Jak jsem plul ke královně severu

zobrazeno 25×

Vložil(a): jitkamety, 17. 4. 2016 14.28

Jeden námořník mi vyprávěl tuto pohádku.
Kdysi jsem míval mladé srdce ..... docela mladé, bez jediné jizvy a tak zdravé jako malovaný džbánek, který právě vyndali z hrnčířské pece: na glazuře ani škrábnutí; kde se ho dotkneš, tam zvoní.
A jak bylo vřelé! Neviditelné plameny ho rozpalovaly do ruda a horká krev z něho proudila do všech žil. Jako jarní povodně strhávají a odnášejí do dálek pobřežní stromy, tak moje prudká krev mě hnala pryč do neznáma. Proto jsem opustil nizoučký šedivý otcovský domek v tichém lesním záhybu a vydal se přes pahorek, kde právě oral můj bratr, na dalekou cestu. Sel jsem rychle, bez přemýšlení, kam mě nohy nesly. Občas jsem klopýtl o hroudu hlíny nebo drn. Podobal jsem se kameni, který se s rachotem řítí řečištěm horského potoka.
Nade mnou se rozlilo modré nebeské moře. Za sebou jsem zanechal tmavozelený jedlový břeh. Jedna za druhou se od břehu oddělovaly světlé loďky mraků s plachtami vyšívanými zlatem a rozhoupané ranním větrem odplouvaly nad mou hlavou do dálek.
V loďkách seděly dcery Slunce s třpytivými korálovými náhrdelníky a velikáni v lesklé měděné zbroji, opásaní ohnivými meči.
Dcery Slunce zpívaly teskné písně a obři vyprávěli o hrdinských činech a jejich báje se podobaly březovým hájům, jež se vynořují ze záplavy mlh za ranních červánků.
Přímo nade mnou plula velká loď s ohnivými okraji. Stál v ní vysoký obr v šedém plášti s věncem tmavých vlasů kolem hlavy. Jeho oči jako dva žhavé uhlíky hleděly k Severu. O kousek dál plula v nebeské modři dcera Slunce. Obr se k ní přiblížil. Její malá loďka se jako bílá vodní lilie přivinula k boku obrovy lodi. A já jsem slyšel, jak jí velikán vyprávěl o královně Severu, která žije kdesi za mořem v diamantovém paláci a splétá z paprsků zázračné věnce. Nejsmělejší synové Země připlouvají, aby ji navštívili. Tomu nejodvážnějšímu a nejstatečnějšímu z nich podá svůj zářivý věnec a posadí ho vedle sebe na lože vyzdobené diamanty.
Loďky odplouvaly a mizely v mlhavé dálce.
Klopýtaje přes brázdy, pospíchal jsem za nimi. Obrovo vyprávění naplnilo mé srdce až po okraj velkou touhou, jako se plní dubový soudek mladým kvasícím vínem.
Když jsem opouštěl otcovu chalupu, sám jsem ještě nevěděl, kam kráčím. Nyní jsem věděl, že spěchám k moři, abych vyplul za královnou Severu.
Přes hnědá oraniště, přes louky i louže, přes strže a po mezích zelených lánů jsem kráčel stále vpřed. Planoucí slunce už zapadalo za stromy Odevšad pronikal soumrak jako tichá, temně šedá voda.
Lidé odhazovali pracovní nářadí, aby se bázlivě ukryli v chatrčích skrytých mezi stromy. Vrátka se za nimi vrzavě zavírala a v oknech zablikaly bílé ohníčky. Poutníci odbočovali z bílé silnice na tmavé chodníčky, lemované vrbami a jasmíny. Klepali na uzavřené dveře a se skloněnými hlavami čekali, až je někdo pustí dovnitř.
Ale já jsem na žádné dveře nezaklepal. Tmy jsem se nebál. Z mého srdce jako z pramene tryskal proud rudého světla ..... Kráčel jsem ve dne i v noci. Jednoho rána jsem dorazil až k břehu, kde rostly jenom řídké borovice a za ním nebylo vidět nic než nebe.
Byl zde snad už konec světa? Kdepak! Tady svět teprve začínal, tady moře v daleku splývalo s nebesy. U břehu byl člun a trochu dál od břehu kotvila loď s bílou plachtou jak obrovským zvednutým křídlem. Radostně jsem běžel k moři, naskočil do člunu a za chvíli jsem byl v lodi. Sotva jsem uchopil kormidlo, nade mnou jako by prolétl šedý a chladivý stín: za sebou jsem zaslechl něco jako šustění širokých křídel. To vítr napínal plachtu a loď se hnula ..... přímo k Severu!
Plul jsem celé dny a noci. Čím víc jsem se vzdaloval od břehu, tím vyšší byly vlny a tím divočeji zmítaly mou lodí.
I moře bylo stále nevlídnější. Občas prolétlo kolem lodi hejno racků, kteří se ostrými konci svých křídel dotýkali plachet. Jen zřídka jako světýlko blikla bílá plachta, než se rozplynula a ztratila v dáli.
Potom i tohle všechno zmizelo a já se ocitl tváří v tvář nekonečné a věčné samotě .....
Kolem mě vyly vlny jako vyhládlí vlci a moje loď nemilosrdně brázdila jejich široké bíle zježené hřbety. Některé se zlostně vzpínaly a s řevem rozvíraly své zpěněné tlamy, jako by se pokoušely zadržet mou loď a rozdrtit ji svými čelistmi. Ale moje Mladá síla (tak se loď jmenovala) jediným úderem rozrážela zelené chřtány vln a hrdě se nesla přes jejich schlíplé hřbety.
V tom se na obzoru objevila bílá, podivně se pohybující oblaka. To ale nebyla oblaka ..... byly to ledové hory. Tady začínalo území královny Severu. A ledovce byly její bílí obři, kteří vyšli na volný prostor, aby v zápase změřili své síly. Viděl jsem, jak se hrozivě vrhali jeden na druhého, jak proti sobě obraceli stovky třpytivých ledových kopí, jak se s hromovým praskotem sráželi v obrovské hromady a pak se s rachotem hroutili a rozpadali v moři na drobné kousky. Kolem mne začaly plavat široké ledové kry, jež se boky otíraly o stěny mé lodi.
Ocitl jsem se u vchodu do Severního království. Po obou stranách stáli ledoví obři s hrozivě napřaženými kopími. Mezi nimi se otvíral křivolaký průliv, v němž velké vlny zmítaly ledovou tříští. Napříč přes průliv ležel Mořský velikán, který se tu natáhl jako tmavý ostrov. Jeho široký chřtán byl už ve vodě. Zpod víček přivřených ve spánku mu probleskovaly napuchlé oči jako oheň v peci škvírou v dvířkách. Z jeho nozder se valila spousta jisker v bílém dýmu.
Moje loď plula přes plovoucí ledovou tříšť přímo k netvoru. Jeden z bílých obrů se pohnul a pomalu mi vyšel vstříc. Loď vypjala směle svou dubovou hruď, najela na něho a ostré čelo mu vrazila do boku. Za okamžik se obr zakymácel a s hrozivým třeskem se rozlomil v kostech, avšak jeho těžká hlava dopadla na palubu, roztříštila se na kusy a celou loď potřísnila rozplizlou bílou kaší. Loď zasténala, naklonila se na bok a začala klouzat zpátky.
Noc byla už blízko. Přicházela tma, ale na nebi zářily hvězdy.
Loď zvolna plula stranou a já si pomyslel: proč bych měl plout právě k netvorovu chřtánu? Je přece možné putovat oklikou a doplout k zámku z jiné strany ..... a při pohledu na běsnící vlny jsem obrátil kormidlo lodi tím směrem, kterým ji proud nesl .....
Moře se poněkud uklidnilo. Loď se pohupovala na klidných povlovných vlnách. Nad nimi vznikl lehký mlžný opar, do něhož se choulili mírumilovní bílí ptáci, kteří pluli před lodí a se spokojeným pokřikem ukazovali své široké hřbety nebo mizeli v cárech mlhy, jako by hledali, kde se dá v teple vyspat .....
Čím dál jsem plul, tím víc mlha houstla a tím výše stoupala. Třela se mi o ruce, prsa i tváře ..... teplá a průsvitná jako zamžené sklo. Mým větrem ošlehaným a rozpáleným tvářím a do krvava rozpraskaným rukám byl její něžný dotek příjemný. Mlha objala mé tělo jako voda v teplé lázni: svaly namožené námahou se uvolnily a protáhly v její vláze. Údy ztěžkly jako olověné a myšlenky v hlavě se pletly. Opřený o kormidlo, skoro v polospánku jsem krajíčkem vědomí ještě viděl, jak v mlze utonula modrozelená dálka ..... Nad mou hlavou narůstal bílý příval, jenž v lenivém vlnění zakrýval nebe. V něm utonuly všechny hvězdy. Rána i večery v něm splývaly. Už jsem ani nevěděl, zda moje loď pluje k severu nebo k jihu, pluje-li vůbec nebo stojí na místě. Všechno pevné a uchopitelné jakoby mizelo pod mýma nohama a já ztrácel pocit, že jsem ještě na lodi. Zdálo se mi jen, že se nořím stále hlouběji a hlouběji jakoby do teplého mléka .....
Nevím, jak dlouho jsem tak plul, než jsem zas přišel k sobě. Neměl jsem potuchy, zda je den nebo noc, večer či ráno. Tvář světa stále ještě zahalovala táž světlá mlha. Překrásné oči nebe byly v ní pevně skryty.
A jako v zaroseném okýnku jsem spatřil v mořské dálce jakýsi tmavý polom ..... z něho jednotlivě trčely rozházené klády stromů. Utichající vánek slabě foukal do zplihlých plachet. Loď se jen stěží vlekla po téměř nehybné mořské hladině. Čím víc jsem se blížil ke zvláštnímu polomu, tím větší obavy hnětly mé srdce: obraz byl stále jasnější a připomínal plovoucí hřbitov s trčícími zlomenými kříži, mezi nimiž se daly pozorovat staré cáry ..... cosi jako stuhy z věnců nebo ..... Zblízka byly hroby ještě větší a já už viděl, že to byly ztroskotané lodi. Některé se dočista rozpadly, ale na některých se ještě držely nalomené stožáry, vlastní váhou nakloněné na bok. Tu a tam na zachovalejších stožárech ještě visely zetlelé plachty, jako popel z dohaslého uhlí.
Kam oči dohlédly, bylo moře plné mrtvol lodí. Inu, mělčina k pohledání. Vítr sotva foukal, jako by umíral. Loď plula stále pomaleji a já viděl, že už nedokážu to pohřebiště obeplout .....
Loď s praskotem najela na kamení. Vlna na vodě udělala široký kruh, který se rozpadal v prstence stále drobnější, až se nakonec voda zcela uklidnila a ztichla jako umírající po posledním vydechnutí.
Zoufale jsem se rozhlížel a skrze les zlomených stožárů jsem v dálce zahlédl šedý proužek země. Loď byla rozbitá, ale já se ještě mohl zachránit. Třesoucíma se rukama jsem odvázal člun a odstrčil ho od lodi do moře. Loďka sebou pleskla, postříkala mě teplou zahnívající vodou a zůstala stát, mírně se kolébajíc. Uvázal jsem kotvu a začal sestupovat do člunu s pocity smutku a studu, jako by mě někdo s klidným úsměškem chytil za ruce a naplival mi do tváře.
Vlezl jsem do člunu a pokoušel se veslovat, aniž bych hleděl dozadu, neboť jsem měl dojem, že na lodi někdo leží rozvalený a směje se ..... tentýž někdo, jenž zadržel mé ruce a naplival mi do tváře. Teď se válí po palubě a vysmívá se mi.
Proužek země skrytý mlhou byl stále větší a zřetelnější. Na něm jsem uviděl domky postavené v řadě. Byly úplně stejné ..... jako krabice složené na obchodníkově dvoře. Všechny byly stejně vysoké, stejně široké, každý z nich měl dveře přesně uprostřed a přesně uprostřed střechy byl vidět červený komín.
Při pohledu z dálky by si nikdo nepomyslel, že jsou to domky. Nevelké mezery mezi nimi splývaly; zdálo se, že na plochém břehu stojí tmavošedá zeď. Žádná věžička, žádný vyšší nebo nezvyklejší domovní vikýř se nezvedal nad tím jednotvárným valem .....
Když se břeh přiblížil, zpozoroval jsem cosi zvláštního .....
první chvíli jsem sám nevěděl, oč se vlastně jedná. Pochopil jsem teprve později, co to je, když jsem vystoupil nedaleko břehu ze svého člunu, který uvízl v písku, a bosýma nohama se brodil přes mělkou zteplalou kaluž ..... tou končilo mohutné moře. Nebeský horizont zůstával až dosud ode mě stále stejně daleko; ať jsem se ho snažil dostihnout sebeusilovněji, byl věčně vzdálený a v tom byla jeho krása. Nyní jsem zpozoroval, že se k němu přibližuji každým krokem, a když jsem vylezl na pobřežní písek, zčistajasna vidím, že se nebe hned za domy svažuje k zemi jako nějaká šedobílá stěna s černými pruhy sazí od komínů.
Byly mi protivné ty spořádané Čtverhranné domky, ta cizí nízká začazená nebesa ..... Nohy se vzpíraly nést mě dál. A tak jsem klesl na šedý kámen v písku.
Seděl jsem a přemýšlel ..... už ani nevím, o čem ..... Ale vtom pronikavý kvikot, plný předsmrtné hrůzy a zoufalství, se zařízl do mého zmučeného a zmateného srdce. Před nejbližším domkem jsem spatřil stůl. Na něm leželo nějaké zvíře s nataženýma nohama. Člověk, který je přidržoval, naslouchal se zvednutou hlavou zvířecímu nářku.
rozčilení mu spadly z nohou dřeváky, on to však zřejmě nezpozoroval a dál se vztyčenou hlavou poslouchal kvičení prasete. Druhý v bílé zástěře s vyhrnutými rukávy tiskl něco ke krku oběti. U jeho nohou seděl skrčený malý chlapec jenom v košilce a držel misku, do níž temnou stružkou proudila krev.
Kvikot byl čím dál tím slabší jako čúrek vody z tajícího rampouchu a bylo v něm slyšet bezmocné slzy. Zabíjené zvíře leželo po chvíli úplně klidně, jeho nářek postupně slábl a od krku k misce se táhl černý krvavý oblouk .....
Potom sebou nohy zabíjeného zvířete trhly a opět se roztáhly po >tole; oblouček krve se zkřivil a temná stružka vyšplíchla chlapečkovi na ruce. Kvičení pokračovalo ještě slaběji a třaslavěji, až úplně umlklo.
Teprve pak člověk pustil prase a nohama hledal dřeváky. Chlapeček odešel do světnice a radostně si prohlížel svou zvednutou ručku. Muži si zapálili dýmky a dali se do kuchání. Z jejich tučných tváří vyzařovala živočišná radost.
Nedaleko od mužů leželo pár psů a spokojeně ohryzávalo kosti. Vrána cosi vlekla z hromady hnoje .....
Zavřel jsem oči.
Nakonec jsem uslyšel kolem sebe hlasy; když jsem zvedl hlavu, znenadání vidím, že se kolem mě shlukli nějací červenolící a dobře živení lidé v měkkých kabátcích. Začali se mě soucitně vyptávat a já jsem jim jako ze sna vyprávěl o svých dobrodružstvích, sám téměř nechápaje, o čem vlastně mluvím. Mému vyprávění naslouchali s takovým výrazem v tváři, jako by jim všechno bylo už známo. Jako by to poslouchali jen proto, že to potvrzuje jejich názory,jako by všechno ani nemohlo být jinak, a radovali se z toho, jak moje putování dopadlo. V mém nezdaru hledali ospravedlnění pro svůj život a měli radost, že je našli ..... Také oni prý vypluli stejně jako já a právě tak jako já se ocitli ve zdejším Kraji klidu a sytosti, kde prý vládne úplné štěstí a spokojenost. „Mladický idealismus ..... příliš vřelá krev ..... nerozumné sny ..... ,“ drmolili jeden přes druhého, zatímco já jsem smutně seděl na kameni.
„Dobrodinec, Dobrodinec přichází!“ ozvalo se za mnou šeptem. Kdosi mě začal dobromyslně poplácávat po zádech a já uviděl postarší oblou tvářičku, kulaté bříško a baculatou ručku na svém rameni.
„Nenaříkej, ničeho nelituj!“ promluvil baculatý človíček. „Tady se Ti bude žít dobře. Jen se podívej, jak se u nás všichni spravili (přitom vesele zamrkal očima a ukázal na kolemstojící). To já jsem jim pomohl. Mám rád mladé lidi a líbí se mi, když mají úspěch. Nenaříkej ..... jestli nemáš z čeho žít, dám Ti pro začátek šunkovou kýtu a zelí si vem z mého soudku, co hrdlo ráčí. Moje dcera Beruška Ti uvaří .....
Přišels právě včas k našemu svátku. Dnes máme Velkou zabijačku. Pojď mezi nás a budeš naším hostem!“
Potom mě zvedli z kamene a zezadu postrkovali směrem ke stavení. Před ním byly už prostřeny dlouhé stoly. Z otevřených dveří se linuly libé kuchyňské vůně. Z kuchyně do dvora a ze dvora do kuchyně chodila červenolící děvčata s bujným poprsím a kladla na stoly ..... mezi všelijaké číše a talíře ..... velké mísy vepřového se zelím, z nichž se ještě kouři.
„Pohoštění je připraveno,“ pravil Dobrodinec a spokojeně si přitom mnul ruce. „Zasedněme ke stolu!“
Všichni se posadili. I já jsem si sedl.
Jak nízké, nizoučké bylo jejich nebe! Přivěsili tam k němu jako v sušárně telecí kůže a nafouklý vepřový měchýř. Před každým jedlíkem byla do nebe zapíchnuta jeho lžíce a přímo nad mou hlavou se houpal přezmen .....
Jeden po druhém se lidé zvedali, vytahovali z nebe svoje lžíce a dávali se do jídla. I já jsem natáhl ruku, vzal si jednu lžíci a ponořil ji do zelňačky s masem, ale jídlo se mi zdálo odporně tučné, a proto jsem nenápadně strčil lžíci za mísu.
Dobrodinec to však zpozoroval.
„Ahá!“ řekl, „ještě sis nezvykl na naše oblíbené jídlo! Beruško, podej hostovi med!“
Od stolu se zvedlo kulaťoučké černovlasé děvče s modrýma očima a postavilo přede mě pořádný hrnec medu a velký bílý džbán s mlékem.
„Zapíjej med mlékem, tak ho dokážeš více sníst,“ poučovala mě Beruška laskavě. V koutcích rtů měla přilepené chlebové drobky a kapka medu se jí leskla v důlku na bradě. „Já všechno zapíjím mlékem, aby mě jídlo netlačilo v bříšku,“ dokončila své poučení a něžně si pohladila bříško.
Když supění a mlaskání jedlíků na těch okázalých knedlo ..... zelovepřových hodech začalo pomalu utichat, když někdo už sem tam zvedal hlavu od mísy a rozvalený v křesle s pohledem upřeným na tučné porce masa přemítal, zda má ještě jíst nebo už ne, v té chvíli na vzdáleném konci stolu povstal nějaký muž a položil si břicho na stůl.
Pak vystrčil dopředu bradku a okousanou vepřovou kostí zaklepal na svůj talíř. Všichni se připravili, aby vyslechli řečníkův projev. Dobrodinec se naklonil k mému uchu a obdivně zašeptal:
„To je náš prorok Tloušť!“
„Vážené krajanky a krajané,“ hovořil Tloušť, „v Kraji klidu a sytosti znovu přišla ta vzácná chvíle, kdy můžeme oslavit Velké vepřové hody. Veliký vepř je zabit a z každé mísy se na nás usmívá jeho tučné maso. Ústa všech se lesknou sádlem a na všech tvářích je nezkalená radost a štěstí. Připomeňme si tedy, komu za to vděčíme. Už staří Řekové si všimli, že teplá mlha, jež obklopuje naši zem, má příznivý vliv na výkrm vepřů. A v naší době už každé malé dítě ví, že tato mlha je zdrojem našeho společného blahobytu. Co nám umožňuje zachovat v naší zemi onu blahodárnou mlhu? Jsou to naše nízká nebesa, která brání pohybu vzduchu a nedovolí mlze, aby se rozptýlila. Ale nejen za to musíme být vděčni našemu nebi. Vděčíme mu též za svůj klid. Nikdy jsme se nemuseli dívat někam do daleka. Vlastní nebe máme zde, přímo před očima, tak říkajíc přímo před nosem a v kterémkoli místě je na dosah (při těchto slovech řečník položil ruku na nebe). Naše nebesa jsou natolik praktická a pohodlná, že si žádný smrtelník nemůže přát nic lepšího. Všechno se dá na ně snadno položit a zase si to vzít zpátky. Chceš-li vysušit telecí kůži nebo odložit lžičku, stačí natáhnout ruku. Potřebuješ-li cokoli, natáhni jen ruku a ber! To chrání naše duše před zbytečnými starostmi a naše těla před zbytečnými pohyby. Proto jsme všichni tak šťastní a sytí. Proto milujme své nízké nebe, važme si ho! A proto vyzývám všechny přítomné, aby povstali a jednohlasně zazpívali naši hymnu Šťasten vždy a syt ..... “
Všichni se zvedli ze židlí a zpívali:
„Šťasten vždy a syt
mohu klidně žít ..... “
Když zpívali, snažili se jeden druhého překřičet. Kdoví, snad se tím chtěli navzájem překonat v projevu vlasteneckých citů.
