Hup do mošny

zobrazeno 51×

Vložil(a): jitkamety, 21. 5. 2016 14.55

Žil jeden staříček se stařenkou a ti měli syna. Byl to hodný hoch a poslušný, přívětivý i pracovitý. Celé stáří by se ti dva mohli z něho těšit a radovat. Ale jakápak radost, když není co jíst! Sami měli hlad a synkovi taky nebylo co dát do úst.
Co počít? Přemýšleli, přemýšleli, a nakonec se rozmysleli, že pošlou syna za pasáka.
V sousední vsi potřeboval právě jeden bohatý sedlák robotníka. A tak dovedl staříček syna k tomu sedlákovi. Sedlák vzal chlapce za pasáka a vyměřil mu mzdu: za rok pytel bobů, snopek lnu a tři groše na penězích.
Tak žil chlapec u bohatého sedláka a pásl mu dobytek. Pásl celé jaro, léto i podzim. Když nastala zima, zahnal pasáček dobytek do chléva a povídá:
„A teď půjdu domů, hospodáři.“
„Běž,“ odvětil sedlák. „V zimě pasák jen chleba nadarmo ujídá.“
A dal chlapci, co mu podle úmluvy náleželo.
A tak vykračoval pasáček po silnici, na zádech pytel s boby, v ruce snopek lnu a v kapse tři cinkavé grošíky.
Dobré je to, říkal si. Navaříme bobů a dosyta se najíme, ze lnu mi matička utká plátno a ušije novou košili, a groše, ty se hodí vždycky.
Jen na to pomyslel, když vidí, jak proti němu jde starý žebrák s černou bradou. Oděv měl roztrhaný, sotva mu na ramenou držel.
Žebrák s černým vousem ho pozdravil a povídá:
„Daruj mi, chlapče, nějakou almužničku.“
I co, řekl si pasáček, dám mu len. Košili mám ještě pevnou, nějak to v ní přechodím.
Natřásl lněný snopek a dal jej žebrákovi.
A šel dál. Neušel daleko a potkal žebráka s rezatou bradou. Ten sice neměl tak roztrhané šaty, ale zato byl vyhublý až na kost.
Žebrák s ryšavým vousem se opřel o hůl a poprosil:
„Slituj se nad starcem, synku. Třetí den jsem neměl ani kůrku v ústech.“
Pasáček chvíli přemýšlel, uvažoval a potom dal žebrákovi boby.
To nic, řekl si v duchu, zbyly mi ještě tři groše. S prázdnýma rukama domů nepřijdu.
Ušel kousek a potkal třetího žebráka. Ti první dva byli nuzní až dost, ale tenhle byl ještě ubožejší.
Záda měl sehnutá do oblouku, bílý vous mu visel celý roztřepaný až k zemi a na hlavě neměl ani čepici.
Žebrák s bílou bradou se zastavil a povídá:
„Daruj mi, synku, co můžeš. Slituj se nad mou starobou.“
„Co Ti mám, staříčku, dát?“ odpověděl pasáček. „Měl jsem snopek, ale ten jsem dal žebrákovi s černou bradou. Měl jsem pytel bobů, ale ty si vyprosil žebrák s ryšavou bradou. A tak mi zůstaly jen tři groše. Když Ti je dám, s čím se vrátím k otci a k matce? Vždyť oni jsou také chudí.“
„Ach synku,“ řekl stařík, „máš pravdu, ale nikdo není chudší než já. Sám vidíš, ani starou hlavu si nemám čím přikrýt.“
Slitoval se chlapec nad starcem a tři groše mu dal. Chtěl jít dál, ale stařec pravil:
„Počkej, synku. Dal jsi mi své poslední a já Ti také nezůstanu dlužen. I u mne se něco pro Tebe najde.“
A odevzdal pasáčkovi svou vetchou mošnu, sukovatou hůl a housličky se smyčcem.
„Prázdná je ta mošna,“ pravil, „ale cennější nad pytel zlata. Dokud ji budeš u sebe mít, nikdo se k Tobě nesmí přiblížit. A jestli to udělá, zaklepej na ni holí a zavolej: Hup do mošny! I kdyby před Tebou stál sám král s korunou, i ten tam musí vlézt a nedostane se ven, dokud Ty sám nerozkážeš. Ani ty housle nejsou obyčejné; roztancují kdekoho.“
Pasáček vzal dárky, poděkoval staříkovi a šel domů.
Otec s matkou měli ze synka radost, když se však dozvěděli, že se vrátil s prázdnýma rukama, zabědovali. Co se ale dalo dělat? Slzami si z bídy nepomůžeš.
Zimu a jaro jakžtakž protloukli a v létě vzal chlapec mošnu, hůl i housličky a šel, kam ho oči vedly.
„Půjdu se potoulat po světě,“ řekl rodičům na rozloučenou, „možná že tentokrát něco přinesu a potěším Vás.“
A šel a šel, až došel na veliké pole. Rostlo tam vysoké, husté žito, klásek na klásku. Sekáči chodili v řadách a sekali úrodu.
Pasáček si sedl stranou a díval se. Sekáči máchali kosami, ani záda nenarovnali, slovem na sebe nepromluvili, neusmáli se, ani písničku si nezanotovali.
Co je to s nimi? Jako kdyby k těm kosám přirostli, řekl si pasáček. Zahraju já jim něco na housličky! Ať se poveselí, ať si trochu oddychnou.
Vytáhl housličky a začal hrát.
V tu chvíli odhodili sekáči kosy na zem a dali se do tancování.
Hned ale, jako kdyby ze země vyrostl, vyskočil odněkud šafář s tlustou holí.
Začal se rozkřikovat a řvát na celé kolo:
„Vy lenoši, Vy darmošlapové! Aby Vám nohy zchromly! Panské žito se sype, a oni si tady tancují jako na svatbě. Tak pěkně zčerstva do práce!“
A začal pobízet robotníky holí. Solil je po zádech jen což.
I po chlapci s housličkami se ohnal. Ale ten nebyl hloupý, nastavil mu mošnu, udeřil na ni svou hůlkou a zvolal:
„Hup do mošny!“ •
Jen to dořekl, a šafář už se tloukl v mošně. Bučel, jako když vezou dobytek na trh:
„Ojojój, pusť mě, chlapče milý!“
„A budeš ještě spouštět bandurskou?“ zeptal se pasáček.
„Už víckrát nebudu!“ chroptěl šafář v mošně. „Raděj si jazyk ukousnu.“
„A budeš se ještě na lidi kasat?“
„Ale kdež! Ani prstem se už nikoho nedotknu!“
„Tak proto!“ řekl pasáček a zatřepal mošnou.
Šafář z ní vypadl, sotva dech popadal.
A hoch vzal zase housličky do ruky.
No, tentokrát se sekáči samou radostí málem utancovali!
Pak si pasáček hodil mošnu na záda, strčil housličky pod paždí a šel dál svou cestou.
Šel a šel, až přišel do jedné vesnice. Když zahýbal kolem kostela, viděl, jak z protějšího domu vyběhlo děvče. Běželo a plakalo usedavě.
„Pročpak pláčeš, děvenko?“ zeptal se pasáček.
„Jak nemám plakat,“ odpověděla dívka. „Deset let jsem sloužila u faráře, ani měďáček jsem od něho nespatřila. Dnes jsem ho poprosila, aby se se mnou vyrovnal, ale on nechce ani slyšet. Vyhnal mě ven, jako kdybych k němu byla přišla pro almužnu. A zítra mám svatbu. Ženich má asi tolik peněz co žába vlasů a já nemám ani groš. Ani přistrojit se nemohu, ani hosty nemám čím uctít.“
Pasáčkovi začalo být dívky líto.
„půjdeme spolu k faráři,“ řekl jí. „Možná že si to rozmyslí a že Ti zaplatí.“
Vzal děvče za ruku a šel s ním na faru.
Když farář spatřil dívku, povídá:
„Dcero milá, proč ses vrátila? Vždyť jsem už řekl, že Bůh Ti na onom světě vše vynahradí.“
Tu vykročil pasáček kupředu, pozdravil faráře a pravil:
„Oj, to není od Vás pěkné, pane faráři! Pánaboha nechte Pánembohem, ale dívka Vám sloužila na tomto světě, tak se s ní vyrovnejte tady na zemi!“
Farář se rozzlobil a popadl sukovici:
„A co Ty jsi zač, že mne, faráře, poučuješ?“
Pasáček vzal svou hůlku, udeřil do mošny a zvolal:
„Důstojný pane, račte dovnitř!“
Jak řekl, tak se stalo. V tom okamžení se farář převaloval v mošně.
„Pusť mě, synu můj!“ žadonil. „Děvčeti zaplatím, ani groše mu neupřu!“
„Dobrá,“ odpověděl pasáček, „ale přidejte jí k tomu ještě, pane faráři, koně s krávou a tisíc zlaťáků.“
„Och, och,“ sténal farář. „Pusť mě! Ničeho nebudu litovat.“
A tak pasáček kněze pustil.
Hned druhý den se slavila svatba.
Takovou veselou svatbu nikdo nepamatoval. Ženich s nevěstou, hosté, ba i stoly se židlemi tancovali při chlapcových housličkách!
Pasáček hrál až do bílého rána, potom si hodil mošnu na záda, housličky strčil pod paždí, ťukl hůlkou o zem a šel dál svou cestou.
Šel a šel, až přišel na bohaté panství. Starý knížepán, majitel toho panství, zrovna obědval. Pasáček se přiblížil k oknu panského domu a vidí, že pán sedí za stolem sám. A na stole krmí a nápojů, až se srdce směje!
Hoch chvilku pozoroval, jak pánovi bere, a dostal taky chuť. Zaklepal na okno, pozdravil a povídá tak a tak, že jde zdaleka, že dočista vyhladověl, zda by knížepán nenařídil, aby pocestnému dali v kuchyni něčeho zakousnout.
Pán dokonce vzteky upustil vidličku, vyskočil od stolu a křikl:
„Ty ničemo jeden, ty vandráku! Podívejme, na cizí by chtěl sahat! Já Tě nakrmím, že Ti z toho veselo nebude!“
Na to pasáček pánovi neodpověděl; sňal ale ze zad mošnu, klepl do ní holí a tiše řekl:
„Hup do mošny!“
Pána jako by hákem strhl. Proletěl oknem a rovnou do mošny. Pasáček ho ještě nádavkem přetáhl holí:
„Pro mne Vám bylo, pane milý, líto lžičky kaše, a podívejte, jak já Vás slavně uctívám!“
„Nech toho, nech toho!“ křičel pán z mošny. „Já jen tak žertoval. Posaď se za stůl a jez, co hrdlo ráčí.“
„I ne,“ povídá pasáček, „teď už mne, milostivý pane, jedním sladkým kouskem neodbudete. Má mošna není ráda prázdná. Pustím Vás, ale Vy za to nařiďte, ať se až dovrchu naplní vším možným zbožím.“
„Dobrá, dobrá,“ povídá pán, „mošnu Ti naplním.“
A v duchu si říká:
Dobré je to, mnoho-li pak se do ní vejde!
Ale příliš brzy se radoval. Do mošny nevlezlo ani moc, ani málo, ale našlo se v ní místo i pro koně s býkem i pro krávu s telátkem. Pět pytlů žita nasypali do mošny a právě tolik ječmene, a pořád ještě nebyla vrchovatá. Rostla, roztáhla se do všech stran, už nakynula skoro až do samých oblaků. Tehdy pasáček pravil:
„No, teď už by to mohlo stačit.“
Hodil si mošnu na záda jako prachovou peřinu a vykročil z boháčova statku, hvízdaje si na cestu veselou písničku.
Šel a šel, až přišel domů. O, to se otec s matkou zaradovali, když syn vytřepal z mošny pánovo zboží!
Od těch dob začali žít jako lidé a nouze už víc nepoznali.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight