Hvězdné tolary

Bylo jednou jedno děvčátko, kterému umřeli rodiče, a ono bylo tak chudé, že nemělo ani pokojík, kde by mohlo žít, ani postýlku, kde by mohlo spát, nemělo prostě nic jiného, než to, co mělo na sobě, a kousek chleba v ruce, který ji některá slitovná duše darovala. To děvčátko však bylo dobrotivé a zbožné. A protože všechny na světě ztratilo, vydalo se s důvěrou v Boha do lesa. Tu potkalo ubohého muže, který ji pravil:
„Dítě drahé, nemáš něco k jídlu, mám velký hlad.“
Tu mu děvčátko dalo ten svůj kousek chleba a řeklo:
„Bůh Ti žehnej.“ a šlo dále.
Tu potkalo dítě, které naříkalo:
„Je mi zima na hlavu, podaruj mi prosím něco, ať si ji mohu přikrýt.“
Dívenka dala dítěti svoji čepici a sotva další kousek cesty ušla, potkala jiné dítě, které nemělo žádný živůtek a třáslo se zimou, tak mu darovala ten svůj.
A pak potkala další dítě a tomu dala svůj kabátek. Za nedlouho přišla do hlubokého temného lesa, tam jí šlo v ústrety opět dítě, které ji prosilo o její košilku.
Tu si zbožná dívenka pomyslela:
„Je tmavá noc, nikdo mě neuvidí, mohu si tedy sundat i košili.“ a darovala ji tomu dítěti.
A když tam tak stála a již nic neměla, tu najednou počaly z nebe padat hvězdy a změnily se v třpytivé tolary. A i když před chvíli darovala svoji košilku, teď měla najednou na těle novou z nejjemnějšího plátna. Dívenka posbírala ty z nebe darované tolary a po zbytek svých dní žila v hojnosti.