Husopasky pláčou perly

zobrazeno 36×

Vložil(a): dáša, 14. 2. 2016 14.42

 Byla jednou jedna stařičká matička a ta měla hejno bílých hus a žila v chaloupce na samotě v horách. Každé ráno vstala, vzala svoji berličku a vydala se do lesa, který se tu rozprostíral všude vůkol. Na svůj věk to byla docela čiperná matička, celé dny šmejdila po lese, kosila trávu pro husy, trhala divoké lesní plody, a vše to pak nosila v nůši domů. Člověku se nad tím tajil dech, jak těžká břemena zvedala zlehka ze země a pak s nimi zčerstva cupitala k domovu. Když někoho potkala, měla pro něj srdečné křesťanské pozdravení: „Dobrý den, milý pane, to máme dneska krásné počasí! Divíte se, že vláčím tolik trávy? Nu, každý si musíme nést své břímě.“ Přesto ji lidé moc rádi neviděli a raději ji obešli, než by ji potkali, a když už nebylo zbytí a do cesty jí přišli třeba otec se synkem, tu mu otec pošeptal: „Před touhle stařenou se měj, synku, vždy na pozoru! Ta má za ušima, jistě je to čarodějnice!“

 ednoho rána do toho lesa zavítal krásný mladý muž. Sluníčko jasně svítilo, ptáci zpívali a skrze listí vál svěží větřík a to vám bylo člověku k radosti. Cestou nepotkal ani živáčka, až najednou zahlédl nějakou stařenku, jak klečela na zemi a žala srpem trávu. Vedle ní ležela trávnice a opodál stály dva koše, plné planých jablek a hrušek. „I toto, matičko,“ řekl: „jak to chcete všechno odnést?“ „Inu, musím, synáčku, musím, křivá záda nám sedlákům přidávají na kráse.“ odvětila. „Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se mladík. „Nu holenku, máte dosud rovný hřbet a mladé nohy. Pro vás to bude lehké a moje chalupa není daleko, stojí na pasece tam nahoře. Vy tam vyskáčete jako kamzík.“ Mladík se nad stařenkou slitoval. „Můj otec není žádný sedlák,“ odvětil: „ale bohatý hrabě a já jsem jeho syn. Ale myslím, že to, co dokáží sedláci, s tím si taky poradím.“ „No uvidíme,“ řekla stařenka: „jedna hodinka čerstvé chůze, co to pro vás je? Ještě tady ta jablka a hrušky, mladý pane.“

 a hodinka chůze přišla mladému hraběti trochu podezřelá, ale stařenka mu nedala čas na dlouhé rozmýšlení, na záda mu naložila trávnici a do rukou strčila oba koše. „Vidíte, je to docela lehké.“ řekla. „Kdepak, není to lehké,“ řekl hraběcí syn a zašklebil se: „ta trávnice mě tíží, jako kdyby byla plná kamení, a ty jablka a hrušky váží, jako by byly z olova, sotva popadám dech.“ Měl chuť všechno to zase položit, ale stařenka ho nenechala. „Podívejme se!“ pronesla výsměšně: „Mladému pánu se nechce nést, co stará ženská vláčí každý den. Hezkými slovy se k člověku přitočí, ale pak najednou otočí a bere se k Vaňkovi o radu.[pozn1] Copak tu tak stojíte?“ pokračovala ve své lamentaci: „A otálíte? Hýbněte kostrou, nikdo vám ten ranec už nesundá!“

 okud šli po rovné cestě, jakžtakž to šlo, ale když začali stoupat vzhůru a kameny pod nohama uhýbaly a uskakovaly, jako by byly živé, to už bylo nad jinochovy síly. Na čele měl krůpěje potu, chvíli mu bylo horko, chvíli zase zima z toho, jak mu ten pot stékal po zádech. „Matičko,“ řekl. „nemohu už dál, musím si trochu odpočinout!“ „Nic takového!“ odpověděla mu stařena: „Až tam dorazíme, můžete si odpočívat do aleluja, ale nyní musíme jít dál. Kdo ví, třeba vám to přinese štěstí!“ „Ty jedna čarodějnice!!“ zvolal mladý hrabě a chtěl shodit trávnici dolů, ale snažil se zbytečně, visela mu na zádech pevně, jako by mu byla přirostla. Otáčel se a kroutil sebou, ale zbavit se jí nemohl. Stařena se mu smála a zvesela poskakovala o berličce kolem něj. „Nezlobte se, milý pane.“ smála se: „Jste v obličeji rudý jako kohout. Neste to břemeno trpělivě, až dorazíme domů, dostanete dobrou odměnu.“

 o mohl hraběcí synek dělat? Musel se podrobit svému osudu a trpělivě se vléci za stařenou, která vypadala s každým krokem čileji a svěžeji, zatímco jeho břemeno bylo čím dál těžší. Tu mu najednou vyskočila nahoru na záda a usadila se na trávnici. Stařenka byla sice vyschlá jako tyčka od plotu, ale vážila víc jako tlustá selská děvečka. Mladý hrabě poklesl v kolenou, ale když mu nebylo do kroku, tak ho měla ke skoku a k ruce si vzala prut a kopřivy, kterými ho šlehala po nohách. Za neustálého stýskání a vzdychání hraběcí synek konečně vystoupal vzhůru a dorazil ke stařenině chalupě, kde by se nejraděj rovnou poroučel k zemi.

 dyž husy stařenku uviděly, roztáhly křídla do stran, protáhly krky dopředu a běžely jí s radostným kejháním naproti: „Ga, ga, ga, ga.“ Uprostřed hejna kráčela nestará, nemladá děvečka, silná a velká a ošklivá jako noc. „Matko,“ řekla stařeně: „copak se vám stalo, že jste byla tak dlouho pryč?“ „Zaplať pánbů,“ odpověděla: „nic se mi nestalo, naopak, tento milý pán mi pomohl nést moje břemeno. Díky tobě, panáčku! Když jsem byla unavená, vzal mě dokonce na záda, takže cesta nebyla dlouhá, ubíhala mi vesele a zažili jsme spolu spoustu legrace.“ Konečně stařena seskočila dolů, vzala mladému pánovi z ramenou trávnici a z rukou koše a přátelsky řekla: „Teď si sedněte na lavici přede dveřmi a odpočiňte si. Svoji odměnu jste si poctivě vysloužil a bude tu hned!“ A pravila k husopasce: „Běž do domu, moje dcerunko, to se nehodí, abys tu byla sama s mladým mužem, člověk nesmí přilévat oleje do ohně, ještě aby se nám do tebe zamiloval!“ Hrabě nevěděl, má-li se tomu smát nebo plakat. „No to je mi věru pokládek,“ pomyslil si: „i kdyby byla o třicet let mladší, zůstalo by moje srdce v klidu.“

 atímco stařena vískala a konejšila své husy, jakoby to byly děti a potom zašla s dcerou do chalupy, hraběcí syn se natáhl na lavici pod divokou jabloň. Vzduch byl čerstvý a svěží; kolem dokola se rozkládala zelená louka, posetá petrklíči, divokým tymiánem a tisícem jiných květin; opodál zurčel potůček, jehož voda se na slunci třpytila jako křišťálová; a něžný venkovský kolorit dokreslovaly sněhobílé husy, které se špacírovaly sem a tam nebo se čvachtaly ve vodě. „Je tu opravdu překrásně.“ pomyslel si mladý hrabě: „Ale já jsem tak unavený, že už neudržím oči otevřené, trochu se prospím. Snad mi vítr na troud vyschlé nohy neodnese.“ Zdálo se mu, že spal sotva chvíli, když přišla stařena a probudila ho. „Vstaňte, tady nemůžete spát!“ pravila mu: „Arci jsem ti život trochu přikyselila, ale důležité je, žes ho neztratil. Teď dostaneš odměnu! Peníze a jiné bohatství nepotřebuješ, tady máš něco jiného.“ A strčila mu do ruky krabičku, která byla zdobena jediným smaragdem. „Dobře ji opatruj!“ kladla mu na srdce: „Přinese ti štěstí.“ Mládenec vyskočil a cítil se najednou úplně svěží a při síle, tak stařeně poděkoval za dárek a vydal se na cestu bez toho, že by se rozloučil s její úchvatnou dcerkou. Už měl hodný kus cesty za sebou, ale stále slyšel z dálky veselý husí křik.

 ři dny bloudil hraběcí syn v divočině, než konečně našel cestu ven. Přišel do velkého města, a protože tam byl cizí, popadli ho a předvedli na královský zámek, kde seděli na trůnu král a královna. Mladý hrabě padl na kolena, vytáhl z kapsy krabičku se smaragdem a položil ji královně k nohám. Ta ho vyzvala, aby povstal a krabičku ji podal. Sotva ji však otevřela a podívala se dovnitř, sesunula se jako mrtvá k zemi. Na hraběte se rázem sesypaly královské stráže a chtěly ho odvést do vězení, tu královna otevřela oči a vykřikla, aby ho pustili a odešli všichni pryč, že s ním chce mluvit o samotě. Když osaměli, počala královna hořce plakat a pravila: „Na co je mi sláva a bohatství, kterým jsem obklopena, když se každého rána probouzím do trápení a bolesti? Měla jsem tři dcery, ta nejmladší byla nejkrásnější, takový zázrak bys na celém světě pohledal. Byla bílá jako sníh, růžová jako jabloňový květ a její vlasy zářily jako sluneční paprsky. Když plakala, nepadaly ji z očí slzy, nýbrž čisté perly a drahokamy.

 dyž měla patnáct let, tu si ji nechal král spolu s jejími sestrami zavolat před trůn. Měl byste vidět, jak se lidé tvářili, když předstoupila ta nejmladší, jako by vyšlo slunce. A král pravil: „Mé dcery, nevím, kdy přijde moje poslední hodina, a tak chci už dnes určit, která z vás se stane královnou. Všechny mne máte rády, ale ta, která mne má ráda nejvíce, té bude náležet trůn.“ Každá ho ujistila, že ho miluje. „Netrapte mne,“ odvětil jim král: „a vyjevte mi, jako co mne milujete. Tu ta nejstarší pravila: „Miluji tě, otče, jako nejsladší cukr.“ Ta druhá pravila: „Já tě miluji jako své nejmilejší šaty.“ Ale ta třetí mlčela. Tu se jí otec ptal: „A ty, moje nejmladší? Moje dítě nejmilejší, jak ty mne miluješ?“ „Já nevím.“ odpověděla, „nic podobného tomu, jak tě miluji, mě nenapadá.“ Ale otec na ni naléhal, že něco přece jen pojmenovat musí, až konečně pravila: „I to nejlepší jídlo mi nechutná bez soli, miluji tě tedy jako sůl, otče.“ Ale když to král uslyšel, velmi se rozhněval. „Když mne miluješ jako sůl, já ti tedy tvou lásku zaplatím solí!!!“ Král rozdělil říši mezi ty dvě starší, ale té nejmladší nechal naplnit pytel solí a pověsit jí ho na záda. Dva pacholci ji pak museli zavést do hlubokého lesa. My jsme za ni všichni prosili a žadonili o milost,“ pokračovala královna: „ale královým hněvem nemohlo nic pohnout. Plakala, když nás opouštěla, celá cesta byla poseta perlami, které ji padaly z očí. Krále za nějaký čas hněv přešel, nechal to ubohé dítě hledat po celém lese, ale nenašli po ní ani stopy. I když jsem si myslila, že ji patrně roztrhala divoká zvěř, přece jsem nepropadla smrtelnému zármutku, neboť jsem se ve skrytu duše utěšovala nadějí, že je ještě naživu, že se ukryla v nějaké jeskyni nebo našla přístřeší u dobrých lidí. Ale vězte, že když jsem otevřela vaši smaragdovou krabičku, tak jsem uvnitř uviděla perlu, úplně stejnou jako ty, která vyplakala má dcera. Umíte si jistě představit, jak se v tom okamžiku zachvělo moje srdce. Můžete mi říci, jak jste k té perle přišel?“ Hrabě jí vyprávěl, že ji dostal od nějaké stařeny v lese, a že to dozajista byla čarodějnice, která ho vystavila ukrutánské zkoušce, ale princeznu neviděl ani o ní neslyšel. Král i královna se rozhodli, že tu stařenu vyhledají; doufali, že kde byla perla, tam musejí mít také nějaké zprávy o jejich dceři.

 tařena v tom čase seděla v chalupě u kolovrátku a předla. Brzy se úplně setmělo, a polínko, která hořelo v krbu, vydávalo jen sporé světlo. Najednou se venku rozlehl křik, to přišly z pastvy husy a nechaly se slyšet hlasitým kejháním a štěbetáním. Pak vešla děvečka. Ale stařena jí neřekla ani slovo, jen kývla hlavou. Děvečka si sedla ke kolovrátku a měla se k práci čile jako nějaká mladice. Tak tam seděly dvě ženy, jedna stará prastará, druhá nestará nemladá a pilně předly a ani spolu nepromluvily. Tu cosi zašramotilo za oknem a dovnitř zíraly dvě ohnivé oči. Byla to jedna stará sova, která třikráte zahoukala. Stařena na okamžik zvedla oči a pravila: „Je čas děvenko, v tuto hodinu vycházíš ven. Jdi a konej, co musíš!“

 ěvečka vstala a vyšla ven. Kampak šla? Přes louky stále dál a dál do údolí. Nakonec přišla k jednomu prameni, u kterého stály tři staleté duby. Kulatý měsíc se vyhoupl nad horu a byl tak jasný, že by při tom světle mohl člověk hledat na zemi špendlík. Žena si pojednou stáhla kůži, kterou měla na obličeji, sehnula se k prameni a začala se omývat. Když byla hotova, ponořila do vody taky tu kůži a pak ji položila na louku, aby se na měsíčním světle vybělila a usušila. Ale jak se ta děvečka změnila! To člověk ještě neviděl! Šedivý cop odpadnul a vyvalila se záplava zlatých vlasů, která ji zakryla celé tělo jako zlatý plášť. Jakoby vyšlo slunce. A její oči se rázem leskly a třpytily jako hvězdy na nebi, tváře byly v jemném ruměnci podobny jabloňovým květům. Ale ta překrásná dívka byla smutná. Posadila se a hořce plakala. Jedna slza za druhou se jí drala z očí a koulela na zem. Tak seděla a byla by tam seděla ještě dlouho, kdyby najednou ve větvích opodál stojícího stromu něco nezašustilo a nezašramotilo. Vyskočila jako postřelený jelínek. Měsíc zrovna zakryl černý mrak a v tom okamžiku si natáhla dívenka ošklivou kůži a všechna ta záře zmizela, jako by ji sfouknul vítr. Třásla se jako osikové listí, když běžela zpátky domů. Stařena stála přede dveřmi a dcera ji chtěla vypovědět vše, co se jí přihodilo, ale stařena se přátelsky usmála a řekla: „Všechno vím.“

 avedla ji do světnice a přiložila další polínko do krbu. Ale už si nesedly ke kolovrátku, stařenka popadla koště a dala se do zametání a smýčení. „Musí to tu být čisté a uklizené.“ řekla děvečce. „Ale, matičko,“ zeptala se: „pročpak v této pozdní hodině uklízíte?“ „Jestlipak víš, co je za hodinu?“ odvětila jí stařena. „Ještě není půlnoc,“ odpověděla dívka. „krátce před jedenáctou.“ „Copak si nevzpomínáš?“ pokračovala stařena: „Je to právě tři roky, co jsi ke mně přišla. Tvůj čas vypršel, musíme se rozloučit.“ Děvečka se polekala a zeptala se: „Ach, milovaná matičko, chcete mne vyhnat? Co si počnu? Nemám žádné přátele, žádný domov, kam se poději? Vždy jsem udělala, co jste si přála a byla jste spokojená, neposílejte mě pryč!“ Ale stařena jí o tom, co s ní bude dál, neřekla ani slůvko. „Já tu končím,“ řekla jí: „než ale odejdu, musí být dům a světnice čisté, proto mne nezdržuj od práce. Kvůli sobě buď bez obav, přístřeší najdeš a s odměnou, kterou jsem pro tebe připravila, budeš také spokojena.“ „Ale řekněte mi, co se děje?“zeptala se dívka opět. „Ještě jednou ti říkám, neruš mě v práci. Už ani slovo! Jdi do své komůrky, sundej si z obličeje tu kůži, obleč si hedvábné šaty, jaké jsi měla, když jsi ke mně přišla, a pak čekej, než tě zavolám.“

 le nyní se musíme ve vyprávění vrátit ke králi a královně. Vydali se spolu s hrabětem do lesa, aby tam hledali stařenu. Ale v lese se rozdělili a hraběcí syn šel dál sám. Až druhého dne se mu poštěstilo najít tu správnou cestu a kráčel po ní až do setmění. Došel k nějakému stromu, kde chtěl přenocovat, neboť se obával, že v temnotě zabloudí. Když vyšel měsíc, tu uviděl přicházející postavu. Neměla sice v ruce žádný prut, ale poznal, že je to ta ošklivá husopaska, kterou viděl u stařenky v chalupě. „Oho!“ zavýsknul si: „ Tady jde jedna! To ta druhá nebude daleko!“ Bylo vám to překvapení, když přišla děvečka k prameni, svlékla kůži a myla se, když ji pak zahalily zlaté vlasy, byla tak krásná, že podobnou svět ještě neviděl. Se zatajeným dechem vykukoval skrze listí, aby na tu krásu co nejlépe viděl. Ale protože se natahoval moc daleko, tu pod ním nečekaně zapraskala větev, dívka si v mžiku natáhla kůži a pelášila pryč; v té chvíli také zčernal měsíc a bylo po všem. Sotva zmizela, slezl ze stromu a pospíchal za ní. Nešel dlouho, když uviděl ve tmě dvě postavy, jak pospíchají přes louku. Byl to ztracený král a královna, kteří zahlédli v dálce světýlko a spěchali k němu.

 ladý hrabě jim vyprávěl, co viděl podivuhodného u pramene a oni ani na chvíli nezapochybovali o tom, že to byla jejich ztracená dcera. Radostně spěchali za světýlkem a brzy přišli k lesní chalupě. Všude kolem ležely husy, hlavy měly schovány pod křídly a spaly, žádná se ani nepohnula. Podívali se dovnitř oknem a viděli stařenu, jak mlčky sedí u kolovrátku a přede, pokyvuje hlavou a ničeho si nevšímá. Světnice byla čistě uklizená a vycíděná, jako by to bylo obydlí mlžných mužíčků, kteří na botách nenosí žádný prach. Ale svoji dceru neviděli. Nějakou chvíli tam jen tak stáli a koukali, ale nakonec dostali odvahu a zaklepali na okno. Stařena jako by to čekala, vstala a zavolala na ně přátelsky: „Jen pojďte dál, já o vás vím.“ A když vešli do světnice, stařena pravila: „Tu dlouho cestu jste si mohli ušetřit, kdybyste svoje dítě, které je tak dobré a láskyplné, před třemi lety nevyhnali. Tady u mne pásla po ty tři roky husy; nic zlého se tu nenaučila, vedla jsem ji k dobrotě a čistotě srdce. A vy jste byli strachem o její život dostatečně vytrestáni.“ Pak šla do komůrky a zavolala: „Pojď ven, moje dcerunko.“ Tu se dveře otevřely a ven vyšla královská dcerka v hedvábných šatech, se zlatými vlasy a zářícíma očima; a bylo vám to, jakoby sestoupil anděl z nebe. Šla k otci a matce, padla jim kolem krku a políbila je; nemohli si pomoci, museli plakat radostí. Hrabě stál vedle, a když ho spatřila, zrůžověla jí tvář, sama nevěděla proč. Král řekl: „Milované dítě, svoji říši jsem již rozdal, copak dám tobě?“ „Ona nic nepotřebuje.“ řekla stařena: „Já jí dám slzy, které kvůli vám vyplakala. Jsou to čisté perly, krásnější než jaké kdy člověk nalezl na mořském dně, a mají daleko větší cenu než celá říše. A jako odměnu za svou práci dostane moji chaloupku.“ Když to stařena řekla, zmizela a bylo to navěky. Tu to trochu zapraskalo ve stěnách, a když se rozhlédli, místo chaloupky tu stál překrásný zámek, byla prostřena královská tabule a sem a tam běhali sloužící.

 enhle příběh má prý ještě pokračování, ale mé babičce, která mi ho vyprávěla, nesloužila už paměť, a tak ten konec zapomněla.

 á si myslím, že krásná královská dcera si vzala za manžela toho hraběte a pak spolu přebývali v tom zámku a žili ve štěstí a požehnání tak dlouho, jak si to Bůh přál. Zda si ty sněhobílé husy, které se pásly u chaloupky, stařena vzala s sebou či jim dala lidskou podobu a zůstaly tak jako sloužící u mladé královny, to nevím zcela jistě, ale domnívám se, že ano. Babička mi povídala, že tenkrát musela být dívka, která pásávala bílé husy, čisté a nezkažené mysli. Také je možné, že ta stařena nebyla, jak se lidé domnívali, vůbec žádná čarodějnice nýbrž sudička, která napravuje vše zlé. Možná to právě byla ona, kdo dal při křtu princezně dar plakat perly místo slz. Za našich časů se takové věci už neudávají, neboť největšími boháči by se stali ti nejubožejší chudáci, kteří mívají k pláči ty nejlepší důvody.

Autor: bratři Grimmové

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight