Jak se Jánis vydal za neznámem

zobrazeno 21×

Vložil(a): jitkamety, 22. 5. 2016 20.44

„Hej, Jánisi! Kde jsi? Můj ty bože, už zase leží jako zabitý!“ rozčilila se leva a dala muži pořádnou herdu.
„Co je? Co?“ zabručel Jánis a olízl si rty, neboť jeho ústa byla ještě plná nejsladšího spánku.
„Můj ty bože!“ znovu si pozdechla Ieva a Jánis, který se konečně probral vedle Ievy, pozorně poslouchal.
„Co s ní je? Není snad nemocná?“ položil jí svou širokou ruku na ňadra, jež se vlnila jako tráva.
Pod nízkým stropem byl horký a dusný vzduch. Večer pekli chleba a velká pec, o niž se opírala noha hospodářovy postele, nesnesitelně sálala.
„Crr, crr!“ cvrčel za pecí cvrček.
leva ležela s očima dokořán. Odhodila pokrývku a o čemsi přemýšlela:
„Pověz mi, Jánisi, kde je vlastně to Černé moře?“
„Černé moře? Co blouzníš, ženuško? O žádném Černém moři nic nevím!“ odpověděl Jánis.
„Nu ovšem, copak Ty umíš něco víc než orat a spát?“ žena se mrzutě obrátila na bok, až široká manželská postel zapraštěla ve všech čtyřech rozích.
„Ale Ievo, co mám ještě dělat?' objal ji Jánis kolem krku. „Copak Tě neobracím každou noc stejně jako trávník pluhem?“
leva se mu vytrhla z náručí a jako zoufalá se přitiskla čelem k pelesti.
„Crr, crr,“ cvrčel v zápecí cvrček. Ve světnici se rozhostilo horké a dusné ticho.
„No tak řekni, Ievo, co Ti chybí?“ promluvil Jánis. Jeho mužská hrdost byla dotčena. „Máš svůj dům a děti, Tvé krávy se množí a všechno se daří. Co bys ještě chtěla?“
„Děti! Co mám z Tvých dětí? Všechny mají právě tak široká ústa jako Ty a nebudou umět nic víc než orat, spát a mřít. Copak je můžeš něco naučit, když sám nic nevíš!“ odpověděla mu zlostně žena a vstala z postele. Otevřela prudkým pohybem okno a vyklonila se přes římsu, až se dotkla horkými holými prsy vlhkých vonných stvolů slunečnic, které rostly přímo u zdi chalupy. Celý jejich domek byl jako ponořený do voňavých květů a trav. Za jabloněmi se zvedala mlha. Tam byla louka a křepelka, která se tam procházela po svých nočních stezkách, stále ještě jednotvárně a žalostně volala ..... pět peněz! A Ievě jako by srdce chtělo vyskočit z hrudi.
Také Jánis té noci ztratil spánek a nemohl zůstat ležet v posteli.
„Nevíš, nevíš ..... ,“ říkal si Jánis. „Tak to nemůže zůstat!“ Jeho hrdost byla uražena. Zapřáhl koně, položil na vůz žok sena, pytlík krup a jel hledat to, o čem nevěděl.
Z polních cest svého kraje vyjel na širokou silnici, kde dosud nikdy nebyl, a stále více se blížil k Neznámu. To zpozoroval podle toho, jak úzkost stále více svírala jeho srdce, až mu lehký mráz běhal po zádech. Bylo mu, jako by se brodil studenou vodou.
Tak jel celé dny a noci, ani se nezastavoval. Chtěl dojet k Neznámu a pak se vrátit domů.
Byla jasná letní noc. Cesta vedla do kopce, jeden za druhým se zvedaly kolem něho slavnostně bílé březové háje.
Vyjel na kopec a stanul v rozpacích. Cesta se strmě zařezávala do rokle. U nohou mu ležely koruny stromů a hluboko dole hučela řeka. Na protější straně se za roklí zvedal kopec, kde pod srpkem nového měsíce mlhou prosvítaly věže nějakého zámku. Ihned pochopil, že je to Neznámo. Ale jak se k němu dostat? Na voze v žádném případě, nechce-li si na příkrém svahu zlomit vaz a přijít o koně i o vůz.
Vypřáhl tedy koně, natáhl mu přes hlavu torbu s ovsem a zvedl postraňky. Pak si sundal své vysoké boty a nechal je ve voze, protože chytře předpokládal, že se bos potichoučku a nepozorovaně rychleji dostane k Neznámu.
Byla už půlnoc a nastala hodina duchů. Jánis se zvolna spouštěl dolů. Shora byla cesta ještě jasně vidět, ale větve stromů nad jeho hlavou se svíraly stále těsněji. Pak se ocitl v místě, kde byla taková tma a ticho, že se mu srdce zastavovalo v prsou. A jenom prsty u nohou mohl ještě nahmatat oblázky na cestě. Najednou se celý les i keře začaly třást. V uších mu začalo hučet a kolem očí se mu objevovaly modré a zelené ohýnky.
„Už je to tu! Už i čerti začínají křepčit!“ projelo Jánisovi hlavou. Vykřikl hrůzou a vrhl se nazpět.
Vyběhl do kopce a padl svému koni kolem krku celou váhou svého hrozného strachu. Popadl voj svého vozu, své boty, kroupy i bochník chleba a začal je prosit:
„Zachraňte mě před Neznámem! Nechci znát Neznámo, nechci vědět, co nevím!“
Zapřáhl koně a jel zpátky.
Noc byla už skoro pryč. Na kopci troubil strážný na věži jitřní hodinu. Holubi s křídly načervenalými od ranních červánků kroužili nad jantarovými střechami, jež se vynořovaly z ranní mlhy.
Kdoví, co je to za zámek a proč tak na tom kopci troubí ..... říkal si v duchu Jánis, když nasedal na vůz.
Kampak bych taky spěchal ..... v pololeže na pytli sena trhl opratěmi a kůň začal klusat k domovu.
Ale co tomu řekne Ieva?
Jánis sklopil oči.
Jestli mi bude v noci zas tak vyvádět, půjdu spát na seno do stodoly! 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight