Jak Manka pekla chleba pro jičínskou kněžnu

zobrazeno 24×

Vložil(a): nikihiphop, 11. 8. 2016 23.19

Loupežník se chleba nenají, zná jen placku. Taková placka je ze žaludů tlučených mezi kameny, kváskem není zkypřená a solená je sanytrem. Když do ní kousne někdo jiného řemesla, rozrazí mu to sanice. Jednou se Manka dívala, jak Cipísek ukusuje z takové placky, a povídá si: „Aby náš synek užil něčeho lepšího, upeču mu bochník chleba.“ Jenže kde vzít v jeskyni pec. Rumcajs ji musel postavit stranou v lese. Vyvedl z mastné hlíny pícku jako úl. Když ji vypálil, povídá Mance: „Můžeš zadělávat.“ Manka vyměnila v horním mlýně košík malin za pár žejdlíků mouky a špetku soli. Uhnětla z toho těsto, že jen měkce dýchalo. Z těsta udělala bochník a Rumcajs ho vsadil do vyhřáté pece. Pec dala chleba, jen sládl. Manka odkrajovala z pecnu po tenkém krajíčku a Cipísek si užíval na chlebu jako na cukroví. Tou dobou přijel na jičínský rynk poštovský panáček, zarazil před zámkem a zavolal do okna: „Jičínská kněžna tu má psaní z Frankrajchu.“

Lokaji Frickovi to nesvěřili. Kněžna hnala samotného knížepána. Když jí to psaní přinesl, dýchla si z lahvičky pro silnějšího ducha a rozlomila pečeťku. Psala jí mladší sestra, co se před dvanácti lety vyvdala až do Frankrajchu. „Tak co vám píše, ma šér?“ podupával netrpělivě knížepán. Kněžna hledí do psaní a vrtí hlavou: „Ale píše mi, že by si už zas ráda kousla do pořádného chleba.“ Ono v psaní opravdu bylo napsáno: Milá sestro, chleba je tu ve Frankrajchu neduživý, kůrka bílá po obou stranách, a v zubech to nechroupne. Čekej mě na návštěvu s krajícem jičínského chleba na stole. Kněžna dočetla a rovnou na knížepána: „Ohlídnu se sama po bochníku, aby to zámku neudělalo ostudu.“ Nejdřív poslala Fricka. Snesl chleba ze sedmi pekařství. Ale kněžně se nic nezdá. Jen ťuká po pecnech vějířem. „Tenhle je připeklý, tenhle má brousek a tenhle zas nedošel do barvy.“ Pak se vypravila sama. Jezdila do Paky a do Sobotky, a zas až do Hradce. Ale žádný chleba se jí nezdál dost dobrý pro sestru z Frankrajchu.

Když už nevěděla kudy kam, dala ještě naposled zapřáhnout do kočáru. A ať prý kočí nechá koně běžet, kudy je ponesou kopyta, jen aby kněžně vyvětralo od mutace s chlebem. Lokaj Fricek skočil dozadu mezi péra, kočí střelil bičem. A jelo se. Tou dobou seděl Cipísek na nízké bukové rozsošce a ukusoval z krajíčku chleba. Drobky chytal do dlaně a pak dojídal. Najednou se něco zachruje ve vlhkém houští pod bukem a někdo tam povídá: „Neupustil bys aspoň drobeček?“ Cipísek na to: „Nejdřív bych musel vědět pro koho.“ Z haluzí vyšel ohniváč. Opleskává se rukama po zádech, aby se trochu zahřál, a drkotá: „Celý jsem v tom sychravém houští vychladl čekáním na drobeček. A ty ne a ne ho upustit.“ „Nevěděl jsem,“ řekl Cipísek. „A já zas nerad prosím,“ řekl ohniváč. „Tady máš.“ A Cipísek mu odsypal pár drobečků. Ohniváč se do nich pustil jako do marcipánu. Když dojedl, řekl: „Ohni přijdou drobečky vždycky k chuti. A já jsem celý ohňový.“

Naposledy se olízl a šel se uložit do kamení, aby si tam v suchu zdříml. Cipísek dál ukusoval z krajíčku. Vtom zahrčí kola a necestou mezi buky se kymácí kočár. Kočí na kozlíku uhýbá před haluzemi jako před metlami. Vzadu mezi péry se natřásá lokaj Fricek. Obě okna má kočár otevřená, aby táhlo a vyfoukalo to kněžně z hlavy starosti s chlebem. Když jeli kolem Cipíska, křikla kněžna: „Stát.“ A už má oči jen pro Cipískův krajíček. Zavolala na Cipíska, aby si stoupl na schůdek u kočáru, prohlížela si chleba rubem i lícem a volala po francouzsku: „Tré delisijé!“ Tmavou kůrku měl krajíček jako zrovna vyloupnutý kaštan a tu světlou jako pudrovanou. Střídka je zrnko k zrnku. A ta chuť! Když si kněžna uždibla, dělalo se jí nebe na jazyku. Spolkla a poručila lokaji Frickovi: „Zeptej se, kdo ten chleba pekl.“ A Fricek na Cipíska hůř než po pansku: „Kdo to pekl?“ Cipískovi se to všecko nezdá. Měl už dobré loupežnické vychování a věděl, že loupežník platí víc za řeč než za mlčení. Dívá se na Fricka, a ani slovo. Z jeskyně vyšla Manka. „Já to pekla.“

Jinak by byla kněžna na Manku křikla. Ale protože musela mít pro sestru z Frankrajchu nejlepší chleba, udělala milou špuličku: „Nešla bys se mnou na zámek upéct mi taky bochník?“ Manka zavrtěla hlavou, že pro kněžnu péct chleba nebude. Vzala Cipíska za ruku a vede si ho do jeskyně. Kněžně bylo do tak horké zlosti, že křikla: „Tak si tedy nepeč. Ale za tu tvou loupežnickou pýchu ti zaplatím. Na mé přikázání k vám přijde jeden člověk a naučí Cipíska takovým móresům, že z něho budeš mít princátko!“ Jen to řekla, skočila jičínská kněžna do kočáru, Fricek se vytáhl dozadu mezi péra a kočí mlaskl na koně. Když se Manka vrátila s Cipískem domů do jeskyně, Rumcajs na ni jen mžikl okem. „Někdo ti, Manko, hrozil zlým.“ A Manka, že to byla kněžna. „Chce nám Cipíska pokazit na princátko.“ Rumcajs uhodil rukou o stůl, až se jeskyni hnulo ve stropech. „A to ne!“ Vyšel ven a dával pozor na všecky strany, kdyby šel ten kněžnin člověk. Tři dni se nedělo nic. Až čtvrtý den před polednem zavolá Rumcajs z hlídky před jeskyní: „Manko, cítíš?“ V Řáholci jako by mezi stromy divně táhlo. Taková vůně, neslýchaná pro loupežnický nos. Jako by kvetly řeřichy a voněly do toho ajbišové certličky a pižmo a mošus.

Pořád to sílí, až se musel Rumcajs opřít o skálu. Manka honem spálila na ohništi zelené listí. Divnou vůni to ale nepřemohlo, je jí pořád hustěji. Manka sundala Cipíska z bukové rozsošky, aby ho to neshodilo. Potom vyšel mezi stromy divný panáček. Botičky s permutrovou přazkou, atlasové kalhoty se zlatým lampáskem, sedmiduhová kazajka a na hlavě kadrličková paruka. Mává hedvábným šátečkem a od toho je ta vůně. Vytraksloval takovou poklonku, až to Rumcajsovi s Mankou bralo oči. „Já jsem mesjé Odér a jdu vychovat toho vašeho Cipíska.“ Rumcajs ještě stačil říct: „Tady je poctivý les a pro vůni jsou tu kytky!“ K činu už se nedostal. Mesjé Odér proti němu mávl šátečkem. Rumcajsovi se zatočila vůně pod nosem a bylo jí, až mu to podtrhlo nohy. Za chvíli to k němu položilo do trávy taky Manku. Z té panské vůně byla úplně bez dechu. Už měli oba jen oči k vidění, jak jim mesjé Odér vychovává Cipíska. Cipísek tancuje drobné panské krůčky a mává si k tomu haluzkou. A poklonka sem a poklonka tam. Rumcajsovi to jde až k srdci. Ale pro tu vůni se nemůže ani hnout. Ženské jsou voňavému povětří přece jen zvyklejší. V poslední vteřince zatajila Manka dech a odběhla do buků, aby se zmátořila. Jako by na ni čekal, stojí tam ohniváč. Na dlani si pálí pod nosem jelení pazneht, aby mu odlehlo od vůně, a povídá: „Rád bych ti, Manko, pomohl za ty chlebové drobečky od Cipíska. Jenže nevím, co se tu vlastně děje.“ Manka mu řekla: „Všechno je to kněžnina pomsta, že jí nechci upéct chleba pro sestru z Frankrajchu.“

Ohniváč se zamyslel, až mu haslo, a povídá: „Kdybych na toho se šátečkem ohnivě dokročil, podpálila by se ode mě všecka ta vůně a dalo by to šús, až by byl les Řáholec vzhůru kořenem.“ A ještě trochu se zamyslel, do veselejších plamínků. „Víš co, Manko? Slib jičínské kněžně, že jí ten chleba upečeš. Já už tam někde budu a uvidí se.“ To řekl, odešel hloub do buků a Manka se vrátila do jeskyně. Tam už jich bylo víc. Sama jičínská kněžna se přijela podívat, jak si mesjé Odér vede s Cipískem. Rumcajs sedí podražený vůní a kněžna se spokojeně dívá, jak mesjé vede Cipíska šátečkem, krůček a poklonka „Bravo, mesjé!“ volá kněžna. Manka neotálela ani vteřinku. Přitočila se ke kněžně a povídá: „Já chleba pro tu z Frankrajchu upeču.“ Kněžna udělala panské oči, že nad Mankou vyhrála, šlehla se rukavičkou po dlani a chytře řekla: „Mesjé Odér tu zůstane. Teprv až bude chleba pečený, zavolám ho zpátky na zámek.“ Potom s sebou Manku vzala do kočáru, Fricek skočil dozadu mezi péra a kočí práskl bičem na obě strany. Jelo se na jičínský zámek. Tam už bylo všechno nachystané. Díž s kopistí, vál, mouka, kvásek, sůl i špetka kmínu. Tak všecko, co je třeba k pečení chleba. „A tamhle stojí pec,“ řekla kněžna. „Až upečeš, přijdou mi říct. A já ochutnám.“

Manka mísí kopisti těsto v díži a myslí na Rumcajse s Cipískem. Jak tam první sedí od vůně podražený a z druhého už je málem princátko. Těsto kyne a vzdychá, vzdychla si taky Manka: „Než já ten chleba pořádně upeču, Rumcajse z panské vůně přejde loupežnický rozum a Cipísek bude sloužit kněžně u podnožky.“ Vtom někdo povídá „Čekám tu na tebe už půl věčnosti.“ V hromadě popela u pece se hnulo a vykutálel se ohniváč. Otřásl se, až se šedivě zachumelilo. „Štěstí že mě popelář nevynesl!“ Pak ťukl kotníkem o díž. „Sázej rychle do pece.“ „Těsto ještě nevykynulo a pec je studená,“ řekla Manka. „Jen sázej. Dál se postarám sám,“ na to ohniváč.

Manka vyklopila těsto z díže do pece. Ohniváč tam za ním vlezl, křísl palcem o cihlu a rozpálil se. Pec zčervenala jako zoun a těsto v ní shořelo na kouř. Kouř vyletěl komínem. Potom se nesl s větrem rovnou do řáholecké jeskyně. První si čichl Rumcajs. Odlehlo mu od panské voňavky a přišlo na něho loupežnické kýchnutí. Protože se mesjé Odér držel jen šátečku, odrazilo ho to až do Jičína na podloubí. Druhý si čichl Cipísek. Střelilo z něho jako z pistolky a zapomněl všechny poklonky i krůčky. Když se Manka vrátila ze zámku, kýchla si, jako když zahraje píšťalička. Odpásala si zástěru a vyhnala z jeskyně tu trochu kouře, co tam ještě zbyla. Aby tam zas měli od všeho čisto. Kněžna s knížepánem se tři dni hádali ze zlosti, že jim na Manku nevyšlo. Čtvrtý den kněžna sedla a napsala sestře do Frankrajchu psaní: Milá sestro, na tu vizitu k nám nejezdi. Nesehnala jsem ani kousek pořádného chleba. A okolo toho samé silvuplé.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight