Ivan carevič a bohatýr Poljanin

zobrazeno 17×

Vložil(a): jitkamety, 20. 5. 2016 17.15

V jednom carství žil kdysi car, který měl tři dcery a jednoho syna, Ivana careviče. Car zemřel a korunu převzal Ivan carevič. Jak se to dověděli sousední králové, sebrali hned veliké vojsko a vyhlásili mu válku. Co teď? Ivan carevič přišel k sestrám a ptá se:
„Sestry moje rozmilé, co mám dělat? Všichni králové se na mne hrnou s vojskem.“
„Ach ty chrabrý vojíne, čehopak ses polekal,“ odpovídají mu sestry, „copak bohatýr Poljanin nebojuje s babou Jagou, můří nohou, třicet let z koně neslézá, ani oddechu nezná? Ale Ty, ještě jsi nic neviděl, a už ses polekal!“
Ivan carevič tedy osedlal svého dobrého koně, oblékl si válečnou zbroj, vzal divotvorný meč, sáhodlouhé kopí a hedvábný bičík a vyjel do pole proti nepříteli: mečem tolik nepobil, kolik koněm ušlapal! Porazil celé nepřátelské vojsko a vrátil se do města. Doma ulehl a tři dny a tři noci spal jako zabitý. Čtvrtého dne se probudil. Vyšel na balkón a rozhlédl se po širém poli: králové sebrali ještě více vojska a přiblížili se až k samým hradbám.
Carevič se zasmušil a jde znovu k sestrám.
„Ach sestřičky, co mám dělat? Jednu sílu jsem rozdrtil, ale druhá stojí pod hradbami a hrozí mi víc než první.“
„Jakýpak jsi to voják; den a noc jsi bojoval, ale tři dny a tři noci spíš, jako když Tě do vody hodí. Copak bohatýr Poljanin nebojuje s babou Jagou, můří nohou, třicet let z koně neslézá, ani oddechu nezná?“
Ivan carevič se rozběhl do konírny, bílým kamenem vykládané, osedlal si dobrého bohatýrského koně, oblékl si válečnou zbroj, opásal se divotvorným mečem, do jedné ruky vzal sáhodlouhé kopí, do druhé hedvábný bičík a vyjel do pole proti nepříteli.
To nenalétá jasný sokol na hejno hus, labutí a šedých kachen, ale sám Ivan carevič napadá nepřátelské vojsko; ani tolik nepobil, kolik kůň jeho ušlapal, rozdrtil velkou sílu vojska. Doma ulehl a šest dní a šest nocí spal jako zabitý. Sedmého dne se probudil, vyšel na balkón, podíval se do širého pole a vidí, že králové sebrali ještě více vojska a zase obstoupili celé město.
Jde Ivan carevič k sestrám:
„Rozmilé moje sestřičky, co mám dělat? Dvě síly jsem zničil, třetí stojí pod hradbami a je ještě silnější než ty předešlé.“
„Ach ty udatný vojáku! Den a noc jsi bojoval, ale šest dní a šest nocí spíš, jako když Tě do vody hodí. Copak bohatýr Poljanin nebojuje s babou Jagou, můří nohou, třicet let z koně neslézá, ani oddechu nezná?“ Tvrdá se zdála Ivanu careviči řeč sester, ale rozběhl se do konírny, bílým kamenem vykládané, osedlal svého dobrého bohatýrského koně, oblékl si válečnou zbroj, opásal se divotvorným mečem, do jedné ruky vzal sáhodlouhé kopí, do druhé hedvábný bičík a vyjel do pole proti nepříteli.
To nenalétá jasný sokol na stádo hus, labutí a šedých kachen, ale Ivan carevič napadá nepřátelské vojsko. Sám tolik nepobil, kolik kůň jeho ušlapal, pobil velkou sílu vojska. Doma ulehl a devět dní a devět nocí spal jako zabitý. Desátého dne se probudil a svolal všechny ministry a senátory:
„Drazí páni ministři a senátoři! Zamanul jsem si, že se podívám do cizích krajů, za bohatýrem Poljaninem. Prosím Vás, abyste za mé nepřítomnosti panovali místo mne a všecky pře za mne spravedlivě projednávali.“ Pak se rozloučil se sestrami, sedl na koně a vyjel do světa.
Dlouho jel, předlouho, přes hory a doly, až přijel do temného lesa. V lese stojí chaloupka a v chaloupce žije stařeček. Ivan carevič vešel dovnitř:
„Buď zdráv, dědečku!“
„Buď zdráv, ruský careviči, kam Tě nohy nesou?“
„Hledám bohatýra Poljanina, nevíš, kde je mu konec?“
„Sám to nevím, ale počkej, svolám své věrné sluhy a zeptám se.“ Stařík vyšel na zápraží, zatroubil na stříbrnou trubku a hned se k němu ze všech stran slétají ptáci. Sletělo se jich nesčetné množství, celé nebe zakryli jako černý mrak. Stařec zavolal zvučným hlasem:
„Sluhové mí věrní, ptáci přelétaví! Neviděli jste, neslyšeli jste o bohatýru Poljaninovi?“
„Ne, okem jsme neviděli, uchem jsme neslyšeli.“
„Nu, Ivane careviči,“ řekl stařec, „běž teď k mému staršímu bratrovi. Možná že on Ti o něm poví. Tu máš, vezmi si s sebou tohle klubíčko a hoď je před sebe. Kudy klubíčko se hne, tam i ty řiď kroky své!“ Carevič Ivan sedl na svého dobrého koně, hodil před sebe klubíčko a rozjel se za ním; les zčernal, byl stále hlubší a hlubší.
Ivan carevič přijel k chaloupce a vešel do dveří. Uvnitř sedí stařeček, bílý jako mléko. „Buď zdráv, dědečku!“
„Buď zdráv, ruský careviči! Kam vede Tvá cesta?“
„Hledám bohatýra Poljanina, nevíš, kde žije?“
„Jen posečkej, svolám své věrné sluhy a zeptám se jich.“ Stařík vyšel na zápraží a zatroubil na stříbrnou trubku.
Hned se k němu začala sbíhat různá zvířata. Stařeček zavolal zvučným hlasem:
„Věrní moji služebníci, medvědi, vlci i zajíci! Neviděli jste, neslyšeli jste o bohatýru Poljaninovi?“
„Ne, zrakem jsme neuzřeli, sluchem neslyšeli!“
„Porozhlédněte se mezi sebou, možná že všichni nepřišli.“ Zvířata se shledávají a opravdu, chybí chromá vlčice. Stařík vyslal posly, aby ji vyhledali. Poslové se rychle rozběhli a přivedli ji. „Pověz nám, chromá vlčice, neznáš bohatýra Poljanina?“
„Jak bych ho neznala, vždyť jsem mu ustavičně nablízku; on pobije vojsko a já se živím mrtvými těly.“
„A kde je teď?“
„V širém poli spí na veliké mohyle ve stanu. Bojoval s babou Jagou, můří nohou, a po boji ulehl na dvanáct dní a dvanáct nocí k spánku.“
„Doveď tam Ivana careviče!“ Vlčice se rozběhla a za ní na koni se rozjel carevič.
Přijel k vysoké mohyle, vešel do stanu a bohatýr Poljanin tam tvrdě spí. Hle, moje sestry říkaly, že bohatýr Poljanin bojuje bez oddechu, a on zatím ulehl k spánku na dvanáct dní a nocí. Zdalipak bych také neměl spát? Rozmýšlel se Ivan carevič, rozmýšlel a lehl si vedle bohatýra. Tu vletěl do stanu malý ptáček, krouží kolem hlavy a takto hovoří:
„Vstávej, vzbuď se, bohatýre Poljanine, usmrť mého bratra, Ivana careviče; nebo vstane a sám Tě zabije!“ Ivan carevič vyskočil, popadl ptáka, utrhl mu pravou nohu, vyhodil ho ze stanu a lehl si opět vedle bohatýra Poljanina. Ještě ani neusnul, když přiletěl druhý ptáček, krouží kolem hlavy a hovoří:
„Vstávej, vzbuď se, bohatýre Poljanine, usmrť mého bratra, Ivana careviče; nebo vstane a sám Tě zabije!“ Ivan carevič vyskočil, popadl ptáka, utrhl mu pravé křídlo, vyhodil ho ze stanu a opět ulehl na staré místo. Vzápětí přiletěl třetí ptáček, krouží u samé hlavy a hovoří:
„Vstávej, vzbuď se, bohatýre Poljanine, usmrť mého bratra, Ivana careviče; nebo vstane a zabije Tebe.“ Ivan carevič vyskočil, chytil ptáka a utrhl mu zobák; ptáčka vyhodil ven, sám si lehl a tvrdě usnul.
Přišel čas, bohatýr Poljanin se probudí, rozhlédne se, a co nevidí! Vedle něho leží nějaký neznámý bohatýr. Uchopil meč a chtěl ho usmrtit, ale včas se zarazil. Ne, zastihl mě ve spánku, ale nechtěl potřísnit meč mou krví. Ani mně, statečnému junáku, by to nebylo k chvále a ke cti, kdybych ho zabil. Spící člověk je jako mrtvý. Lépe bude, když ho vzbudím. Probudil Ivana careviče a ptá se:
„Ať jsi dobrý člověk, nebo zlý, pověz, jak Ti říkají a proč jsi sem přijel.“
„Jmenuj i se Ivan carevič a přijel jsem se na Tebe podívat, abych zkusil Tvou sílu.“
„Jsi směšně odvážný, careviči, bez dovolení jsi vešel do stanu, bez řeči ses tu vyspal, za to bych Tě mohl usmrtit!“
„Ach bohatýre Poljanine! Křičíš, a ještě jsi nepřeskočil. Jen počkej, možná že klopýtneš. Máš, pravda, dvě ruce, ale já jsem se také nenarodil s jedinou.“
Posadili se na své bohatýrské koně, rozjeli se a udeřili do sebe, ale tak silně, že se jejich kopí rozletěla na kousíčky a koně klesli na kolena. Ivan carevič vyhodil bohatýra Poljanina ze sedla a rozmáchl se nad ním svým ostrým mečem. Bohatýr Poljanin ho úpěnlivě prosí:
„Nezabíjej mne, daruj mi život; budu Ti mladším bratrem, jako otce Tě budu ctít.“
Ivan carevič ho vzal za ruku, zvedl ze země, políbil ho na ústa a nazval ho svým mladším bratrem.
„Slyšel jsem, bratře, že už třicet let bojuješ s babou Jagou, můří nohou. Pročpak spolu válčíte?“
„Baba Jaga má překrásnou dceru. Chci ji dobýt a oženit se s ní.“
Carevič řekl:
„Být přítelem znamená pomáhat. Budeme teď bojovat spolu.“
Sedli na koně a rozjeli se do širého pole. Baba Jaga, můří noha, postavila obrovské vojsko. To nenalétají jasní sokoli na hejno holubů, ale silní bohatýři napadají nepřátelské vojsko. Meči tolik neporubali, kolik koňmi udupali; porubali, podupali celé tisíce. Baba Jaga se dala na útěk, ale Ivan carevič se pustil za ní. Užuž ji dohání. V tom doběhla baba Jaga k hluboké propasti, zvedla železný poklop a skryla se pod zemí. Ivan carevič a bohatýr Poljanin nakoupili mnoho býků, porazili je, stáhli kůži a z kůží nařezali řemeny.
Z řemenů svinuli provaz, tak dlouhý, že jeden konec byl zde a druhý až na onom světě. Ivan carevič povídá bohatýru Poljaninovi:
„Spusť mne do propasti, ale nevytahuj provaz nahoru; počkej, až Ti dám znamení, pak mne vytáhneš.“ Bohatýr Poljanin ho spustil do propasti, až na samé dno. Ivan carevič se rozhlédl a vydal se hledat babu Jagu.
Sel a šel a tu vidí, že za mříží sedí krejčíkové.
„Co tu děláte?“
„Však vidíš, Ivane careviči, sedíme a šijeme vojsko pro babu Jagu, můří nohu.“
„Jak je šijete?“
„Sotva jehlou dvakrát píchnem, kozák sedí na koni, na Poljanina už táhne, podkověnka zazvoní.“
„Ach kamarádi, rychle šijete, ale horkou nití. Postavte se do řady, já Vás naučím, jak bytelně šít.“ Krejčíkové se postavili do řady, Ivan carevič máchl mečem a všem hlavy sletěly. Pobil krejčí a jde dál. Rozhlédne se a za mříží vidí ševce.
„Copak tu děláte?“ ptá se Ivan carevič.
„Sedíme a šijeme vojsko pro babu Jagu, můří nohu.“
„A jakpak, bratři, šijete to vojsko?“
„Sotva šídlem dvakrát píchnem, kozák sedí na koni, na Poljanina už táhne, podkověnka zazvoní.“
„Ach chlapci, rychle šijete, ale horkou nití. Postavte se do řady, já Vás naučím, jak se lépe šije!“ Ševci se postavili do řady, Ivan se rozmáchl mečem a všem naráz hlavy uletěly. Pobil ševce a vydal se znovu na cestu.
Šel dlouho, předlouho, přes hory a doly, až přišel do velkého krásného města. Ve městě stojí královské paláce a v paláci sedí dívka krásy nepopsatelné. Spatřila z okna dobrého mládence a zalíbily sejí černé vlasy a oči sokolí, tmavé brvy i bohatýrský mrav. Pozvala ho k sobě pozeptat se, kam a proč jde. Ivan carevič jí pověděl, že hledá babu Jagu, můří nohu.
„Ach Ivane careviči, vždyť já jsem její dcera. Baba Jaga teď tvrdě spí. Odpočívá dvanáct dní a dvanáct nocí.“ Vyvedla Ivana careviče z města a ukázala mu cestu. Ivan carevič přišel až k babě Jaze, můří noze, a zastihl ji ve spánku; rozmáchl se a mečem jí sťal hlavu. Hlava poskočila a povídá:
„Bij ještě, Ivane careviči!“
„Bohatýrská ruka dvakrát nebije, jedné rány jejím mečem dosti je,“ odpověděl carevič a vrátil se do paláce ke krásné dívce; usedli spolu k dubovému stolu, za ubrusy ozdobně tkané. Najedli se, napili se a Ivan carevič se začal vyptávat: ,Je v světě někdo silnější než já a krásnější než Ty?“
„Ach Ivane careviči, jakápak já jsem krasavice! Ale za devaterými horami v devaterém carství žije u dračího krále královna, jejíž krása je nevýslovná. Já jsem se jen vodou po jejích nohou umyla.“
Ivan carevič vzal krasavici za ruku, dovedl ji k místu, kde visel provaz, a dal znamení bohatýru Poljaninovi. Bohatýr Poljanin popadl provaz, táhne, táhne, až vytáhl careviče s krásnou dívkou.
„Buď zdráv, bohatýre Poljanine,“ povídá Ivan carevič. „Přivedl jsem Ti nevěstu, žij si vesele a nad ničím se nermuť. Já pojedu do dračího království.“
Sedl na koně, rozloučil se s bohatýrem Poljaninem a s jeho nevěstou a rozjel se za devatery hory. Za nějaký čas, ale kdo ví? Co v pohádce chvílí pouhou, to v životě dobou dlouhou, přijel carevič Ivan do dračího království, zabil dračího krále, vysvobodil ze zajetí krásnou princeznu a oženil se s ní. Pak se vrátil domů a snad podnes žije s mladou ženou šťastně a spokojeně. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight