Jak Cipísek zatočil s hromstrojkem a bez Manky by dál nevěděl

zobrazeno 13×

Vložil(a): nikihiphop, 12. 8. 2016 0.07

Jednou před polednem obcházel Rumcajs po lese Řáholci, až došel na třetí paseku. Jičínský podruh Jandejsek tam dobývá ze země pařez. Kolem něho se chumelí sedmi dětmi. Když chce Jandejsek rozehnat sekyru, překážejí mu hned tři. Když chce pod pařez podložit sochor, vázne o čtvrtého a pátého. A když míní nasadit klín, nemůže pro ty, co jsou do sedmi. „Práce taková,“ stěžuje si Jandejsek. „Proč to všecko vodíš do lesa?“ povídá mu Rumcajs. Jandejsek se opřel o sotva naviklaný pařez. „To je tak, Rumcajsi. Rozstonal se jičínský podučitel Očičko. Škola je na zámek. A s dětmi ať si každý poradí, jak dovede.“ Rumcajs pomohl Jandejskovi vyvalit pařez a tu novinu o Očičkovi donesl Mance. A ona hned z dobrého srdce: „Očičko je tu na světě sám, nemá nikoho, kdo by mu aspoň natřásl polštář. Dojdu tam a postarám se, než se vystůně.“ Odpoledne si Manka svázala do otýpky koření proti nemocem a vypravila se do Jičína. Cipíska vzala s sebou, kdyby bylo třeba poslat někam s posílkou. A Rumcajs že každý den zavolá z Řáholce k Jičínu, kdyby bylo potřebí taky jeho pomoci.

Podučitel Očičko bydlel v tom domě křížem od kostela přes rynk. Měl dvě sedničky, první byla na bydlení. A v té druhé mašinky a aparátky, jiskřiště, kotolomotorky, a dokonce i samotoč. Protože podučitel Očičko byl lučebník a silozpytec. Když k němu Manka s Cipískem vešli, měl takovou horkost, až z něho sálalo. Převalil se na posteli a povídá: „Už zvonilo?“ Od té velké horkosti se mu pletlo v hlavě. Manka honem poslala Cipíska ke kašně pro vodu a svařila v ní první koření. Když to Očičkovi dala vypít, odešlo z něho půl horkosti, a rozumně povídá: „Můžeš vařit ještě.“ Jenže Manka na to: „Takové koření se smí pít jen třikrát po třech dnech, jinak by to nepomohlo.“ Podučitel Očičko si pokojně lehl do polštářů a čekal na třetí den. Manka zatím poklízela ve světnici. A Očičko po ní starostlivě točí očima. „Tady si překládej všecko, jak se ti zlíbí. Ale tam vedle mi s ničím ani nehni.“ Poslouchá to Manka, slyší to i Cipísek. Na třetí den uvařila Manka druhý díl koření. Podučitel Očičko se napil a spadl z něho zbytek horkosti. Jen malátný je, že by neunesl muší křidýlko. „Třetí díl koření tě vyzdraví do síly,“ řekla Manka. A zase čekali, až dojde třetí den. Očičko si hoví v polštářích, po tváři je už celý pěkně růžový, ale jako by mu přibylo starosti o druhou světnici. Pořád jen na Manku s Cipískem: „Radši se mi o ni neomeťte ani myšlenkou!“

A došel do třetice třetí den. Manka si nachystala na třetí vaření. Nasypala koření do kotlíku a postavila to na oheň. Čeká, až přejde var ne vyšší než na vlnku, protože jinak by to bylo na vylití. Podučitel Očičko si zatím zdříml, aby byl silnější a unesl hrneček, až bude pít. V tu chvilku přistrčilo Cipískovi. Pootevřel dveře do druhé světnice. Zvědavost ho postrčila dál. A už je tam. Na rechničkách stojí skleničky a špunt je z ebenu. Ve skleničkách všelijaké sulfúry. Jenže těch si Cipísek nevšímal. Šel rovnou dozadu, kde jsou strojky. A že si s něčím docela maličko zatočí. Byl tam taky jeden strojek v mědí kované truhličce. „Aspoň nahlas nezavrčí,“ povídá si Cipísek. Jenže sotva se dotkl kliky, roztočil se strojek jako vírem. Přecházejí v něm jiskry a praskají, jako když louská křemeny. Nakonec rána. Ale taková rána, jako když se vyvalí bouřka, které bylo v truhličce ze všech stran úzko. Vyhrnulo se to oknem a je toho plné nebe. V tu chvíli podávala Manka podučiteli Očičkovi třetí hrneček koření. Najednou se všecko zatřese, až hrneček zahrál Očičkovi o zuby. „Uvařila jsi to pěkně do síly,“ hekl Očičko. Ale Manka tam stojí pobledlá jako svíčka. „To není od koření,“ povídá. „Cipísek něco vyvedl vedle ve světnici.“ „Sotva se vystůňu z nemoci, upadnu do horšího,“ posteskl si Očičko a rozběhl se do zadní světnice. Manka za ním.

Cipísek tam stojí nad hromádkou třísek, v ruce drží kliku a klobouk má horce ošlehnutý. „Zatočil s hromstrojkem!“ vykřikl podučitel Očičko. Pak už se jen dívali, jak se nad Jičínem válejí mraky a blesky si v nich ostří lokýtky. „Udělat hromstrojek je pro mě hračka. Ale vrátit bouřku zpátky do truhličky, to nedokážu,“ povídá dost smutně podučitel Očičko. Jestli ta bouřka sletí na Jičín, stane se městu veliké neštěstí a škoda. Manka ani nečekala, až Rumcajs zavolá z Řáholce. Sama bleskla červenou sukní k lesu. Rumcajs u ní byl za chvíli, co ho boty prudce donesly. Vydýchl si a zeptal se: „Kruciš, co se tu strhlo?“ Vidí Očička docela bez rady, Manku pobledlou jako svíce a Cipíska s horce ošlehnutým kloboukem. A tu bouřku nad Jičínem. Rumcajsovi se ale nemusela troubit celá písnička, na dýchnutí chytil notu. Znova se podíval pod nebe na bouřku a povídá: „Bude s ní veliké starání. Kdybych ji zkusil vyhnat sám, nedosáhl bych. Sesypala by se rovnou na rynk a město by chytilo od dřevěných lomenic.“ Potom poslal podučitele Očička do školy, aby mu nepletl myšlení učenými řečmi. A vymýšlí, kudy na bouřku. A třeskne se pěstí do čela: „Vím o jednom, co má dost dechu, a je ho taky dost na výšku. Leží ve skalách na Prachově. Sám ale k němu o pomoc nemůžu. Jen by mě uviděl, začal by se se mnou bít. A tím třesením by bouřka sletěla rovnou na Jičín.“ Až do té chvíle Manka tiše poslouchala. Teď povídá: „Dojdu za ním sama.“ Cipísek přihodil závažíčko: „A já půjdu taky.“ Rumcajs se na něho dívá. „Udělal jsi zle, zkus zas udělat dobře.“

Když došli do Prachovských skal, Manka zavolala: „Kde tu leží ten, co má dost výšky a dechu, aby mohl sfouknout bouřku za kopce?“ Nikdo se neozývá. Manka zavolala podruhé. Jako by volala do pouště. Zavolala potřetí a Cipísek se k ní přidal. Kolem se to začne třást, až skály tlučou hlavami o sebe. A strašný hlas do toho burácí: „Dokud jsi volala sama, běželo mi to kolem uší. Ale jak se přidal ten štiřihlásek, píchlo mě až v konečcích!“ Manka se rozhlíží, odkud ten hlas přichází, ale nikoho nevidí. „Tak se aspoň ukaž,“ zavolala a Cipísek s ní. Kolem se to začalo smát, až jim zinká v uších: „Vždyť mi stojíte zrovna na špičičce od malíčku!“ Když se líp podívali, uviděli ten malíček. Je za sedm ojí od vozu. K malíčku patří obr tak veliký, že se nevejde do očí ani na sedmero pohlédnutí. Pomaloučku se převalil na bok, aby nepřekotil zeměkouli, a dost mírně povídá: „Co mi vlastně chcete?“ Protože uchem ležel obr až za lesem, vydali se Manka s Cipískem přes ten les. Došli k obřímu uchu a zavolali do něho: „Poprosit o službu jsme tě chtěli.“ Obr jen zafuněl: „Já nikomu nesloužím.“ Víc s ním nebylo k pohnutí.

Manka s Cipískem si sedli na kopeček písku a radili se, kudy na něho. Když se pořádně uradili, zavolali obrovi do ucha: „Kdybys věděl, s kým mluvíš, pořádně by sis na to přivstal.“ „Povídali,“ zafuněl obr. Vtom Manka blýskne červenou sukní. „Já jsem Rumcajsova Manka!“ Cipísek zatočil borovým kloboukem. „A já jeho synek Cipísek!“ „Co?“ zahromburácí obr a vstal, jako když se zvedá skála. Zlostí od něho praská. Protože ten obr se už několikrát popadl s Rumcajsem a nikdy nikomu z nich nevyšlo na výhru. Tisíckrát ho proto vztekalo, že sám halabrána nezmohl Rumcajse, co má obyčejnou lidskou míru. „Kde je ten Rumcajs?“ A obr si jen nakročit. Manka s Cipískem zas, jak se prve uradili: „Čeká tě v Jičíně na rynku.“ Obr je popadl na dlaň a dvěma kroky byl na jičínském rynku. Odložil Manku s Cipískem na ochůzek věžové brány, a znova: „Tak kde je ten Rumcajs?“ „Musíš se líp podívat,“ řekli Manka s Cipískem. Obr stojí na rynku, je ho až pod mraky. Nad šošolí vlasů se mu točí bouřka z Očičkova hromstrojku. Blesky si ostří lokýtek o lokýtek, jen začít bít po jičínských lomenicích. Obr brousí očima po rynku pod sebou, ale Rumcajs tam nikde není k zahlídnutí. „Bodejť by byl,“ volají z věžové brány Manka a Cipísek, „když je od bouřky na rynku tma po všech koutech.“ Obr si to překulil ve velké hlavě, až v ní zarámusilo jako ve mlýně na kámen. „Vida,“ povídá. „Je to tak.“ A ohnal se rukou po bouřce. Zamíchal s mraky jako kahudou v hrnci.

Jenže to už nebylo bleskům k vydržení. Smekly se jim lokýtky a všecko se to sesypalo obrovi na šošoli. Oheň a burácení a elektrická vůně. Když utichlo, bylo nebe nad Jičínem jako vyprané ve studánce. Obr ještě chvíli postál, kýval hlavou a rozpomínavě točil očima. „Co jsem to tu vlastně chtěl?“ Protože když obr chytí bouřku na šošoli, vyrazí mu to z hlavy myšlení. Pokrčil rameny a odešel si zas lehnout na Prachov. Z podloubí vyšel na rynk Rumcajs a zavolal nahoru na věžovou bránu: „Ani sedmkrát sedm lišek by to líp nevymyslelo!“

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight