Jak pomohli smutné víle

zobrazeno 28×

Vložil(a): jitkamety, 6. 2. 2016 14.37

Jirka s Honzou byli u druhého dědečka a druhé babičky v Orlických horách a měli prázdniny, jejich nejoblíbenější část roku. Bylo horko a kluci se šli projít do lesa. A tam na takové úzké cestičce narazili na vílu.
„Já jsem víla,“ řekla víla.
„Jó houby, si docela obyčejná holka,“ řekl Jirka.
„No a ? Vy taky nejste žádní princové. Ale abyste věděli, vím tady o opravdické víle, která bydlí támhle pod tím vysokým smrkem. Věříte mi?“
„No, nevím, nevím, zatím jsem teda ještě nikdy žádnou vílu neviděl,“ zatvářil se pochybovačně Jirka.
„Jo, vílu ne, ale známe se přeci osobně s jedním plivníkem,“ řekl Honza.
„Pravda, s Ruterkou s Posázaví.“
„Tak vidíte,“ řekla holka, „a já se zase znám s vílou.“
„A seznámíš nás s ní ?“ chtěli vědět kluci.
„No já nevím, ona je to hrozně smutná víla. Ale pojďte se mnou. Uvidíme, co se dá dělat.“ A všichni šli k tomu smrku, co tam měla bydlet smutná víla.
A bydlela. V docela malinkém domečku z borové kůry a sama víla byla také docela maličká. A hrozně, hrozně smutná.
„Já jsem smutná,“ vzdychala víla tenkým vílím hlasem a držela si hlavu v dlaních. „Jak já jsem hrozitánsky smutná.“
„A proč jsi tak malá ?“ chtěl vědět Jirka.
„Já jsem malá, protože jsem smutná. Kdybych byla veselá, to bych byla velká jako Vy a jako mé sestřičky, co tančí na louce u potoka, když je měsíček na obloze pěkně dokulata.“
„A Ty s nimi netančíš ?“ zeptal se Honza.
„Copak může, když je tak malá ?“ křikla na Honzu cizí holka.
„Aha,“ řekl Honza, „tančit nemůže, protože je malá, a malá je, protože je smutná, a smutná je, protože nemůže tančit. Tak je to jasné.“
„Tak,“ řekla víla, „ale hlavně za to může ta kletba.“
„Jaká kletba ?“ zajímali se hned kluci.
„Inu, to se má tak,“ začala vyprávět víla. „Kdysi se k nám přihnal z Polska drak. Drak Klopotáč. To je hrozná sorta draků, mají sice jenom jednu hlavu, ale zato tři ocasy, posázené ostny, a těmi mlátí do všeho kolem. Kdoví, jestli jsou tihle Klopotáči vůbec pravé pohádkové bytosti. Možná jsou to jen nějací dinosaurové, co zapomněli vyhynout. A tenhle drak to tady hrozně pustošil. Vyvracel stromy, vytrhával ohromné trsy trávy a hejkalovi zlomil nohu. Ale dokázali jsme tomu udělat přítrž. Ten drak nesnášel víly. Jak nějakou viděl, hned se na ní vrhnul a snažil se jí spálit těmi plameny, co mu šly z huby. A jednou se takhle vrhnul na jednu vílu, a zrovna, když už se chystal spustit ten svůj plamenomet, a když se řítil jako stihačka, tak víla zmizela. To my víly umíme. A drak už to neubrzdil a vlítnul do rokle, která tam byla, a na to čekali trpaslíci a uvolnili kamennou lavinu a vodník tam pustil na chvíli Zlatý potok a draka to zasypalo a zatopilo. A bylo po drakovi. Jenže ještě předtím, než zmizel pod kameny, tak vyslovil příšernou dračí kletbu, která zaklela tu vílu. Aby už nikdy nemohla tančit při měsíčku, a aby byla tak malá, že by jí někdo zašlápl, kdyby se o tancování někdy pokusila.“
„No a ta víla, to jsem byla, samosebou já.“ ukončila smutně vyprávění víla a z oka jí ukápla malinká slzička.
„Nebreč, my Ti pomůžeme,“ řekl Honza.
„Tedy, jestli to jde.“ dodal honem Jirka.
„Jde to, každou kletbu je možné zlomit, jen vědět jak na to. Ale to já právě nevím.“ řekla víla a dala se zase do pláče.
„Vůbec nikdo to neví ?“ zavrtěl nevěřícně hlavou Honza.
„Ví to kouzelná kniha. Tam je všechno. Tam kdybyste si to přečetli, tak to by možná pomohlo.“ řekla víla.
„No fajn,“ zaradovali se kluci, „a kde ta kniha je?“
„Když to právě já nevím.“ a víla se otočila a vešla do svého minidomečku.
„Víc už Vám neřekne,“ řekla holka, co je tam přivedla.
„Taky není zapotřebí,“ řekl Honza, „protože jestli tu někde je nějaká kouzelná kniha, tak o ní naše babička bude vědět. Ona totiž ví všechno.“
„Tak,“ odkývnul to Jirka.
Ale babička je zklamala.
„Kdepak hoši, o žádné kouzelné knize nevím.“
Jirka s Honzou se zatvářili děsně smutně a to na babičku platilo.
„Tedy hoši, já o ní nevím, ale něco mi říká, že jestli taková kniha je, tak nemůže být jinde než u Klofalky na půdě, tak to zkuste tam.“
Tyhle knihy měla Klofalka na půdě A jedna z nich je ta pravá. To mohla být dobrá rada, jenže ..... Jenže Klofalka se s nimi vůbec nebavila.
„Jedete, bando !“ křikla na ně Klofalka, „koukejte zmizet, než na Vás pustím Kukinu.“ vyhrožovala Klofalka, čemuž se kluci srdečně zasmáli. Kukina byla psí slečna, jezevčík a navíc ještě štěně. Ovšem s prohlídkou Klofalčiny půdy to vypadalo bledě.
„Hoši, já bych možná něco věděla,“ řekla babička, když jí Honza s Jirkou řekli, jak dopadli. A odešla. A za hodinku se vrátila a položila na stůl starou zaprášenou knihu.
„Kniha kouzel, hurá !“ zavýskli hoši a vrhli se na knihu. „Jak si jí dostala ?“ chtěl vědět Honza.
„Jednoduše,“ řekla babička, „Klofalka je totiž děsně hamižná. Tak jsem jí řekla, že je u nás na návštěvě jeden sběratel starých tisků a ten že dá za každou starou knihu celé jmění. A Klofalka mi pak tuhle knihu sama přinesla, ještě mi jí nutila, aby se na ní mohl ten sběratel podívat. Takže teď si tam najděte to, co potřebujete a pak jí zase vrátíme. Řeknu, že pan sběratel nemá zájem.“
Kluci honem listovali knihou, ale nebyli z ní moudří. Byla psaná nějakým divným písmem, které neznali. Tak knihu vzali a běželi ke smutné víle. Třeba si ta bude vědět rady. A věděla.
„To je staré tajné kouzelnické písmo, to se my víly učíme už v první třídě. To bude pro mě hračka,“ zajásala smutná víla a skutečně, než bys řekl švec, našla tu správnou kapitolu.
„Tady to je, za úplňku o půlnoci musím zatančit a pak vyslovit tuhle čarovnou formuli. Úplněk je zítra, ale co když mě při tom tančení někdo zašlápne, jak to prorokoval drak ?“
„Neboj,“ řekli kluci, „my budeme hlídat až budeš tančit, aby Tě nikdo nezašláp.“ A jak to dojednali, tak udělali.
Druhý den se před půlnocí tajně vyplížili z chalupy, nebyli si totiž jisti, zda by jim tohle babička dovolila. U vysokého smrku už čekala víla. Byla celá nervózní a strachovala se, že už možná zapomněla tančit. „Ale kdepak, to se nezapomene, uvidíš, že Ti to půjde,“ utěšovali ji kluci a měli pravdu. Jak nastala půlnoc, dala se víla do tance. A jak tančila, tak rostla a rostla a rostla a najednou z ní byla opět krásná víla vysoká metr šedesát, přesně jak víly mají být. A krásná byla, však kluci vyvalovali oči. A pak víla vzala knihu a přečetla zaklínadlo. A pak se to stalo. Někde za kopcem se ozvala hromová rána. Zem se zatřásla jak při zemětřesení. Ozval se rachot valících se balvanů a pak už bylo ticho. A víla už nebyla smutná víla, víla byla moc a moc veselá víla a oba kluci dostali jeden vílí polibek.
„To sem zvědavá,“ řekla víla, „jestli se vyplní to, co je v té knize napsáno.“
„Co je v té knize napsáno ?“ chtěl vědět Jirka.
„Hele, „řekl Honza, „tamhle k nám letí nějaká hvězda. A prská.“ a Honza ukazoval někam před sebe do tmy. A tamodtud k nim letěla hvězda. A nebyla to hvězda, byl to drak ! Drak a dštil z tlamy oheň. Jenže on to vlastně nebyl oheň, ale jen docela malý ohýnek. To proto, že i drak nebyl drak, ale docela malý dráček. A děsně se vztekal, kroužil kolem víly a kluků, ale moc blízko si netroufal, protože když se po něm jednou Jirka ohnal rukou, srazilo ho to do trávy a málem se z ní už nevymotal.
„Jé podívejte,“ křičel Honza, „strčit ho do krabičky od sirek, tak je z něj věčná zápalka !“ a všichni se moc smáli a drak naposled vztekle zaprskal o odletěl zpátky do Polska.
„Tohle bylo napsáno v té knize, že kletba se obrátí na toho, kdo ji vyslovil a sám se stane mrňousem mrňavým,“ řekla veselá víla. „Tak já Vám kluci za všechno děkuju a teď už musím za sestřičkami, ještě stihnu dnešní úplňkové finále,“ řekla víla a byla fuč.
„Škoda, že musíme tu knihu vrátit,“ řekl Honza druhý den.
„Ale prosím Tě, vždyť tomu stejně nerozumíme,“ mávl rukou Jirka.
A tak babička knihu vrátila a Klepalka ji zas vztekle odnesla na půdu, rozčilená, že za ní nic nedostala.
A Jirka s Honzou šli hrát šipky. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight