Hrnečku, vař!

Bylo jednou jedno zbožné děvčátko, které žilo s matičkou v chalupě, kde si podávaly dveře bída s nouzí, a tak mu nebylo ani do skákání ani do výskání. Jednou šlo zase do lesa pro nějakou tu jahodu, a tu potkalo stařenku, která dobře věděla o jeho starosti, slyšela o jeho žalosti, a tak mu darovala hrneček s kouzelným přikázáním. Mělo mu prý povědět: „Hrnečku, vař!“ a bude v mžiku plný sladké prosné kaše, až se člověku seběhnou všecky sliny. Bude-li mít dost, stačí když řekne „Hrnečku, dost!“ a bude po vaření. A taky bylo! Děvčátko poděkovalo, popadlo hrníček a pelášilo domů k mamince, aby tam jedly a jedly; a že té kaše bylo, co si jejich hrdla ráčila!

Kterého si dne, děvčátko muselo zrovna někam odběhnout, přišla matičce slina na kaši, a tak pravila: „Hrnečku vař!“ Kaše byla hotová, než by jeden okem mrknul, a matička se cpala až k břicha prasknutí, a když měla dost, přála si, aby hrneček s vařením přestal, ale zapomněla to správné přikázání. A protože hrneček jinému nerozuměl, vařil dál a dál, kaše přetekla přes okraj a za chvíli jí byla plná kuchyně, pak celý dům, až se vydala na ulici a že by si vyšla do světa; no to už bylo už k úzkosti, neboť se valila dál a dál a žádný z lidí si nevěděl rady.

Na poslední chvíli přišla záchrana, děvčátko se vrátilo domů, a když tu spoušť vidělo, zhurta křiklo: „Hrnečku, dost!“ A hrneček poslechnul a přestal vařit. Inu, právě včas! Stejně se tenkrát musel každý, kdo chtěl do města, tou sladkou kaši prokousat.