Jak dal Rumcajs Mance sluneční prstýnek

zobrazeno 40×

Vložil(a): jitkamety, 15. 5. 2016 9.57

Rumcajsova jeskyně byla tak hluboko v lese Řáholci, že tam nikdy nebyla k spatření ani bába brusinkářka. Když chtěl Rumcajs uvidět člověka, musel si kleknout nad studánku.
„Rumcajsi,“ povídá jednou svému obrázku ve vodě, ,jednomu je smutno, a dvěma je hej. Musíš si najít nějakou panenku, aby Ti dělala hospodyni. A pospěš si, dokud máš vousy od holiče ještě jakžtakž přistřižený.“
„Tak se do toho dáme radši hned,“ odpověděl mu ze studánky rumcajsí obrázek.
Tajnými cestičkami v houští došel Rumcajs až skoro na kraj Řáholce, stojí tam na křižovatce dub. Vyhlídl si největší větev, která se pnula rovnou ke sluníčku. Vylezl na ni, sáhl rukou k nebi a ulomil slunci dva paprsky. Byly docela tenoučké.
Ty paprsky Rumcajs všelijak proplítal, až z nich byl zářivý prstýnek. Jeho záře se rozsvěcovala se slunce východem a večer se sluníčkem hasla. Rumcajs počkal, až bude poledne. V pravé poledne pohodil sluneční prstýnek na lesní křižovatce. Prstýnek září a Rumcajs si pročesává vousy hřebenem na borůvky. To proto, aby na něho bylo lepší podívání.
Najednou se od stromu blýsklo modré pírko a sojka zavolala:
„Už jdou!“
Cestou ke křižovatce přicházejí dvě jičínské panenky, obě úhledné, a přece každá jiná.
Jedna má vlasy černé a ruce běloučké, druhá zas ruce ožehlé od sluníčka a vlasy jako nedozrálá pšenice. Jedna je Anka a ta druhá Manka.
Anka spatřila sluneční prstýnek dřív. Hned po něm skočila, hned si ho navlíkla na prst a hned si taky spočítala, že by za něj bylo nejmíň dvanáct dukátů.
Rumcajs vystoupil z křoví.
„Prstýnek máš,“ povídá, „a protože je to můj prstýnek zásnubní, musíš mě k němu přibrat.“
„Co bych nepřibrala,“ řekla Anka. „K pěknýmu prstýnku přiberu i loupežníka.“
„Tak dobrá,“ kývl Rumcajs, „hned Ti ukážu hospodářství.“
Vede si Anku k loupežnické jeskyni. Ta druhá, Manka, je dva krůčky za nimi, aby nepřekážela.
Když došli k jeskyni, Rumcajs se zastavil.
„Tohle je můj hrad.“
Anka si posvítila do jeskyně slunečním prstýnkem.
„Moc toho tu nevidím,“ povídá. ,Jen tamhle vzadu stojí nějaká jarmárka, snad v ní bude trochu jmění.“ Skočila do jeskyně a honem se dobývá do jarmárky. Leží tam jen prázdný kožený pytlík, už v něm není ani ta trocha větru. Anka zlostně přirazila dvířka. „Vzala jsem si loupežníka, nebo žebráka? Hybaj, Rumcajsi, na loupežničinu, nebo Tě nechci!“
Rumcajs nemínil začínat s novou hospodyní hádku, a proto šel. Sotva byl z dohledu, strčila Anka Mance do ruky březovou větev a poručila jí, aby v jeskyni pořádně poklidila.
Rumcajs zatím došel k dubu na křižovatce. Smutně nabil pistol žaludem, vystřelil jen tak do vzduchu a povídá:
„Anka je celá pěkňoučká, ale zlá jako čert. Co teď?“
Pro větší trápení prostrčilo taky sluníčko zlatý prst mezi dubovými větvemi a poklepalo Rumcajsovi na rameno:
„Ty, copak jsi udělal s těmi paprsky, co jsi mi pobral?“
Rumcajs se upřímně přiznal:
„Udělal jsem z nich prstýnek, ale asi jsem ho nedal té pravé.“
Slunce se zamračilo:
„Asi ne.“
Rumcajs zatím nabíjel pistol, aby si vystřelil druhou smutnou ránu.
„Ty,“ povídá mu sluníčko, „nech toho. Tím nic nespravíš.“
A slunce se zamyslelo tak hluboce, až po krajině přeběhl stín. Ale vtom se zas usmálo:
„Vždyť já mám taky své trápení. Ten dub, co pod ním stojíš, mě strašně dopaluje. Celé léto schovává žaludy pod listy a já mám k podzimu moc co dělat, aby to všecko pořádně uzrálo. Nemohl bys s tím něco provést?“
Rumcajs přikročil k dubu a objal ho velikou rumcajsí silou.
„Kdo je to?“ povídá dub.
„Rumcajs.“
Dub si chvíli v duchu počítal.
„Stojím tu dvě stě sedmapadesát let, ale za celou tu dobu mě tak silně ještě nikdo nestiskl.“
„A co teprve kdybych zatřás,“ zasmál se do vousů Rumcajs, „to by se žaludy jen sypaly.“
„Snad bys jim to neudělal,“ polekal se dub, „vždyť je to všecko ještě zelený.“
A ukázal všechny žaludy, co jich měl.
Sluníčko je zahřálo, aby se měly ke zrání.
„Děkuju Ti, Rumcajsi, za dobrou pomoc. Teď se zas já postarám o Tebe. Klidně se vrať do jeskyně.“
„To je všecko? A víc nic?“ divil se Rumcajs.
„Víc nic, jen se klidně vrať do jeskyně,“ řeklo slunce.
Rumcajs udělal, co mu sluníčko poradilo. Sedl si na kámen u vchodu do jeskyně, ale pořád nevěděl, jak mu vlastně chce slunce pomoct. Nezdá se, že by se něco mělo obrátit k lepšímu. Manka pilně zametá březovou větví a Anka si drží nos a všelijak ji peskuje, aby neprášila. A zas ji honí, aby vystlala podlahu pískem a malými křemílky.
Rumcajs se na to dívá, je celý nesvůj a najednou z něho vyjelo:
„Spletl jsem to. Kdepak Anka. Měla to být Manka.“
„Teď už je pozdě,“ odsekla Anka.
Jenže v tu chvíli se slunce začalo kutálet za horu. A jak se tratilo, přestával zářit i sluneční prstýnek, co měla Anka na prstě. Záře od něho je pořád míň a míň, až nakonec uhasla docela. Anka zadupala:
„Pro tohle já se stala loupežnickou hospodyní? Ani dvanáct krejcarů nemá ten šancajk cenu!“
A mrsk ho, uhodila prstýnkem o zem a odešla cestou, co vede k Jičínu.
Žalost pro ni nebyla. Rumcajs chvíli přešlapoval v rozpacích jako v malých botách, ale nakonec pohaslý sluneční prstýnek zvedl a navlíkl ho na prst Mance:
„On se Ti ráno se sluníčkem zase rozsvítí.“ Manka na to:
„Vždyť já bych ho vzala i tak.“ A Rumcajs zas:
„Já nevím, jestli Tě můžu chtít za loupežnickou hospodyňku. Jsi celá tak čisťoučká.“ Manka si věděla rady.
„To se spraví,“ povídá, „vždyť já se při loupežnickém hospodářství taky časem umažu.“

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight