Jak princezna hádala až prohádala

Byl v Nepřejově sirotek Ondra, pásal sedlákům prasata. Říkala mu celá ves Ondra prasák, ale nikdo tím nemyslel nic zlého. Na stravu byl u všech a u nikoho, každý den v jiném stavení, a spával tam, odkud ho zrovna nevyhodili. Když ho vyhnali z chléva, zavrtal se do slámy ve stodole, a když ze stodoly, vyspal se třeba v kurníku nebo v přístodůlku, nebo ve staré bryčce pod kůlnou, a někdy docela jen na humnech nebo v sádku. Ruku si dal pod hlavu jako polštář a přikryl se dobrým svědomím. Takový život není tuze zábavný, když je člověku osmnáct let. Ale Ondra si ze žádné šlamastyky nic nedělal. A třebaže vypadal jako ťululum na ptáky, měl pod čepicí víc než ty slaměné pačesy, pro které na něj všechna děvčata z celého Nepřejova křičela:
„Šimlíku!“
Nechal prasata, ať se rochňají v kalu nebo ať zvedají rypákem drn, aby dostihla žížalu či brouka, a přitom si pro pobavenou vymýšlel všelijaké hádanky a chytačky. Třebas tuhle: Kdo je největší lenoch na světě? lnu voda! Než by šlapala pět minut do vršku, radši si dvě hodinky zajde. Anebo jinou: Když má jít dovnitř, bijou ho do hlavy, když má jít ven, táhnou ho za krk! Že nevíte! Hřebík! A do třetice: Komu stářím přibývá zubů? Té břitvě, co s ní holič Pískora nepřejovským sedlákům v sobotu dře kůži! Když nepřejovská děvčata přihnala husy na draha, dával jim takové chytačky, a která neuhádla, musela Ondrovi za prohádanou dát pěknou hubičku. Dorotka kovářovic, ta toho vždycky nejmíň uhádla a Ondrovi se někdy naplatila, až z toho byla celá růžová. Ale pranic se nehněvala, ba Ondrovi ještě vdolky a povidlové buchty z domova nosila.
Jednou zjara takhle po poledni byl Ondra se svými prasaty na kališti pod silnicí u lesa. Sluníčko se mu opíralo do obličeje prudkou jarní silou, Ondra mu nastavoval tvář a podřimoval, a dost možná, že i o něčem snil. Najednou i v té dřímotě uslyšel, jak v lese zahrčela kočárová kola, a za chvíli už si to prachem silnice šinul veliký panský kočár. Koně rychlí jako pstruzi, kočí nafouknutý jako holub, panečku, to byla podívaná!
Ondra honem vyběhl k silnici, aby si prohlídl zblízka, jaká nádhera to uhání zdejším krajem. Když ho kočár míjel, neodolal a vskočil vzadu za korbu na stupátko. I co, prasata neutečou, on se sveze tamhle k prvnímu milníku a pak seskočí a vrátí se na pastvu. Ale minul první milník, druhý, třetí a seskočit se mu nechtělo. Nu, copak se stane, jestli se od těch svých chrochtáčů podívá kousek dál do světa? Až se začne smrákat, prasata trefí domů sama a pro Ondru prasáka v Nepřejově nikdo plakat nebude. Ledaže Dorotka ..... ale kdež, to by byla blázen!
A pak, snad jsou ve světě veselejší krajiny, než je tahle, kde se Ondra narodil a kde je půl míle za Nepřejovem Stejskalov, za lesem Nemanice, přes rybník Bezpenězy a kousek dál Skromnětín a Plačkovi I jel Ondra bez přestání, jel a jel, až minul Nuzice, Drbohlavy, Odřihosty, Hladonice a Nedožery, a umiňoval si, že neseskočí dřív, dokud nepotká nějaké veselejší jméno, jako jsou Masojedy, Křepčín nebo Buchtovice.
Jak tak ujížděli, nedalo mu to, aby alespoň po očku nejukl, jaké panstvo ho doprovází v kočáře. V zadní stěně korby byla prasklinka, skrze tu uviděl mladého naparáděného panáčka s krajkovým krejzlíkem pod bradou, hraběte nebo co, a jemu po boku škaredého lokaje. Ti dva si spolu něco živě vyprávěli. I přistrčil Ondra ke skulince ucho, aby slyšel, o čem je řeč. Vida, tohle bylo pro Ondru jako dělané! Ten naparáděný panáček říkal, že v nějakém hlavním městě je princezna, a ta prý dala rozhlásit, že si vezme za muže jen toho, kdo tři dni po sobě uhádne její tři hádanky. Už prý jich to zkoušelo moc, ale všichni s hanbou, ba některé prý dala princezna ze zámku vypráskat.
„To byli samí nekňubové, ale Vy jste osvícená hlavička, Jasnosti,“ lichotil panáčkovi lokaj, „vy ty její hádanky najisto rozlousknete! A pak, až princezna uvidí Vaši krásnou tvář, zapomene na hádanky a na všechny takové hlouposti a padne Vám i bez nich rovnou kolem krku!“
„Panečku, hádanky, to by byla pastva pro mne!“ luskl si Ondra prsty, „to se musím držet kočáru jako klíště, abych se s nimi dostal do toho správného města k princezně!“
A hned se přivázal provazem, co nosil místo opasku, ke stupátku, kdyby za jízdy zdříml, aby ho někde na silnici nevytřásli. Jeli, jako když se čerti žení, Ondra měl už celé tělo rozbité. Na zastávkách se musel honem schovávat, aby ho kočí za kočárem neobjevil, a pak zas rychle naskakovat, když kočí práskl do koní. Ale Ondra nepovolil a nepovolil.
Třetího dne kvečeru vjel kočár do toho města, kde princezna častovala ženichy hádankami. Vznešený panáček se ubytoval v nejlepší hospodě. Ondra se honem schoval pod otep slámy do stáje. Pomohl pacholkům při hřebelcování a vyprosil si od nich nějakou kůrku na hryz, aby utišil prázdný žaludek. Ráno byl prv ní na nohou, umyl se nad korytem, co z něho koně pili, vytřepal slámu z vlasů i ze šatů, ba i dřeváky si vydrhl, až jasanové dřevo svítilo, a číhal u vrat na ten okamžíček, až nafintěný pán pojede na zámek. Honem naskočil a tradá! ujížděl za kočárem!
Princů a všelijakých panáčků se sjelo na hádání, až bylo kolem zámku černo. Jeden přes druhého se tlačili dovnitř, a na druhé straně dva granátníci, chlapi jako stěžně, už zas vyhazovali ze vrat ty, co s hádáním nepochodili.
„Jakou má princezna dneska náladu?“ ptali se dychtivě Ti, co čekali.
„Prašivou! Dneska švihá psím karabáčem!“ mávali smutně rukama ti vyhození a tvářili se přitom tuze kysele.
V tom se u vrat rozkřiklo, že princezna už má dost všelijakých těch hlupáků a povalečů, kteří se tlačí znova a znova do zámku, ale jaktěživi neuhodnou a jenom bláto na schody nosí. Ode dneška že ten, kdo neuhodne, musí zaplatit levým uchem, a troufne-li si přijít podruhé a zas neuhodne, pravým uchem. A kdo bude takový držák, že přijde bez uší potřetí, a nepochodí, tomu bez milosti ušmiknou špičku nosu.
Bác ho, to byla novina! Nápadníci u zámeckých vrat se začali hemžit, přeletovat a ze schodiště schůdek po schůdku ustupovat, a za chvíli, když z rukou granátníků vyletěl s kvikem první bezucháč, u vrat jako když do vrabců střelí! Ten tam, ten onam, jeden o druhého zakopávali, jak se hnali horempádem pryč, a nakonec pláchl i nafintěný panáček, co sem s ním Ondra přijel. Pod zámeckým schodištěm zůstal Ondra prasák sám a sám.
„Co tu děláš, mezuláne?“ spustil na něj hrozitánský granátník v medvědí čepici, „kterýpak princ z Nemanic Tě tu vytrousil?“
„Nejspíš je to mezek, a přijel na něm nějaký pán z Hadropletova! Podívej se, jestli nemá v hubě uzdu!“ chechtal se druhý granátník, až mu vysoká medvědí čepice na hlavě nadskakovala. Co teď? Ondra by byl dal plný klobouk lívanců za to, kdyby mohl být v tu ránu u svých pokojných prasátek v Nepřejově. Ale vzít nohy na ramena? To zas ne, s utíkalem se Ondra nikdy nekamarádil! I což, jedno ucho nastaví, vždyť při prasatech člověk dobře vystačí i s jedním! A tak Ondra prasák směle zadupal jasanovými dřeváky na mramorovém schodišti a pustil si to rovnou mezi ty dva granátníky.
„Kam se tlačíš, skrčku?“ křikl na něho levý granátník neurvale a chňapl Ondru za límec, až stehy začaly praskat.
„Jdu si dát uříznout levé ucho, Vaše dlouhatánskosti!“ uklonil se mu Ondra poníženě, ale v očích už mu hrálo sto čertů.
„V dřevácích, ty trulante venkovská?“ rozchechtal se voják, „doteďka jsme vyhazovali samé prince a barony! S menšími zvířaty jsme se vůbec nešpinili! Princeznu Rozmarýnku raní mrtvice, až jí tam zacvrnkáš na parketách těmi svými dlabanci, a pak Ti uříznou obě uši i s nosem najednou!“
„I ať,“ nedal se Ondra, „co se dá udělat dnes, nemá se odkládat na zítřek!“
A byl by se jistě s granátníkem ještě dál kočkoval, ale tu se jim nad hlavami rozletělo okno, zrovna to nejprostřednější okno v celém zámku, a v okně princezna celá rozesmátá, div že jí korunka s hlavy nespadla.
„Rozběhli se, ťulpasové, do posledního!“ smíchy až škytala.
„Poslední stojí na schodech, vážená princezno! Ale Ti Vaši medvědáři mě nechtějí pustit dovnitř!“ křikl Ondra, kterému už bylo všecko jedno.
„Cože, Ty bys chtěl hádat? A víš, že to stojí uši, takové hádáníčko?“ ušklíbla se princezna Rozmarýnka z okna.
„Však jsem je dostal zadarmo, tak s nimi nemusím dělat žádné drahoty!“ nedal se Ondra splést a směle mrkl po princezně nahoru. Princezna honem přibouchla okno a křikla na své dvorní dámy:
„Toho hlupáčka ve dřevácích pozveme nahoru, alespoň bude chvilku veselo! A jak neuhodne, s chutí mu dám na památku ufiknout to jeho prasečí ouško!“
Než se Ondra nadál, dvě ty panské pěnkavky přihopsaly pro něj dolů, chytly ho za loket, každá z jedné strany, a už ho táhly do princezniny parádní komnaty. Ondrovi se z toho hlava točila, jak asi tohle všechno dopadne. Cožpak o hádanky, tím si byl jist, že se nedá zahnat do kouta. Ale měl strach, aby neprožblebtl něco hloupého a nepatřičného, zač by ho princezna dala vyhnat dřív, než vůbec na hádání dojde. A protože mu v Nepřejově vtloukali odmalička do hlavy, že mlčeti zlato, umínil si na schodech, že aspoň ze začátku, než se u princezny rozkouká, bude mluvit jen to nejnutnější, a to těmi nejkratšími slovíčky.
„Vida ho, rytíře,“ dala se mu do smíchu princezna Rozmarýnka, sotva strčil nos přes práh její parádní komnaty, „tak Ty chceš opravdu hádat moje hádanky?“
„Rád.“
„A už jsi vůbec někdy nějakou rozlouskl?“
„Moc.“
„A co jsi přitom dělal, když sis lámal hlavičku hádankami?“
„Pás.“
„A jak se jmenuje to zvířátko, které s Tebou sdílelo společnost?“
„Vepř!“
„Hleďme, a jak si přitom počínal ten štětináč?“
„Žral.“
„A co potom?“
„Leh.“
„A co víc?“
„Schrup!“
„Ty náš milý prasáčku, a to si troufáš jen tak luštit mé hádanky?“
„Dost.“
„A kolik jich chceš denně rozlousknout?“
„Tři.“
„A víš, co si na Tě chystám, když neuhádneš?“
„Nůž.“
„A copak s ním asi udělám?“
„Šmik!“
„A víš, co Tě to bude stát?“
„Slech!“
„A potom?“
„Nos!“
„A co máš vyhrát, když všechno uhodneš?“
„Vás!“
Princezna se dala do smíchu, teď že je všechno v pořádku, když Ondra zná důkladně podmínky, že tedy mohou začít s hádáním. Posadila si Ondru naproti sobě do křesla, zatleskala do dlaní, aby byli všichni zticha, a dala Ondrovi první hádanku:
„Tak jestlipak víš, prasáčku, které zvíře je člověku nejvěrnější?“
Tou hádankou si byla princezna Rozmarýnka jista, tou už polámala hlavu mnoha hadačům. Každý, jak jen ji uslyšel, honem chvátal vykřiknout: Pes! Ale co to? Ten prasáček nekřičí: Pes!, ale jen se šibalsky usmívá .....
„Tak směle do toho, prasáčku! Které zvíře je člověku nejvěrnější?“
„Veš!“ vyhrkl Ondra. Mezi dvořany to zašumělo úlekem a údivem, ale princezna jen hlavou kývla:
„A proč?“
„Protože ta provází vandráka až na šibenici!“
„Ajajaj!“ kroutila hlavou princezna Rozmarýnka, „jaks to mohl tak rychle uhodnout? Nu dobře, jednu už máš, teď dávej pozor na druhou: Které zvíře pije nejdražší nápoj?“
I touhle hádankou si byla princezna před svými hadači jista. Ti všelijací barónci a princátka jeden jako druhý hádali, že ušlechtilý kůň, protože těm pánové dávají na rozohnění jiskřivé uherské víno. Ale Ondrovi prasákovi uherské víno ani na mysl nepřišlo. Usmál se jedním koutkem úst a řekl:
.“Blecha. Ta přece pije lidskou krev!“
Rozmarýnka sebou maličko zavrtěla, protože tenhle prasáček se slaměnými vlasy uhádl jakoby nic už druhou hádanku. Ale nedala na sobě nic znát, a hned se pustila do třetí:
„A jestlipak, prasáčku, víš, kdo dává nejvyšší rozkazy tady v našem království?“
Och, to byla hádanka přetěžká! Polovička hadačů obyčejně tvrdila, že Jeho Jasnost pan král, druhá polovička, která se chtěla ještě víc vlichotit do princezniny přízně, říkávala, že jistě tato přespanilá a přemoudrá královská princezna. Ale nepochodili ani jedni, ani druzí. Co na to řekne prasáček? Všechno dvořanstvo viselo očima Ondrovi na ústech, protože nikdo z nich neznal, co tou hádankou princezna míní.
„Kdo poroučí?“ povídal po chvilce Ondra, „mám to opravdu říct?“
„Jen s tím ven, prasáčku!“
„Dvě zvířata!“
„A která?“
„Která? Nu přece ..... osel a husa!“
Měli jste vidět ten poprask mezi dvořanstvem. Vždyť to vypadalo jako dvojí urážka královského rodu! Říci osel tam, kde jiní říkávají „král„! A s tou husou ..... sakrblé, to bylo ještě daleko horší! Všichni čekali, jak se princezna na Ondru vrhne, ale ta nic, jen se trochu rozmrzele zeptala, jak prý to Ondra myslí.
„Nu, jak! Niktérak ve zlém! Osel dává přece svou kůži na pergamen, na který se píšou královská nařízení! A husa? Cožpak se ty královské výnosy nepíší odjakživa husím brkem?“
Princezna jen mrzutě přikývla, že má Ondra pravdu. Ach, kdyby to jen věděla, že zrovna touhle hádankou častuje holič každou sobotu nepřejovské sedláky! Ale Ondra, to se ví, ani muk, odkud ten rozum má, uštiřoval se jenom na princeznu Rozmarýnku jako kocour na mlsotu.
Dvořani šuměli jak včelstvo při rojení. To se tu ještě nestalo, aby někdo uhodl všechny tři princezniny hádanky a zrovna pasák prasat! A co když zítra a pozítří ..... ? Nenene, přece by si princezna nemohla vzít prasáka, i kdyby nakrásně všechno uhodl.
Jediný, kdo si s tím v tu chvíli hlavu nelámal, byl Ondra. Usmíval se na princeznu a povídal, jako když se nechumelí:
„Nic si z toho nedělejte, že jsem to uhád! Teď zas já dám nějakou chytačku Vám, abyste taky užila legrace. Copak je například tohle: Jednou děrou tam, dvěma děrama ven, a když je venku, teprve je tam!“
Princezna se na Ondru nedůvěřivě zadívala:
„A co se stane, když to neuhodnu?“
„I nic,“ na to Ondra, „ledaže byste mi dala hubičku!“
„Tak já budu hádat ..... “
„Hádejte!“
Princezna se zamyslela, až se jí čelo nakrabatilo, hlavou kroutila, chvilku se dívala z okna na oblohu, jako by hledala, není-li to tam v mracích napsáno, pak zas na podlahu, ale nakonec zavrtěla hlavou:
„Milý prasáčku, pojď sem! Už vidím, že to neuhodnu, raději Ti dám hubičku!“
Ondra nastavil, hubička mlaskla, dvořanstvo upadlo do rozpaků, protože nikdo z nich nevěděl, co se sluší dělat, když se princezna hubičkuje s prasákem. Ale Ondra se po té hubičce rozkurážil:
„Tak to jsou obyčejné kalhoty, vzácná princezno Rozmarýnko! Však nejste první, kdo to neuhádl! Kovářovic Dorotka mi taky musela dát na pastvě hubičku! Tak já Vám dám ještě jednu hádanku, docela lehkou ..... “
Ale princezna hned, že je to pro dnešek dost, ať přijde zase zítra ráno. Ondra s tím byl srozuměn, sebral se a šel zas na tu hospodu, co tam na dnešek přespal v slámě. Ráno si u koryta vydrhl krk, koňským hřebílkem pročesal pačesy a uháněl na zámek, až se mu od pat prášilo.
Princezna Rozmarýnka stála u okna, celá nedočkavá Ondru vyhlížela. No počkej, prasáčku, dneska Ti proženu kanduš, myslela si, dneska Tě naučím v kostele hvízdat, ty nezdvořáku, co líbáš královské princezny jako nějaké Dorotky na pastvě.
Ale při vší té pomstychtivosti se v koutku srdce těšila, až ten střapatý prasáček přijde, a v největší skrytosti ji napadalo, že by to nemuselo být tak špatné, ani kdyby Ondra dneska zas uhádl. Ale to byla jen taková tajná myšlenčička, kterou po chvilce zatlačila princeznovská pyšnost, jež není tak lehko k přemožení! A tak Rozmarýnka nevěděla, co chce a co nechce, a z toho zmatku se jí hlava drobátko točila.
Ondra zaklapal svými kleňáky na schodišti, zvesela mávl princezně do okna, protože ji zahlédl za záclonou, a jakoby nic se hnal mezi ty ohromnánské granátníky, co tu i dneska měli stráž. Jeden z těch granátníků, zrovínka ten, co Ondru včera nazval mezkem, ho dneska dloubl flintou pod žebra a vztekle zamumlal:
„Copak tu pohledáváš, nemehlo?“
Ondru to dloubnutí bolelo, že nemohl dechu popadnout, ale nic nedal na sobě znát:
„Jdu si Tě vysloužit k princezně, ty hlavo chlupatá! Až si Tě vysloužím, navleču Ti uzdu s udidlem, na hřbet Ti hodím sedlo a budu na Tobě jezdit pod princezninými okny!“ a honem vklouzl do vrat, než ho mohl granátník svou tlapou přimáčknout. Na chodbě už Ondru čekaly dvě dvorní hopsalky.
„Tak rychle, prasáčku, princezna Rozmarýnka je už celá nedočkavá, dnes má na Tebe vymyšlené hádanky, ty Tě budou jistě jedno ouško stát!“
„Jen začněte, nejdražší princezno,“ zul si Ondra na prahu komnaty své dřeváky a dal si je pod paždí, „ale z jiného soudečku než včera, ty včerejší chytačky byly tuze lehké!“
„Tak poslouchej! Kdo to dělá, nechce to. Kdo to koupí, nepotřebuje to, a kdo to potřebuje, neví o tom. Co je to?“
„Ach ouvej,“ zatvářil se Ondra tuze zkormouceně, „včera jsme tak vesele končili a dneska tak smutně začínáme! Myslel jsem, že přijdete po ránu s něčím veselejším, a Vy hned o posledních věcech člověka! To je přece rakev, princezno.“
Princezna Rozmarýnka se celá zaruměnila ..... suďbůh, co by tomu zatrolenému prasáčkovi měla dát, aby to neuhodl. I načala z docela jiného soudečku:
„Počkej, tak druhou! Jde panáček cestou, chvilku před nevěstou, chvilku za nevěstou. Zdola na ně kmotr kývá, jim však cesty neubývá!“
Prolomte se nebesa, spadni, buchto jako necky, na půl lokte máku v ní! To byla hádanka jako v Brně věž, tou by se dala Prašná brána na noc zastrkovat! Ondra měl co dělat, aby ututlal před princeznou smích. Vždyť u nich v Nepřejově takovýmihle hádankami trápí učitel prvňáčky! Ale aby princezně nezkazil radost, začal se drbat v hlavě jako při těžkém přemýšlení:
„Na moutě duchu, nejsou to snad ručičky od hodin, vzácná princezno?“
Panečku, teď jste měli vidět dvorní dámy! Ten prasák uhodl druhý den už druhou hádanku, mnoho-li pak chybí, a princezna s ním prohraje svou královskou ruku! I nastalo strašné šuškání a dohadování, jak to všechno zachránit: Dokonce zvláštního posla vypravili do komnat pana krále, aby ho upozornili na to velikánské nebezpečí.
Princezna Rozmarýnka však vůbec nedávala znát, jak je v nesnázi. Ale pro jistotu sáhla po jedné hádance, kterou měla přichystanou na třetí den a kterou slyšela už dávno od své staré chůvy. Chůva odpočívala pod drnovou střechou, a nikdo druhý kromě Rozmarýnky tu hádanku neuměl.
„Dej pozor, prasáčku, tahle třetí bude hodně těžká, takovous ještě nikdy neslyšel! Pověz mi, které železo je nejtěžší, které železo je nejlacinější a které železo je nejškodlivější!“
Teď byl Ondra opravdu v ouzkých. Tuhle hádanku nikdy neslyšel, nic mu nepřipomínala, nic ho při ní nenapadlo. Za tu přece jen bude platit uchem, když ne hůř! Nakonec ho ta dvořanská cháska, aby se mu pomstila za tu jedinou hubičku, co dostal od princezny, strčí někam do díry, do želez, a tam ho nechají zaživa shnít. Anebo si ho pro povyražení pověsí pěkně na šibeničku, havranům na přilepšenou! Nebo ho dají napospas těm halamům vojanským, těm medvědářům, co ráno dloubli Ondru flintou pod žebra!
Tak to běželo Ondrovi hlavou, ta trojí slavná vyhlídka, že dostane na chrám Páně svatého Bouchala. Myšlenky měl v hlavě černé, tváře mu však přitom bledly a čelo se mu začalo potit. Můj ty tondo, kudy ven z té šlamastyky? Dvořanstvo sebou šilo radostí, vida prasáka, teď mu lezou tlusté do tenkých! Ondrovi už už začínala kolena měknout, i na princezně Rozmarýnce viděl nedočkavost, zdali se Ondra přece jenom poddá.
Železo ..... železo ..... a najednou, ze vší té ouzkosti, mu to jako blesk prolítlo hlavou, jak to s tím železem je!
„Mám to! Už to mám!“ vykřikl radostně, až se dvořanky vylekaly a začaly se tlačit jedna k druhé jako slepice.
„Nejtěžší železo, to jsou okovy na nohou! Nejlacinější železo, to je hák na šibenici, ten dávají odsouzencům zadarmo! A nejškodlivější železo, to jsou ty vojanské flinty a šavle, protože se s nimi lidské životy ničí!“
Ondra si zhluboka vydechl, protože poznal princezně na očích, že dobře hádal. Dvořanům se protáhly tváře zklamáním, dvorní dámy rozčilením hrály všemi barvami, některé zfialověly, některé zrudly, jiné zas zmodraly, zežloutly, ba dokonce zezelenaly, jenom princezna Rozmarýnka trošinku zrůžověla jako z šípku květ a povídala tiše Ondrovi:
„Když Tobě je těžké dávat hádanky, milý prasáčku, Ty pokaždé všechno uhodneš. Přijď ještě jednou zítra, musím se na Tebe pořádně připravit!“
Ondra nabral dechu z plných plic, aby si dodal kuráže, a povídá:
„Jakpak to, drahá princezno, to by nebyla žádná legrace, kdybych pořád musel hádat jenom já! To by bylo na mou duši jako v té pohádce: Nyní my budeme jíst a Vy se budete koukat, a zítra se zas Vy budete koukat, a my budeme jíst! Patřilo by se, abych teď zase já Vám dal nějakou chytačku, a Vy abyste pěkně hádala!“
„A což když neuhádnu ..... jaké budeš mít dneska přání?“
„A copak bych chtěl ..... nic jiného než včera!“
„Tak dávej,“ řekla princezna Rozmarýnka kupodivu bez dlouhého váhání.
„Jestlipak víte, jak dlouho nosí kůň podkovu?“
Princezna Rozmarýnka ani moc dlouho neuvažovala, ještě drobátko víc zrůžověla, že se Ondrovi docela líbila, a pak vydechla:
„Asi pořád, ne? Dokud ji neztratí!“
„I co Vás nemá! Jen když nohu zdvihne! Když opře nohu o zem, nese podkova koně! Ale počkejte, tahle je lehčí, tu spíš rozlousknete:
Čím je to větší, tím spíš se to protáhne i malilinkou dírkou!“
Princezna už byla jako pivoňka, ale zas zavrtěla hlavou, že neví.
„Inu vítr, princezno! Tak do třetice, tahle bude ze všech nejlehčí, to je jen taková dětská rýmovačka:

Sedí dvoj noh na trojnohu, v ruce drží jednu nohu.
Příběh zvenku čtyrnoh, ouha, vzal dvojnohu jednonohá.
A ten dvojnoh, kdo to poví, utrh nohu troj nohovi,
a než se dal čtyrnoh v běh, měl tu nohu na zádech.“

Suďbůh, co se s tou princeznou Rozmarýnkou stalo, ale ani takovouhle jednoduchou hádančičku nebyla s to rozlousknout! To přece i děti poznají, že ten čtyrnoh je pes, ten trojnoh sedačka, ten dvojnoh švec a ten jednonoh husí stehno! Ale Rozmarýnka se jen červenala a trošínku oči klopila a ne a ne říci ani slovíčko. Za hodnou chvilku se pousmála a teprve teď zašeptala:
„Můj znejmilejší prasáčku, pojď, ať Ti dám tu hubičku, co jsem prohrála!“
„Jenže dneska jste prohrála ne jednu, ale tři hubičky, znejmilejší princezno!“ nedal se ošidit Ondra.
„Že tři? Tolik hubiček najednou jsem ještě nikomu na světě nedala!“ bránila se princezna Rozmarýnka.
„Jen se nebojte, do tří to uteče jako nic! To kovářovic Dorotka jich jednou prohrála pět!“
„Ach bože, když to musí být ..... co mohu jiného dělat?“
A už držel Ondra princeznu Rozmarýnku v náručí, a aťsi dvořani okouněli, jak chtěli, ať vztekem třeba kníry nebo i prsty hryzli, pěkně jednu po druhé si od princezny vybral ty tři vyhrané hubičky, až se Rozmarýnce tváře do ruda zapálily. Pak slíbil, že zítra tedy přijde zas, aby tu práci, co tu rozdělal, dokončil, popadl své kleňáky, na prahu si je obul a vesele uháněl ze zámku na tu svou hospodu, kde za kousek jídla pomáhal pacholkům koně hřebelcovat.
Svět to neviděl, jaký z toho byl tentokrát na královském zámku poprask! Dvorní dámy honem zatepla žalovaly královským rádcům a ti začali naléhat na krále, že musí neprodleně svolat královskou radu. To přestává všechna legrace, aby si nějaký pasák prasat, a to ještě přespolní, chodil každý den ke královské princezně pro polibky! Z toho by zdejší království mohlo mít ostudu po celém světě!
A tak zatímco Ondra ve stáji klidně zaplétal koňům hřívu, sešla se královská rada na schůzi, a tam ti mudrci jeden přes druhého radili a vymýšleli, co je třeba udělat, aby byl od toho nebezpečného prasáka pokoj. Nejvyšší kancléř mínil, aby se na to šlo zpolehoučka, protože ta věc s hádankami je už tuze rozkřiknuta mezi lidmi a princezna těžko může brát zpátky své královské slovo. Nejlíp by bylo něco tomu prasáčkovi slíbit, anebo mu něčím pohrozit, aby se už zítra neodvážil přijít a zmizel navždycky z města.
„Napráskat mu zkrátka!“ skočil kancléřovi do řeči nejvyšší lovčí, „a pak ho přivázat na hřbet divokému praseti a pustit do hustého lesa!“
Královský hvězdopravec podotkl, že by se měli ovšem napřed zeptat hvězd, hlavně prý, co tomu říká Krasopaní a Hladolet, neb ty dvě planety mají hlavní slovo, pokud běží o vdavky i o výprasky.
„Hlouposti!“ křikl do toho nejvyšší generál a v tom okamžiku zbrunátněl, „dejte mu bez meškání srazit tu drzou hlavu! Jakmile bude hlava fuč, samy od sebe přestanou i hádanky, i hubičky!“
„Když ono to má safraportský háček,“ vmísil se do toho úlisně nejvyšší hofmistr, „kdyby bylo jisté, že je to opravdovský prasák, uškubneme mu hlavičku jako nic! Ale povídali, že mu hráli, kdepak by prasák nabral najednou tolik rozumu! Nejspíš to bude nějaký přestrojený princ, který naši princeznu zkouší! Takových už ve světě bylo! Srubnout mu jen tak pro nic za nic hlavu, panečku, z toho by naše království mohlo mít tuze velkou patálii!“
„Tak ho sem přiveďte, a musí kápnout božskou!“
Ukázalo se však, že vlastně nikdo neví, odkud ten prasáček přichází a kde v městě bydlí, takže ho nebylo možno ani zatknout, ani podplatit. Pan král se zamyslel a pak řekl rozmrzele:
„Inu slavná rado, tak nám nezbývá než toho prasáčka nechat přijít potřetí ..... “
„Já obklopím zámek dvěma pluky grrrrranátníků! Rrrrrozšavlujeme ho, rrrrroznesem ho na kopytech!“ skočil neslušně panu králi do řeči nejvyšší generál, ale kancléř ho tak prudce šťouchl do boku, až generálu zaskočilo a začal se dusit. Pan král, jako by to neslyšel, pokračoval:
„Měly by se princezně poradit nějaké obzvlášť těžké hádanky, aby je za nic na světě nemohl rozlousknout! Stačí, když ne uhodne jednu jedinkou, a už máme právo dát ho vyhnat ze zámku!“
„Já jednu vím!“ vypískl hvězdopravec. „Obchází se srpem celou zem, nesekne do trávy tam ani sem!“
„Dejte pokoj, to byste tomu dal!“ začali křičet královští rádci jeden přes druhého, „to přece každý ví, že je to měsíc!“
„Zato já znám jednu ohromnou,“ překřičel všechny nejvyšší lovčí, „dávejte pozor, pánové, ta bude! Na kterou stranu padne zajíc, když ho myslivec střelí?“
„Na chlupatou! Na chlupatou!“ začali bouřit všichni, pana krále nevyjímaje.
„A teď já!“ hlásil se zuřivě pan kancléř. „Visí to a neví kde, bije to a neví koho, ukazuje, neví kam, počítá a neví kolik!“
Pan král se zarazil, poškrábal se pod korunou a povídá:
„Nu, tohle už je jinačí hádanka! Počítá a neví kolik, to by například mohl být můj královský pokladník! Ale co to druhé? Poslouchejte, pane kancléři, že ono to bude víc věcí dohromady?“
Ale hofmistr ze závisti honem křičel, že tuhle hádanku zná už z dětských let, že jsou to hodiny. V tom se rozpomněl i generál, zbrunátněl jako vždycky, když se chystal k řeči, a zařval:
„Tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných střech!“
„To není hádanka, to je říkadlo!“
„Ale těžké to je, to musíte uznat!“ zakabonil se nejvyšší generál a utřel si kapesníkem pleš, na které mu z té námahy naskočilo plno krupiček potu. A tak ta nešťastná porada trvala až do tří čtvrtí na tři v noci, a protože se lovčí pohádal s hvězdopravcem, generál vynadal kancléřovi a hofmistr urazil dokonce samotného krále, nedošli k žádným koncům.
„Ráno bude moudřejší večera,“ řekl pan král, než usnul rovnou na trůně. Všichni ostatní se vytratili po špičkách, aby ho nevzbudili.
„Uvidíte, že ten prasák nakonec vyhraje! U nás vždycky padá krajíc na tu namazanou stranu!“ šuškal hvězdopravec hofmistro vi při odchodu, a ten jen tiše pokyvoval hlavou, přemýšleje, zda by vlastně nebylo výhodné už teď si prasáčka zavázat nějakou přízní pro všechny případy. Nejvyšší generál napsal rozkaz, že ráno mají nastoupit před zámkem dva pluky granátníků, dvě švadrony dragounů na křídlech a jedna lehká husarská pro případné pronásledování nepřítele. Ale jak byl ospalý, zapomněl ten papírek v kapse. Tak se po mnoha řečech nestalo nic. A když Ondra přišel ráno před královský zámek, uviděl tam zas jen ty dva granátnické kolohnáty, kteří tam stávali každý den.
Byl přesvědčen, že se i dnes skrze ně lehce prošmikne, ale ouha! Když vkročil na ten schod, kde granátníci stáli, chňapli ho každý z jedné strany, a než mohl vůbec vzdechnout, zatlačili ho na strážnici. Rozkřiklo už se to mezi nimi, že Ondra podvakráte uhádl a dneska že nejspíš do třetice vyhraje. I popadla ty chlapy zištnost, a tak se na Ondru uradili.
„Dáš nám polovic té své odměny, sic Tě k princezně vůbec nepustíme!“ tiskli Ondru do koutka a výhružně kouleli očima.
„Polovičku ne,“ neztratil Ondra ducha, „ale slibuju Vám jednu třetinu, aby se dostalo taky na ty druhé!“
Musel jim rukoudáním zaručit, že odměnu vyplatí, a pak ho vpustili. Sotva však ušel Ondra pár kroků po schodech, kdopak tu na něho nečeká, jako sám pan nejvyšší hofmistr! Přikrčen za sloupem, hned Ondru chytil za rukáv, pošeptal mu, že jedině on se za něho v královské radě přimlouval, jinak že by byl Ondra už dnes o hlavičku kratší, a pak Ondru požádal, ať mu dá půl té odměny, kterou za uhádnutí dostane. Jináč prý Ondru k princezně vůbec nepustí.
„A to byste chtěl Rozmarýnku rozdělit vejpůlky?“ dělal Ondra hloupého.
„Princeznu ne, však Ti ji nedají, na to se netěš! Ale můžeš dostat velký pytel peněz náhradou za princeznu, když i dneska uhádneš. Ale polovic mně, to mi musíš slíbit! Ani nevíš, jak jsem se za Tebe nadřel v radě!“
„Polovic ne, ale třetinu!“ nabídl mu Ondra.
„Platí!“
Tak Ondra prosliboval dvě třetiny té odměny, kterou ještě neměl. Na posledním schodu však na něho čekala i nejstarší dvorní dáma, babizna s černou bradavicí na nose. I ona byla dnes jako med s máslem, protože nevěděla, co z toho bude. A hned na Ondru, aby prominul, tentokrát že to bude asi nemožné dostat se k princezně, že si to pan král přísně zakázal. Ledaže by .....
„Polovičku Vám, viďte?“ usmál se Ondra, jako že to všechno pochopil.
„Opravdu, Vy jste ten nejlepší hadač na světě!“ pochválila ho babizna.
„Polovičku ne, ale třetinu!“ řekl na to Ondra a zase si plácli .....
Princezna Rozmarýnka dnes Ondru nečekala s dychtivýma očima. Dostala včera večer od krále tuze vyhubováno, cože si zahrává s takovým sprostým prasáčkem, a dvorní dámy od samého rána do ní hučely, jaká by to byla hanba na celý svět, kdyby se pasák prasat měl stát jejím manželem. Cožpak by mu pan král mohl svěřit království třeba jen na jediný den? Takový sotva stačí stádo uhlídat, a ještě se mu kolikrát rozuteče! A pak, což spanilá princezna necítila, jak ten prasáček drobátko ..... s prominutím ..... smrdí?
„Ale vůbec ne! Naopak! Voní větrem a sluníčkem, abyste věděly!“ vykřikla rozhořčeně Rozmarýnka, ale hned zas upadla do podivné zasmušilosti. O hádankách pro dnešek celou noc přemýšlela, ale u každé se jí už předem zdálo, že bude pro Ondru tuze lehká.
Když Ondra vkročil do princezniny komnaty, hned na sobě ucítil zlé oči dvořanů. Těmi kdyby bylo možno píchat, bodat a řezat, za chvilku by byl Ondra nadranc jak turecký prapor! Na mou duchu, kdyby nešlo o vlastní uši, raději by nechal princeznu vyhrát, aby měl od těch protivných lidí pokoj. Ale takhle nemohl, bez ucha se přece domů nevrátí, to by se mu nepřejovská chasa pěkně vysmála! A tak padni oko nebo zub, poklonil se princezně Rozmarýnce, vzal dřeváky pod paždí a povídá:
„Tak začneme, princezno, ať už to máme oba z krku!“
„Dobře, prasáčku, pověz mi tedy, co je tohle:

