Jak lišák léčil havránčatům svrab

Tvůj kmotr vlk ti půjde navěky po krku,“ řekl si lišák samolibě a pohladil si vousy: „tu poslední lekci latiny [pozn1], kterou si mu udělil, ti nikdy nezapomene. Ale věru to už nebylo k vydržení. Měl tě stále za hlupáka, který ho vodí k prostřeným stolům; arci nepřišel k žádné té hostině zadarmo, každou musel draze zaplatit. Nyní jsi svým vlastním pánem, teď se teprve budeš mít a budeš stále veselý.“ Nějaký čas se měl lišák opravdu dobře, neboť s malou námahou a s nepatrným nebezpečím nacházel dosti výtečné stravy, ale i na něj jednoho dne přišla bída s nouzí, nasytit se nebylo čím a často musel dva, dokonce i tři dny a noci snášet přeukrutný hlad.

Tak měl jednou lišák zase velký hlad, dlouhý čas všude slídil a nic nenalézal, a tak běhal jako beze smyslů po lese a čenichal sem a tam po všech koutech, zda přece jen něco neobjeví. Pojednou se objevila havránka, která už nějakou chvíli marně hledala doktora pro svoje děti, které byly postiženy ošklivou vyrážku, a tak se potěšila, když uviděla lišáka, neboť si myslila: „Ten v tom oranžovém kabátě musí být bezesporu doktor.“ Letěla tedy k němu a postěžovala si mu a prosila ho o pomoc. Lišák potřásl zamyšleně hlavou a řekl: „To je velmi nebezpečná nemoc, veď mne, ať se mohu na nemocné podívat.“ Havránka to ráda udělala, a když lišák viděl hnízdo se sedmi půvabnými, skoro dospělými havráňaty, srdce se mu smálo. Všem přeměřil puls, ale havráňata otevřela zobáčky a jala se křičet a naříkat strachy. „Ach ta ubožátka kašlou, mají oslí kašel a proti němu není žádný lepší prostředek,“ řekl lišák: „než je uložit na teplé místo. Nu brzy se uzdraví, neboť já sám je uložím do tepla.“

S těmi slovy lišák jedno havránče po druhém spolykal a jejich matka musela být ráda, že se jí podařilo z drápů povedeného lékaře vyváznout se zdravou kůží.