Jak přišel měsíc na oblohu

Před dávnými časy byla jedna země a tam měli v noci pořád jen tmu: obloha se nad zemí prostírala jako černá plachta, protože tam nikdy nevycházel měsíc a v té temnotě nezasvitla jediná hvězdička. Při stvoření světa se noční světlo spotřebovalo.
Z téhle země šli jednou na vandr čtyři tovaryši a dostali se do jiné říše a tam šli a šli až do slunce západu. A když slunce zmizelo za horami, uviděli tam na jednom dubě svítící kouli, která daleko široko vysílala mírné, vlídné světlo. Všechno se při něm dalo dobře vidět a rozeznat, i když koule nebyla tak zářivá jako slunce ve dne. Vandrovní se zastavili, nemohli se vynadívat na ten div. A že tudy jel zrovna sedlák s fůrou, zeptali se ho, co to tu svítí.
„To je měsíc,“ odpověděl sedlák, „náš rychtář ho koupil za tři tolary a usadil tuhle na ten dub. Ale musí každý den dolévat oleje a měsíc čistit, aby pořád jasně hořel. Za to od nás dostává tolar týdně.“
Když sedlák odjel, řekl jeden z nich:
„Tuhle lampu bychom potřebovali. Máme doma dub, který je zrovna tak veliký, na ten by se dala zavěsit. To by byla radost, panečku, nemuset už v noci šátrat ve tmě!“
„Víte co?“ ozval se druhý, „seženeme si fůru s koňmi a měsíc si odvezeme. Oni si tady mohou koupit jiný, když vědí, kde se dostane. A škodu jim tak velkou neuděláme, stál jen tři tolary.“
„Já dobře lezu po stromech,“ povídá třetí, „uvidíte, jak ho pěkně sundám.“
Čtvrtý se hned rozběhl pro fůru a přijel s ní. Ten třetí zatím už vylezl na dub, vyvrtal do měsíce díru, tou provlékl provaz a spustil měsíc dolů. Když zářící koule už ležela na voze, přikryli ji šátkem, aby ten lup nikdo nezpozoroval, dva si sedli dopředu, dva dozadu a jeli.
Šťastně dovezli měsíc do své země, šťastně ho vysadili na vysoký dub. Staří mladí se radovali, když ta nová lampa rozlévala své světlo po polích a když jim pěkně svítilo i do světnic a do komor. Trpaslíci vylézali ze svých skalních slují, malí skřítkové v červených kabátcích tancovali po lukách a lesní žínky na mýtinách, protože tohle mírné světlo jim nemohlo ublížit.
Čtyři tovaryši nalévali do měsíce olej, čistili knot a každý týden dostávali svůj tolar. Ale i oni stárli, až z nich byli stařečkové. A když jeden onemocněl a cítil, že už má na kahánku, vzpomněl si, že čtvrtina měsíce je jeho, a nařídil, aby mu ji dali s sebou do hrobu. Když umřel, vylezl rychtář na strom, zahradnickými nůžkami čtvrt měsíce odstřihl a uložil do rakve. Měsíčního světla ubylo, ale ještě to nebylo mnoho znát. Když umřel druhý, dali mu do truhly druhou čtvrt, a světla bylo zase míň. Ještě víc zesláblo po smrti třetího, který si taky vzal svůj díl s sebou. A když i čtvrtého pochovali, měli v noci tmu jako dřív. Lidé večer zas už nemohli vyjít bez svítilny, aby si nenatloukli hlavu.
Jenže dole v podsvětí, kde vždycky vládla tma, se všechny čtyři díly měsíce zase spojily, úplněk svítil a nebožtíky to rušilo a probouzelo ze spánku. Jejich zesláblé oči by byly sluneční záři nesnesly, ale měsíční světlo úplně stačilo, aby nebožtíci zase viděli. A tak s údivem vstávali, rozveselili se a začali se bavit zase tak jako kdysi na světě. Někteří se dali do hry nebo do tance, jiní běhali po hospodách, poroučeli si tam víno, až se opili, povykovali, hádali se a nakonec popadli, co bylo po ruce a tloukli se hlava nehlava. Rámus byl čím dál horší a nakonec doléhal až nahoru do nebes.
Svatý Petr, klíčník nebeské brány, myslel, že v podsvětí snad vypukla vzpoura, a honem svolával nebeské zástupy, anděly a svaté, aby mohli zahnat ďábelského nepřítele, kdyby se svou rotou zaútočil na sídlo blažených. Ale když nikdo nepřicházel, sedl svatý Petr na koně, vyjel z nebeské brány a klusal dolů do podsvětí.
Tam zjednal mezi nebožtíky pořádek, poručil jim, aby zas pokojně ulehli, a měsíc, příčinu všeho pohoršení, odvezl pryč a zavěsil ho na nebeskou klenbu, aby tam svítil pro všechny.