Já jsem mezitím stál a prohlížel si stromy rostoucí kolem domků. Všechny byly bez korun. Jednotlivé větve se rozbíhaly do stran jako chapadla a byly měkké a olejnaté jako stébla lopuchů s plochými chlupatými listy. Po jejich kůře lezly velké bílé mšice.
„Proč jsou Vaše stromy tak nízké a proč nemají koruny?“ vyhrkl jsem.
„A kampak by se měly pnout?“ zabručel někdo jako odpověď. „Vždyť tu není slunce!“
V listí stromů nebylo vůbec slyšet ptačí křídla. Vítr už dávno nebyl hostem ve zdejších končinách. Dokonce ani ti nejstarší lidé ho nepamatovali. Listy visely líně jako schlíplé psí uši .....
Lidé se začali zvedat od stolů a rozcházeli se. Mnozí se rozvalovali na pokrývkách, rozprostřených na trávníku přímo před chalupami. Zaslechl jsem, jak si dva povídají.
Jeden řekl:
„Moc pěkně dnes řečnil náš prorok. Nachlup stejně jako loni a předloni!“
„A jak srozumitelně!“ odpověděl druhý. „Každé slovo z jeho řeči si pamatuji.“
„A jaký je tu klid a mír,“ zívl první. „Oči se mi samy zavírají.“
„Máš pravdu,“ odpovídal už téměř v polospánku druhý.
Jejich debaty byly vždy takhle krátké. Někdo něco řekl, ostatní souhlasili a nakonec všichni usnuli.
Na celém dlouhém pobřeží nebylo slyšet cvrlikání jediného ptáčka.
Všichni ptáci se pohybovali mezi stoly, kde sbírali drobky. Ztloustli natolik, že se zřejmě odnaučili létat. Neviděl jsem žádného ptáka, který by zamával křídly. Mnozí spali na zemi s hlavami schovanými pod křídly.
Nikde nebylo vidět slunce .....
Na Dobrodincova kolena vyskočil velký tučný pták a začal mu zobat přímo z klína.
„Podívejme se, slavík!“ pravil Dobrodinec a mrkl na mě:
„Pohleď, jaká má peříčka. Královský pták!“ pochválil slavíka a pohladil ho po hřbetu.
„A jaké má masíčko!“ mlaskl Dobrodinec zálibně jazykem a dotkl se rukou rtů. „Na Martina ho zaříznem. To budeš koukat, jaký bude z něho gulášek!“
„Copak Vám tu ani jeden pták nezpívá?“ zeptal jsem se.
„Zaplať pánbůh, že ne. Od ptačího křiku máme pokoj ..... A nač by bylo takové zpívání ..... Chraň bůh! Jednou k nám zabloudil jeden pták a rozezpíval se tak, že nikdo nemohl spát. Samo sebou, oběsili jsme ho. Takový neřád je Ti schopen zkazit ten nejsladší odpolední spánek. Od té doby tu už nic ani nepípne; můžeš spát, kdy se Ti zachce.“
Začal jsem žít v té Zemi klidu a sytosti neboli v Zemi tučných vepřů, jak se jí tady navíc říkalo.
Jako všichni jsem i já nosil kabátec z měkké vepřovice a měl jsem teplé lůžko v bílé světnici. Něžná Beruška mi vařila dobrý gulášek a Dobrodinec mě dobrosrdečně poplácával po rameni. Všechno jsem měl nachlup stejné jako ostatní, a proto se lidé divili, proč se taky necpu jako oni.
Dobrodinec říkával:
„Čím to, že jsi takový hubený? Za ten čas, co žiješ mezi námi, měls už nabrat pořádně sádla. Všichni se tu rychle zakulacují, jenom Ty jsi stále stejně hranatý a neotesaný. Jen se podívej, jak se ostatní spravili ..... “
Ale já zůstával i nadále hranatý a neotesaný.
Každý si tu zařizoval své štěstíčko, svůj teplý koutek, spal a cpal se, ale mě trápil nevýslovný smutek. Od té chvíle, co pro mě zapadlo slunce a hvězdy, se mi nechtělo ani žít, ani umírat. Třikrát denně jsem vycházel z domu, bral jsem si z nebe lžíci a hrnek ..... najedl se, napil se a zase všechno položil na nebesa. Na nebesa! ..... Potom jsem se odplížil zpátky do své světničky a spal. Nic jsem nechtěl vidět ani slyšet. Moje duše prchala pryč z tohoto života, skrývala se mi za víčky a naříkala jako poraněná, ale tak tiše, aby to nikdo neslyšel. Považovali mě za klidného a šťastného člověka, neboť nikdo netušil, proč žiji se zavřenýma očima .....
Kdesi v mlze zůstala časná jitra, kdy nad mým oknem ještě svítila Jitřenka a kolem ní plynula nachová oblaka. V takové chvíli se mi tolik chtělo vstát a žít! Nyní však se mi po ránu vůbec nechtělo otvírat oči, poněvadž jsem věděl, že za oknem uvidím stěnu z bílé mlhy, kterou zde nazývají dnem.
K večeru stěna šedla a to byla noc. A za tou mlhou zůstávalo skryto království Země, jež na noc zahaloval hvězdný samet .....
Někdy mě napadaly bláznivé myšlenky: to přece není mlha, ale pavučina. Zřetelně jsem viděl chvějící se vlákna. Celý ten kraj opředl svou sítí strašlivý pavouk, který saje všem krev a ponechává jen sádlo. Z těch, kdo žijí dlouho v pavoučí síti, zůstává jen bezcitná hrouda tuku. A není to klid, čím se tu lidé pyšní, ale jedovaté výpary, jimiž je pavouk omamuje, aby mohl vysát jejich mozky.
To on mě přivázal k téhle světnici, přišpendlil mě ke kabátci, a když usnu, přikrádá se sem k lůžku a saje mou krev. V noci se mi občas zdá, že někde v sousední světnici kape voda: to padají kapky mé krve do pavoučího hrdla. Kdykoli sebou trhnu a chci se probrat, pavouk prchá a skrývá se ve svých sítích .....
Tak jsem ležel, bezmocný a spoutaný ..... tísnil mě podivný stud. Hledal jsem zapomnění, a když jsem sám před sebou prchal do minulosti, spatřil jsem zoraný pahorek. Slunce se valilo přes kopec a malý chlapec, bez čepice a bos, utíkal za ním cestou necestou přes hroudy a drny; ani sám nevěděl, kam ho nohy nesou. Silná omamná vůně země ožila v mé paměti: půda ..... to je život a síla ..... V zoufalství jsem křičel do tmy bůhví na koho:
„Zahrabte mě do země a zasejte nade mnou trávu! Chci se znovu zrodit pod jejím zeleným příkrovem!“
V tom ke mně přišla Beruška. Jako obvykle položila na stůl hrnec medu a džbánek mléka.
„Vstaň už! Přinesla jsem Ti med a mléko. Zapíjej med mlékem, abys toho mohl víc sníst,“ řekla a její prostoduchá tvářička zářila dobrotou a srdečností. V důlku na bradě se jí leskla kapička medu.
Díval jsem se na Berušku a bylo mi jí líto.
Byla moc hodná a milá, a přece tak vzdálená všemu, co jsem nosil ve svém srdci.
„Pročpak Ti říkají Beruška?“ ptal jsem se smutně a poněkud dotčeně:
„Jsi přece ČLOVĚK; jak je možno dávat ČLOVĚKU jméno brouka?“
„Copak se Ti moje jméno nelíbí?“ vytřeštila údivem oči. „Mému tatínkovi se velmi líbí. Říká, že jsem taková hladká a kulaťoučká jako brouček. (Přitom se otočila na podpatku do kolečka. ) Jednou prý bude celá země úplně rovná a lidi se budou po jejím povrchu kutálet jako míče. Na Tebe tatínek už stále hubuje a říká, že z Tebe nebude nic kloudného, jestli se nepolepšíš ..... Chi, chi, chi! Prý jsi hubený jako prkno. A když se starám o domácnost, což se mi hrozně líbí, říkává, že se pohybuji zrovna jako beruška. Proto mi tak říkají.“
Pak pomalu dodala:
„Všichni přece tvrdí, že pouze baculatí lidé jsou krásní a že prý jednou přijdou časy, kdy bude možné chodit vleže: už nebude třeba vstávat a dělat namáhavé kroky ..... jenom prý se budeme kutálet, kam se nám zachce ..... Ale mně se přece jen ze všech nejvíc líbíš Ty ..... Jak mi sluší tenhle šátek?“ přerušila náhle svou řeč, postavila se doprostřed světnice, uhladila si nad čelem černé vlasy a pod bradou utáhla cípy bílého hedvábného šátku.
„Ujde to.“
„Tak pojď, zatancujeme si!“ podala mi ruce, a když jsem se k ničemu neměl, pustila se do kola sama. „Lalala, tralala!“
„No tak proč nejdeš?“ zastavila se a zvolala rozzlobeně:
„Neumím to!“
„Neumíš? Tady není co umět. Hned Tě všechno naučím. Je to přece snadné, jen se podívej ..... takhle: la ..... la ..... lá, tra ..... la ..... lá,“ a začala se opět točit kolem dokola:
„Na tom nemůžeš nic zkazit ..... Jestli nechceš, tak si budeme hrát. Chytej mne!“ Zůstala stát a pohlédla na mě přes rameno připravena běžet, dovádět a smát se.
„Hrát si a smát se? Na to jsem už zapomněl. Trápí mě nesnesitelný stesk. Kdybys věděla ..... ,“ chtěl jsem jí o tom povědět, ale stesk a zoufalství byly jí tak cizí, že tomu nemohla uvěřit. Proto mi skočila do řeči:
„Jakýpak stesk? Jsi jednoduše domýšlivý a pyšný. Vida ho ..... ani moje jméno se mu nelíbí! Copak může tancovat s děvčetem, které má tak nehezké jméno?“ s povzdechem sebrala nádobí a odešla .....
Jednou ke mně přišla v červené hedvábné blůzce s hlubokým výstřihem. V něm měla na prsou ohnivou růži, která se na mě dráždivě dívala, jako by chtěla říct: Podívej se, jak je mi tu dobře, ale kdopak Tě sem pustí?
Také v Beruščině rozpálené tváři bylo cosi záhadného a dráždivého, nějaké sladké tajemství, jež mi chtěla odhalit. Vzala mě za ruku a vášnivě vydechla:
„Pojď, něco Ti ukážu!“
Její planoucí krása mne přitahovala. Ponechal jsem svou ruku v její horké dlani a bezděky šel s ní.
Přivedla mě do jednoho domku, ukázala mi několik pěkně zařízených pokojů a pak se zastavila u posledních dveří.
Tady pustila mou ruku, chvilku naslouchala a se zatajeným dechem pomaloučku otevřela dveře.
„To je ráj!“ zašeptala a hlavou kývla směrem k otevřeným dveřím.
Díval jsem se a nic jsem nechápal.
Nevelká místnost, jejíž jediné okno bylo zataženo závěsem, dřímala v narudlém soumraku. Uprostřed se zvedaly dvě pohodlné postele z ořechového dřeva s vysokými vyřezávanými nožkami. V nich si v objetí leželi muž se ženou, přikrytí bílými hedvábnými pokrývkami ..... dvě hlavy ležely přitisknuté jedna ke druhé: jedna tmavovlasá, druhá světlovlasá a červenolící jako jabloňový květ. U stropu se houpala rudá noční lampička a rudé světelné vlnky klouzaly po pokrývkách jako hustý klih .....
„Vždyť je to ložnice,“ řekl jsem.
„Ložnice?“ opakovala po mně a divila se, že dávám její svatyni takové jméno. „Takhle přece spí lidé v ráji. Copak to není krásné? Můj tatínek může pro mne zařídit ještě krásnější,“ zašeptala se sklopenýma očima a její prsa se chvěla jako dvě holoubátka, když kolem nich letí jestřáb. I růže ležící mezi nimi se chvěla a lákala k sobě.
Na zčervenalé tváři Berušky se zračilo vyznání a otázka, ale já jsem se odvrátil, jako bych nechápal ani jedno, ani druhé.
Moje zoufalství rostlo jako zlý sen a dusilo mě až k smrti. Nenáviděl jsem sám sebe, bičoval se a jednoho dne jsem si se zaťatými zuby připevnil manžety, hodil na sebe kabátec, vyšel na ulici a s pláčem jsem se válel v blátě.
Pradleny tam skládaly na nebe své valchy. Spráskly ruce a začaly křičet:
„Koukejte, koukejte, jak bláznivě vyvádí! Jen se podívejte, jak si zmazal kabátec! A jaké má manžety! Ach ty pekelníku, ty ďáble nečistý! Ach bože, bože!“
Kolem pradlen se shlukl dav. Lidé nadávali a proklínali mě strašně, a když jsem šel domů, letělo za mnou celé kamenné krupobití. Ale já jsem nespěchal. Kameny se jen sypaly, přede mnou, kolem mě, odrážely se mi od zad, od ramen i od nohou. A každý úder kamenem mě ještě víc oslaboval a dělal necitelnějším k bolesti. Sedla na mě taková hrůza, že jenom kameny se dala zahnat a já kráčel dokonce s radostí v jejich krupobití, jako na podzim pod jabloněmi, z nichž vichr srážel plody.
Unavený, ale vnitřně očištěný jsem se vrátil domů a téměř v bezvědomí padl na postel.
Po chvíli ke mně přišel Dobrodinec. Jeho úzké obočí bylo zachmuřené. Dobromyslný spodní ret mu visel dolů a chvěl se.
„Taková je tedy Tvá vděčnost, mladý muži! Tak to je tedy vděk, jímž mi oplácíš všechno to dobro, které jsem Ti prokázal. Copak jsem Ti vyprosil místo v našem kraji, abys mě v očích spoluobčanů takhle kompromitoval ..... ? Když už Ti byla lhostejná moje čest, měls myslet aspoň na sebe! Co s Tebou bude, když se budeš takhle chovat? Copak Tě tu naši ctihodní občané strpí? Vyženou Tě z domu, vyženou pryč ze země a Ty se utopíš v moři! Každý náš občan nade vše střeží čest svého kabátce, a Tys ho vyválel v blátě! Jak teď vypadá ten pěkný a ctihodný kabát? Kdepak se v něm můžeš ukázat?“ Dobrodinec pronesl dlouhé, velmi dlouhé kázání. Potřásal přitom umazanými šosy mého kabátce a pro bláto nezpozoroval moje slzy. Řečnil, dokud mu nevyschlo v hrdle a nezačaly ho bolet čelisti. Potom odešel. A z jeho prostoduché tváře vyzařovalo uspokojení z pocitu, že vykonal svou lidskou povinnost.
Ale já ..... zmučený a unavený ..... jsem ulehl a usnul.
Bohyně štěstí Laimé se nade mnou slitovala a poslala mi sen. Nejsem s to vyprávět o něm tak krásně, jak se mi zdál.
Stál jsem na ledové kře. Bylo předjaří. Ve vzduchu setrvávalo cosi něžného a čistého, jako by právě skončil teplý deštík a na ledě byla ještě voda. Po nebi se honila zlatorudá oblaka a na obzoru se kupila růžová mračna. Zlato jako by sprchlo z nebe a dosud leželo na vodě. Nabral jsem je do dlaně a díval se ..... Slzy mi vhrkly do očí a já tušil, že se ke mně blíží něco vznešeného a posvátného ..... Pozvedl jsem hlavu a náhle vidím, že vedle mě je královna Severu!
Hned jsem ji poznal: v očích jí planul oheň, kterým by se dalo i nebe zažehnout. Od jejího pohledu rudly pyramidy mraků a voda se třpytila jako zlato.
Na sobě měla hedvábné šaty zelenavé jako led, na nohou střevíčky lakované jako kousky ledu a se stříbrnými podkůvkami, její pružné údy byly jakoby ulité z oceli. Když kráčela, v ledu zůstávaly otisky stříbrných podkůvek. Královnin hlas připomínal veselý praskot polínka v krbu a její drobná ruka se vtiskla do mé dlaně jako bílý oblázek omytý vlnami. Vlídně mi stiskla ruku a řekla:
„Vím, jak vřele jsi po mně toužil ..... Přicházím, abych Tě zachránila.“
Malou ruku položila na mé srdce, přitiskla k němu svou hlavu a naslouchala. Po chvíli pravila:
„Tvé srdce je zcela sevřené steskem. Mlha je svým tlakem zploštila. Ale můj dech dělá zázraky. V něm se opět vzkřísí.“
Zlehka a teple mi začala dýchat na hruď. V prsou hned cosi tálo a stoupalo vzhůru, až jsem cítil, že po mých tvářích kanou slzy ..... jako dešťové kapky.
„Jen vyplač všechno, co tíží srdce, aby bylo zas čisté a mladé. Nyní se drž, vložím Ti do srdce oheň ..... “ A její dech se mi vléval do hrudi jako horká vláha.
Můj hrudník se šířil a zvedal a já jsem cítil, jak srdce konečně vzplálo.
„Teď jsi opět silný,“ řekla a radostně se mi dívala do tváře. Tonul jsem v rudé záři jejího pohledu.
„A teď pojď! Ukážu Ti nebesa,“ pravila a její ruka zase vklouzla do mé jako bílý oblázek umytý vlnami.
Vykročila vpřed. Šel jsem za ní jako v zlaté záplavě.
Vedla mě do nebe. Stoupali jsme vzhůru po růžových horách z mraků, houpali jsme se na malých obláčcích a všechno rudlo a planulo od jejího pohledu. Cestou jsme potkali Jitřenku, která nám vlídně pokynula hlavou. „Kampak jdeš?“ ptala se jí královna Severu. „Půjdu svítit na kopeček za tím velkým močálem. Zbloudily tam dvě děti, když hledaly cestu do nebe ..... Ještě se utopí v bažině, jestli jim neposvítím na cestu.“
Jako bílý ohníček prošla kolem nás a její světlo se rozplynulo v dálce.
„Hvězdy jsou moje kamarádky,“ řekla královna Severu. „Často se potkáváme, když chodíme po nebesích ..... “ Kráčela přede mnou jako slunko a já se koupal v jejím světle.
Dorazili jsme až k vysoké oblačné hoře. Kolem jejího vrcholu vířily a svištěly sněhové vločky jako včelí roj kolem lípy ..... Celá hora se třásla od tlumeného rachotu. Stoupali jsme stále výš a výš. Drobné sněhové vločky rudly v její záři a padaly nám do tváře jako bledě růžové lupínky jabloňových květů. Silný vítr kroužil s nimi kolem nás ..... jako bychom byli stromem, na nějž by chtěly usednout. V tom jsem za závojem sněhových vloček spatřil tři obrovité zasněžené včelí úly. Když jsem se přiblížil, upoutalo mou pozornost, že se hýbou a že mají dokonce silné ruce v rukavicích, které otáčejí mlýnskými žernovy upevněnými v nebi. Zrak mi zabloudil vzhůru a uviděl jsem, že včelí úly mají veliké hlavy, vousy s přirostlými rampouchy, červené tváře a malé žhnoucí oči.
„To jsou naši mléči sněhu,“ pravila královna Severu. „A teď se podívej dolů!“ Uposlechl jsem a náhle vidím zablácené pole. Starý shrbený žebrák se špinavým rancem na zádech se brodil blátem a prosebně vzhlížel k nebi.
„Země je špinavá ..... ,“ tiše promluvila královna Severu a její hlas se ztrácel v hukotu mlýnu.
Z mlýna se sypaly sněhové vločky a shlukovaly se do velkých nůší z mraků, jež se rozprostřely nad polem. Začalo zvolna sněžit. Lehce poletující vločky přikrývaly bláto, přikryly i žebrákovy hadry, hladily jeho zšedlé utrápené tváře jako bílé hebké jehnědy. Bezděčně jsem si vzpomněl, jak matka ..... když se vrátila z kostela ..... přikládala snítku s jehnědami k mé tváři.
„Poruč mi otáčet žernovy!“ zvolal jsem zaníceně, ale ona jen změřila pohledem mou drobnou postavu a s úsměvem řekla:
„Ne, pro Tebe mám jinou práci, pojď dál!“
Vrcholek jedné hory se začal zbarvovat do červena. Objevili se na něm modročervení planoucí jezdci na rudých koních a jako dravě šířící se požár pádili v dál. Jejich vlasy svítily jako plameny a ze zkřížených mečů zasršely jiskry.
„To jsou poslové polární záře,“ řekla královna Severu. „Zvěstují poklidným dolinám válku a v lidech probouzejí touhu bojovat a vítězit. Slyšíš?“ ptala se mne.
Od země stoupal k výšinám jakýsi ostrý zvuk. „To je broušení mečů. Jen pohleď dolů!“
Podíval jsem se a náhle vidím vesnici, nad níž se vznášel houf jezdců planoucí polární záře. Nad tmavými střechami chalup jako by se rozprostírala rudá plachta. Černá okýnka žhnula jako v ohni. Před domky stály ženy a děti, jež bázlivě volaly a ukazovaly na polární záři. Tváře jim pobledly hrůzou. Avšak chlapci a muži stáli kolem brusů a ocel už zpívala svou drsnou bojovou píseň. Někteří ještě chodili kolem stavení, jako by hledali zbraň. Jedny dveře se otevřely a z nich vyšel ramenatý muž s kosou v ruce. Klidně odstrčil loktem dav naříkajících žen a přistoupil k brusu .....
Kdosi právě pozvedl sekeru od brusu, aby prstem zkusil její ostří. Ze sekery ještě stékala voda a v rudém světle polární záře se zdálo, že z blyštivého ostří kape krev.
Jezdci se rozjeli na všechny strany a zmizeli ve tmě.
„Kam se ztratili?“ zeptal jsem se.
„Pohltila je tma,“ odpověděla královna Severu. „Ale hleďme, támhle se už shromažďuje nový oddíl,“ a ukázala na znovu rudnoucí vrcholek hory.
„Udělej ze mě jednoho z nich!“ zvolal jsem ještě vášnivěji. „I já chci hořet a mávat mečem.“
„Ne!“ řekla a stiskla mi vřele ruku. „Nechci, aby Tě pohltila tma. Pro Tebe mám jinou práci. Pojďme dál!“
A tak jsme šli.
Za horou protékala široká řeka. Nad kopcem se jako večerní soumrak nakláněl obrovský černý hrbatý kovář a koval rozžhavený kus železa. Když kladivo dopadalo, do vody sršely velké kulaté jiskry jako zlaté uhlíky. A kovářova rozpálená tvář vrhala na řeku rudý stín.
„Podívej se! Teď se kovář otáčí a vychladlé železo mizí ve výhni. Slunce kleslo do Daugavy. Vystupme ještě výš!“
Tak jsme stoupali do jasného modravého prostoru, kde bylo ticho jako v chrámě. Rostly tam mladé borovice, jejichž jehličí zázračně světélkovalo. Mezi nimi se procházeli urostlí muži s vysokými jasnými čely. Ulamovali třpytivé větvičky a splétali z nich věnce. Ostré jehličí se jim přitom zapichovalo do jemných prstů, odkud stékaly kapky krve svítící v paprscích věnců jako ohnivé jiskry.
„Ta krev jim teče přímo ze srdce,“ pravila královna Severu. „Čím víc krvavých kapek plane ve větvičkách, tím jsou krásnější. Nejkrásnější věnce mají Ti, kteří jsou nejobětavější.“
Nad obzorem se jako zářivý oblouk duhy klenula slavobrána z věnců uvitých za celá tisíciletí. Každý do ní vplétal svůj věnec a slavobrána byla stále širší a velkolepější.
„Pohleď dolů!“ řekla královna.
A já se díval. Po hřebeni kopce se táhla cesta. Od slavobrány k ní proudilo bílé světlo. Z temných údolí se nahoru šplhali promočení lidé, vycházeli na cestu a čistili si šaty od špíny a bláta.
Královnin hlas se rozléhal po nebesích:
„Jednou přijde čas, kdy oblouk této duhy bude plný světla, jež bude jasnější než slunce. Osvětlí všechna údolí, všichni lidé vystoupí do hor a vyjdou na bílé cesty. Pohleď, jak je s každým věncem jasněji. Jdi také lámat větvičky a vít věnce!“
Opět se ke mně přiblížilo cosi vznešeného a posvátného, až mi do očí začaly stoupat slzy ..... to mě královna políbila a já jsem se probudil.
Její polibek mě zvedl z lože jako vlna příboje. Vyšel jsem ven a zvolal:
„Vstávejte! Probuďte se!“ Křičel jsem tak silně, až se mlžná klenba zatřásla a saze mi začaly padat na hlavu. Jen ať se všechno třese a duní: za stěnou mlhy je přece nebe, slunce a jitřní svěžest.
Pobřeží spící ještě spánkem smrti se začalo hýbat. Zaštěkali psi a v domcích se ozvaly ospalé tlumené hlasy. Zaskřípaly dveře a někdo se přidušeným hlasem sháněl po provaze. Obtloustlé postavy se vyvalily ze tmy a útočily na mě ze všech stran. Svázaly mi ruce i nohy a vlekly mě někam tmou, blátem a po kamení. Když se zastavily, bylo slyšet klíč v zámku ..... skřípající dveře se otevřely a čísi ruce mě strčily dovnitř. Upadl jsem na kluzké kameny ..... Pak se dveře zavřely, já se ve tmě zvedl a začal jsem ohmatávat vlhké stěny.
Byl jsem snad ve vězení? Ne, cítil jsem se svobodný. Moje srdce bylo opět plné síly a víry v budoucnost. Jeho světlo pronikalo vlhkými stěnami a mlžnou clonou do dálky bez hranic .....
Padl jsem do slámy a plakal jako vězeň, kterého pustili na svobodu z vězení, jehož stěnami byly bělavé mlžné dny a šeré noci.
Začal jsem přemýšlet. Do klína mi v té tmavé sychravé díře padly třpytící se jedlové větvičky. Splétal jsem je a vázal z nich věnec ..... brzy se v celém vězení vlnilo světlo. Bůhví jak dlouho jsem takhle seděl. Nerozlišoval jsem jitra ani noci. V mém vězení bylo světlo jako za slunečného dne. A jak jsem bez ustání pletl a vázal věnec z blyštivého chvojí, čas mi nepozorovaně utíkal.
Věnec byl hotový.
Chtěl jsem si trochu odpočinout. Položil jsem věnec do vlastního stínu. Z kouta mě zaplavil soumrak a mimoděk jsem usnul .....
V zámku zarachotil klíč a já se probudil. Dveře se vrzavě otevřely a objevila se v nich strážníkova tupá brunátná tlama. Přistoupil blíž, kopl do mě a řekl:
„Vstávej! Jsi předvolán před nejvyšší soud země!“
Ten člověk mi připadal tak politováníhodný, že jsem se rozhodl vyzkoušet na něm účinek svého věnce.
Následoval jsem ho a přitom jsem držel věnec ve vlastním stínu ..... Když uzamkl dveře a otočil se, nasadil jsem mu věnec na hlavu. Strašně překvapen a rozezlen začal prskat a ohánět se rukama, až mu zářící věnec jako slunečný prstenec upadl k nohám. Šíleně rozzuřený strážník po něm dupal a sekal do větviček mečem, ale věnec nebylo možné ani rozdupat, ani rozsekat. Svítil klidně dál a ležel v trávě jako jasný slunečný kruh. Strážník si nevěděl rady, v rozpacích zůstal stát. Oči měl vytřeštěné a čelisti mu drkotaly.
Poprvé v životě se mu přihodilo něco, proti čemu neměl zbraň, co nemohl potlačit, rozsekat ani rozdupat.
Nedaleko vězení leželo s hlavou opřenou o ruce dítě v bílé košilce, klátilo nožkama a dívalo se do trávy.
Věnec prosvítal trávou, v níž planuly rosné kapky jako milióny bílých ohnivých korálků.
Dítě vyskočilo, s obdivem se dívalo na třpytivé kapky a šlo blíž. Dlouho hledělo na věnec široce otevřenýma očima a pak se ho dotklo prstem. Prstík začal svítit jako zažehnutá vosková svíce. Dítě s jásotem vyběhlo na dvorek a zmizelo v zástupu mladých lidí jako první sníh v tmavém jedlovém lese.
Strážník, který se mezitím vzpamatoval, mě s nadávkami postrkoval před sebou, zatímco věnec zůstal v trávě jako jasný slunečný kruh .....
Přivedli mne do jakési jizby plné hrbatých a křivobokých mrzáků. Když jsem přišel blíž, upoutalo mou pozornost, že to vůbec nejsou mrzáci. Jen se tak hrbili a každý z nich měl něco v podpaží. Byli to zřejmě soudci. Všichni mlčky očekávali zahájení soudního procesu.
Když mě uviděli stát vzpřímeného, začali si mezi sebou něco šeptat. Zaslechl jsem útržky vět:
„Neví, co se patří ..... Jak nerozumně se to chová v soudní síni ..... Je vzpurný!“ Jeden z nich vrhl na mě nevraživý pohled a nahlas řekl:
„To je nenapravitelný člověk!“
Vešel soudní sluha s dlouhou holí a začal dávat do zákrytu shrbené hřbety. Také mě chtěl ohnout, ale to se mu nepovedlo. Jediný jsem zůstal vzpřímený jako osamělý strom na mýtině. Soud měl bezpochyby brzo začít.
V tom se někdo dotkl mého ramene. Ohlédl jsem se a on to Dobrodinec!
Jeho tvář nevyjadřovala ani stín výčitky. Bylo vidět, že mi všechno odpustil a že mě chce zachránit. V podpaží držel slavíka, jehož chtěl na Martina zaříznout. Pták vrtěl hlavou a mrkal očima.
Musel jsem se tomu chtě nechtě zasmát.
„Skloň se, skloň! ..... “ šeptal Dobrodinec, „a ničeho se neboj! (Ačkoli na mé tváři nemohl žádný strach vidět. ) Zkusím se za Tebe přimluvit. Beruška Tě dává pozdravovat a vzkazuje Ti, aby ses nebál ..... Má Tě moc ..... “
Náhle zmlkl a shrbil se. Porota vešla. Prorok Tloušť s trčící bradkou usedl do soudcovského křesla. Své břicho položil na stůl.
Dobrodinec se protlačil davem a přistoupil k soudci. Slavík zakrákal. Zřízenec odnesl něco v podpaží a za soudcovským stolem se pak potichu dohadovaly dva hlasy.
Po chvíli mě předvolali.
Tloušť vzal do rukou nějaké lejstro a nahlížeje do něho zahájil úřední projev:
„Mladý muži! Jsi obviněn, žes dvacáté čtvrté noci Měsíce spánku, kdy všichni lidé byli pohrouženi do posvátného klidu, svévolně opustil své lůžko, vyšel před dům a hulákal, až se celé okolí probudilo. Rámus byl tak strašný, že mnozí občané po několik nocí nebyli schopni klidně usnout. Porušil jsi nejsvětější zákon této země ..... její spánek. Dopustil ses tedy nejtěžšího zločinu, jaký jen může člověk spáchat. Co můžeš uvést na svou obhajobu?“
„Jsem rád, že Vaši občané dostali aspoň jednou v životě možnost, aby si provětrali boky proleželé od spánku!“
„Tvá slova, mladíku, jsou příliš nestoudná a já je nemohu brát vážně. Vidím, žes ještě pln klukovského uličnictví a svůj zločin jsi nejspíš spáchal z mladické nerozvážnosti. Ještě není pozdě vrátit se na správnou cestu. Tvé tělo je vhodné k ukládání tuku právě tak jako tělesná schránka ostatních počestných občanů. Jeden velmi vážený občan se chce za Tebe zaručit. Poklekni tedy a slib, že v noci budeš počestně spát ve své posteli. Pak Ti bude odpuštěno. Jinak budeš vyhnán na moře a tam se utopíš,“ zakončil svou řeč slavnostně.
„Už mě nemusíte vyhánět. Sám jsem už opustil teplé úzké chlévy, které jste si postavili pro sebe a pro své vepře. Nezůstal bych tady, ani kdybyste mě přivázali!“
„Šílenče! Vysmíváš se své vlasti!“ varoval mě soudce.
„To není moje vlast. Tenhle úzký kousek země obehnaný vysokým plotem je pro mou lásku příliš malý. Mou vlastí je celá planeta!“
„Naše posvátná země vyžene každého, kdo jí pohrdá. Zítra časně ráno se vrátíš na moře!“ prohlásil soudce přísně.
„Zpět nikdy! Popluji kupředu, přímo přes Vaše nebesa!“
„Jen jeď a rozbij si o ně hlavu!“ posmíval se mi soudce.
Shromáždil se velký dav lidí, aby kdekdo viděl, jak si rozbiji hlavu o jejich nebesa. Psi s vyplazenými uslintanými jazyky už dychtivě čekali na mou krev.
Beruška vyšla ze svého domku a jako bledý stín mě následovala. Její ramena se chvěla pláčem .....
Kráčel jsem kolem vězení a svůj věnec jsem spatřil v rukou malého chlapce. Poblíž se tísnili mladí lidé a děti. Jejich tváře zářily ve světle třpytivého věnce.
„Pojďte se mnou! Vyvedu Vás z téhle dusivé mlžné clony,“ zavolal jsem na ně.
Mladí lidé pozvedli věnec nad hlavou a nadšeně mě následovali. Ale otcové je táhli za šosy kabátců zpátky. S holemi a metlami se jim postavili do cesty a matky se jim s pláčem věšely na krk. Zatímco mladí bojovali s rodiči, prošel jsem nebesy s takovou jistotou, že se i mlžná stěna poslušně rozestoupila. Osvěžující vánek se dotkl mé tváře a oči oslnilo jasné světlo.
Slunce! Nebe! Moře!
A opět se ve vlnách houpala moje loď a v pobřežním písku už na mne čekal člun.
Seběhl jsem po břehu k moři, jako by mi narostla křídla. Znovu jsem stanul u kormidla. Vlhká křídla svištícího větru se zvedala a zas klesala a vlny se tyčily vysoko ..... Ve dne mě slunce omývalo svým tekutým zlatem a v noci mi hvězdy ukazovaly cestu.
Díval jsem se do nekonečných dálek a v duchu jsem si říkal:
„Svět je bez konce a nebe nemá hranic. Pravý život je velikánský jako celý svět a vysoký jako tohle nebe!“ 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight