Jak rybí císař splatil svůj dluh

Za toho času, kdy na vrbě rostly fialky a na topolu třešně, žil starý rybář, který si k sobě vzal sirotka, aby měl pomoc v řemesle; a tak spolu rybařili staroch a chlapec na břehu velkého jezera plného ryb. Ale jednou zjara, když pukly ledy a vody se zamodraly, obrátilo se k těm dvěma štěstí zády. Jezero bylo jako zakleté, ne a ne vydat rybičku.
I vyplul starý rybář jednoho dne daleko na hladinu, ponořil síť do vody a srdce mu radostí poskočilo: vylovil mohutnou a krásnou rybu, šupiny na hřbetě se jí leskly jako drahé kameny. Řekl si, že za tenhle nevídaný úlovek dostane na trhu jistě nejmíň zlaťák, a honem spěchal s člunem k břehu. Tam svěřil rybu pomocníkovi a vyplul znovu, ještě zkusit štěstí. A tu Vám krásná ryba k chlapci promluvila:
„Synku můj milý, hoď mě, prosím Tě, do vody! Jsem rybí císař, vládce všech ryb, a jestli mi ten dobrý skutek prokážeš, také já se Ti dobrým odvděčím.“
Chlapce udivilo, že ryba mluví jako člověk, a chvilku váhal, co má udělat. Na dveře chatky jim klepala bída a starý rybář dovedl být nedůtklivý. Ale protože v hlase té krásné ryby slyšel pláč, slitoval se nad ní a hodil ji zpět do jezera.
Ryba hned nezmizela v hlubinách, vyplula ještě jednou na hladinu, a chlapci se zdálo, že mu děkuje.
Starý rybář se vrátil z jezera celý rozmrzelý, nechytil už ani mřenku.
„Hlídals dobře tu naši krásnou rybu?“ zeptal se.
A chlapec přiznal, jak to bylo, a žádal starocha, aby se nehněval:
„Tak žalostně prosila, kmotříčku, věřte mi, že jsem ji musel pustit!“
Starého rybáře popadl vztek, a tumáš, tumáš, začal chlapce lískat a nepovolil, dokud mu nezemdlela ruka. Večer se oba postili, ráno taky do úst nic nedali, a starý rybář, mrzutý až běda, zase hocha zlískal. A zatvrdil se tak, že ho nakonec karabáčem vyhnal.
Šel chlapec nazdařbůh do širého světa a došel k velkému, rušnému městu. Kousek za bránou zůstal nešťastně stát, připadal si v tom shonu a chvatu ztracený jak jehla v seně. A najednou si všiml, že vedle něho se krčí ke zdi podivný mužíček, taková za groš kudlička, ale očima jako dvě studánky že se mu dívá až na dno duše. Však se k němu hned přitočil, a co prý ve městě hledá. Hoch byl rád, že může někomu vyklopit srdce, a když mu mužíček svěřil, že i on je na tomhle světě sám, spřátelili se ještě týž den na život a na smrt, ba odpřisáhli si, že neopustí jeden druhého a že o všechno se budou svorně dělit.
Pěkně si to přísahali, až na to dělení: oba měli kapsy prázdné. Rozhodli se tedy, že vstoupí do služby, našli ji oba u jednoho pána, a od té chvíle jim už bylo lip. A ukázalo se, že mužíček, napohled zlompírko, zastane víc lopoty než lecjaký habán a že se vyzná ve všem, nač sáhne. Chlapec se v práci taky dovedl otáčet a od mužíčka okoukal, co mohl, ale přece mu nikdy nestačil a kolikrát se kamarádově šikovnosti a důvtipu z hloubi duše divil. Mužíček pokaždé jen mávl rukou a v očích mu plály šibalské jiskřičky, když říkal:
„Jaképak čáry, takhle já sebou mrskám odjakživa!“
A těm jeho modrým kukadlům Vám neuniklo ani myši šustnutí. Jednou takhle po ránu zrovna uklízeli před vraty a kolem přejel bohatě oděný pán na krásném vraníku a za ním, také na vraném koni, odrbaný sluha. Druhý den se to opakovalo, jenom rozedraný sluha byl jiný, a třetí den zas. To bylo něco pro našeho mužíčka! Ještě tentýž den si boháče vyčíhal a viděl, že do města se vrací sám a že druhý vraník je naložený napěchovanými pytli.
„Divná věc,“ povídá potom mužíček chlapci, „ten člověk má den co den jiného sluhu. Rád bych věděl, kam se poděli Ti předešlí!“
A náš mužíček se rozhodl, protože už byl takový, že se tomu podívá na kloub.
Vydal se ráno na tržiště, čekal a dočkal se. Přijel boháč se dvěma vraníky, zamířil ke kašně, kde postával jakýsi chuďas, cosi s ním vyjednal a oba vyskočili na koně. Mužíček měl co dělat, aby je neztratil z očí, ale mrsknul sebou, u brány je dohonil a spatřil, že míří od města k lesu. A tak horempádem zas za nimi!
Našel je v lese pod jedním vysokým stromem. Schoval se v křovisku, právě když boháč vyndal z torny provaz, bidlem ho zavěsil na skobu zatlučenou nahoře do kmene a poručil sluhovi, aby vyšplhal na strom. Sluha poslechl, a světe div se: vězel tam ve větvích koš naplněný až po okraj drahými kameny!
„Propánakrále,“ vykřikl zmatený chuďas, „kde se to tu vzalo? Taková krása, takové bohatství!“
„Nehulákej a polez s tím dolů!“ přikázal mu pán.
I spustil se sluha na zem, pán nasypal drahé kamení do pytlů a chuďasovi nařídil, aby prázdný koš vynesl tam, odkud ho vzal.
Sluha znovu vyšplhal na strom, postavil koš mezi větve, ale když se chtěl spustit dolů, vidí, že provaz je pryč.
„Pane, zavěste ten provaz na skobu, jinak se dolů nedostanu! Přece nechcete, abych z té krkolomné výšky skočil!“
Jenže boháč ani muk, naložil pytle na vraníky a chystal se odjet.
„Copak jste hluchý, pane? ..... Co je to za žerty!“ křičel ze stromu chuďas.
Ale boháč neviděl, neslyšel, pobídl koně a uháněl pryč.
„Zastavte, pane! ..... Pomozte mi dolů, takhle jsme se nedomluvili!“
Kdepak pán, ten už byl z lesa venku!
A tu se Vám z dutiny u kořene stromu začal soukat had. Pomalu, pomaloučku se plazil po kmeni, rostl a nabýval, rozevřel tlamu, a strach povídat ..... Chlamst! Po nešťastném chuďasovi nezbyla kostička ..... Potom had znovu otevřel tlamu, vyvrhl do koše hromadu vzácného kamení a vsoukal se zpátky do své díry.
„Kdepak ses dneska tak dlouho toulal?“ povídá večer chlapec kamarádovi.
Mužíček vrtí hlavou a krčí rameny, on už je zkrátka takový, že umí mlčet jako ryba. A ráno, jen co se rozední, je pryč. Kdo neuhodl, milí zlatí, tomu napovím, kam ho půjdeme hledat: no přece na tržiště ke kašně! Přichází bohatě oděný pán s dvěma vranými koňmi a náš mužíček k němu a nabízí mu své služby. Že se nebojí? Ó ten má pro strach uděláno! Dojednali se pán s novým sluhou a hop na koně a z města ven a rovnou do lesa k tomu vysokánskému stromu.
A všechno jako včera: boháč vyndává provaz, zavěsí ho na skobu, sluha poslušně vyšplhá na strom a snese dolů koš drahokamů. Pán rychle naplní pytle a přikazuje s tím prázdným košem nahoru. A tu se nový sluha vzepře, že ne a ne, že se mu z té výšky ukrutánsky točí hlava.
„A co bude s mým košem?“ obořil se na něj boháč.
„Co by s ním bylo, vyneste si ho na strom sám!“
„Okamžitě lez nahoru!“ vztekle křičí pán. „Tak jsme se přece nedomluvili!“
A mužíček, že ho to ani nenapadne.
„Vylez a přidám Ti hrst drahokamů, jinak nedostaneš zlámaný groš!“
„Matičko skákavá,“ běduje sluha, „co to po mně žádáte, pane, vždyť se mi hlava motá jako na kolotoči!“ A bác na zem a převaluje se ze strany na stranu, jak ho vzal strach.
Pán vidí, že s tímhle sluhou moc nepořídí, ale koš se mu na zemi nechávat nechce. I popadl ho, šup s ním nahoru, jenže chyba lávky: pán je na stromě, mužíček na nohou a vyvléká provaz ze skoby.
„Hej, co to provádíš? Nech ten provaz být, jakpak se dostanu na zem!“
„Jak byste se dostával, zkuste si skočit!“ zavolal mužíček a šups do sedla.
„Počkej, neodjížděj, dám Ti těch drahokamů pytel, jenom mi provaz zavěs zas na skobu!“
A boháč vykřikoval, přidával pytel drahého kamení po pytli, ale mužíček pobídl koně a zavolal:
„Když jste tam mohl nechat jiné, pobuďte si tam taky!“
A co bych říkal, milí zlatí, ten pán si na stromě nepobyl dlouho, zlý had už čekal na svou kořist .....
Náš mužíček zatím uháněl do města. Vraníci ho sami dovezli až k boháčovu domu. Byl zamknutý na devatero zámků, ale mužíček našel v pánově torně klíče, odemkl vrata a vstoupil dovnitř. A bylo Vám tu drahocenných kamenů ve všech barvách duhy jak naseto! Mužíček jim věnoval míň pozornosti než oblázkům na břehu jezera, zato vyhledal dva dobré palaše a pospíchal za svým kamarádem.
Chlapec seděl smutně na dvorku a řekl s výčitkou:
„Touláš se zase bůhvíkde! Bál jsem se, že Tě už nikdy neuvidím!“
A mužíček povídá zkrátka:
„Teď vezmi palaš a sedni na koně!“
Řekl to tak neoblomně, že chlapec beze slova vyskočil do sedla. Vyrazili z města a teprve cestou mužíček prozradil, co všechno se zběhlo a že se nejdřív musejí vypořádat s tím nestvůrným hadem.
Když dorazili do lesa pod vysokánský strom, mužíček řekl:
„Zavěsíš provaz na skobu a já vyšplhám nahoru. Spustím povyk, to je pro hada znamení, že má ve větvích své sousto.
Nech ho, ať se vysouká z dutiny, pak mu tni palašem do těla a já Ti přispěchám na pomoc.“
Udělali, jak se dohodli, mužíček povykoval, až se hory zelenaly, jenže had ze své skrýše nevylezl. Prozkoumali strom u kořenů a našli díru prázdnou, prohledali okolí, a opravdu, had byl tentam. Chlapec si dělal starosti, ale mužíček řekl s rozvahou a s jistotou:
„Neboj se, všeho do času, na tu zlou nestvůru taky brzy dojde!“
A chlapec mu věřil, protože tenhle dobrý kamarád nikdy nemluvil do větru.
Odešli tedy ze služby, usadili se v boháčově domě a celou jednu komoru naplnili tím drahým kamením. A mužíček každou chvíli z domova pryč! Chlapce mrzelo, že zůstává tak často sám, a byl by býval rád, kdyby se mu mužíček svěřil, co vlastně podniká a jestli toho zlého hada ještě pořád hledá. I zeptal se ho na to jednoho večera, ale mužíček jenom zavrtěl hlavou a pokrčil rameny:
„Neztrácej trpělivost, kamaráde, všeho do času. Však se dovíš, co bude třeba. A trochu si zvykej beze mě, jednou se stejně budeme muset rozloučit.“
Chlapec se polekal a srdce ho zabolelo. Copak si nepřísahali věčné přátelství, copak nemají než jeden druhého?
A tu se na něho mužíček laskavě zadíval očima jako dvě studánky:
„Věř mi, odejdu tenkrát, až budu vědět, že jsi nezůstal sám.“
Toho večera, ať dělal co dělal, chlapec z něho už slovíčko nedostal. Mužíček byl zkrátka takový, a když se to tak vezme, milí zlatí, já neznám člověka, který by se mu podobal .....
Za nějaký čásek se po městě začala šeptat tuze divná věc: že se prý na císařském zámku ztrácejí lidé. Řeči se povídají a voda teče, to už tak bývá. Jenomže zanedlouho přišli šuškalové s prstem na ústech a s očima navrch hlavy, a že prý ta záhada a hrůza hrůzoucí má dozajista co dělat se samotinkou císařskou princeznou, jinak tak hodnou a milou panenkou. Vždyť kdo se ztratil, ztratil se v její komnatě a nezbylo po něm památky, zato se našla vždycky někde v koutě hromada vzácného kamení. A ztratila se jedna kuchařka a jedna komorná a jeden strážný i se zbraní.
To se rozumí, že tyhle tajnosti nezůstaly utajeny našemu mužíčkovi, který rád brousil městem a s kdekým se znal. A co se šeptá, to se nakonec roznese, takže když císař dal vyhlásit, že provdá svou dceru za toho, kdo s ní setrvá jedinou noc v její komnatě, rozkřiklo se bleskem, že princezna je očarovaná.
Bubeníci ještě bubnují a předčítají císařský výnos, mládenci váhají, císařská panenka doma pláče, a náš mužíček se už radí s kamarádem:
„Nechceš to zkusit?“ ptá se.
„Proč ne,“ říká chlapec, „když víš, jak na to, a když mně pomůžeš. Jenom jestli mě ta hezká princeznička bude chtít.“
„Á,“ mávl rukou mužíček, „od pohledu jsi pěkný, srdce máš dobré, hlavně abys jí zůstal naživu!“
Tak se dohodli a náš mužíček je samozřejmě první, kdo s nabídkou pospíchá k císaři. A takhle k němu hovoří:
„Můj přítel by se rád ucházel o ruku Tvé dcery. Výsosti. Je to rybářský synek, ale je poctivý a statečný. Jestlipak ho přijmeš?“
„S otevřenou náručí,“ zaradoval se císař, „a ta moje děvenka nešťastná taky. Vždyť kudy chodí, tudy roní slzy, že je snad prokletá!“
„Ještě jednu prosbu, Výsosti,“ pokračoval mužíček. „Mám k tomu chlapci velký dluh a přál bych si ho čestně splatit. Dovol mi, abych mu zůstal nablízku.“
Císař milerád souhlasil a náš mužíček mluvil bez rozpaků dál, jako by byl zvyklý s císaři rozprávět odjakživa:
„Ještě mám otázku. Výsosti. Kampak dáváte to drahé kamení, co se ho pokaždé najde v princeznině komnatě?“
„Ach, toho jsme schovali do věže už pár pytlů, ani mi to nepřipomínej, bůhví, kde se to bere, a já s tím nechci nic mít,“ vzdychl císař.
I byli pozváni hned na týž večer oba kamarádi do císařské hodovní síně. A řeknu Vám, že přes všechny velké svízele byly ty zásnuby docela veselé. Oba mladí lidé si padli do oka a mužíček se překonával, doléval mladému páru vína a vtipkoval a žertoval, jako by si chtěl vynahradit, že doposud býval spíš na slovo skoupý.
Když před půlnocí zrůžovělý mládeneček a růžová děvenka překročili práh princezniny komnaty, vetřel se dovnitř s nimi. Počkal si, až usnuli, pak odtáhl kamaráda z postele a s palašem v ruce ulehl na jeho místo.
Konečně přišla ta chvíle, a to byste nevěřili, moji milí, že ten dlouhatánský had se začal zničehonic soukat přímo ze sladce spící princezničky! Rostl a nabýval, a jen co byl venku celý, mužíček sekl palašem a uťal mu hlavu.
Nu, bylo to divné probuzení, princezna nevěděla, jestli plakat nebo se smát a koho objímat nejdřív. A když je zobjímala oba dva, mužíček jí pevně sevřel ruku a rozhodným hlasem chlapci povídá:
„Pamatuješ se, co jsme si slíbili! Že si všechno rozdělíme napůl ..... Já jsem své slovo dodržel, je řada na Tobě!“
„I já své slovo dodržím,“ řekl chlapec bez váhání, protože neuhodl, kam jeho přítel míří.
A mužíček se postavil před princeznu a rozmáchl se palašem, jako by ji chtěl rozetnout vejpůl.
Chlapec se vyděsil ..... koho by napadlo takové dělení, a vyděsila se i ta milá děvenka, vyjekla hrůzou, a jak Vám vyjekla, vyskočilo jí z pusy hadí vejce.
„Konec dobrý, všechno dobré,“ oddechl si spokojeně mužíček. „Princezna je navždy kouzla zbavená a mě už tady potřebovat nebudete. Žijte blaze a mějte se rádi.“
I zesmutněl šťastný mládenec a zesmutněla šťastná princeznička.
„Neodcházej, kam bys chtěl jít, zůstaň přece s námi!“
Tu k nim mužíček zvedl oči jako dvě studánky a celý bledý zalapal po dechu:
„Všeho do času, udělal jsem, co jsem udělat měl, a musím se vrátit domů. Na víc se neptejte a Ty mě, synku můj milý, vezmi do náruče a vynes mě ven.“
Teď chlapec pochopil, uposlechl se slzami v očích, a když vyšli na zahradu, mužíček zašeptal:
„Jdi k jezírku a hoď mě do vody, jednou už jsi mi ten dobrý skutek prokázal.“
Chlapec šel, pro slzy neviděl, na břehu jezírka vhodil mužíčka do vody a za okamžik vyplula na hladinu veliká krásná ryba s šupinami třpytivými jako drahokamy.
Tak se navždy rozloučili rybářský chlapec a rybí císař, který splatil svůj dluh.
Brzy potom se na zámku slavila svatba. Jedlo se, pilo a hodovalo sedm dní a sedm nocí, a na koho se nejvíce vzpomínalo, to byl ten hodný císař všech ryb. A právě sedm dní to trvalo, milí rozmilí, než ženich s nevěstinkou rozdali vzácné duhové kamení z boháčovy komory i ze zámecké věže, a rozdali je všecičko dcerkám a synkům, co zůstali na tomhle světě sami.
Já na té svatbě taky byl, s nimi jsem jedl, s nimi pil. Že se mi domů nechtělo pěšky, osedlal jsem dva ježky, a když jim nohy ztěžkly, osedlal jsem dvě koťata. A ta dvě koťata, že byla strakatá, ta mě pak dovezla rovnou k Vám před vrata.