Jak se Franta oženil

Byl jednou bohatý kupec, který měl dobrou ženu a statného syna Frantu, nádherný dům s plnými pokladnicemi i skladišti a v širokém světě mnoho dobrých přátel. Uměl nakupovat i prodávat, poznal snad všecky cizí země i krajiny nejvzdálenější, o nichž toho dodnes tuze nevíme, a všady mu štěstí přálo. I žil si spokojeně a nic mu nechybělo, o starostech ani nevěděl.
Syna rozumně vychovával a měl i s ním štěstí. Jenom jedné vlastnosti ho nedovedl zbavit, tvrdohlavosti. Zkoušel všecko, ale všecko bylo marné. Co si Franta umínil, musel mít. Kupce to mrzelo, ale pak si řekl, že i taková vlastnost může být dobrá.
Když Franta dorostl, zavolal si ho otec do svého pokoje a řekl mu:
„Milý synu, stárnu a Ty jsi dosti rozumný, aby ses mohl oženit. Mne se otec neptal, koho si chci vzít, zrovna mi přivedl nevěstu, a dobře udělal. Na celém světě jsem nemohl najít lepší mámu, než je ta naše. Jenomže taková věc se vždycky nepodaří, proto ji nechci opakovat. Jak víš, procestoval jsem bezmála celý svět. Nikde jsem na Tebe nezapomínal. Poslední léta jsem si se zbožím přivážel také obrazy nejkrásnějších dívek. Ukáži Ti je, aby sis mohl vybrat ženu sám.“
I zavedl kupec syna do skladiště s velikými truhlami, které byly plné obrazů krásných dívek. Obraz za obrazem bral a ukazoval, říkal, jakou má to děvče povahu, z jakého je rodu a kolik dostane věnem. Žasl Franta víc a víc, co je na světě krásných děvuch, a on že o nich vůbec nevěděl, ale pro žádnou se nerozhodoval. Bylo těžké vybrat si mezi tolika pannami ..... otec to věděl a neměl synu za zlé. Zbýval už jenom poslední obrázek, ale po tom kupec nesáhl, nýbrž zavřel truhlu a řekl, aby si Franta věc řádně rozmyslel, než řekne své slovo.
„A co ten poslední obraz?“ ptal se Franta. „Či ten mi vůbec neukážete? Není na něm děvucha?“
„I je,“ řekl kupec, „ale o té dohromady nic nevím. Je to královská dcera, možná i hodná a dobrá. Ale ztratila se svým rodičům a dosud nikomu se nepodařilo nalézt ji.“
„Ukažte mi ji,“ prosil Franta, „když jsem viděl všecky, chci se podívat i na ni.“
Kupec nechtěl, ale právě tím podráždil Frantovu tvrdohlavost. Syn trval na svém, že musí vidět i poslední obraz, jinak prý se vůbec neožení.
Dohadovali se, kupec přemlouval a prosil, přišla kupcová, plakala a také přemlouvala a prosila, ale nic nepomáhalo, tvrdá hlava zůstala tvrdou.
Co měl ubohý otec robit, když se synem nebyla rozumná řeč? Chtěj nechtěj vybral obraz a ukázal chlapci nejsmutnější, ale také nejkrásnější pannu, jaká kdy na světě žila. I oněměl Franta a za chvíli se mu oči zalily slzami. Pochopil, proč neměl vidět tento poslední obraz.
„Jenom se na ni podívejte!“ volal pak na rodiče. „Tak dobrá jistě není žádná z těch, které jsem viděl napřed. A ta že se ztratila? Tu bych měl nechat, kde se jí možná špatně daří? Tatínku a maminko, když se mám oženit podle svého srdce, vezmu si za ženu tuto a žádnou jinou!“
Uznali rodiče, že by syna nadarmo přemlouvali, a přikývli. Neměli mu za zlé, poznali, že Franta má dobré srdce. Jenom měli veliké starosti, kterak děvuchu nalézt.
„Vím, co zrobím,“ řekl Franta, „půjdu ji hledat. A kdybych měl prolézt kdekterý kout na celém božím světě, však já ji naleznu a přivedu si ji. Snad mi její rodiče nebudou bránit?“
„Jak by mohli?“ řekl otec. „Vždyť král i královna jsou stejně ztraceni jako ona. Mnoho lidí se pokoušelo je nalézt, ale marně. Zmizeli ze světa. ..... Vidím, že ses rozhodl. Ale neukvapuj se, napřed si všecko řádně rozmysli. Často záleží právě na začátku!“
Rozmýšlel se Franta a rozmýšlel, ale čím déle myslel na krásnou princeznu, tím více po ní toužil, až byl z toho takřka nemocen. Ne, nemohl ji nechat ztracenu, vždyť by se pro ni utrápil, vždyť by se do nejdelší smrti nedovedl usmát. I kdyby ho pokus měl stát život, Franta doma nevydrží, on se musí vydat do světa. Neboť má tu princeznu k smrti rád, a dokud se nepřesvědčí, že ji opravdu nelze nalézt, nemůže myslit na nic jiného a žádnou jinou nemůže milovat ..... tak mu sedí ta zmizelá v hlavě i v srdci.
Řekl své rozhodnutí rodičům a oni mu už nezbraňovali, jenom matka si poplakala, neboť měla o syna veliký strach a mnohem raději by byla viděla, kdyby se byl za tou princeznou vypravil sám kupec. Ten ale prohlásil, aby si Franta šel sám, když si postavil hlavu, on že mu dá na cestu všecko, co bude syn chtít.
Franta se uklidnil a vypravoval se do světa. Zbývaly mu už jenom tři dni do odjezdu, když se stala zvláštní věc. V noci mu vletěla do pokoje bílá holubička, usedla na postel a zazpívala.
„Holubičko bílá,“ šeptal jí Franta zcela tiše, aby ji nevyplašil, „pojedu si pro nevěstu. Co mi poradíš na cestu?“
„Aby ses ničeho nebál, to Ti poradím,“ zazpívala bílá holubička. „A popros tátu, aby Ti dal na cestu koně, co na něm jezdí do světa!“
Dobře si jinoch zapamatoval, co mu holubička poradila, a sotva vstal, předstoupil před otce a pravil mu:
„Slíbil jste, že mi na cestu dáte, oč Vás požádám.“
„Dám,“ odpověděl otec. „Mluv, co bys potřeboval.“
„Chtěl bych Vašeho koně, co na něm jezdíte do světa,“ řekl syn a byl zvědav, zdali mu jej otec dá.
„Dobře volíš,“ řekl kupec. „Dám Ti svého nejmilejšího koně. Může Ti posloužit lépe, než tušíš.“
Druhou noc před odjezdem mu opět vletěla holubička do pokoje, avšak stříbrná jako otcův vlas. Usedla na postel a zazpívala.
„Holubičko stříbrná,“ šeptal jí Franta opět velmi tiše, aby ji nevyplašil, „řekla Ti Tvá sestřička, že si pojedu pro nevěstu? Copak Ty mi poradíš na tu dalekou cestu?“
„Aby ses ničeho nebál, to Ti poradím,“ zazpívala stříbrná holubička. „A popros tátu, aby Ti dal na cestu plničký pytel zlatého zrní pro vzácného oře!“
Opět si jinoch dobře zapamatoval, co mu poradila holubička, a sotva vstal, vyhledal otce a pravil mu:
„Smím Vás poprosit ještě o něco na tu svou cestu?“
„Ovšem,“ odpověděl otec. „Vždyť jsem Ti přece slíbil, že Ti dám vše, oč jenom požádáš.“
„Potřebuji plný pytel zlatého zrní pro Vašeho vzácného koně,“ řekl syn.
„Vidím, že jsi moudřejší, než jsem si říkal,“ spokojeně pokyvoval kupec hlavou. „Ano, dám Ti plný pytel zlatého zrní pro svého nejlepšího koně.“
I byl Franta tuze rád, a když uléhal poslední noc před odjezdem za nevěstou, prosil v duchu holubičky, aby opět přiletěly a ještě mu poradily, zapomněl-li na něco. A opravdu, i poslední noc přiletěla holubička, ale zlatá jako maminčiny vlasy, usedla na postel a zazpívala.
„Holubičko zlatá,“ zašeptal tichounce Franta, aby ji nevyplašil, „řekly Ti Tvé sestřičky, že si pojedu pro nevěstu? Chceš mi také Ty poradit?“
„Ničeho se neboj, to Ti radím,“ zazpívala zlatá holubička. „Popros tátu, aby Ti přidal ještě zlatého ptáka, a šťastně vyjeď. Šetři zlatým zrním, ale nebuď skoupý ani ke koni, ani k ptáku, mohou Ti dobře posloužit.“
Franta se nemohl dočkat rána. Za úsvitu vstal, šel za otcem a řekl mu:
„Dal jste mi svého nejlepšího koně a pytel zlatého zrní ..... nepřidal byste mi ještě zlatého ptáka? Dobře ho budu opatrovat.“
I byl kupec rád, že jeho syn tak rozvážně začíná, a ochotně mu přidal i zlatého ptáka. A měl Franta vše, co potřeboval, rozloučil se s rodiči a vydal se do světa hledat svou nevěstu.
Večer dojel k hospodě a rozhodl se, že tam přenocuje. Zavedl koně do stáje, nasypal mu zlatého zrní, pohladil ho po šíji a řekl:
„Posilni se a odpočiň si, ať mi dobře sloužíš.“
„Rád Ti posloužím,“ odpovídal kůň, „ani mě nemusíš nějak obzvláště šetřit, jenom mi dej každého večera dostatek zlatého zrní. Neuvazuj mě a nezamykej ve stáji, nýbrž mi dovol noční procházku. Budeš se mnou spokojen jako Tvůj otec.“
Uposlechl Franta a nezavřel stáj. Za chvíli pak vyšel kůň ze stáje a hořel jako zlato. I vznesl se až na nebesa a tam celou noc sbíral a pojídal hvězdy. Když poslední snědl, nastal den a kůň se opět vrátil do stáje.
Ani pták však nezůstal ve své kleci přes celou noc. Když mu Franta dával hrst zrní, říkal mu:
„Zobej, ptáčku, zobej a pak si odpočiň; snad Tě budu potřebovat ..... ať mi pak dobře posloužíš!“
I zazpíval pták:
„Je dobré, žes na mne nezapomněl. Jenom mě, prosím Tě, na noc nezavírej v této kleci, nýbrž mi dopřej svobody.“
Vyhověl mu Franta a pták vyletěl na nebesa a tam s koněm sbíral hvězdy. Až snědl poslední, nastal den a pták se opět vrátil do své klícky.
Ráno druhého dne poradil kůň Frantovi:
„Vypusť ptáka a poruč mu, ať se podívá, kde je černý zámek. Chci vědět, jestli jdeme dobře.“
Uposlechl Franta a vypustil ptáka, a on stoupal jako skřivan, až se jim načisto ztratil z dohledu. Vrátil se až k poledni, sedl na bidýlko v klícce a zpívá:
„Vyletěl jsem až na zlatou louku, kde si slunko hraje, ale po černém zámku nikde ani stopy, nikde ani stopy!“
I dal se kůň do klusu, neklusal, letěl, ani země se nedotýkal. A opět přijeli večerem k hospodě a tam přenocovali. Franta nakrmil koně i ptáka zlatým zrním a dal jim volnost, a oni šli sbírat hvězdy. Když všecky snědli, nastal den ..... oba se vrátili k Frantovi, který se zatím dobře vyspal.
Také tentokrát radil kůň, aby se pták podíval, kde je černý zámek, a pták opět vyletěl až na louku, kde si hrálo slunko, ale opět ani tamodtud nespatřil černý zámek. I dal se kůň do klusu, neklusal, letěl, a večer opět dojeli k hospodě, kde přenocovali.
Krmil Franta koně i ptáka zlatým zrním, ale krmil rozumně, aby píce vystačila, a oni večer odcházeli a ve dne mu sloužili. Když konečně desátého dne vyletěl pták na zlatou louku, kde si slunko hraje, vrátil se dřív a zazpíval, že dobře jedou, neboť do večera přijedou k černému zámku.
A opravdu. Když si slunko sedlo na kopce, přijeli k černému zámku. Franta zabušil na bránu a čekal, až mu otevřou. Kůň zatím radil:
„Pohrdni hedvábným ložem a neodlučuj se od nás, abychom Ti mohli radit. Pán tohoto zámku nemá čisté srdce a poctivé úmysly! On vězní Tvou nevěstu, nejkrásnější pannu na světě!“
Brána se hlučně otevřela a v ní se objevil černokněžník. Břicho měl jako sud a na něm tři železné obruče. Podíval se na Frantu, na jeho koně a na ptáka, zablýskal očima a zaskuhral:
„Čeho žádáš, opovážlivče?“
Franta mu odpověděl:
„Slyšel jsem, že na tomto zámku žije nejkrásnější děvucha pod sluncem. Chci si ji vzít, přijel jsem si pro ni.“
„Hleďme, hleďme,“ skuhral černokněžník, „vzácný panáček není právě skromný ..... zrovna tu nejkrásnější si vybral! ..... Nu, uvidíme, co se dá robit. A znáš ji vůbec? Poznal bys ji?“
„I potmě ji poznám,“ volal Franta, „protože ji mám tuze rád.“
„Uvidíme, uvidíme!“ chechtal se černokněžník a zval jinocha dále. A hned mu řekl, že ho uloží na hedvábné lože a dá mu nejlepší jídlo, aby prý Frantovi neubývalo sil, protože jich bude tuze a tuze potřebovat.
Franta poděkoval, ale neodloučil se od svých přátel. Tak ten černokněžník dostal zlost a zavedl ho do stáje. Když prý chce spávat s koněm a ptákem, ať prý se spokojí takovým noclehem. Ale synkovi to nebylo nijak nepříjemné. Ošetřil koně a dal mu zlatého zrní, pak nasytil i zlatého ptáka, kterého si dal na visuté lože hned vedle hlavy, a nakonec se obíral sebou. Ještě ani nebyl upraven, když opět přišel černokněžník.
„Honosil ses,“ pravil Frantovi, „že poznáš svou vyvolenou třebas v noci, ale nepomyslel sis na to, že ji mohu proměnit, več se mi zachce. Přijal jsem Tě, dobrá, zkusíš své štěstí. Běda Ti, když neobstojíš. Přijdeš o život.“
„Jsem se vším srozuměn,“ odpověděl synek. „Můžeme začít.“
Černokněžník se rozchechtal a řekl:
„I jen si odpočiň. Nepředstavuj si to tak lehké a nemysli, že jsi první, kdo se pokusil.“ Pak odešel.
Večerem osaměl Franta docela a bylo mu velmi smutno. Všady vládlo veliké ticho, jenom jednu chvíli zazníval odněkud shora zpěv tak krásný a dojemný, že srdce usedalo. Jak rád by se byl chlapec vyzpovídal svému koni a ptáku, ale oni sbírali na nebesích hvězdy. A tak bděl celou noc sám ve smutku a v úzkostech, ale umíněný, že od vyvolené neustoupí.
Když přiletěl pták, zazpíval:
„Viděl jsem černokněžníka při práci. Zanesl princeznu daleko odtud, proměnil ve zlatou hroudu a hodil do potoka.“
Pak přiběhl kůň a zařehtal:
„Dnes se proběhneme. Viděl jsem černokněžníka při práci. Zanesl princeznu daleko odtud, proměnil ve zlatou hroudu a hodil do potoka. Ale nic se neboj, spoléhej na mne, pomohu Ti.“
Slunko pěkně hřálo, když přišel černokněžník. Zlomyslně se usmíval. „Nu, jak se náš panáček vyspal? Práce nebude právě snadná!“
„Dobře jsem se vyspal a žádné práce se nebojím,“ řekl Franta sebevědomě. „Vždyť jsem si už doma říkal, že pro tak krásnou děvuchu podstoupím cokoli.“
Černokněžník se jízlivě chechtal, až se to nádvořím rozléhalo. „Nuže, začneme,“ řekl. „Dnes za slunce východu si vyšla princezna na procházku, ale dosud se nevrátila. Když si tolik věříš, jistě ji nalezneš, poznáš a přivedeš ne?“
„Jistě,“ přikývl Franta a osedlal koně.
„Nono!“ divil se černokněžník, „snad bys pro ni nechtěl jet na koni? Ona šla pěšky.“
„Možná,“ odbyl ho Franta. „Ale má nožky srní. Však i ty se unaví. Jestli zašla daleko, bude unavena. Chci, aby zůstala dlouho krásná, proto ji musím šetřit.“
Černokněžník se rozchechtal a nic proti tomu nenamítal. Bavila ho Frantova jistota, s níž počítal, že dostane princeznu za ženu. Když viděl, že bere také ptáka s klíckou, říkal posměšně:
„A to zvíře bereš proto, aby ji cestou obveselovalo, ne?“
„Uhodl jste,“ řekl Franta klidně. „Unavený potřebuje občerstvení a smutný útěchu. Ale radím Vám, abyste se mému ptáku tuze neposmíval. Je cvičený.“
Černokněžník se chechtal, až se za břicho popadal, jako by se bál, že mu obruče prasknou. „Dovolím Ti deset takových pomocníků, jako je Tvůj pták a kůň!“ křičel za Frantou.
A synek vyjel. Sotva jim černý zámek zmizel z očí, dal se kůň do letu. Ani pták je nemusel předletovat, kůň bezpečně věděl, kde potok běží a kam hrouda zapadla. I dojeli tam, Franta seskočil a brodil se až k místu, které se náramně třpytilo. A tam byla ta zlatá hrouda. Sotva ji Franta zvedl, proměnila se mu v princeznu.
I byla ta princezna mnohem krásnější, než ukazoval obraz v otcovském domě. Franta ji vzal do náručí, vynesl na zem a posadil na koně. Kdyby jeho dobrý kůň nebyl sám jel k zámku, nebyl by Franta vůbec trefil, neboť byl jako bez sebe. Slůvka té princezně neřekl, nevěděl, zdali ona promluvila, ani ptáka zpívat neslyšel.
Černokněžník je očekával v zámecké bráně. Sotva princeznu spatřil, zakřičel a zaklnul a popadl se za břicho. Praskla mu první obruč.
Ten den byl už pokoj. Franta nakrmil koně i ptáka a šel se procházet do zámecké zahrady. Pořád hleděl do oken, jestli se někde neukáže princezna, ale jeho přání se nesplnilo. Ani ji nezahlédl. Teprve v noci, když kůň a pták sbírali hvězdy, slyšel opět její zpěv. A zdálo se mu, že tentokrát zpívá jeho vyvolená o poznání veseleji. Byl tuze rád. Když dozpívala, na chvíli i usnul.
Ráno přiletí pták a zazpívá:
„Viděl jsem černokněžníka při práci. Už nemá tolik moci. Zanesl princeznu do lesa za zámeckou zahradou a tam ji proměnil v malého ptáčka. Ubožák. Lítá a smutně prozpěvuje.“
A vrátil se kůň a zařehtá:
„Viděl jsem černokněžníka při práci. Má méně moci. Zanesl princeznu do lesa za zámeckou zahradou a tam ji proměnil v malého ptáčka. Ubožák. Lítá a naříká. Ale neboj se. Dnes mne ani brát nemusíš, postačí Ti zlatý pták. Půjdete do lesa, on Ti ptáčka nalezne a přižene k Tobě. Jakmile ho klovne, bude z něho opět princezna. Jenom pozor, ať sedí ptáček hodně nízko, jinak si princezna něco udělá.“
I dostal Franta strach, zdali toho ptáčka nepřepadne krahulík nebo jestřáb a nesežere ho, jižjiž se chtěl do lesa vypravit, ale kůň ho upozornil, že by se prozradil, a tak synek čekal, až přijde černokněžník.
On nedal na sebe tak dlouho čekat jako včera, ani se nezeptal, jak se Franta vyspal, a zrovna začal:
„Za slunce východu si vyšla princezna na procházku. Volal jsem ji, ale ona se mi neozvala. Nevím, kde je ..... možná že se zatoulala jako včera a nenajde cestu zpátky.“
„Přivedu ji,“ řekl Franta a vzal klícku s ptákem.
„Proč nebereš také svého koně? „ptal se černokněžník.
„Včera jsem ho přepjal,“ řekl Franta klidně, „dnes musí odpočívat. Ostatně si myslím, že dnes se ani princezna nezatoulala daleko ..... jistě i ona je unavena.“
Černokněžník v tom neviděl nic divného a uvěřil, Franta klidně šel. Hned za zámeckou zahradou vypustil svého ptáka a brzy usedl na pokraji lesa, kam nebylo vidět z černého zámku. Čekal a čekal, když tu uslyšel ptačí naříkání. Zlatý pták dorážel na ptáka menšího a nutil ho dolů. I spadl nakonec ptáček Frantovi do klína a v tom okamžiku ho zlatý pták klovl. Hned tu byla princezna a Franta zase tak omámený jako včerejšího dne. Naštěstí si přece jenom vzpomněl, že ho černokněžník očekává, dal ptáka do klece, vzal princeznu za ruku a šli.
Černokněžník je opět očekával v zámecké bráně. Sotva princeznu spatřil, zakřičel a zaklnul a popadl se za břicho. Praskla mu druhá obruč. I odbelhal se mlčky jako včerejšího dne a princezna šla za ním. Než vkročila do zámku, obrátila se a kývla na svého Frantu.
Ten den už byl pokoj, ale Franta pokoje neměl. Nakrmil koně a ptáka a pak vyšel do zámecké zahrady. Procházel se a bez ustání hleděl do oken, neukáže-li se někde princezna. Ale ani dnes se jeho přání nesplnilo. Teprve v noci, až kůň a pták zase sbírali hvězdy, zaslechl její zpěv. Teď už neměl pochyb o tom, že se princezně líbí a že ona ví, proč sem přišel. Zpívala jasněji a veseleji. Byl tuze rád. Této noci konečně tvrdě usnul a spal dlouho do rána.
Přišel černokněžník, zatřásl jím a zakřičel:
„Vstávej, lenochu, je čas k práci!“
I ulekl se Franta a viděl, že zrobil velikou chybu. Neboť černokněžník se od něho nevzdálil ..... měl špatnou náladu, dovtípil se, kdo Frantovi pomáhá. Stál u něho, dokud se neumyl a neučesal.
Když však chtěl synek dát svého ptáka do klícky, zařval na něj černokněžník:
„Neopovažuj se ani sáhnout na to zvíře! Vím, že to není obyčejný pták a že Ti pomáhá! Ven! Hned dostaneš úkol a já u Tebe počkám, dokud jej nesplníš.“
„Nu, když nedáte „řekl synek. „Ale koně mi snad dovolíte uvázat?“
„Ale kdepak!“ Černokněžník se rozzuřil a zastoupil Frantovi cestu. Prý se nesmí ani opovážit. I kůň prý mu radil, s takovou by si každý mohl princeznu vysloužit.
Franta se pokusil ještě naposledy. „Jak jste divný,“ pravil. „Když jste mi dával první úkol, smál jste se koni i ptákovi a dovolil jste mi deset takových pomocníků, a dnes mi zakazujete ptáka zavřít a koně uvázat.“
Ale černokněžník neustoupil, řval a hrozil a poroučel synkovi, aby už konečně vyšel, protože drahý čas ubíhá.
Co měl Franta dělat? Vyšel a černokněžník za ním, a tak spolu chodili zámeckou zahradou. Říkal si synek, že dnes je princezna ještě blíže, protože černokněžník má méně moci než včera, pozorně si všecko prohlížel, ale nikde neviděl nic nápadného. Dlouho chodil a dlouho se rozhlížel, pořád nadarmo, až najednou spatřil překrásnou sochu, tak spanilou jako princezna. Však se jí také tuze a tuze podobala.
Srdce se Frantovi rozbušilo a on poznal, že se nemýlí. Ale co zrobit, aby socha oživla?
Zatím kůň otevřel dveře od stáje a pták vyletěl, letěl do zámecké zahrady, sedl si na sochu a zazpíval:
„Polib ji, polib ji!“
„Zabiji Tvého ptáka!“ křičel černokněžník. „Zabiji i koně!“
„A proč jste mi nedovolil, abych ptáka zavřel a koně uvázal?“ řekl Franta klidně, a než mu mohl černokněžník zabránit, přiskočil k soše a políbil ji. Tím rázem se proměnila opět v princeznu. Černokněžník strašlivě zasyčel a popadl se za břicho ..... praskla mu poslední obruč. Hned se proměnil v černého havrana, vznesl se a odletěl.
Jako zázrakem zámek zbělel a oživl, na lukách i v zahradě bylo plno rytířů a jejich koňáků. Princezna zůstala ve Frantově náručí a děkovala mu, že ji osvobodil. Přiběhl král a královna a viděli, jak se mladí objímají, a tak děkovali a hned se ptali, kdy bude svatba.
„Napřed musím domů k rodičům,“ řekl Franta, „beztak na mne myslí ve dne i v noci a jistě se mne nemohou ani dočkat. A musím jim představit svou nevěstu.“
Nenamítal král ani králová, aby mladí jeli k Frantovým rodičům, a hned chystali vznešený průvod. Franta ale šel za svým koněm a poprosil ho, zdali by nezanesl jeho i princeznu ke starému kupci do rodného domu.
„Zanesu, ale pak musíš posloužit ty, a nejen mně, nýbrž i zlatému ptákovi.“
„Proč to pravíš tak smutně?“ hladil koně Franta. „Dobře jste mi sloužili, proč bych neposloužil teď já Vám?“
„Jenom abys nezapomněl!“ řekl kůň.
I jeli. Nejeli, letěli. Průvod se ploužil za nimi, aby přivezl ženichovy rodiče na veselku. Doma bylo ovšem radostné shledání ..... kupec a kupcová rázem odpustili synovi i tvrdohlavost, jak byli rádi, že všecko dobře dopadlo. Jenom jedna věc jim jaksi ležela na srdci, co dají synovi věnem, když on vlastně všecko bude mít, když nic nebude potřebovat.
Konečně si stříbrovlasý kupec vzpomněl. „Toho koně a ptáka si můžeš ponechat natrvalo. My v klidu dožijeme, já už se nikam nevypravím, po své smrti beztak všecko odkážeme chudým.“
Francek s princeznou byli ovšem rádi, neboť dobře věděli, jaký je to kůň a pták, odpočinuli si a pak se vrátili na zámek. Rodiče jeli v průvodu za nimi.
I byla nádherná svatba, jaké svět neviděl a možná nikdy už ani neuvidí. A když bylo po ní, byli šťastni mladí i staří a s nimi celá říše. Neboť Francek se nestaral o nic jiného než o svou ženu a království ..... na všecko ostatní nadobro zapomněl. Zapomněl i na svého koně a zlatého ptáka.
Jednou Franta spí a zdá se mu, že slyší holubičku:
„Pomoc přijímal, ale sám nikomu nepomůže!“ A tak několikrát.
I vzbudí se a vidí, že z pokoje vylétá bílá holubička. Neříkal princezně nic, ale přemýšlel a přemýšlel, komu že nepomohl, a nemohl si vzpomenout. I usnul a spal klidně až do rána a ráno o ničem nevěděl.
Ale druhé noci se mu opět zdálo, že slyší holubičku, jak zpívá:
„Pomoc přijímal, ale sám nikomu nepomůže!“ A opět několikrát.
Franta se snaží co nejdříve probudit, ale když otevřel oči, viděl už jenom, jak stříbrná holubička vylétá oknem z pokoje. Nebudil princeznu, opět přemýšlel a přemýšlel jako minulé noci, a tu si vzpomněl, že včera viděl holubičku bílou. I bylo mu to tuze divné, vstal a zrobil suk na rukávu košile, aby si vzpomněl, až se bude ráno strojit.
Ráno si opravdu vzpomněl a přemýšlel o tom celý den. Nadarmo se ho žena i rodiče vyptávali, co ho potkalo ..... nic neříkal, protože si nemohl vzpomenout, komu zapomněl pomoci. Večer si umínil, že nezaspí, nýbrž počká na holubičku, přijde-li ovšem ještě jaká, a že se jí na všecko vyptá.
I ležel i nespal, ale čekal holubičku. A když byla hluboká noc a všecko spalo, vletěla do pokoje zlatá holubička, usedla mu na postel v hlavách a zazpívala:
„Pomoc přijímal, ale sám nikomu nepomůže! Pomoc přijímal, ale sám nikomu nepomůže!“
Otevřel opatrně oči a zašeptal jí, aby ji nevyplašil:
„Holubičko zlatá, prosím Tě nejvroucněji, jak dovedu, smiluj se a poraď mi alespoň ty, když Tvé družky odletěly, sotva zazpívaly. Chci dobře kralovat, já opravdu nevím, komu ubližuji.“
„Dobře kraluješ,“ řekla holubička, „ale nadobro zapomínáš na ty, kdo Ti pomohli nejvíc, na koně a ptáka.“
Vyskočil král Franta z postele a tak vylekal holubičku, že ani nemohla najít okno, ale on už na to nemyslel. Věděl, že holubice pomoci nepotřebují, myslel jenom na věrného koně a ptáka, kde jsou a co robí. Zakázal komorníkům, aby šli s ním, jenom lucernu si dal přinést a hned šel dolů do nádvoří a do stájí.
Až kdesi zcela v koutě, kde dříve vůbec nic nebývalo, stál na kost vyhublý kůň a nad ním visela klec s ptákem, který ani nevypadal jako zlatý. Když Franta spatřil své věrné pomocníky v tak ubohém stavu, dovtípil se, že je nikdo nekrmil zlatým zrním, ani nevypouštěl, aby si nasbírali hvězd. I zabylo mu jich strašně líto. Zaplakal, vrhl se koni kolem krku a prosil za odpuštění.
„Vím,“ povídal kůň smutně, „ve štěstí se snadno zapomíná. Ale jsi hodný, žes přišel.“
„Nakrmím Vás a nikdy nebudete uvázáni,“ sliboval Franta v pláči.
„Splň svůj slib,“ sotva slyšitelně zapípal pták, „víc nepotřebujeme.“
„Ovšem, a rád!“ volal Franta. „Co mám zrobit?“
„Vezmi meč a utni nám oběma hlavu,“ prosil kůň a lítostivě pohlížel na svého pána.
„Cože?“ vykřikl Franta a znova se vrhl koni kolem krku a plakal tak usedavě, že se tuze dlouho nezmohl ani na jediné slovo. Pak ale říkal:
„Tož Vy už nemůžete žít, že mě prosíte o smrt? Co jsem to zrobil, jak jsem mohl zapomenout?“
„Nenaříkej a vyslechni mě,“ prosil kůň a začal tiše vyprávět.
Smrt je pro ně pro oba vykoupení. Jsou muž a žena, kteří kdysi nerozumně shromažďovali peníze a ve své hrabivosti připravili o majetek mnoho dobrých lidí. Nic kromě zlata nemělo pro ně cenu a ve své pýše šli tak daleko, že by byli sebrali i třpytné hvězdy z nebe, kdyby to ovšem šlo. Za to museli pokutovat plných sto let, on jako kůň, ona jako pták, a za celých sto let směli jíst jenom zlaté obilí a nebeské hvězdy. Těch sto let však nedávno uplynulo, nyní mohou být vysvobozeni tím, že jim někdo, komu věrně sloužili, utne hlavu.
I plakal Francek hořce, šel do zámku a přinesl si ostrý meč. Pak vyvedl koně a vynesl ptáka. Právě vycházelo slunko. Protože oba chtěli zemřít zároveň, posadil ptáka koni na šíji, oběma poděkoval a s oběma se rozloučil, a když pták položil svůj krček koni na hřívu, jedním rázem jim oběma srazil hlavu.
A hle! Jejich těla se rázem proměnila v hromádku prachu. Z něho vyletěly dvě bílé holubice, obletěly Francka a kroužily výš a výš, až načisto zmizely. Přál jim mladý král věčného pokoje a litoval pouze toho, že je nechal tak dlouho trpět.
I vládl pak dlouho a spravedlivě, měl mnoho dětí a moudře je přiváděl ke stejnému životu, jaký žil sám. Proto byl šťasten zaživa i po smrti. Nic lepšího si člověk nemůže přát, nic lepšího nemůže ani dosáhnout.