Jak dělá slunce duhu

Byla jednou jedna veliká zahrada a v té zahradě bylo plno věcí. Byl tam trávník, který svítil zelenou barvou, až oči přecházely, byl tam bazén s docela modrou vodou, a tolik květin, stromů, keřů a motýlů, že se to nedalo vůbec spočítat.
A kdo by také ty stromy, keře, květiny a motýly počítal? V zahradě si hráli Bořek s Markétkou a ti byli malí a počítání jim moc nešlo. Ale i kdyby uměli počítat do tisíce, stejně by na to neměli čas, byli rádi, že je červenec, že se mohou koupat v modrém bazénu, vyhřívat na sluníčku, prohánět se s motýly a povídat si s nimi.
Že nevíte, co bude zítra? zeptal se jednoho dne Bořek motýlů. Jenže motýli se skoro vůbec nestarají o kalendář, a tak kroutili svými malinkými hlavami.
Tak abyste věděli, řekl jim Bořek, zítra mám svátek a nejspíš dostanu dárky.
A že nevíte, co bude pozítří, zeptala se motýlů Markétka, a protože motýli nevěděli ani to, řekla jim:
Tak abyste věděli, pozítří mám svátek zase já a taky dostanu dárky.
A motýli zatleskali svými žlutými a bílými a červenými a modrými křídly a přáli Markétce a Bořkovi všechno nejlepší, hlavně aby svítilo sluníčko.
To není žádný dárek, řekl Bořek, sluníčko svítí i tomu, kdo nemá svátek.
My chceme něco lepšího, řekla Markétka, my chceme takové dárky, jaké se hned tak nevidí.
A opravdu, dostali tak krásné dárky, že se slétli motýli až ze sousední zahrady a mohli na Markétce a Bořkovi nechat svá malinká motýlí očka.
Markétka přišla na zahradu v nových šatech a ty šaty byly tak červené jako jahody, když jsou úplně zralé a smějí se trhat, a Bořek přišel v novém tričku s krátkými rukávy a to tričko bylo tak modré jako nebe, když týden neprší.
To jsou přece barvy, volali motýli, takové dárky opravdu stojí za to.
Ale Markétka se smála a řekla jim:
A to jste neviděli všechno, ještě jsem dostala oranžovou mašli do vlasů a fialový šátek a Bořek dostal žlutou čepici a zelené ponožky, to byste koukali.
A motýli poslouchali s otevřenou pusou a Bořek jim řekl:
Vidíte, a Vy jste nám přáli jenom to, aby svítilo sluníčko.
A motýli na to neřekli nic, co také mohli říkat, neměli chuť vykládat Markétce a Bořkovi, že nemají peníze na šaty a na trička, a kdyby je měli, nebylo by to jednoduché, protože když přiletí do obchodu motýl, nikdo v něm nevidí zákazníka a nebere ho vážně.
A tak neříkali nic a poletovali nad trávníkem, který svítil svou zelenou barvou, až oči přecházely, a hráli si s Markétkou a Bořkem na honěnou.
Jenže léto je léto, v létě je horko i v těch nejkrásnějších červených šatech nebo v modrém tričku, a tak si Markétka s Bořkem řekli, že se vykoupají.
Markétka si svlékla nové šaty a položila je za keř s angrešty, Bořek si svlékl nové tričko, položil je za keř s rybízem, a pak ráz dva tři a už byli oba ve vodě. Hráli si s velkým strakatým míčem, smáli se a cákali kolem sebe, až byli všichni motýli samá kapička. Ale za chvíli toho měla Markétka dost, vylezla z vody, osušila se na sluníčku a chtěla si obléci své nové červené šaty.
Ale představte si, na trávníku za angreštem ležely jiné šaty, vypadaly jako docela nezralé jahody, které se ještě nesmějí trhat, protože po nich bolí bříško.
Co to má znamenat, volala Markétka, tohle přece nejsou moje nové šaty, a dala se do pláče.
Proč brečíš, volal na ni Bořek z bazénu, že se nestydíš, jsi jako malá holka.
Jen se pojď podívat, křičela Markétka, někdo mi odnesl moje červené šaty a nechal mi tady nějaké jiné, které nejsou ani trochu hezké, a pustila se znovu do pláče.
Bořek vylezl z bazénu, podíval se na Markétčiny šaty, a opravdu, byly to docela jiné šaty než ty, které Markétka dostala k svátku.
No tohle, podivil se Bořek a běžel se podívat za rybízový keř, kam položil své nové modré třičko.
Ale představte si, místo trička modrého jako nebe bez mráčků leželo tam tričko, které vypadalo jako stará kancelářská obálka.
Co to má znamenat, volal Bořek, kdo nám mohl vyměnit šaty a tričko, na zahradě přece není nikdo jiný nežli my dva a motýli.
Motýli možná budou vědět, kdo nám vzal naše nové věci a položil sem staré, řekla Markétka a hned také svolala motýly do houfu a řekla jim, co se stalo.
Ale motýli kroutili udiveně maličkými hlavami a jeden bělásek řekl:
Hráli jsme si přece s Vámi, ještě jsme samá kapička.
Proč jste nám neřekli, abychom Vám hlídali Vaše věci, řekl jeden žluťásek, nemuselo to takhle dopadnout.
Ale jestli chcete vědět, kdo to udělal, řekl jeden modrásek, položte sem něco jiného a my budeme hlídat.
Dobrá, řekl Bořek, nové šaty a tričko už nemáme, ale máme ještě novou žlutou čepici a zelené ponožky, fialový šátek a oranžovou mašli do vlasů. Všechno to přineseme, vlezeme si s Markétkou do bazénu, budeme si hrát s balónem a cákat jakoby nic a Vy budete hlídat u vrátek a kolem plotu.
A opravdu, přinesli čepici, ponožky, šátek a mašli, položili to všechno za rybízový keř, vlezli s Markétkou do bazénu a hráli si s velikým strakatým míčem jakoby nic, zatímco všichni motýli hlídali u vrátek a kolem plotu.
Jenom jeden bělásek, který byl ze všech nejchytřejší, si řekl, proč bych měl hlídat u vrátek, vrátka přece nikdo nevyměnil, budu hlídat u rybízového keře, tady nejlíp uvidím, když se něco semele, a tak si sedl na rybízový keř a hlídal.
A jak tak hlídá, vidí, že se u rybízového keře z ničeho nic objeví dlouhá tenká ruka s docela malou lžičkou na moučník. A než se bělásek vzpamatuje, zelené ponožky jsou skoro bílé, fialový šátek je skoro bez barvy a čepice s mašlí jakbysmet.
Čí to může být ruka, taková dlouhá a tenká, myslí si bělásek a dívá se, komu patří, ale nevidí nikoho, vidí jenom slunce na obloze, které právě otevírá pusu a olízne se jako po šlehačce.
A bělásek začal křičet svým tenounkým hláskem a letěl k bazénu, a když potom Markétka a Bořek přiběhli k rybízovému keři, řekl všechno, co viděl.
Takhle je to tedy, zamračil se Bořek, slunce nám snědlo všechny ty krásné barvy, že se nestydí.
Ošklivé, hloupé slunce, kdyby ho nebylo, mohla jsem mít krásné červené šaty, fialový šátek a oranžovou mašli, křičela Markétka.
Co je to vůbec za způsoby? Takové krásné barvy, a nějaké hloupé slunce je jen tak slupne. Na to se ještě podíváme, křičel Bořek a hrozil slunci prstem.
Ať jde pryč, křičela Markétka, nemáme je ani trochu rádi, ať se schová.
Ale motýli neslyšeli rádi takové řeči, a tak si nejstarší bělásek odkašlal a řekl:
Ehm, ehm, myslím, že byste neměli takhle hubovat na slunce, co kdyby se urazilo a přestalo svítit.
Aťsi, křičela Markétka, aťsi přestane svítit, nám je to jedno. A Vy, hloupí motýli, mlčte! Přáli jste nám k svátku, aby tohle nevychované slunce nepřestalo svítit. Tady vidíte, co dovede. Je to zloděj a my se zloději nemluvíme.
Ale tohle přece jenom říkat neměla, slunce se opravdu urazilo, schovalo se za veliký černý mrak, a protože veliké černé mraky jsou plny deště, začalo v tu ránu lít jako z konve.
A máme po hraní, povzdechli si motýli.
Říkali jsme Vám, že se slunce urazí. Takhle se přece nemluví. A vůbec, co když slunce ty barvy potřebuje, řekl nejchytřejší bělásek a všichni motýli odletěli do altánku.
A Markétka s Bořkem šli za nimi, seděli v altánku, neříkali nic, jen se dívali, jak leje, jak se zahrada proměnila, jak byla najednou smutná a šedivá, jako slavnost, která skončila a už se nikdy nevrátí.
Teď už si asi nebudeme hrát na honěnou, řekla Markétka, už se ani nebudeme koupat, viď, Bořku?
Takový svět není vůbec hezký, řekl Bořek, bez barev se mi svět ani trochu nelíbí.
To je tím, že nesvítí slunko, řekl nejchytřejší bělásek, bez slunce žádné barvy nejsou. A kde je má slunce pořád brát? Musí se jimi sem tam krmit, to se nedá nic dělat.
Ten bělásek má nejspíš pravdu, Markétko, řekl Bořek, co kdybychom slunko odprosili?
A opravdu odprosili sluníčko. Řekli mu, že se na ně nezlobí za šaty, za tričko nebo za mašli do vlasů, protože tričko ani mašle do vlasů stejně k ničemu nejsou, když sluníčko nesvítí.
A sluníčko si dalo říci; dalo si říci, protože je dobré a moudré, a vykouklo nad černý mrak, a jak vykouklo, usmálo se a udělalo na obloze velikánskou duhu, plnou barev.
A Markétka zatleskala rukama a volala na Bořka:
Podívej se, ta duha je červená jako moje šaty a oranžová jako moje mašle do vlasů a fialová jako můj šátek.
A taky modrá jako moje tričko a zelená jako moje ponožky a žlutá jako moje čepice, volal Bořek, vidíš, kam se poděly naše barvy?
A smáli se a motýli se smáli s nimi a volali jeden přes druhého:
Na světě se nic neztratí, těmi barvami slunce obarví všechno možné a svět bude zase tak veselý jako před chvílí, a to je přece důležitější než nějaká hloupá mašle do vlasů.
A všichni motýli se pustili s Bořkem a Markétkou do hry na trávníku, který se rozsvítil zelenou barvou, až oči přecházely.