řekli by, že v nouzi nesu, co chtěl Rumcajs zapřít.“ Upaluje dál k Jičínu, straka za ním. Na jičínském zámku bralo už všecko nedobrý konec.

Jak Rumcajse obháněli, měli ho už v docela malém kolečku. Soudce do něho pořád latinskou učeností. Jenerál dal bubnovat, aby vojáci šturmovali na rynk pro strach Rumcajsovi. Knížepán s kněžnou volají, že Rumcajs je infám lhář. Vtom doběhl k zámku Cipísek a zapískal znamení. Rumcajs to uslyšel a křikne: „Když tu pravda nic neplatí, zaplatím aspoň za lež, co jí patří!“ Sáhl do okna pro straku, co tam vysadil Cipísek. Zobák má straka strachy bez hlásku a v párátcích se jí kolíbají zelené náušničky.  „Když se panu soudci chtělo soudit zloděje, ať tedy soudí,“ poručil Rumcajs. Soudce se začal vymlouvat, že je to jen pták. „Pták nepták,“ povídá Rumcajs a ostře si soudce obhlídl. V tu chvíli soudce nalistoval list a odsoudil straku na sedm let do vězení. Ale dřív než ji tam drábi pro smích městu Jičínu posadili, nakázal jí Rumcajs, aby křikla. Když straka křikla, rozkázal jenerálovi: „A teď vy třikrát po ní, pane jenerále.“ Jenerál musel třikrát vřísknout po stračím pro smích všemu vojsku. Sotva pak kdy vyšel před vojáky, vždycky nějaký kmán vzadu skřípl po stračím. Soudce se musel jet zodpovídat až do Prahy, že soudil straku lidskou regulí. A když jičínská hospodyně koupila na rynku kohouta na zaříznutí, báby trhovkyně na ni volaly: „Máš na to od soudce ortel?“ Jičínská kněžna s knížepánem už nikdy neměli z brabantské korunky to pravé potěšení. Od Prahy až po Vídeň šel hlas, že jičínská šlechta nosí šperky od straky odložené.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight