Jak liška hostila čápa a jak čáp hostil lišku

Když žili čáp a liška v přátelství, chodili spolu na lov, pomáhali si a měli se rádi. Až jednou pozvala liška čápa k sobě na hody. Čáp k ní došel na dlouhých nohou, ona ho vodila po domě i po dvoře a vším se mu chlubila, jakou má čistou a bohatou domácnost. Pak se posadili za stůl a liška povídala:
„Kmotře, podívejte se, co jsem pro Vás uvařila.“
„Už se mi sbíhají sliny, lištičko. Však já vím, kuchařku jako Vy aby v celém kraji pohledal.“
Liška vzala z pece hrnec, sundala pokličku, až to po celé jizbě zavonělo, nabírala z hrnce horkou kaši a kladla ji rovnou na stůl. „Dobré chutnání, kmotře!“
Hned si začala jazykem z hromady nabírat a polykala, co jí pusa stačila. Zato čáp! Kloval dlouhým zobákem do kaše, ale pokaždé uzobl jen ždibeček, jen pár zrnek. Za malou chvíli liška všecku kaši vylízala a spolykala, ale čápovi kručelo v břiše. Liška se protahovala a libovala si:
„Jak Vám chutnalo, kmotře? Co říkáte? Já už nemůžu ani trochu!“
„Inu,“ povídal čáp, „tu hostinu bych Vám měl, myslím, oplatit. Víte co, příští týden připravím oběd zase já.“
Za týden přišla liška na návštěvu k čápovi. Našlapovala si, kroutila ocasem, vypínala čumák a prošmejdila každý kout. Když se posadili za stůl, povídala:
„Celá hořím zvědavostí, kmotře, co máte nachystané.“
„Však to nesu, kmotřičko, už to nesu.“
Vzal z komory láhev a postavil ji doprostřed stolu.
„Tady je čerstvá smetana, kmotřičko. Jen si poslužte, jak se Vám ráčí.“
Liška lezla čumákem do láhve, smetana jí tuze voněla, ale ne a ne se k ní dostat, hrdlo bylo moc úzké. Zato čáp hned strčil svůj dlouhatánský zobák až na samé dno a polykal z celé síly. Na lišku zbylo jen to, co čápovi ukáplo od zobáku. Čáp se na ni po očku díval a ptal se:
„Kmotřičko, jak Vám chutnalo?“ Liška slízla těch pár kapiček a mrzutě povídala:
„No, když neteklo, aspoň kapalo.“
Tak se čáp vyrovnal s vychytralou kmotrou liškou. Ale jejich přátelství navždycky skončilo. Od toho času se taky říká: Když neteče, aspoň že kape.