Iduščiny květiny

„Moje ubohé květinky už nadobro zahynuly!“ naříkala malá Ida. „Včera večer byly tak hezké a teď jim všechny lístky visí povadlé. A proč?“ zeptala se studenta, sedícího na pohovce. Iduška ho měla totiž velmi ráda, uměl vypravovat překrásné příběhy a vystřihoval nesmírně žertovné obrázky: srdíčka a v nich tančící panenky, květiny a velké zámky, v nichž se daly otvírat dveře. Byl to opravdu veselý student!
„Proč vypadají květinky dnes tak uboze?“ zeptala se Iduška znova a ukázala mu celičkou kytici nadobro povadlou.
„Víš, co jim je?“ řekl student. „Ty květiny byly dnes v noci na plese, a proto teď věsí hlavičky!“
„Ale květiny přece nemohou tančit!“ namítala Iduška.
„Mohou,“ řekl student. „Když se setmí a my ostatní spíme, prohánějí se vesele dokola; téměř každičkou noc mají ples!“
„A děti na ten ples nesmějí?“
„Smějí,“ řekl student, „malinké sedmikrásky a konvalinky.“
„A kde tancují nejhezčí květinky?“ zeptala se Iduška.
„Cožpak jsi nebyla často za bránou u velikého zámku, kde v létě bydlívá král kde je ta krásná zahrada se spoustou květin? Vidělas tam přece labutě, plují vždy k Tobě, když jim házíš drobečky. Tam jistě bývá ples, to mi věř!“
„Byla jsem v té zahradě včera s maminkou,“ řekla Iduška. „ale všechno listí už spadalo ze stromů a květiny tam už žádné nebyly. Kde jsou? V létě jsem jich tam viděla takové spousty!“
„Jsou uvnitř, v zámku!“ řekl student. „Víš, jakmile se král a celý dvůr odstěhují do města, květiny hned utíkají ze zahrady do zámku a veselí se tam. To bys měla vidět! Dvě nejkrásnější růže si sednou na trůn a jsou král a královna. Všechny červené kohoutí hřebínky si stoupnou nahoru vedle nich a uklánějí se, jsou to jejich pážata. Pak přijdou všechny nejhezčí květiny a začne velký ples; modré fialky představují malé námořní kadety, tancují s hyacintami a říkají jim, slečno'! Tulipány a lilie jsou staré dámy, které dohlížejí, aby se pěkně tančilo a aby všechno klapalo.“
„Ale květinkám za to nikdo nic neudělá, že tancovaly v králově zámku?“ zeptala se Iduška.
„Nikdo o tom vlastně ani neví!“ odpověděl jí student. „Občas v noci sice přijde starý kastelán, který tam má hlídat; nosí veliký svazek klíčů, a jakmile je květiny uslyší chřestit, ztichnou jako pěna, schovají se za dlouhé záclony a jen vystrkují hlavičky. ,Jsou tu nějaké květiny, cítím je!' říká si starý kastelán, ale ne a ne je uvidět.“
„To je hezké!“ zvolala Iduška a zatleskala. „Ale já bych ty květinky nemohla uvidět?“
„Mohla,“ prohlásil student. „Jen nezapomeň, až tam zase přijdeš, podívat se oknem dovnitř, jistě je uvidíš. Jako já dnes: ležela tam na pohovce dlouhatánská lilie a protahovala se, byla to dvorní dáma!“
„Chodí tam také kytičky z botanické zahrady? Mohou urazit ten velký kus cesty?“
„To víš, že ano,“ řekl student. „Protože když chtějí, mohou létat. Cožpak jsi neviděla krásné motýly, červené, žluté a bílé, vypadají skoro jako květinky, však jimi také byli! Skočili ze stonku do vzduchu, zatřepetali lístky, jako by to byla křidélka, a už letěli! A protože si pěkně vedli, směli také létat za dne, nemuseli zas domů a sedět klidně na stonku; a tak se nakonec stala z jejich lístků opravdová křidélka. Vždyť jsi to sama viděla! Je ovšem docela možné, že květina z botanické zahrady dosud nikdy v králově zámku nebyly a že ani nevědí, že tam bývá v noci tak veselo. Ale něco Ti řeknu. Bude to pěkné překvapení pro profesora botaniky, který bydlí vedle botanické zahrady, znáš ho přece? Až přijdeš do jeho zahrady, pověz hezky některé květince, že je na zámku velký ples: řekne to zas ostatním a všechny se tam rozletí. A až přijde pan profesor do zahrady, nebude tam ani jedna květina: a on nebude moci pochopit, kam se poděly!“
„Ale jak to může květinka povědět ostatním? Květiny přece nemohou mluvit!“
„To ovšem nemohou!“ odpověděl student. „Ale dorozumívají se posuňky! Cožpak jsi neviděla, když jen trochu zafouká, jak se uklánějí a pohybují všemi zelenými lupínky? Je to stejně srozumitelné, jako kdyby mluvily!“
„A pan profesor jejich řeči rozumí?“ zeptala se Ida.
„Samozřejmě! Přišel jednou ráno do zahrady a uviděl velkou kopřivu, jak hýbá listy a dvoří se krásnému červenému karafiátu. Říkala mu: ,Jsi takový hezký a hrozně se mi líbíš!' Ale to pan profesor nestrpí. Klepl kopřivu po listech, protože to jsou její prsty, ale spálil se a od té doby se neodváží kopřivy dotknout.“
„To je povedené!“ zvolala Ida a zasmála se.
„Sluší se namlouvat dětem takové věci?“ pohoršil se mrzoutský pan rada, který přišel na návštěvu a usadil se na pohovce. Neměl studenta rád, brumlal vždycky, když ho viděl vystřihovat ty směšné, legrační obrázky: hned muže, jak visí na šibenici a drží v ruce srdce, protože to byl zloděj srdcí, hned zase starou čarodějnici, jak letí na koštěti a nese si vlastního muže na nose. Pan rada to neměl rád a říkával, právě jako teď:
„Sluší se namlouvat dětem takové věci? To všechno ta hloupá obrazotvornost!“
Ale Idušce se přesto zdálo velmi zábavné, co student vyprávěl o jejích květinkách, a mnoho na to myslela. Květinky mají svěšené hlavičky, protože jsou unavené, když celou noc protancovaly ..... jistě jsou nemocné! Ida šla s nimi k ostatním svým hračkám; stály na hezkém stolečku a také zásuvka byla plničká nádherných věcí. V postýlce pro panenky spala Iduščina panna 2oíie, ale Iduška jí řekla:
„Musíš ted, Žofie, pěkně vstát a spokojit se pro dnešní noc zásuvkou. Tyhle ubohé kytičky jsou nemocné, a musejí proto ležet v posteli, snad se tak uzdraví!“ Zdvihla panenku z postýlky, ale panenka se tvářila velmi nevlídně a neřekla ani slovíčko, protože byla nazlobená, že nesmí zůstat v postýlce.
Iduška uložila květiny do panenčiny postýlky, přikryla je pokrývkou a řekla jim, aby teď pěkně klidně ležely, že jim uvaří čaj, aby se uzdravily a mohly zítra zase vstát; pak u postýlky zatáhla záclonky, aby jim slunce nesvítilo do očí.
Po celý večer musela myslit na to, co jí student vypravoval. A když teď sama měla jít do postýlky, musela dříve ještě nakouknout za záclony, visící podél oken, kde stály maminčiny krásné květiny, hyacinty a tulipány, a zašeptala jim tichounce:
„Však já vím, že půjdete dnes v noci na ples!“ Ale květiny se tvářily, jako by nerozuměly, a nepohnuly ani lístkem. Iduška však věděla své.
Když ulehla do postele, dlouho myslela na to, jak by bylo hezké vidět ty krásné květiny tančit v královském zámku. „Zdalipak tam moje květinky doopravdy také byly?“ Ale pak usnula. V noci se probudila. Zdálo se jí o květinách a o studentovi, na kterého pan rada huboval a jemuž říkal, že jí chce něco namluvit. V ložnici, kde Iduška ležela, bylo naprosté ticho. Na stole hořela noční lampa. Tatínek i maminka spali.