Když se otec směje, matka slzy lije,
dcerka ze sedmeré krásy jasné pásy obléká si!“

Ondrovi bylo princezny trošku líto, že má takovou smůlu, a tak se na ni usmál:
„To není špatná hádanka, tu budu dávat holkám u nás v Nepřejově! My máme jednu podobnou, tu byste se zase Vy mohla naučit:

Dlouhá je a trvá krátkou chvíli,
široká je víc než jednu míli,
vysoká je, má sedmery schody,
přec se vejde do kapičky vody!“

Tak princezna bez řeči poznala, že Ondra uhodl. Duha, copak jiného by se vešlo do kapičky vody? Jakou však mu dát druhou hádanku? Počkejme, tuhletu:

„Koruna bez hlavy, bez jazyka rozpráví,
necítí, nežije, a přec mu srdce bije!“

Ondra vesele zamrkal očima a spustil, jako když bičem mrská:

„Cínové zvíře v kamenném chlívě
třikrát za den řehce, a žrát se mu nechce!“

Vida ho, čtveráka, už podruhé přebil hádanku hádankou! Ani to vyslovit nemusel, že je to zvon, princezna dobře pochopila. Ale co teď? Jakou třetí? Nevzpomněla si na nic jiného než na jednu stařičkou, co měla taky od své chůvy:

„Z čeho mám hlavu, ze země vyšlo,
a moje tělo z lesa zas přišlo.
Hladké mám tělo, ostrou hlavu,
vlastní bratři jsou mi za potravu.
Když Ty mně svou sílu dáš,
co já umím, uhlídáš!“

Ondra se podrbal za levým uchem, pak zas za pravým, chvilinku si mnul špičku nosu, ušklíbl se na dvořany, usmál se trošínku na princeznu a řekl jako pro sebe:
„To je zvláštní, že tuhle hádanku vůbec neznám! Ale tuze mi to připomnělo jednu, co se říkává u nás na vsi:

Je panna, není muž, hubu má jako nůž,
na hlavě čepení, přec nevěsta není,
bez nohou, bez šatů zubí se na patu.
Když z lesa chodívá, do něho hledívá!“

Všichni dvořané zbledli, krve by se v nich byl nedořezal. Stala se strašná věc, prasák splnil všechny podmínky, vyhrál princezninu ruku! I běželi vzbudit pana krále, který ještě vyspával po té noční poradě, aby honem přišel a prasáka vyhnal, než se stane neštěstí. Král v té rozespalosti ani korunu nemohl najít, tak aspoň popadl jednu obnošenou, co visela na věšáku za dveřmi, a hnal se do princezniny komnaty. Dvořané v jednom houfu za ním jak husy za houserem.
„Co si to dovoluješ,“ začal křičet hned ve dveřích, „Ty jeden darmotlachu, dávat mé královské dceři hádanky, jako by to byla nějaká děvečka! To je urážka mého majestátu, abys věděl, Ty svinipase! Ještě nevím, mám-li Tě dát uvrhnout do žaláře, nebo Ti dát rovnou srazit hlavu!“
„Ale tatí,“ prosebně sepjala ruce princezna Rozmarýnka, „vždyť to byla jen taková hra!“
„Kuš, holko nezdárná! Já vím, co dělám! Tak co chceš, hádankáři: srazit hlavu, nebo nadosmrti zavřít?“
„To se těžko vybírá, pane králi, já bych to radši nechal na Vás,“ povídá Ondra klidně, „ale napřed bych Vám pro legraci rád dal taky nějakou hádanku. Ale ty hubičky za prohádanou by mi mohla místo Vás vyplatit radši tuhle princezna!“
Dvořané zůstali paf nad tou drzostí, i král byl celý zkoprnělý, protože s ním jaktěživ nikdo takhle nemluvil. Ale Ondra viděl krále prvně v životě a žádnou těžkou hlavu si z něho nedělal.
„Tak chcete nějakou chytačku, aby nám to pěkně utíkalo?“
„Cožpak Ty nevíš, že já jsem král? Že v téhle říši musím já vědět vždycky všecko nejlíp?“ žasl pan král nad takovým neuvěřitelným troupem.
„Ba právě, pane králi, to se člověku nepřihodí každý den, aby mohl samotného krále chytačkami pokoušet! Tak mi, prosím Vás, řekněte, kteří lidé ve Vaší zemi plivou na zem jenom ve svátek?“
„Jenom ve svátek?“ podivil se král, „co by to bylo za zvláštní druh lidí? Hej hola, ministři, kde jste kdo? O tom mi přece nikdo nic nehlásil!“
Ale ministři jen krčili rameny.
„Pročpak zvláštní druh, pane králi? Docela obyčejní nádeníci jsou to, abyste věděl! Ti si ve všední den musí plivat do dlaní, aby se uživili! A chcete ještě jednu? O která zvířata se musí pacholci a čeledíni vždycky nejlíp starat?“
„O koně, to dá rozum,“ řekl král a byl rád, že tentokrát jistě hádá dobře.
„A proč zrovna o koně?“
„lnu, to sám nevím!“
„Protože kdyby koně vyhynuli, jezdili by páni na lidech!“
Do dveří už se tlačila tlupa granátníků, jak jen pan král kývne, že po tom prasákovi skočí a zvalchují mu záda. Ale pan král nic, žádné znamení nedával, jen si Ondru po očku měřil. A tak si Ondra troufl potřetí:
„Tak už naposled: Kteří jsou nejubožejší lidé na světě?“
„Nu kdožpak?“ zamračil se král, jak usilovně přemýšlel. „Takoví lidé, jako jsi ty. Prasáci, nádeníci, žebráci ..... “
„Chyba lávky, pane králi! Velcí páni, jako jste vy! Protože těm jen zřídka někdo poví pravdu a pořád jen jsou odkázáni na to, co jim ti druzí nalžou!“
To jste měli slyšet, jak teď dvořanstvo zahučelo! Jak doubrava, když se do ní bouřkový vítr opře. Už se zdálo, že ani nebudou čekat na granátníky a vrhnou se na Ondru sami. Ale král nebyl takový ťulpas jako oni.
„Mně se zdá,“ povídal najednou, „že bys měl jít ke mně za dvorního blázna, protože umíš říkat pravdu králi do očí. A to dělají jenom blázni!“
„I kdepak,“ Ondra na to, „to je lepší pást prasata než dělat králi blázna. Ale říkat pravdu do očí králi, to není taková dřina, jak se Vám zdá. Zkuste to u nás v Nepřejově rychtářovi, to je panečku jinačí polízanice!“
Pan král, aby zamluvil, že Ondrovi vlastně patří princeznina ruka a s ní půl království, vzal milého Ondru pod paždí a povídá mu:
„Marná sláva, Ondro, Tys to vyhrál. Princeznu Ti nedám, je na vdávání ještě tuze mladá a hloupá. Ale vyslov si místo toho jakékoliv přání a já je vyplním!“
„lnu, když nedáte, nebudu brát,“ ušklíbl se Ondra, „já se do ženění neženu, to ona chvátá na vdávání! Tak raději to přání ..... A může to být cokoliv? Opravdu mi všechno vyplníte?“
„Tu máš královské slovo, že vyplním!“
Pan hofmistr, nejstarší dvorní dáma i ti dva kolohnáti granátníci, kteří se protlačili do dveří komnaty, honem špicovali uši, oč si Ondra řekne, aby je s tou slíbenou třetinou neošidil. Princezna Rozmarýnka, když viděla, že se jí Ondra tak lehko vzdává, byla trochu smutná a ještě víc uražená, ale uši napínala taky.
„Tak já bych snažně prosil,“ povídá potměšile Ondra, „kdybyste mi dal za to hádání jako odměnu vyplatit sto pořádných ran lískovou holí!“
„Ty jsi se zbláznil, chlapče!“
„I nezbláznil, jen dejte přinést lavici!“
A když ji profousové přinesli, dal se Ondra do smíchu:
„Tady jsou takové mravy, že já tu svou odměnu už předem celou prosliboval. Třetinku mají slíbenou tamhle ti dva granátníci ode dveří, těm dejte každému po sedmnácti, aby jeden druhému nic nevyčítal. Třiatřicet jich patří panu hofmistrovi, a těch posledních třiatřicet támhle té dvorní babici, co má na nose černou bradavici!“
Pan hofmistr chtěl honem zmizet, ale běda, ve dveřích ho lapli. Král pokynul, profous si vybral hůl, a už to začalo! Achich ouvej, jémine, ti čtyři slízli odměnu, že jim nikdo na celém světě nezáviděl! Ondra se chviličku díval, jak se panu hofmistrovi práší z katí, pak popadl dřeváky a hop! utíkal pryč ze zámku.
Ale princezna Rozmarýnka to zpozorovala a honem vyběhla na schodiště za ním. Chytila Ondru za šos u kabátu:
„Prasáčku znejmilejší, neutíkej! Ještě ty tři hubičky, co jsem Ti dlužna za tatínka!“ povídala upejpavě, ale už nastavovala tu svou růžovou hubinku.
„Pravda,“ rozpomněl se Ondra, „s dluhem se odcházet nemá! Kdopak ví, kdy se zas my dva uvidíme!“ a hned si ty tři hubičky vybral. Princezna Rozmarýnka přitom zase zrůžověla jako ten šípkový kvítek, pohladila Ondru po tváři a potichounku se ho zeptala:
„A copak sis při těch hubičkách myslel, prasáčku?“
„Hádejte, ale už naposled!“
„Tak sis myslel ..... nu ..... že tohle byly ty nejhezčí hubičky na světě!“
„I kdepak,“ dal se do smíchu Ondra, „radši už nikdy nehádejte, protože byste prohádala tatínkovi celé království!“
„A co sis tedy myslel, nezdvořáku?“
„Co? Že ty Vaše hubičky jsou sice slaďoučké, ale ty od kovářovic Dorotky na pastvě, ó jé, ty jsou tisíckrát sladší!“
Popadl dřeváky a frr! uháněl rovnou cestou zpátky do Nepřejova.

Zdroj: www.abatar.cz