Jak Nanynka ušla bití

Jednoho dne, vytáhl sedlák z kouta svou habrovou sukovici a povídá ženě:
„Nanynko, já dnes musím z domu a vrátím se až za tři dni. Kdyby se u nás mezitím zastavil handlíř a chtěl koupit naše tři krávy, prodej mu je, ale musí dát dvě stě tolarů, pamatuj si, ani o halíř míň.“
„I jen spánembohem jdi, Janku,“ odpověděla žena, „já už to zařídím.“
„Zařídíš, já vím,“ povídá muž. „Jako malá holka jsi jednou upadla na hlavu a dodneška je to znát. Ale to Ti povídám, jestli mi provedeš nějakou hloupost, zmaluju Tě touhletou sukovicí na modro, že Ti ta barva ze hřbetu za celý rok nesejde, můžeš se spolehnout.“ Po těch slovech zatočil holí a šel.
Druhého dne ráno opravdu přišel handlíř a stačilo mu promluvit se ženou pár slov, aby viděl, jak to s ní vypadá. Ani se s ním nemusela hrdlovat. Když si krávy prohlédl a zvěděl cenu, řekl:
„To já rád dám, krávy jsou pěkné, za ty dvě stovky bratru stojí. Vezmu si je hned s sebou.“ Odvázal je ze řetězu a hnal je z chléva. Když už s nimi chtěl vyjít ze vrat, chytila ho žena za rukáv a povídá:
„Nejdřív mi dejte těch dvě stě tolarů, jinak bych Vás nemohla pustit ze dvora.“
„Správně,“ odpověděl handlíř, „jenže já jsem si zapomněl doma svůj opasek s penězi. Ale nic se nestarejte, do té doby, než zaplatím, budete mít svou jistotu. Krávy si odvedu jen dvě a třetí Vám tu nechám, to je přece dobrá zástava.“
Žena s tím byla spokojena, nechala handlíře s kravami odejít a říkala si:
„To bude mít Janek radost, až uvidí, jak jsem to chytře zařídila.“
Sedlák přišel domů třetího dne, jak řekl, a hned se ptal, jestli jsou krávy prodané.
„Jsou, Janečku, jsou prodané,“ odpověděla Nanynka, „a za dvě stě, jak jsi říkal. Za tolik ani nestojí, ale ten člověk je vzal bez smlouvání.“
„Kde máš peníze?“ optal se sedlák.
„Ty ještě nemám,“ odpověděla, „on si zrovna zapomněl vzít opasek s penězi, ale brzy je přinese. Nechal mi tu dobrou zástavu.“
„A jakou?“
„Jednu z těch tří krav, a dřív ji nedostane, dokud ty druhé nezaplatí. Chytře jsem to udělala, nechala jsem si tu nejmenší, ta nejmíň sežere.“
Muž se rozzlobil, zvedl sukovici a chtěl ženu zmalovat, jak slíbil. Ale najednou hůl zase spustil a povídá:
„Ty jsi ta nejhloupější Nána, jaká se kdy motala po tom božím světě, ale je mi Tě líto. Půjdu na silnici a budu tři dny čekat, jestli potkám někoho, kdo má ještě míň rozumu než ty. Když se mi to podaří, projde Ti Tvůj kousek bez trestu. Ale když takového nenajdu, dostaneš, co zasloužíš, nic Ti neslevím.“
Potom šel hezky daleko na silnici, sedl si na patník a čekal. Brzy uviděl přijíždět žebřiňák. Nějaká žena stála uprostřed vozu, místo aby seděla vpředu na otepi slámy nebo aby šla vedle volů a řídila je. Sedlák si povídal:
„Tohle bude to, co hledám.“
Vyběhl na silnici a začal před vozem natahovat ruce k nebi a vyskakovat jako pomatený.
„Copak to děláte, kmotře,“ zeptala se žena, „a odkudpak jste, že Vás ani neznám?“
„Já jsem spadl z nebe,“ odpověděl sedlák, „a teď nevím, jak se dostat zase nahoru. Nemohla byste mě tam vyvézt?“
„Nemohla,“ řekla selka, „neznám cestu. Ale když jdete z nebe, to byste mi mohl povědět, jak se vede mému muži, je tam už tři léta. Jistě jste ho taky viděl, ne?“
„To se rozumí, že viděl, ale to víte, ani v nebi se každý nemůže mít dobře. On pase ovce a ten boží dobyteček mu dá hodně práce. Skáče to po kopcích, zabloudí to v divočině, pořád aby za nimi běhal a sháněl je dohromady. Otrhaný už je taky dost, za nějaký čásek mu šaty spadnou s těla. A krejčí v nebi nejsou, svatý Petr žádného nepustí, jak sama víte z pohádek.“
„Kdo by si tohle pomyslel!“ zvolala selka. „Ale víte co? Přinesu jeho nedělní kabát, co ještě visí doma v almaře, může ho tam nosit, aby nebyl pro ostudu. Budete tak hodný a vezmete mu ho s sebou?“
„Kdepak, to nejde,“ odpověděl sedlák, „šatstvo se do nebe nosit nesmí, u brány by mi ho odebrali.“
„Počkejme,“ povídá vdova, „včera jsem prodala pšeničku a stržila za ni pěkné peníze, já mu je pošlu. Když ten váček zastrčíte do kapsy, žádný si toho nevšimne.“
„Inu, když jinak nedáte,“ odpověděl sedlák, „musím Vám to udělat k vůli.“
„Zůstaňte tady, prosím Vás,“ řekla, „já dojedu domů a váček Vám přinesu. Hned budu zpátky.“
„Tak si aspoň sedněte na tu otep,“ radil jí sedlák.
„Ba ne, já šetřím svoje hovádka a jezdím vstoje, tak vůz lehčeji utáhnou.“ Popohnala voly a odjela a sedlák si povídal:
„Tohle je mi moudrá hlava! Jestli ty peníze opravdu přinese, má moje Nanynka vyhráno, už nebude bita.“
Netrvalo dlouho, vdova přiběhla s penězi a sama mu je strčila do kapsy. Než odešla, ještě mu nastotisíckrát děkovala za tu velkou ochotu.
Když přišla domů, čekal už na ni syn, který se právě vrátil z pole. Vyprávěla mu, co všechno se nečekaně dověděla, a dodala:
„Já Ti mám takovou radost, že se mi naskytlo takhle mu něco poslat, chudákovi mému nebožtíkovi. Kde by mě napadlo, že může mít v nebi o něco nouzi!“
Syn se náramně divil.
„Mámo,“ povídal, „z nebe lidi nepadají každý den, toho člověka musím vidět. Rozjedu se za ním, tak ho ještě stihnu. Ať mi sám pěkně poví, jak to v nebi vypadá a jak je to tam s prací.“ Osedlal si koně a tryskem ujížděl za sedlákem.
Ten seděl pod vrbou a zrovna si chtěl spočítat, kolik peněz je ve váčku. Chasník na něho zavolal:
„Strýčku, neviděl jste toho člověka, co spadl z nebe? Matka s ním mluvila.“
„Viděl,“ povídá sedlák, „ale on už se vydal na zpáteční cestu. Šel tamhle nahoru na kopec, odtamtud to bude mít trochu blíž. Můžete ho ještě dohonit, jestli to vezmete hezky zostra.“
„Ach,“ řekl chasník, „celý den dřu do strhání a tahle jízda mi už teprve dodala. Vy toho člověka znáte, prosím Vás, dojeďte za ním sám a přemluvte ho, aby se sem vrátil.“
„Aha,“ povídal si sedlák, „synek taky rozumu nepobral,“ a odpověděl mu:
„Pročpak ne, to já Vám rád udělám,“ vyšvihl se na koně a ujížděl, až jiskry lítaly.
Chasník sedl pod vrbu a seděl a seděl až do noci, ale sedlák pořád nikde. Pomyslel si: To on ten z nebe spadlý měl asi moc naspěch a nechtěl se vracet. A sedlák mu nejspíš dal koně s sebou, aby ho odevzdal tátovi.
Šel domů a všechno to pověděl matce. Koně prý poslal tátovi, aby nemusel pořád běhat po svých.
„Dobře jsi udělal,“ přisvědčila matka, „ty máš ještě mladé nohy a můžeš chodit pěšky.“
Když sedlák přijel domů, postavil koně do stáje vedle krávy, co tu zbyla do zástavy, potom šel a řekl ženě:
„Mělas štěstí, Náno. Našel jsem dva prosťáčky, kteří jsou ještě hloupější než ty. A tak tentokrát vyvázneš se zdravou kůží, máš to u mne schované na jindy.“
Potom si zapálil dýmku, usadil se do lenošky a povídá si:
„Za dvě hubené krávy dostat pěkného koně a ještě plný měšec peněz, tomu říkám dobrý obchod. Kdyby hloupost vždycky tolik vynášela, budiž jí všechna čest, klobouk dolů!“ Tak smýšlel vychytralý sedlák. Ale Vám jsou ty prosté duše jistě milejší ..... mně taky.