„Zdalipak leží moje kytičky teď v Žofínině postýlce?“ ptala se Iduška v duchu. „Tak ráda bych to věděla!“ Nadzdvihla se a zadívala se k pootevřeným dveřím, za nimiž byly květiny i všechny její hračky. Naslouchala napjatě; zdálo sejí, že slyší vedle v pokoji hrát na klavír, ale docela tiše a překrásně, jak ještě nikdy neslyšela hrát.
„Jistě tam teď všechny květiny tancují!“ říkala si. „Božíčku, jak ráda bych to viděla!“ Ale neodvažovala se vstát, aby nevzbudila tatínka a maminku. „Kdyby tak přišly sem!“ toužila. Ale květiny nešly a hudba zněla stále tak líbezně: Iduška to již nevydržela, bylo to příliš krásné. Slezla z postýlky, šla tiše ke dveřím a nakoukla do vedlejšího pokoje. Ach, jak bylo rozkošné, co tam uviděla!
V pokoji nehořela noční lampa, ale přesto tam bylo úplně světlo; měsíc svítil oknem právě doprostřed pokoje! Bylo tam skoro jako ve dne. Všechny hyacinty a tulipány stály na podlaze ve dvou dlouhých řadách; na oknech nezůstal ani jediný, zbyly tam prázdné květináče. Všechny květiny tančily na podlaze rozkošně kolem sebe, tvořily pěkný řetěz; držely se za dlouhé zelené listy a vířily v tanci. U klavíru seděla velká lilie, kterou Iduška zcela určitě v létě viděla, protože si pamatovala, jak student tehdy řekl:
„No ne, jak ta se podobá slečně Líně!“ Všichni se mu tenkrát smáli, ale Idušce se teď opravdu též zdálo, že se ten dlouhý žlutý květ podobá slečně Líně a že se také při hře na klavír chová docela jako ona ..... hned naklání podlouhlý obličej k jedné, hned zas k druhé straně a dává si k té krásné hudbě takt. Idušku nikdo nezpozoroval. Uviděla nyní, jak velký modrý kosatec vyskočil doprostřed stolku, na němž stály hračky, zamířil k panenčině postýlce a odhrnul záclonky, za nimiž ležely Iduščiny churavé květinky; ale vstaly hned a kývaly dolů na ostatní, že chtějí také tancovat. Starý kominíček s uraženým dolním rtem vstal a ukláněl se krásným květinkám; nevypadaly teď ani trochu nemocné, seskočily mezi ostatní a byly velmi veselé.
V tom jako by něco spadlo se stolku. Iduška se tam podívala. To seskočila pomlázka, zdálo sejí, že též náleží ke květinám. Však byla také hezoučká a na vršku jí seděl voskový panáček; měl na hlavě zrovna takový široký klobouk, jaký nosil pan rada. Pomlázka přiskákala na svých třech červených nožkách mezi květiny; dupala silně, protože tančila mazurku. Ostatní květiny tenhle tanec neuměly, byly lehoučké a nemohly podupávat.
Voskový panáček na pomlázce se pojednou začal rozrůstat a natahovat, otáčel se nad papírovými květinami a hlasitě křičel:
„Sluší se namlouvat dětem takové věci! To všechno ta hloupá obrazotvornost!“ Podobal se při tom panu radovi s jeho širokým kloboukem, jako by mu z oka vypadl; byl stejně žlutý a mrzoutský. Ale papírové květiny na pomlázce ho bily po tenkých nohou, schoulil se proto a scvrkl se zase v maličkého voskového panáčka. Jak to bylo legrační! Iduška se nemohla zdržet smíchu. Pomlázka tancovala dál a pan rada musel tančit s ní, nepomáhalo, ať se vytahoval a rozrůstal, nebo se zase scvrkl v žlutého voskového panáčka s velikánským černým kloboukem. Ostatní květiny se za něho přimlouvaly, zejména ty, které předtím ležely v panenčině postýlce, a pomlázka tedy přestala. V tom něco silně zaťukalo v zásuvce, v níž ležela se spoustou ostatních hraček Iduščina panna Žofie. Kominíček běžel k okraji stolu, natáhl se jak dlouhý tak široký na břicho a podařilo se mu zásuvku pootevřít. Vztyčila se v ní Žofie a rozhlížela se nesmírně udiveně kolem. „Tady je ples!“ zvolala. „Proč mi to nikdo neřekl!“
„Chceš si se mnou zatančit?“ zeptal se jí kominíček.
„To bych měla opravdu s kým!“ řekla a obrátila se k němu zády. Posadila se na zásuvku a říkala si, že ji snad přijde některá z květin vyzvat k tanci. Ale nikdo nešel; zakašlala tedy: Hm, ehm, ehm! Ale přesto nikdo nepřišel. Kominíček tančil tedy sám a nešlo mu to zrovna špatně!
Protože se zdálo, že žádná z květin Žofii nevidí, překotila se ze zásuvky na zem, až to žuchlo. Všechny květiny se teď sběhly kolem ní a vyptávaly se, zda se neuhodila, a všechny k ní byly velmi roztomilé, zejména ty, jež předtím ležely v její postýlce. Ale Žofie se vůbec neuhodila. Všechny Iduščiny květinky jí děkovaly za překrásnou postýlku a velmi se k ní měly. Odvedly šiji doprostřed pokoje, kam svítil měsíc, a tančily s ní a všechny ostatní květiny utvořily kolem nich kolo. Teď byla Žofie spokojená! Prohlásila, ať si jen její postýlku nechají, že si z toho nic nedělá, že leží v zásuvce.
Květinky však řekly:
„Děkujeme Ti srdečně, ale my už nemůžeme déle žít. Zítra budeme nadobro mrtvé. Ale řekni Idušce, aby nás pochovala v zahradě, tam, kde už leží kanárek. Vyrosteme tam v létě znovu a budeme mnohem krásnější!“
„Ne, nesmíte zemřít!“ řekla jim Žofie a líbala je. V tom se otevřely dveře a do místnosti vtančila spousta krásných květin. Iduška nemohla vůbec pochopit, odkud se tam vzaly ..... říkala si, že to jsou jistě všechny květiny z královského zámku! Docela vpředu šly dvě překrásné růže a měly na hlavách zlaté korunky, byl to král a královna; pak přišly hezoučké fialy a karafiáty, zdravící na všechny strany. Měly s sebou hudbu, velké vlčí máky a pivoňky foukaly do hrachových lusků, až měly tváře celé červené. Modré zvonky a bílé sněženky cinkaly, jako by měly rolničky. Byla to rozkošná hudba. Následovala spousta dalších květin a všechny spolu tančily, modré fialy a červené kohoutky, sedmikrásky a konvalinky, a všechny se líbaly, byl to roztomilý pohled.
Nakonec si květiny daly dobrou noc a také Iduška se odplížila do postele, kde se jí pak zdálo o všem, co viděla.
Když ráno vstala, běžela rychle k svému stolečku, aby se podívala, jsou-li tam ještě churavé květinky. Odhrnula záclonky u paniččiny postýlky: květiny tam ležely všechny, ale úplně zvadlé, mnohem víc než minulého dne. Žofie ležela v zásuvce, kam ji Iduška včera uložila, a vypadala velmi ospale.
„Vzpomínáš si, cos mi měla říci?“ zeptala se jí Iduška, ale Žofie vypadala hloupě a nevypravila ze sebe ani slůvko.
„Nejsi ani trochu hodná,“ řekla jí Iduška, „a přece s Tebou všichni tančili!“ Vzala pak lepenkovou krabičku, na níž byli namalováni roztomilí ptáčci, otevřela ji a uložila do ní mrtvé květinky. „To bude Vaše hezoučká rakvička,“ řekla jim. „A až sem přijdou moji norští bratranci, pomohou mi pochovat Vás v zahradě, abyste mohly v létě zase vyrůst a byly ještě mnohem hezčí!“
Iduščini norští bratranci byli dva čiperní chlapci; jmenovali se Jonas a Adolf. Tatínek jim daroval dva nové luky a měli je s sebou, aby je ukázali Idě. Vypravovala jim o chuděrkách květinkách, jak zahynuly, a dovolila jim pochovat je. Oba chlapci kráčeli vpředu s lukem na rameni a Iduška za nimi s Tvými květinkami v hezoučké krabici. Na zahradě jim vykopali hrobeček, Ida květinky políbila a pak je uložila s krabicí clo země. A Adolf s Jonášem vystřelili nad hrobem z luků, protože pušky ani děla neměli.

Zdroj: www.abatar.cz