Jak Jan hledal smrt

zobrazeno 26×

Vložil(a): jitkamety, 7. 5. 2016 14.43

Ani vypovědět Vám nemohu, jaký zvědavý člověk byl ten Jan. Do všeho strkal nos, o všem chtěl vědět, všechno chtěl vidět. Jednou slyšel, jak lidé vykládají o smrti, že je smrt velice ošklivá a mrzutá, ale tuze spravedlivá, v tom že se jí nikdo rovnat nemůže. Jakmile to Jan uslyšel, pomyslel si:
„Ach, smrt bych rád uviděl, jistě je to nějaká prapodivná osoba a stála by za to.“
Zastavil se doma pro hůl a pro třírohý klobouček a ven do města. Ve dveřích ševcovského krámku plného bot seděl švec a šil pořád a pořád nové boty.
„Dobré jitro, mistře,“ řekl Jan a švec poděkoval, ale od práce ani nevzhlédl.
„Copak to děláte pěkného?“ zeptal se Jan.
„Jak vidíte, boty a boty a boty,“ odpověděl mistr a vytáhl dratev z díry.
„Copak Vám nestačí, že jich už máte tolik okolo sebe,“ řekl Jan, „pročpak děláte pořád nové a nové?“!
„Na prodej, panáčku, na prodej, abych uživil ženu a děti.“
„A až to všechno uděláte, co pak?“ zeptal se Jan a švec odpověděl:
„Pak? Pak se položím na stranu a přijde smrt a vezme si mě s sebou.“
„Smrt?“ vykřikl Jan udiveně, „ach milý mistře, buďte tak hodný a povězte mi, kde ji najdu. Neviděl jste ji náhodou?“
„Ne, ne,“ smál se mistr, „abych pravdu řekl, nejsem na ni zvědavý.“
„Kdepak bych ji jenom našel?“ vyptával se Jan.
„Jen jděte rovnou za nosem, snad ji najdete.“
Jan za radu poděkoval a šel vesele celý den a noc a příští den, až v poledne, potkal chalupníka. Chalupník sekal v lese dříví, měl už plný vůz, ale nepřestával pracovat.
„Prosím Vás, kmotříčku,“ řekl Jan hned po pozdravu, „co vlastně budete s takovou spoustou dřeva dělat?“
„Nadělám z dříví otýpky,“ odpověděl chalupník, „v zimě je spálím, a co nespotřebuji jí, prodám a za peníze si koupím chleba a maso. Tak budu žít až do smrti.“
„Aha,“ napadlo Janovi, „do smrti. Nevíte snad, kde smrt bydlí nebo kudy chodí? Tak rád bych ji viděl!“
„V tom Ti, chlapče, nepomohu,“ řekl chalupník, „ale když půjdeš rovnou za nosem, možná že smrt potkáš.“
Jan zdvořile poděkoval a šel dál a dál, pořád rovnou za nosem, až přešel do jiného města. Jak šel po ulici, podíval se do okna. Na stole seděl krejčí a šil a kolem něho viselo plno ušitých šatů, že na zdi nebylo prázdné ani místečko, na které by se mohla moucha posadit.
„Co budete dělat s tolika šaty?“ divil se Jan.
„Prodám je,“ odpověděl krejčí, „vlněné šaty prodám v zimě, plátěné v létě a bavlněné na jaře a na podzim.“
„A až je všechny prodáte?“ zeptal se Jan.
„Až je prodám, až je prodám,“ zabručel rozmrzele krejčí, „pak ušiju nové a zas je prodám a zas budu šít a zas prodávat, dokud nepřijde smrt.“
„Ale to mi jistě řeknete, kde smrt najdu, viďte, mistře,“ nedával pokoj zvědavý Jan.
Krejčí mu rychle poradil, aby se klidil. Krejčí se se smrtí nebratříčkují, smrt jim odvádí mnoho zákazníků.
Je to ale hrubián, myslel si Jan a šel dál a dál, až se dostal do lesa, který vypadal, jako by neměl konec. V lese našel poustevníka s dlouhými vousy a holou hlavou.
„Ach,“ řekl si Jan, „jestli tohle není smrt, pak mi jistě aspoň poradí, kde mám smrt hledat.“
Pozdravil poustevníka a hned spustil:
„Copak tu děláte o samotě? Být sám a sám není přece nic pěkného.“
„Odešel jsem od lidí, abych byl lépe připraven, až si pro mě přijde smrt ..... “
„Právě na smrt jsem se Vás chtěl zeptat,“ vpadl mu Jan do řeči, „rád bych smrt viděl, nemůžete mi poradit?“
„Smrt může každý uvidět jen jednou,“ odpověděl poustevník, „ale jestli ji chcete vidět, jen jděte dál a dál, každý večer jí budete o den blíž.“
To se Janovi líbilo, poděkoval poustevníkovi ze srdce a cestou si bručel:
„To je přece rozumná rada, teď už vím, že se smrti blížím a že nejdu špatným směrem.“
A Jan šel přes hory a doly, lesem a loukou. Jednoho večera uviděl v dálce veliký zámek. Před zámeckou bránou seděla prastará babička. Byla tak hubená, že jí byly vidět všechny kosti, oči měla červené jako oheň, tváře zapadlé. Celá byla shrbená a na zádech nesla koš plný lahviček a všelijakých mastiček. Po boku jí visel veliký nůž.
„Tohle by mohla být smrt,“ povídal si Jan, přistoupil k ní a smekl klobouček.
„Milá matičko, nejste náhodou smrt?“
„I ne, synáčku, kdepak,“ odpověděla, „já jsem Život a léčím svými mastmi a léky všechny bolesti a rány a nemoci.“
„To je škoda,“ řekl Jan, „už jsem měl radost, že jste smrt. Dlouho putuji přes hory a doly, louky a lesy, abych ji našel, a nikde ji nemohu najít. Nemůžete mi ji snad ukázat?“
„To mohu,“ řekla stařenka.
„Milá, milovaná matičko, ukažte mi ji!“ vykřikl Jan, „prosím Vás pro všechno na světě, moc by jste se mi zavděčila.“
„Ráda, ráda, synáčku,“ řekla babička, „jen si klekni a dej mi hlavu do klína.“
Jan si rychle klekl, babička vzala nůž a fik, uřízla mu hlavu, obrátila mu ji obličejem dozadu, potřela ránu mastí a hlava přirostla.
Jan vyskočil a dal se do nářku:
„O jé, o jé, ouvej! Pomoc, pomoc! Zachraňte mě! Co se to se mnou děje?“ volal a bědoval.
Jakživ se žádný člověk takhle na svět nedíval. Copak chodí někdo s obličejem obráceným dozadu? A protože žádný živý člověk tak nechodí, napadlo Janovi, že je už mrtvý.
Stařenka jako by Jana neslyšela, jenom opakovala:
„Chtěl jsi smrt vidět, teď ji vidíš.“
Když se Jan dost nakřičel a nabědoval, uřízla mu stařenka hlavu znovu a posadila mu ji na krk, jak se sluší a patří. Potřela ránu mastí a rána se hned zahojila.
„Tak jsi viděl smrt?“ zeptala se babička.
„Není o co stát,“ řekl Jan. Vzal nohy na ramena a běžel a běžel a nezastavil se až doma. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight