Jak Akpamyk hledala své bratry

zobrazeno 43×

Vložil(a): jitkamety, 20. 5. 2016 17.17

Za dávných časů žil v Turkménii jeden člověk. Měl sedm synů, ale žádnou dceru, a jeho žena zas čekala další dítě. Když už se mělo narodit, vypravili se synové na lov. Na odchodu řekli otci:
„Bude-li to sestřička, pověs nade dveře panenku.“
Brzy poté se jejich matce narodila dceruška a otec vyvěsil znamení, jak se domluvili. Ale závistivý soused panenku sundal. Nepřál totiž nikomu ani kousek radosti.
Bratři vyhlíželi už z dálky, a když panenku neuviděli, povzdechli si:
„Ach ouvej, zase bratr. Nebudeme nejmladšího připravovat o dědictví a někam odejdeme.“
Odebrali se do hor a usídlili se tam v jeskyni. Od svítání lovili, večer se vraceli, najedli se a chodili spát. Tak to šlo den po dni.
O čem si budeme vyprávět teď? O jejich novorozené sestře.
Rodiče jí dali jméno Akpamyk a chovali ji jako oko v hlavě. A mohli být šťastni, jen kdyby neměli smutek. Pořád doufali, že se jim synové vrátí. Čekali rok a oni nikde, uběhly tři roky a pořád nic. Až jednou po letech k nim přišel host ze vzdálené horské vsi.
„Viděl jsem Vaše syny. Bydlí v jeskyni na té a té hoře.“
Rodiče mezitím zestárli a neměli už dost síly, hledat syny si netroufli. Pohostili tedy hosta pilavem, poděkovali mu, ale dcerce neřekli ani slovo.
Přešly měsíce, byly z nich roky. Akpamyk už bylo čtrnáct let a vyrostla z ní náramná krasavice. A jednou ji pozvali k sousedům na táčky. V té vesnici panoval zvyk, že dívka, která neměla bratra, musela sedět u dveří. Akpamyk se skromně posadila hned u nich, ale kterási babička jí řekla:
„Proč si sedáš u dveří, kůzlátko? Tobě patří čestnější místo.“
„Vždyť jsem jedináček, babičko. Mám jenom rodiče.“
„Nepovídej, jehňátko. Máš sedm bratrů silných jako lvi. Vaši jsou staří a nemohou je jít hledat. Tobě nic neříkali, protože se báli, abys jim za bratry neutekla. Ale Ty na rodiče vyzraj. Až přijdeš domů, popros matku, ať Ti upraží pšeničnou kovurgu. Pak chtěj, aby Ti ji podala z ohně v hrsti. Když kovurgu nabere, sevři jí dlaň a nepusť, dokud Ti nepoví celou pravdu.“
Akpamyk se zachovala podle bábiny rady. Když matka nabrala hodně horkou pšenici, chytila ji za ruku a držela.
„To to pálí!“ naříkala matka. „Pusť!“
„Mám bratry, nebo ne?“
„Ach, ej ..... ej ..... ej! Ruka mi shoří!“
„Pověz mi pravdu a já Tě pustím.“
Ubohá matka nemohla bolestí vydržet, a tak jí prozradila:
„Ano, dceruško. Máš sedm bratrů silných jako lvi. Odešli na lov v ten den, kdy ses měla narodit, a už se nevrátili.“
„A co o nich ještě víš?“
„Žijí prý v jeskyni tamhle v horách.“
Akpamyk matku pustila a řekla:
„Půjdu je hledat.“
„Sama je nenajdeš,“ matka na to. „Upeču Ti kulatou placku. Kutálej ji před sebou a jdi za ní. Kde se zastaví, tam bydlí Tví bratři.“
Akpamyk vzala placku a šla za ní, kam se koulela. A ona ji přivedla k jeskyni, která byla plná špinavého šatstva. Dívka je odnesla k potoku a do čistá vyprala. Pak našla v jeskyni maso a navařila pilavu. Když byla se vším hotova, dobře se ukryla a čekala.
Bratři se navrátili z lovu a podivili se, kdo jim to v jeskyni hospodařil. A když nikoho nenašli, dohodli se, že nazítří budou hlídat.
První zůstal na stráži nejstarší. Ale přišla na něj dřímota a on usnul jako dudek. Akpamyk zase vyprala a uvařila pilav. A bratra přikryla, aby se nenastydl.
Ostatní přišli z lovu a vidí čisté prádlo, jídlo na stole a bratra přikrytého až po bradu. Vzbudili ho a vyptávali se, ale on nevěděl zhola nic.
Podobně se vedlo i ostatním, až přišla řada na nejmladšího, na Bajrama. Ten, aby nemohl usnout, řízl se do nohy a ránu si posypal solí. Dělal však, že spí, a uviděl, jak do jeskyně vešlo děvče, vypralo, uklidilo, navařilo a chtělo ho přikrýt. Bajram je chytil za ruku a otázal se:
„Jsi duch, nebo člověk?“
„Kdopak bych byla? Jsem Vaše sestra Akpamyk.“
Bratři se večer zaradovali, když se dověděli tu novinu.
„Zůstaň s námi,“ přemlouvali Akpamyk jeden přes druhého a sestra jim ochotně vyhověla.
Jednou, když byla sama doma, vyhasl jí oheň. Vystoupila na skálu a rozhlížela se, zda někde neuvidí kouř. Zahlédla ho a rychle se tím směrem vydala. Dorazila ke zchátralé jurtě, vešla dovnitř a pěkně pozdravila. U ohniště seděl starý ošklivý dév s rohy jako kozel a s tlamou jako vlk.
„Kdybys mě tak hezky nepozdravila, klapl bych dvakrát hubou a polkl bych Tě. Ale Ty mě, jehňátko, povískej.“
Akpamyk mu vzala hlavu do klína a povískala ho. Pak řekla:
„Přišla jsem Tě poprosit o oheň.“
„Máš ho mít,“ souhlasil dév. „Ukaž zástěru.“
A nasypal jí do ní žhoucí uhlíky. Akpamyk poděkovala a vydala se na zpáteční cestu. Jenomže uhlíky jí zástěru propálily a dívka za sebou trousila popel. Nevšimla si toho a doma uvařila jídlo, jako by se nic nedělo.
Ráno bratři jako obyčejně vstali a šli do lesa. Starý dév však našel stopu, kterou za sebou dívka zanechala. Přiblížil se k jeskyni, jenomže Akpamyk ho zavčas zahlédla a dobře se zavřela.
Dév jí řekl:
„Pomohl jsem Ti a Ty se mi musíš odvděčit. Vystrč ven prstíček.“
Akpamyk ho poslechla, dév se do prstu zakousl a napil se její krve. Když se nasytil, zavrčel výhrůžné:
„Povíš-li o tom svým bratrům, bude s Tebou zle!“
Akpamyk se zalekla a před bratry se o ničem nezmínila. A dév k ní od té doby přicházel každodenně a ona chřadla a chřadla.
„Co je s Tebou, kůzlátko?“ starali se bratři, ale jejich sestřička zarytě mlčela. A tak se domluvili, že ji budou hlídat. Předstírali, že jdou na lov, ale dobře se ukryli nedaleko jeskyně.
Nečekali dlouho a objevil se dév. Zařval výhrůžné:
„Otevři dveře, Akpamyk!“
Sedmero bratrů na nic nečekalo, vrhlo se na něj a rozsekalo ho na tisíc kousků.
„Zabili jsme Tvého nepřítele,“ utěšovali bratři sestru. „Teď můžeš žít beze strachu.“
Jenomže netušili, že ostatní dévové se jim budou chtít pomstít. Slétli se ze všech stran a bratry pobili.
Akpamyk ukryla těla svých bratrů a osedlala si nejlepšího koně. Jezdila z místa na místo, z města do města a vyptávala se lidí:
„Je na světě něco, co by mohlo oživit mé bratry?“
Nikdo nevěděl, až jí nakonec prastarý slepec poradil:
„V Mléčné dráze žije bílá velbloudice Akmaja. Stačí, abys jejím mlékem postříkala mrtvého, a hned oživne. Ale není lehké to mléko získat. Akmaja nenávidí lidi. Nikdo nikdy se od ní nevrátil. Zato její velbloudě má lidi rádo, to by Ti mohlo pomoci. Chceš-li se o to pokusit, tady máš tykvovou nádobu na mléko.“
Akpamyk slepci poděkovala a vypravila se velbloudici hledat. Jela dlouho, předlouho, až v jednom nebeském údolí potkala bílé velbloudě.
„Čípak jsi?“ otázala se.
„Jsem Akmajin syn.“
„Pojď ke mně.“ lákala velbloudě dívka a začala je laskat a hladit. Nakonec je poprosila, aby jí pomohlo.
„Dobře,“ souhlasil velbloudek. „Musíme být ale opatrní. Kdyby se to dověděla matka, špatně by to dopadlo. Až se půjdu napít, schováš se mi pod břichem a já Ti naleju trochu mléka do tykve.“
Udělali, jak se domluvili.
„Není tu někde nějaký člověk?“ vyptávala se Akmaja.
„Sem přece nepřiletí ani ptáček. Co by tady pohledával člověk?“ přesvědčoval ji syn.
Ale Akmaja se nedala uklidnit:
„Cítím člověčinu, někdo tady musí být.“
„Toulal jsem se daleko po světě. Nejspíš na mně ulpěl lidský pach.“
Velbloudě počkalo, až byla tykev plná, pak poodešlo k Akpamyčině koni a dívka se na něj vyhoupla. Když ji bílá velbloudice zahlédla, hlasitě zařvala a začala ji pronásledovat. Nemohla ji však dohonit, a tak přiletěla ke svému dítěti:
„Staň se černým kamenem, můj synu!“ řekla a velbloudek se změnil v balvan, který prý dodnes stojí u cesty do slavného města Mekky.
A o čem si máme vyprávět nyní? Zase o Akpamyk.
Zamířila rovnou k jeskyni. Posbírala kosti svých bratrů a postříkala je mlékem bílé velbloudice Akmaji.
„To jsme dlouho spali!“ zívali bratři a sestra jim vyprávěla, co se s nimi přihodilo. Od srdce jí všichni poděkovali a žili pak jako dříve.
Jedno se však přece změnilo. Netrvalo dlouho a bratři si přivedli ženy. Svou sestru milovali pořád stejně, ale jejich manželkám to bylo stále míň po chuti.
„Nemají nás tolik rádi jako ji. Musíme s tím něco udělat,“ domlouvaly se. Jenom nejmladší, Bajramova žena, s nimi nesouhlasila:
„Vážím si svého muže, a protože on Akpamyk miluje, je drahá i mně.“
„Hleď si svého!“ okřikly ji švagrové. „Když nám nechceš pomoci, tak aspoň nepřekážej! Jestli se někomu o něčem zmíníš, zemřeš.“
Nejmladší se dala zastrašit a mlčela jako ryba.
A šestero švagrových očarovalo Akpamyk, že ztratila řeč.
„Co je s Tebou, milovaná sestřičko?“ vyptávali se bratři, ale marně.
Akpamyk byla den ode dne smutnější. Jednou řekla bratrům její nejstarší švagrová:
„Zbytečně na ni naléháte. Dobře vím, co jí schází.“
„Neokolkuj a pověz nám to.“
„Srdíčko ji souží, po manželu touží.“
„Rádi ji provdáme za toho, kdo se jí bude líbit.“
A manželky bratrům poradily:
„Posaďte ji na velblouda a pusťte do stepi. Sama si najde toho, kdo bude jejímu srdci nejmilejší.“
Posadili tedy bratři Akpamyk na velblouda a ona jela kdoví kam. V hlavě se jí rojily tuze smutné myšlenky.
V tu dobu se vydali na lov vezírův syn a princ. Když uviděli, že se k nim cosi blíží, řekl princ:
„To nahoře bude mé, to dole Tvé.“
Pohnali koně a vidí, že to jede líbezná dívka na velbloudu.
„Jsi víla, nebo žena z masa a kostí, milá krasavice?“ otázal se princ, nedostal však odpověď.
„Odkud jedeš a kam vede Tvá cesta?“ vyptávali se oba, ale taky marně.
„Mlč si, když se Ti to líbí,“ prohlásil nakonec princ. „Aspoň nemůžeš nic namítat proti tomu, že Tě odvezu do našeho paláce.“
Udělal, jak řekl, a oženil se s ní.
Uplynul rok a manželům se narodil chlapeček. A aby byla princova radost dvojnásobná, jeho sličné ženě se vrátil dar řeči. Princ ji obklopil přepychem a ona žila v samých radovánkách. Do jejího štěstí se vloudily chmury jenom tenkrát, když si vzpomněla na bratry. Stýskalo se jí po nich a ráda by je byla někdy uviděla.
A opět uplynulo čtrnáct let. Jednou šel Akpamyčin syn ven. Matka mu dala sedm zlatých kuliček a řekla:
„Až si s nimi budeš hrát, hlasitě říkej:
Cvrnkám, cvrnkám do kuličky, nepoznal jsem svoje strýčky. Sedm bratrů matka má, nejraději má Bajrama.“
A o kom chcete poslouchat teď? V téhle chvíli je právě na čase povědět si něco o sedmi Akpamyčiných bratřích. Každý večer seděli v jeskyni, vzpomínali na sestru a trpce si vyčítali:
„Vždycky k nám byla tak hodná, a ke všemu nám navrátila život. A jak jsme se za to k ní zachovali my? Posadili jsme ji na velblouda a vyhnali do stepi ..... Žije ještě, chudinka ubohá, nebo už není mezi živými?“
Nakonec to nevydrželi nečinně doma a vydali se ji hledat. Každý zamířil do jiného města. Nejmladší Bajram taky přišel do jednoho a na ulici před pádišáhovým palácem vidí roztomilého chlapce. Hraje si se zlatými kuličkami a odříkává:
„Cvrnkám, cvrnkám do kuličky, nepoznal jsem svoje strýčky. Sedm bratrů matka má, nejraději má Bajrama.“
Bajram chlapce požádal:
„Doveď mě ke své matce.“
Dovedete si sami představit, jak radostné to bylo shledání! Akpamyk několik dnů bratra hostila, až ten posléze řekl:
„Musím myslet na návrat.“
A tak Akpamyk přikázala svým lidem, aby nachytali pavouky a štíry, naplnila jimi šest pytlů a řekla bratrovi:
„Dej to svým švagrovým.“
Do sedmého nasypala až po vrch rozinky, datle, fíky a sladký hrášek.
„To je pro Tvou ženu,“ řekla a rozloučila se s Bajramem.
Když Bajram dojel do jeskyně, podělil podle Akpamyčiných slov své švagrové. Ženy zvědavě hrábly do vaků a štíři i pavouci se jim zakousli do prstů.
„Achich, ouvej!“ naříkaly ženy.
Pak Bajram vyprávěl bratrům, kde Akpamyk potkal. Vzápětí se však objevila ona sama s četným doprovodem a pověděla jim, jak se všechno zběhlo. A tak šest bratrů vyhnalo šest svých nezdárných žen, zato s nejmladší žila Akpamyk v samé lásce až do smrti.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight