Husopaska 3

zobrazeno 30×

Vložil(a): jitkamety, 21. 4. 2016 14.18

Daleko, daleko kdesi za hlubokými lesy bylo jedno království a tam vládla ovdovělá královna, která měla krásnou dceru. Král jim už před lety zemřel, ale předtím ještě slíbil jednomu cizímu králi, že jeho synovi dá svou dcerku za ženu, až princeznička doroste v princeznu.
Teď už se blížil čas, kdy měla být svatba, a královna musela princeznu vypravit na cestu do té vzdálené cizí země. Šatstvo pro ni bylo už dávno uchystané, matka jen ještě naskládala do truhlice zlato a stříbro, drahocenné šperky a náčiní, stříbrné koflíky, zlaté poháry, prostě všechno, co královské nevěsty dostávají do výbavy. Princeznu měla provázet komorná, aby jí po cestě posloužila a šťastně ji dovezla k ženichovi. Královna jim sama vybrala i koně, pro komornou ryzáka, pro princeznu grošáka jménem Falada. A ten Falada byl neobyčejný kůň, uměl mluvit.
V den odjezdu se matka a dcera s pláčem rozloučily, ale královna ještě odběhla do ložnice, nožíkem se řízla do tří prstů, aby krvácely, vzala kousek bílého plátýnka a zachytila do něho tři krůpěje krve. Ty potom přinesla dceři a řekla:

„Schovej šije, dcerko milá,
v nich jako bych s Tebou byla.
Pokud krev ta ku pomoci,
zloba k Tobě nemá moci.“

Princezna pro lítost nemohla promluvit, jen matce políbila ruku, plátýnko si schovala za živůtek, vsedla na Faladu a vydala se s komornou na cestu k ženichovi.
Jely polem, jely lesem, jely pustou plání, a jak slunko pálilo, dostala princezna žízeň. Když přijely k potoku, řekla komorné, která s sebou vezla její zlatý pohár:
„Seskoč, k vodě pospíchej, Z číše mé mi napít dej.“
Ale komorná jí vody nabrat nechtěla a řekla:
„Když má žízeň vzácná panna, ať si k vodě dojde sama. Pijte z dlaně, stačí Vám, já Vám sloužit nehodlám.“
Princezna měla takovou žízeň, že opravdu sesedla s koně, nahnula se nad potok a pila z dlaní, když neměla zlatý pohár.
„Můj ty smutku,“ povzdechla si, a tři kapky krve jí odpověděly:
„Upokoj se, dcerko milá, jak by matka s Tebou byla. Dokud jsme Ti ku pomoci, zloba k Tobě nemá moci.“
Princezna se upokojila, neříkala už nic a znovu vsedla na koně. Tak ujely zase několik mil. Ale bylo horko, slunce jen sálalo a princezna brzy dostala zase žízeň. Dojely zrovna k jedné lesní bystřině, a tak znovu zavolala na komornou:
„Seskoč, k vodě pospíchej, Z číše mé mi napít dej.“
Na její zlé a hrubé odbytí už ani nevzpomněla. Jenže komorná teď odpověděla ještě víc zvysoka a zpupně:
„Napít se jde každý sám, já Vám sloužit nehodlám.“
Princezna už nemohla žízní vydržet, seskočila s koně, přiklekla k běhuté vodě, ale žalostí se ani napít nedokázala, jen si vzdychla:
„Můj ty smutku a zármutku!“ a kapky krve zase odpověděly:
„Upokoj se, dcerko milá, jak by matka s Tebou byla.
Dokud jsme Ti ku pomoci, zloba k Tobě nemá moci.“
Princezna se upokojila, shýbla se a pila. A jak se při tom nakláněla hluboko dolů, vypadl jí ten kousek plátýnka ze živůtku a voda ho vzala. Zmizel tak rychle, že si toho ani nevšimla. Komorná to však dobře viděla a zaradovala se: bez ochrany těch tří krůpějí je princezna najednou slabá a bezbranná a ona s ní může naložit, jak si usmyslela. Když potom nevěsta chtěla znovu vsednout na svého koně, co se jmenoval Falada, komorná se na ni rozkřikla:
„Na Faladu patřím já, a na mého koně patříš Ty.“ A princezně nezbývalo než se podrobit. Komorná jí hned ještě poručila svléknout královské šaty, ustrojila se do nich sama a jí dala svoje. Nakonec musela princezna odpřisáhnout, že na královském dvoře živé duši nepoví, co se tu stalo a která z nich dvou je pravá nevěsta. Komorná jí pohrozila, jestli tu přísahu odepře, že ji na místě probodne. Falada nemohl pomoci, ale všechno to dobře pozoroval.
Komorná teď vsedla na Faladu, pravá nevěsta na obyčejného ryzáka a tak ujížděly dál a dál, až konečně dojely do královského zámku, kde už je netrpělivě očekávali. Princ hned vyběhl na nádvoří o pomohl komorné s koně dolů, myslel, že je to jeho zaslíbená nevěsta. Zatím už přispěchali dvořané a s velikou radostí a slávou ji vedli po schodech nahoru. O pravou princeznu se nikdo nestaral, ta zůstala samotinká dole na dvoře. Když starý král vyhlédl z okna a uviděl ji, podivil se, jaká to tam stojí útlá a spanilá panna. Šel rovnou do královské síně a zeptal se nevěsty, kdo je ta panna, co s ní přijela, a proč stojí na dvoře.
„Ta osoba ke mně nepatří,“ odpověděla nepravá nevěsta, „potkala jsem ji a vzala s sebou, aby mi cesta lip uběhla. Dejte jí něco na práci, když se sama k ničemu nemá, ať darmo nezahálí.“
Ale starý král o žádné práci pro ni nevěděl, až nakonec řekl:
„Mám tady malého chlapce, pase mi husy, tak ať mu pomáhá vyhánět.“ Tomuhle husáčkovi musela teď pravá nevěsta pomáhat a pást s ním husy.
Jenže nepravá nevěsta měla strach, aby mluvící kůň nepověděl, jak zacházela s princeznou, a brzy požádala mladého krále:
„Prosím Vás, můj znejmilejší, udělejte mi něco k vůli.“
„Milerád,“ odpověděl, „vždyť je to Vaše první přání.“
„Dejte zavolat pohodného, ať setne hlavu tomu koni, na kterém jsem přijela. Zlobil mě po cestě.“
Mladého krále to zarazilo, krásný kůň se mu líbil, ale první prosbu jí nechtěl odepřít, a tak bylo rozhodnuto, že věrný Falada musí ze světa. Doslechla se to i pravá princezna, vzala si pohodného stranou a slíbila mu, že mu dobře zaplatí, jestli jí prokáže malou službu. Ve městě byla jedna velká tmavá brána, tou musela ráno i večer s husami projít. Pod klenutí té tmavé brány měl pohodný přibít hlavu jejího věrného Falady, aby ho mohla přece aspoň vídat. Slíbil jí, že to udělá, a uťatou hlavu potom opravdu přibil pod klenbu v tmavé bráně.
Časně ráno, když s husáčkem vyháněli husy bránou ven a procházeli pod tou koňskou hlavou, princezna se na ni podívala a řekla:
„Ó Falado, věrný koni!“
a hlava jí odpověděla:

„Má princezna husy honí!
Vidět Tě tak Tvoje máti,
do hrobu ji hoře sklátí.“

Potom už princezna mlčky kráčela s pasáčkem za husami na pastvu. Když došli na louku, usedla tam, sesmekla šáteček, rozpustila si vlasy a ty jí na slunci zářily jako ryzí zlato. Husáček se na ně nemohl vynadívat, líbilo se mu, jak se lesknou, a nemyslel už na nic jiného než jak jí pár těch zlatých vlasů vyškubnout. Ale jen natáhl ruku, husopaska zavolala:
 
„Zafoukej, větříčku hravý,
odnes mu klobouček s hlavy,
ať si ho po poli honí,
dokud neskončí má práce:
zaplést copy, svinout hladce.“

A hned se zvedl tak silný vítr, že husáčkovi odfoukl klobouček, kutálel ho po lukách až daleko do polí a on ho musel honit. Když se vrátil, byla jeho pomocnice dávno učesaná, copy měla hladce zapletené a ovinuté okolo hlavy, ani vlásek jí nikde neodstával, a on jí nemohl žádný vytrhnout. Husáčck se proto hněval a nemluvil s ní. Tak spolu pásli husy až do večera a při západu slunce hnali domů.
Ráno, jak vyháněli, princezna pod tou tmavou bránou zase řekla:
„Ó Falado, věrný koni!“
a Faláda odpověděl:

„Má princezna husy honí!
Vidět Tě tak Tvoje máti,
do hrobu ji hoře sklátí.“

Jen došli na louku, zase usedla a začala si rozčesávat vlasy, a husáček hned běžel, že jí do nich hrábne, ale ona rychle řekla:

„Zafoukej, větříčku hravý,
odnes mu klobouček s hlavy,
ať si ho po poli honí,
dokud neskončí má práce:
zaplést copy, svinout hladce.“

A vítr hned zafoukal a klobouček mu s hlavy odfoukl daleko do polí, takže husáček musel za ním. A když se vrátil, ona už dávno měla copy zapletené a svinuté pod šátkem a on zase nemohl dostat ani vlásek.
Ale když večer přihnali domů, zašel husáček k starému králi a povídá:
„Já už s tou novou husy pást nebudu.“
„A pročpak?“ zeptal se král.
„Ale, ona mě celý den zlobí.“
Starý král mu poručil, aby pověděl, jakou s ní má svízel. A husáček spustil:
„Ráno, když hejno vyháníme tou tmavou bránou, je tam na klenutí přibitá koňská hlava a k té ona mluví:
ó Falado, věrný koni!
a hlava odpoví:

„Má princezna husy honí!
Vidět Tě tak Tvoje máti,
do hrobu ji hoře sklátí.“

A tak vyprávěl pasáček dál, co potom dělá na louce a jak on tam musí ve větru honit svůj klobouk.
Starý král mu poručil, aby nazítří hnal zase husy na pastvu. Ale sám se časně ráno vydal k té tmavé bráně, usedl za výstupek a tam vyslechl, jak husopaska hovoří s hlavou svého Falady. Potom i on vyšel z města ven a schoval se na louce do křoví, aby uviděl na vlastní oči, co se bude dít. Husopaska s husáčkem přihnali své hejno, ona po chvíli usedla a rozpletla si zlaté vlasy a ty zářily, až králi oči přecházely. Hned také zas řekla:

„Zafoukej, větříčku hravý,
odnes mu klobouček s hlavy,
ať si ho po poli honí,
dokud neskončí má práce:
zaplést copy, svinout hladce.“

V tu chvíli zadul vítr, vzal husáčkovi klobouk a letěl s ním pryč, a hoch se za ním musel rozběhnout. Starý král se ještě podíval, jak si pasačka rozčesává a zaplétá vlasy, a potom se zas nepozorovaně vytratil.
Ale když večer husopaska přišla domů, zavolal si ji a zeptal se, co to všecko znamená.
Ona však pravila:
„To já Vám nesmím povědět, a nikomu za celý svět, pod přísahou ten slib jsem dala, abych si život zachovala.“
Král na ni naléhal, chtěl se to mermomocí dovědět, ale nemohl z ní dostat ani slovo. Nakonec řekl:
„Když na ně nic povědět nemůžeš, své hoře tu těm kamnům svěř, Tvou přísahu to neporuší, Železo přece nemá duši!“
Otevřel dvířka velikých železných kamen a vyšel z komnaty. Princezna přiklekla ke kamnům, začala plakat a naříkat, a aby sejí ulevilo, všechno do těch dvířek vypověděla:

„Kletím tu všemi opuštěná,
a přece královská jsem dcera.
Komorná, co mě vezla z domu,
násilím přiměla mě k tomu,
abych své roucho odložila
a ona nevěstou tak byla.
Ona teď princi bude ženou,
já husopaskou poníženou.
Vidět mě tak moje máti,
do hrobu ji hoře sklátí

Jenže starý král se postavil zvenčí ke komínku a všechno to vyslechl. Potom jí dal přinést královské šaty, a když je oblékla, jako když kouzelným proutkem švihne, stála tu překrásná zlatovlasá princezna. Starý král zavolal svého syna a řekl:
„Tady je Tvá pravá nevěsta,“ a pověděl mu, že dodneška měli na zámku podvodnici, která bývala u princezny komornou. Mladý král byl z duše rád, když viděl, jakou má spanilou a ctnostnou nevěstu.
Potom sezvali hosty a vystrojili velkou hostinu. Ženich seděl v čele tabule, vedle něho z jedné strany princezna, z druhé strany její komorná. Jenže tahle nepravá nevěsta byla samou pýchou už tak zaslepená, že svou paní ve skvostných šatech a špercích ani nepoznala. Najedli se, napili se, a když potom vesele rozmlouvali, ohlásil starý král, že jim dá hádanku, a vyprávěl celý princeznin příběh, ale jako by se týkal nedospělého mládence, ne panny. Nakonec se obrátil k nepravé nevěstě s otázkou:
„Co zaslouží služebná osoba, která by své pány takhle podvedla?“
„Nezaslouží si nic lepšího, než aby ji zabednili do sudu a pustili po vodě,“ řekla nepravá nevěsta.
„Ta osoba jsi ty,“ odpověděl starý král, „vyřkla jsi ortel sama nad sebou a podle něho se Ti stane.“
A druhého dne byl ortel vykonán.
Mladý král se potom oženil se svou pravou nevěstou a oba spolu kralovali šťastně a spokojeně až do smrti.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight