Ivan carevič a Marta carevna

Jakýsi car si dlouhá léta držel u dvora človíčka, který měl ruce ze železa, hlavu z litiny a celé tělo z mědi. Byl to člověk chytrý a všemi mastmi mazaný. Carevič Ivan byl ještě dítě a skotačil kolem věže, kde toho zvláštního človíčka věznili. Stařeček ho k sobě zavolal a poprosil ho:
„Ivane careviči, podej mi trochu vody!“ Ivan věděl o světě ještě málo; nabral vodu a chce ji podat stařečkovi, ale ten zatím z vězení zmizel. Odešel a nikdo nevěděl kam. Když se to dozvěděl car, poručil, aby za tenhle kousek byl Ivan carevič vypovězen z carství. Carské slovo je jako zákon. Ivana careviče vyhnali, a on šel, kam ho oči vedly a nohy nesly.
Šel dlouho a dlouho, až přišel do jednoho carství a prosí cara o nějakou službu. Car ho přijal za čeledína ke koním. Ivan v konírně sice spal, ale o koně se mnoho nestaral; a proto hůl správce konírny jezdila často po jeho zádech.
Právě v té době se cizí car ucházel o ruku carské dcery, ale nedostal ji. Chtěl se celé zemi pomstít, a proto vypověděl carovi válku. Starý car vytáhl do pole se svými vojsky a doma místo něho vládla jeho dcera, Marta carevna. Marta už dávno pozorovala, že Ivan není ledajaký čeledín od koní. Zdálo se jí, že je ze vznešeného rodu, a proto ho udělala gubernátorem jednoho okrsku.
Ivan carevič tedy odjel. Žije si ve své gubernii a dobře lidem vládne. Jednoho dne se vydal na lov; sotva vyjel ze svého domu, kde se vzal, tu se vzal, stojí před ním mužíček, ruce ze železa, hlavu z litiny a celé tělo z mědi:
„Pozdrav Tě bůh, Ivane careviči!“ Ivan se mu hluboce poklonil. „Pojeď ke mně na návštěvu,“ zve ho stařeček. A jeli. Stařeček ho uvedl do bohatého domu a zavolal svou nejmladší dceru. „Přines nám jíst a pít a dej sem i číši vína, která má půl vědra.“ Když pojedli, přinesla dívka půlvědrovou číši vína a podala ji Ivanu careviči. Ivan se zdráhal, odmítal víno:
„Nechci, nepiji.“ Ale stařeček mu poručil, aby víno vypil. Ivan vzal číši, vypil všechno víno naráz a dostal takovou sílu, že by skály mohl lámat. Po obědě ho stařeček vyzval, aby se šli projít. Přišli až k velkému kameni, který byl těžký pět set pudů. Stařeček povídá:
„Ivane careviči, zdvihni ten kámen.“ Ivan si pomyslel: Kdepak já a zdvihnout takový kámen! Ale přece to zkusil; vzal ho a docela lehko ho zdvihl. Bylo mu to divné a pomyslel si: Kde se ve mně bere tolik síly? Snad mi ji nedal stařeček ve víně! Chvilku se ještě procházeli a pak šli domů. Stařeček zavolal na prostřední dceru, aby přinesla plné vědro vína. Ivan carevič se směle chopil vědra a vypil víno naráz. A zase se šli projít a přišli ke kameni, který měl tisíc pudů. Stařeček povídá careviči Ivanovi:
„Zkus to a přehoď ten kámen přes řeku!“ Ivan hned chytil kámen, hodil jím a myslí si: Kde se ve mně ta síla bere!
Když se vrátili domů, zavolal stařeček na nejstarší dceru. Přinesla půldruhého vědra vína a carevič Ivan je všechno naráz vypil. Pak šli se stařečkem na procházku a Ivan snadno házel kamenem, který byl těžký půldruhého tisíce pudů. Na rozloučenou mu dal stařeček čarovný stolek, který se sám prostíral, a povídá:
„Ivane careviči,
máš nyní mnoho síly. Ani kůň by Tě neunesl. Dej předělat schody na zápraží, nebo se pod Tebou proboří. Také židle potřebuješ nové, pevnější. A pod podlahu dej podpěry, aby se pod Tebou neprohýbala. A teď už jdi! Bůh Tě opatruj!“
To bylo po městě smíchu, když se gubernátor vracel z lovu pěšky a koně vedl za uzdu, místo aby na něm seděl. Když přišel domů, nařídil naklást pod podlahu podpěry, i židle dal předělat, všechny kuchařky i služky vyhnal a žije sám jako poustevník. Každý se divil, že neumře hladem. Vždyť sám vařit neumí a nikdo mu nic nepodstrojí. Když řekne:
„Stolečku, prostři se,“ má hned jídla a pití, co hrdlo ráčí a všechno zadarmo. Na návštěvy chodit se nenaučil a potom, kam také chodit? Nikam ho to netáhlo.
Zatím se car vrátil z dlouhého pobytu a dozvěděl se, že Ivan carevič je gubernátorem. Ihned rozkázal, aby byl sesazen a vrátil se do konírny. Co dělat, carevič Ivan se stal zase čeledínem. Jednoho dne mu správce konírny přidělil těžkou práci, a dokonce ho uhodil. To si Ivan carevič nedal líbit, popadl milého správce, a jak ho chytil, utrhl mu hlavu. Když se to car dověděl, dal si Ivana careviče zavolat a zeptal se:
„Proč jsi správce zabil?“
„On první mě uhodil, já mu to chtěl jen malinko oplatit a hlava byla dole.“ Ostatní čeledínové mluvili stejně, nejdřív prý se rozpřáhl správce a Ivan carevič ho uhodil jen málo, maličko. A tak Ivana careviče nepotrestali, jenom ho poslali z konírny mezi vojáky. Od té doby sloužil u vojska.
Za nějaký čas přišel k carovi posel, pidimužík s dlouhatánským plnovousem, a předává mu list se třemi černými pečetěmi od vodního cara. Car čte:
„Nepřivezeš-li svou dceru Martu v ten a ten den na ten a ten ostrov, kde bude její svatba s mým synem, pobiji všechen Tvůj lid, vypálím celé carství a mužem carevny Marty bude tříhlavý drak.“ Car si list přečetl a vzkázal vodnímu carovi, že je ochoten vydat svou dceru. Vyprovodil posla a svolal sněm poradců a duchovních, aby vymysleli, jak zachránit Martu před trojhlavou nestvůrou. Obrátili se s výzvou ke všemu lidu, nenajde-li se hrdina, který by si troufal carevnu Martu vysvobodit. Komu se to podaří, ten ji dostane za ženu.
Našel se jakýsi odvážlivec, vzal rotu vojáků a odvezl Martu carevnu na ostrov. Nechal ji v chatrči a sám čekal na draka. Zatím se Ivan carevič dozvěděl, že Martu odvezli k vodnímu carovi, a vydal se sám na ostrov. Přijde do chatrče a vidí, že carevna Marta pláče:
„Neplač, carevno, Bůh je milostivý.“ Sám ulehl na lavici, hlavu si položil do carevnina klína a usnul. Tu drak začal vylézat ze své skrýše, voda za ním stříkala do výše tří loket. Když začalo vody přibývat, rozkázal pán svým vojákům, aby se stáhli do lesa. Všichni vojáci horem pádem, jeden přes druhého spěchají do lesa. Ale to už se drak vynořil z vod a zamířil přímo k chatrči. Když carevna Marta uviděla, že si drak jde pro ni, začala budit Ivana careviče. Ivan vyskočil, jednou ranou uťal drakovi tři hlavy a odešel. A pán veze carevnu domů, k otci.
Za nějaký čas se zase pidimužík s dlouhatánským plnovousem vynořil z vody a nese dopis od vodního cara se šesti černými pečetěmi; v něm stojí psáno, aby car přivezl svou dceru na ostrov šestihlavého draka. Nevydá-li carevnu Martu, zatopí vodní car celou zemi. Car zase přislíbil, že Martu vyšle na ostrov. S tím příslibem pidimužík odešel. Car svolal sněm poradců a duchovních, na všechny strany rozeslal posly, kteří by našli člověka, jenž by zachránil carevnu Martu před drakem. Přihlásil se zase stejný pán a povídá:
„Zachráním carevnu Martu, Výsosti, ale potřebuji rotu vojáků.“
„Víc nežádáte? Vždyť se tentokrát budete potýkat se šestihlavým drakem.“
„Rota mi úplně stačí.“
Celý dvůr se shromáždil, když carevnu Martu odváželi. Carevič Ivan se dozvěděl, jaké neštěstí zase Martu stihlo, vzpomněl si, jak ho udělala gubernátorem, a rychle se za ní vypravil. Zastihl ji zase v chatrči. Už tu na něho netrpělivě čekala. Jak ho uviděla, rozjasnila sejí smutná tvář. Ivan si lehl a spal. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, začal drak vylézat ze své skrýše, voda za ním stříká šest loket vysoko. Pán pořád ještě sedí s vojáky v lese. Drak vstoupil do chatrče, carevna Marta rychle probudila careviče Ivana. Pustil se s drakem do křížku a bili se, dlouho se bili. Ivan uťal sani první hlavu, pak druhou, třetí, až se i šestá válela po zemi. Všech šest hlav hodil do vody a odešel, jako by se nic nestalo. Pán s vojáky vyšel z lesa a podává carovi zprávu, že mu Bůh pomohl zachránit carevnu Martu. Asi ji něčím postrašil, protože se neodvážila vyzradit, že ji nebránil on, ale Ivan. A hned začal pán naléhat, aby vystrojili svatbu. Marta však prosí, aby ještě počkali:
„Popřejte mi trochu pokoje, strachy ještě ani nemohu vydechnout. Vždyť to bylo nějaké leknutí!“ Ale jednoho dne se na královském dvoře zase objevil pidimužík s dlouhatánským plnovousem a nesl dopis, opatřený devatero pečetěmi. V něm stojí psáno, aby car bez odkladu vyslal Martu v ten a ten den na ten a ten ostrov, a když ji nepošle, stihne celou jeho zemi potopa. Car odpověděl, že dceru pošle. A začal hledat takového člověka, který by carevnu zachránil před devítihlavým drakem. Přihlásil se zase stejný pán a vydal se s rotou vojáků na ostrov.
Když to carevič Ivan uslyšel, vypravil se za nimi. Marta carevna už ho netrpělivě čeká. A když přišel, začala se ho vyptávat, z jakého rodu pochází a jak se vlastně jmenuje. Ale Ivan jí nic neřekl, lehl si a spal. Tu se vynořil drak s devíti hlavami a za ním stříká voda do výše devíti loket. Pán zase přikázal vojákům, aby táhli do lesa. Carevna Marta budí Ivana careviče, ale probudit ho nemůže. A drak se už blíží k prahu chatrče. Marta hořce zaplakala, budí Ivana, budí, ale probudit ho nemůže. A drak už byl docela blízko, blizoučko, už jen malý krůček a má Ivana careviče v drápech. Ivan pořád spí a spí. Tu si Marta vzpomněla, že má u sebe malý nožík. Škrábla jím Ivana do tváře, ten se probudil, vyskočil a začal se s drakem potýkat a rvát. Už se zdálo, že ho drak přemůže, ale tu, jako by ze země vyrostl, stojí před ním človíček, ruce ze železa, hlavu z litiny a celé tělo z mědi. Popadl pevně draka, uťali mu všechny hlavy, hodili je do vody a odešli. Pán se zaradoval a myslí, že už má vyhráno. Stáhl vojsko z lesa, odebral se domů a naléhal na cara, aby vystrojil svatbu. Ale carevna Marta se stále zdráhala:
„Počkejte ještě nějaký den, nechte mě vydechnout, vždyť to bylo nějaké leknutí!“
Ale jednoho dne se na carském dvoře zase objevil pidimužík s dlouhatánským plnovousem a nesl dopis. Vodní car žádal, aby vydali viníka jeho trestu. Pánovi se pochopitelně nechtělo odpykávat trest, ale co dělat, jet musel. Přichystali koráb a vydali se na cestu. Ivan carevič sloužil právě u námořníků a také se na ten koráb dostal. Jedou, jedou a proti nim jako pták letí koráb a z něho zní hlasy:
„Sem s viníkem! Sem s viníkem!“ A přeletěl jako blesk. Jedou malý kousek a proti nim druhý koráb a z něho zní hlasy:
„Sem s viníkem, sem s viníkem!“ Ivan ukázal na pána a už se ho neviditelné ruce chopily a tloukly ho, div ho k smrti neutloukly. Pustily ho položivého, polomrtvého a koráb jel dál. Pak přijeli k vodnímu carovi a ten přikázal zatopit pod kotlem s vodou tak, až bude červený, a posadit pána do vařící vody. Pán se polekal, že by se v něm krve nedořezal, a už se viděl, jak klepe na pekelnou bránu. Ale Ivan carevič měl člověka, který k němu přeběhl z nepřátelských korábů, a když poznal, že je Ivan carského rodu, zůstal u něho. A tomu Ivan řekl:
„Rychle jdi a sedni si do horké lázně.“ Sluha udělal, jak mu Ivan poručil, a snad to sám ďábel byl, protože se ani trochu neopařil. To už si pro viníka poslal sám vodní car, vyspílal pánovi těch nejhorších jmen, nasázel mu jich nepočítaných a dal ho ze zámku vyhnat.
Doma se pán vychloubal více než kdy jindy, na cara neustále naléhal a nutil ho dnem i nocí, aby vystrojili svatbu, až mu car dceru přislíbil a určil den, kdy svatba bude. Pán už si myslí, že je sám carem, nafoukl se jako holub a nikdo se k němu ani přiblížit nesmí. Carevna prosí otce:
„Tatínku, dej svolat všechny vojáky, ráda bych se na ně podívala!“ Hned všechny vojáky svolali, postavili je do řady a carevna Marta si prohlíží jednoho po druhém. Přišla až k Ivanu careviči a poznala ho podle jizvy na tváři. Vzala ho za ruku a přivedla k otci. „Tady je, otče, můj pravý zachránce. Nevěděla jsem, kdo je, a teprve teď jsem ho poznala podle jizvy na tváři. On se bil s drakem, zatímco pán seděl s vojáky v lese.“ Hned se vojáků zeptali, je-li to pravda, a ti to dosvědčili. , Je to tak, carská Milosti. Pán byl strachy celý bez sebe.“ A tak ho zbavili všech metálů a poslali ho do vyhnanství. Ivan carevič dostal carevnu Martu za ženu, žili šťastně, a když nezemřeli, žijí dodnes.