Hrady, zámky a tvrze a jak to fungovalo ..... (pověsti) Toto není pohádka, ale vysvětlení všeho o kolo hradů a života na nich ...

zobrazeno 16×

Vložil(a): jitkamety, 21. 5. 2016 14.51

Těžko přístupné opevněné hrady dosud stojící na strmých kopcích, zbytky tvrzí ve vsích nebo zámky obklopené rozlehlými parky, vždy přitahovaly a nadále budou přitahovat pozornost všech, kdo mají zájem o minulost naší země. V těchto objektech s charakteristickými stavebními znaky se odehrály mnohé významné události, jež měly vliv na vývoj naší země a našeho státu. Na těchto hradech, zámcích a tvrzích kdysi žili lidé také z masa a kostí, kteří měli své radosti i strasti. O těchto lidech se v pověstech, které jste právě dočetli, vypráví především. Některé události se skutečně staly, jiné, ale v pramenech nejsou potvrzeny. Neznamená to však, že bychom se proto o ně neměli zajímat, neměli o nich číst. Všichni jsme přece četli pohádky a nyní již víme, že v žádné zemi nikdy neušil švec sedmimílové boly, ani nikde nestála perníková chaloupka. Lidé si však vždycky rádi vyprávěli skutečné i smyšlené příhody, v nichž se mohli radovat z vítězství dobra nad zlem, chytrosti a obratnosti nad moc! a násilím. Nakonec se po chuti vysmáli lidské hlouposti, zbabělosti, lakotě a závisti. I skutečné události vyprávěné od člověka k člověku doznaly za několik generací velké množství obměn, asi tak jako při hře na „tichou poštu“. Následující povídání o tom, jak lidé na hradech a zámcích žili, má čtenáři pouze přiblížil pověst o určitém místu, o určitém hradu nebo zámku. Víme-li, jak vzniká bouřka nebo déšť, neznamená to, že nebudeme chtít slyšet vyprávění o potopě, jak šije starověké národy zpracovaly. Či snad ano? To bychom si zasloužili politování.
Vždyť je-li člověk zbaven fantazie a humoru, zaslouží politování jako nejubožejší z ubohých, i kdyby bydlel ve skleněném zámku a měl denně k snídani pečená holoubata.
Kde a jak byly hrady stavěny Hrady prošly dlouhým a složitým stavebním vývojem po několik staletí. Zprvu byly tyto stavby budovány velmi jednoduše z hlíny, písku, dřeva a proutí, takže takový hrad nebo spíše hradiště nemíval dlouhé trvání. Teprve od 9. a 10. století se začalo používat i kamene, zprvu pouze jako jednoho ze stavebních materiálů, později jako materiálu jediného či alespoň převažujícího. Kameny byly spojovány maltou a od 12. století to byl běžný způsob stavby. Jejich hlavním posláním byla obrana; ať již to byla opevněná obytná věž nebo celý soubor stavebních objektů, obehnaných příkopy, náspem a hradbami, měly tyto stavby zabránit rychlému pronikání nepřítele do země a zpomalit jeho postup. V jejich zdech se soustředili obránci hradu a obyvatelstvo z okolí a podnikali výpady na nepřítele. Vedlejším, ne však méně důležitým, bylo pak poslání správní a hospodářské. Do hradu se vcházelo jednou i několika branami, jež byly zbudovány uvnitř hradeb. S okolím — podhradím — byl spojen padacím mostem. Jednotlivá hradní stavení od sebe oddělovala nádvoří, případně i s dalšími branami, hradbami a příkopy. Na místech pro obranu nejdůležitějších tvořily jejich součást opevněné věže, z nichž bylo vidět daleko široko do okolí a odkud obránci hradu — stejně jako s hradeb samých .— stříleli či vrhali těžké a hořlavé předměty na útočníky pod hradbami. Hlavní věž pak byla největší a byla posledním útočištěm obránců.
Takovéto hrady stávaly na místech výhodných pro obranu, ale méně přístupných pro jeho dobyvatele. Nemuselo to být jen na strmém holém kopci nad vsí, která k hradu patřila, ale mohl stát také uvnitř osady, obklopen vodním příkopem, nebo u trhové cesty, kolem níž postupně vznikalo město. Nynější vzhled krajiny se ovšem podstatně liší od oné doby, kdy hrady byly v plném lesku a slávě. Dnes již pod mnoha nánosy a po dalších stavebních úpravách splývají některé hrady se svým okolím; dříve však stávaly na místě značně vyvýšeném. Stavitel hradu musel také počítat se sjízdností či spíše nesjízdností cest a s tehdejšími dopravními prostředky, jakými byli jezdečtí koně nebo tahouni, zapřažení do válečných nebo zásobovacích povozů.
Jak to na hradech vypadalo Hlavní hradní stavení se nazývalo palác. Bydlel v něm majitel nebo správce hradu se svou rodinou, služebnictvem, zbrojnoši a čeledí. Byla to budova přízemní až dvouposchoďová o několika místnostech. Komory a různé místnosti bez oken byly osvětlovány jen loučemi a byly v nich skladovány potraviny (říkalo se jim spížovní komory), některé pak byly zařízeny jako kuchyně a pekárny. Obytné komnaty byly vytápěny krby na dubové dřevo. Výplní oken bývala mázdra, hrubý pergamen, papír a někdy matné sklo. Okna byla malá, a protože zdi paláce byly silné i více než dva metry, slunce proniklo dovnitř jen málokdy. V jedné velké světnici se obyvatelé hradu a hosté shromažďovali k jídlu a poradám. Na větších hradech najdeme síň hodovní, taneční, poradní, zbrojnici a jiné. Vedle sklepů v přízemí byly i sklepy v základech budovy a rovněž tak vězení, do něhož se dostávali neposlušní poddaní nebo služebníci z trestu. A také váleční zajatci, než za ně bylo získáno výkupné. Většinou se takovému vězení říkalo podle pravdy hladomorna.
V počátcích výstavby hradů bylo vnitřní vybavení paláce většinou proste a jednoduché. Hlavním nábytkem byl dubový stůl s trnoží, k němu lavice a několik sedadel rovněž s trnožemi. Místo dnešních skříní, skleníků a prádelníků se užívalo truhel, často malovaných nebo vykládaných vzácným dřevem a zdobených těžkým kováním, jež byly snadno přenosné. V truhlách bylo uschováno šatstvo, peníze, vzácné listiny a šperky. Šaty pro běžné nošení se přehodily v komoře jen přes bidlo. A nádobí bylo také jednoduché — medenice na vodu pro mytí rukou před jídlem, hluboké lžíce na polévky a omáčky, které se nabíraly z velkých, hlubokých mís. Placky se kladly na ploché okříny, z nichž se bralo jídlo přímo rukama.
Pro každý hrad byla nepostradatelná voda. Ta byla čerpána ze studně, a kde studně nebyly, shromažďovali vodu za velikých dešťů v cisternách, to je v nádržích nebo jímkách. Jindy musela být na hrad dovážena. Voda byla používána především k pití, vaření, napájení koní a dobytka. Na mytí a hygienu se tehdy příliš nedbalo, proto na hradech nenajdeme koupelny a jiných hygienických zařízení bylo poskrovnu nebo vůbec žádná.
Vedle paláce, koníren a hospodářských stavení na hradě bývala zpravidla také kaple, kam chodíval farář z blízké osady sloužit mši. Někdy kněz, hradní kaplan, bydlel přímo na hradě a přitom býval domácím učitelem a vychovatelem dětí držitele hradu. Tak jako u kostela ve vsích, také u hradní kaple byli pochováváni zemřelí členové rodu držitele hradu. Místo jejich posledního odpočinku kryje náhrobní kámen s vytesanou klečíc! nebo stojící postavou, později i se jménem zemřelého.
V případě nebezpečí dostala čeleď spolu se zbrojnoši a ostatními mužskými obyvateli hradu místo cepů a kos do rukou kuše, samostříly a praky, aby zahnala obléhatele od hradeb. Když se nepřítel dostal až za hradby, bojovali obránci hradu vším, co bylo po ruce, především meči. Bojovali muž proti muži, aby buď čestně padli, nebo zahnali nepřítele zpět před hradby, i když takových případů bylo velmi málo. Obrana hradu nebývala však jen záležitostí stálých jeho obyvatelů. Když bylo nebezpečí, že celé okolí bude pustošeno nepřítelem, utíkalo se poddané obyvatelstvo se svým nejnutnějším majetkem pod ochranu svého pána na hrad. A zde se podílelo na všech pracích, nutných k zabezpečení obrany.

Královský purkrabí zasahuje ..... (pověsti)

Na počátku přemyslovského českého státu stavěl opevněná sídla pouze panovník. Byly to především hrady, které měly funkci správních středisek. Říkáme jim někdy také krajské hrady.
Z těchto hradů spravoval knížecí nebo královský úředník celý krajský obvod. Dbal na dodržování panovníkovy vůle, na zachování míru v zemi, vykonával soudní pravomoc proti neposlušným a nepokojným obyvatelům svého obvodu, vybíral daně a berně, dohlížel na placení mýtného při brodech nebo mostech přes řeky a plnil i jiné panovníkovy příkazy. Tento kastelán nebo purkrabí, jak se tehdy správcům hradu říkalo, byl vlastně panovníkovým zmocněncem pro celý obvod.
Kromě těchto velkých hradů byly i jiné hrady a hrádky, svou rozlohou menší, jimž říkáme strážní. Stávaly především na hraničních přechodech, aby nepřítel nemohl tak snadno vpadnout do země. Byly také na důležitých místech ve vnitrozemí, ať již v blízkém okolí významnějšího hradu, aby zde zadržely první nápor útočníka či nepřátelské vojsko rozptýlily a oslabily jeho nápor, nebo na místech od hradu vzdálenějších, aby střežily určitou oblast. Někdy to bývala pouze opevněná obytná věž, vystavená poblíž hlavní cesty.

I panovník mívá děti ..... (pověsti)

Čeští Přemyslovci mívali početné rodiny a mezi jejich příslušníky nepanovala vždy svornost a dobrá pohoda. Někteří členové rodu dostali ve věku dospělosti od panovníka jeden či více hradů do své správy a držení. Ne všichni se však s tím spokojili, mnozí chtěli získat z rodového majetku i více. Proto panovník čas od času zřizoval údělná knížectví, například ve východních Čechách i jinde. Údělná knížata v nich měla vládnout jménem pražského knížete, nesměla však bez jeho souhlasu volně nakládat se zeměpanským majetkem.
Kníže Spytihněv, který panoval v letech 1055 — 1061, dal svým třem bratrům údělná knížectví s hrady v Brně, Znojmě a Olomouci. Tím chtěl vyřešit rodinné spory, a pokusil se tak zabezpečit i držení neklidné východní hranice přemyslovského státu.
Ale i potom docházelo mezi údělnými knížaty a panovníkem k neshodám, které mívaly i dalekosáhlé následky. Za jednoho takového sporu ustanovil německý císař Fridrich Barbarossa roku 1182 odbojného znojemského knížete Konráda Otu moravským markrabím. Měl být podřízen přímo německé říši a na českém knížeti byl naprosto nezávislý. Tím byla načas rozbi ta jednota českého státu. Čechy a Morava se měly stát hříčkou v rukou mocných sousedu. O sedm let později se však Konrád Ota stal českým knížetem a opět obnovil jednotu obou zemí. Titulu „moravský markrabí“ užívali čeští panovníci i nadále, někdy se jimi stávali mladší členové panujícího rodu.
nebo lenní systém byl základním znakem feudalismu, který v našich zemích a po celé Evropě trval řadu staletí. Každý musel být někomu poddán, musel být leníkem někoho jiného. Vrchním lenním pánem v zemi byl panovník .1 jemu podléhali všichni obyvatelé. Někteří přímo, a to dvorští úředníci, držitelé velkého pozemkového majetku, stateční a udatní válečníci: li si říkali šlechtici a dělili se na vyšší a nižší, pány a rytíře nebo zemany. Ostatní obyvatelé — sedláci — podléhali panovníkovi nepřímo prostřednictvím svých pánu — šlechticů, kteří nad nimi vykonávali některé panovníkovy pravomoci.

Jak kníže statky a úřady rozdával ..... (pověsti)

Kromě svých příbuzných měl český kníže starosti i se svými dvorskými úředníky a členy družiny, kteří pocházeli z nejstarších a mnohdy i ncjbohatších rodů. Prováděli panovníkovy příkazy a nařízení, proti nimž nebylo odvolání. Na jejích udílení měli však značný vliv ti, kdo získali největší přízeň. Panovníkova pokladna neoplývala nikdy přílišným bohatstvím, tehdy jeho milci využívali vznikajících potíží a za půjčené peníze požadovali některý z dvorských úřadů nebo některý zeměpanský hrad, někdy obojí.
Mezi dvorskými úředníky se časem domohl velké vážnosti purkrabí pražského hradu, který zastupoval panovníka v době jeho nepřítomnosti, na Moravě pak zemský hejtman. Dalšími úředníky byli komorník, stolník, číšník, maršálek, později i hofmistr, sudí a jiní. Některé tyto úřady se staly ve šlechtických rodech i dědičné. Jestliže panovník nemohl v požadovanou dobu zastavený hrad vyplatit z rukou svého věřitele, byla tato zástava prodlužována a hrad s okolním územím se staly po dobu života panovníkova či zástavního držitele jeho majetkem. Tím vším byl majetek panovníkův a země ochuzován, takže musel být pořízen soupis hradů, které nesmějí být nikdy dávány do zástavy. Majetek se uděloval v manství nebo v léno. Manský

Jak církev své důstojenství bránila ..... (pověsti)

Také církev a její duchovenstvo si v našich zemích vytvářely svou vlastní organizaci a chtěly se ujmout vlády nejen nad statky duchovními, ale i světskými. V čele duchovní správy stál biskup jako zástupce papežův na svěřeném území. V 10. století bylo zřízeno biskupství pražské, vil. století pak olomoucké. Pražský biskup byl hlavou církve v Čechách, olomoucký na Moravě. Oba řídili své diecéze prostřednictvím svých úředníků z řad kněží a prostřednictvím arcijáhnů a děkanů nebo vikářů, kteří byli nadřízeni farářům ve vsích a městech. U biskupského kostela působily sbory kněží, zvané kapituly, které měly pečovat o tento kostel a při uprázdnění biskupského stolce spravovaly přímo diecézi. Farní kostely, které bývaly též opevněny jako poslední útočiště věřících, byly základním článkem duchovní správy. O jejich hospodářské zabezpečení a zabezpečení farářů se staral patron, držitel příslušného panství.
Vedle této organizace far působily v Čechách a na Moravě také duchovní řády a řehole. Představení těchto řádů nepodléhali moci biskupově, ale přímo papeži. Do našich zem! přišli jako první benediktini, pro něž zakladatel pražského biskupství zřídil tři kláštery. Z jiných řádů, které u nás působily, vynikli především templáři, johanité, premonstráti, později cisterciáci, minoritě, jezuité, kapucíni a další. Rády sídlily v klášterech jak mužských, tak ženských; jejich členové museli složit slavné sliby — osobní chudoby, poslušnosti, některé i mlčení. Řeholníci a řeholnice nesměli uzavírat manželství a celým svým životem měli sloužit jen Bohu a církvi. Mezi panovníkem a šlechtici na jedné straně a mezi biskupy a kláštery na straně druhé se rozpoutal velký boj o podřízenost církve světské moci. Trval řadu let a skončil nakonec vítězstvím církve.

A co dělali poddaní ..... (pověsti)

Nesmíme však přitom zapomínat na ty, kdo nebyli ani šlechtici, ani nezastávali žádný církevní úřad, bez nichž by se však žádný hrad nepostavil a bez nichž by páni nemohli žít. Když dal panovník svému dvořanu nějakou vesnici, dal mu s ní vedle polí, luk, pastvin a dvorů i sedláky, Kteří v té vesnici žili, pracovali na polích, chovali zde dobytek a museli pro své pány vykonávat i jiné práce. Bez nich by pole ležela ladem, nikdo jiný než oni by krávy nepodojil a mléko nezpracoval na sýr. Podobné to bylo i na statcích církevních.
Tito sedláci byli poddáni majiteli vesnice, byli jeho poddaní a podle pánova příkazu konali určené povinnosti. Měli i svůj majetek, usedlost, která přecházela z otce na syna. U ní byly i polnosti, na nichž se rodilo obilí pro obživu sedlákovy rodiny. A z úrody museli odevzdávat svému pánovi určenou část, do jeho kuchyně odváděli potraviny a drůbež a obdělávali ještě pozemky, patřící pánovi. Ze svého statku mohli být však z vůle pánovy a z jeho rozhodnutí i vyhnáni. Byli tedy odkázáni na jeho milost a nemilost. Z různých důvodů nebo i bezdůvodně mohl být každý vyhnán ze statku, zbaven svého majetku, a musel pak s rodinou pracovat na pánových polnostech jako jeho čeleď; v neposlední řadě se tito lidé toulali po světě a živili se, čím se dalo.

Jak se ze svobodného lidu stávali poddaní ..... (pověsti)

Na vesnicích vedle poddaných žili i svobodní sedláci, kteří nebyli poddáni žádnému pánovi, pouze panovníkovi, bez ohledu na to, komu vesnice patřila. Tito svobodníci měli konal ty práce, které jim přikázal panovník nebo královský purkrabí. Horší to bylo, když hradský purkrabí byl zároveň majitelem té vsi, v níž svobodník žil. Tehdy bylo těžko určit, zda svobodník koná práce potřebné pro panovníka nebo pro purkrabího jako držitele vesnice. Docházelo potom ke sporům mezi svobodnými sedláky a držiteli vsí, v nichž často sedláci svou při, třebas spravedlivou, prohráli. Panovník vždy spíše uvěřil svému dvořanovi než pouhému sedlákovi. Způsoby, jak připravit svobodné sedláky o jejich svobody, byly různé, na straně šlechty byla moc i právo. Písemné doklady o svém svobodném postavení sedláci neměli, sami většinou neuměli psát ani číst, tak se mohli dovolávat jen dosavadních zvyklostí a starých pamětníků. A kde těch nebylo, zvítězilo násilí mocnějšího. Jak se postupně počet svobodných sedláků zmenšoval a počet poddaných rostl, tak se zvětšoval majetek šlechticů a jejich příjmy.

Jak páni k erbům přišli ..... (pověsti)

Šlechtici, biskupové, kapituly a kláštery se od ostatních obyvatel odlišovali také tím, že mohli užívat zvláštní znaky, erby. Tyto znaky povstaly z dob válečných, kdy bojovníci, od hlavy k patě pokrytí brněním, se navzájem odlišovali jen znaky na válečném štítě. Erby se od sebe lišily především barevným provedením, jakož i obrazy, které na nich byly vymalovány. Každý člen šlechtického rodu směl užívat určitého znaku, vlastního pro celý rod. Představení klášterů, biskupové a členové kapitul mohli užívat jak znaku vlastního rodu, pokud byli šlechtici, lak znaku své řehole, kapituly nebo biskupství. Z českých i moravských šlechtických rodů byly nejproslulejší! rody se znakem růže — barvou se od sebe odlišovali Rožmberkové, páni z Hradce, páni z Landštejna, z Ústí a ze Stráže; erb zubří hlavy užívali páni z Pernštejna, hřeben měli ve znaku páni z Boskovic, páni ze Šternberka hvězdu a podobně. Řády a řehole měly ve znaku zpravidla kříže, odlišující se barvou, velikostí a poměrem mezi příčným a podélným břevnem. Svůj znak měly i jednotlivé země českého státu. Čechy i Morava držely zprvu společný znak — orlici, která Moravě zůstala. Čechy měly od počátku 13. století dvouocasého lva.

Jak páni hrady a tvrze budovali ..... (pověsti)

Již jsme si řekli, jak šlechta postupně získávala do svého držení majetek i některé hrady od panovníka. Byla mu přitom zavázána jako svému lennímu pánovi řadou povinností, hlavně účastí na válečném tažení a placením daní. Při změně panovníka musela požádat o ponechání svého léna, ale panovník mohl také přidělit léno i někomu jinému. Řada těchto lén zůstala však nakonec v rukou držitelů dědičně, mohla být i prodávána, dávána v nájem. Šlechtic mohl své statky rozšiřovat přikoupením dalších pozemků i celých vesnic a mohl s nimi volně nakládat. Přitom však zůstaly jeho povinnosti vůči panovníkovi nezměněny. Když však měl šlechtic jistotu, že jeho majetek zůstane i jeho potomkům, chtěl si ho zvelebit a zabezpečit. Začal tedy stavět nové hrady. Na nich se cítil bezpečný jak před nájezdem nepřátelských vojsk, tak před svými domácími nepřáteli i před samotným panovníkem, jehož vůli mohl vzdorovat i se zbraní v ruce.
Ti, kdo měli jen jednu vesnici s několika čeledíny a poddanými, si však nemohli stavět tak mohutné hrady jako velcí páni. Proto si většina nižší šlechty postavila tvrze, to jest větší obytná, zvnějšku opevněná stavení s jednou kamennou věží a dvorem. Tvrze byly obehnány pouze valem a dřevěnými palisádami. Jinak byl způsob života na tvrzi obdobný jako na hradě. V čase nebezpečí se do tvrze utekli i sedláci ze vsi se svým nejnutnějším majetkem, aby zde zachránili život svůj a svých rodin a pomohli pánovi tvrz bránit.

Jak se sýpky a dvorce stavěly ..... (pověsti)

Tvrze a hrady v majetku šlechty se staly vedle svého dosavadního poslání správního, soudního i vojenského i hospodářskými středisky. Proto na hradech přibývá hospodářských stavení, stájí pro dobytek a sýpek na obilí, které bývaly i ve vsích pod hradem. V některých místech byly budovány i opevněné dvorce, kam byla potom shromažďována úroda z panských polí a odkud byly zasílány potřebné potraviny podle příkazu pánova na jeho sídlo.

Jak k nám cizinci přišli ..... (pověsti)

Počátkem 13. století a v jeho průběhu nestačila již dosud osazená půda majetkovým touhám šlechty a panovník proto uděloval šlechtě i půdu dosud neosazenou, jejímž byl svrchovaným vlastníkem a která byla dosud pokryta hlubokými lesy. Ty bylo nutno nejprve vymýtit, přizpůsobit polnímu hospodářství a podmínkám bydlení. Na osazování však nestačilo domácí obyvatelstvo a proto přicházeli do těchto míst i cizinci ze sousedních krajin, především ze Saska, Slezska, severního Německa, Rakouska a Bavorska, jež byly poměrně hustě osídleny a kde byl mezi obyvatelstvem hlad po půdě.

A jak vesnice osazovali ..... (pověsti)

Nové osadníky, kolonisty, přivedl do země lokátor, zakladatel, který sjednal s majitelem půdy všechny podmínky, za nichž mohlo být osazení, kolonizace, provedeno. Nová vesnice byla vyměřena na lány, na kterých se potom usadili jednotliví kolonisté. Lokátor se stal zpravidla rychtářem nově založené osady, čímž získal pravomoc soudit drobné spory mezi osadníky (větší provinění soudil majitel vesnice). Měl právo provozovat i jiné řemeslo a vařit pivo. Jeho statek (rychta) byl největší a dědil se v rodině z otce na syna, mohl být ovšem také prodán. Někteří lokátoři založili i několik vesnic nebo osadili celé krajiny a stali se vlastníky několika rycht a řemeslnických živností, z nichž jim plynuly velké příjmy. Byli to zpravidla šlechtici, rytíři nebo zemané z Německa a Rakouska, i bohatí měšťané. V některých oblastech se rychtářům říkalo fojt nebo šoltys. Založení, nebo jak se říkalo vysazení vsi bylo nákladné. Proto se někdy na jejím založení podíleli i dva lokátoři, kteří se potom dělili o zisk. Noví osadníci se usazovali podle nového práva, které přinášelo řadu výhod jim i majiteli půdy. Podle tohoto práva měli přesně stanovené povinnosti, které byly zapsány do smlouvy a zpečetěny podáním ruky. Zpravidla bylo stanoveno placení peněžních poplatků zvaných úroky, jakož i odvádění naturálií (vejce, sýry, drůbež, obilí a maso) ve dvou ročních termínech, a to zpravidla ke sv. Jiří a Havlu. Měli také za povinnost několik dní v roce pracovat pro pána, konat robotu. Osadníci mohli být zbaveni půdy a statku jen při neplnění povinností nebo pro vzpouru. Jinak se statek dědil z otce na syna. Pánovi přinášelo toto nové právo výhody především v tom, že se nemusel starat o hospodářství, měl stálý peněžní příjem i naturálie, proto se mohl věnovat jen svým osobním a rytířským zálibám.
Kolonisté přinesli s sebou i svůj způsob života, a to se projevovalo často v novém názvu vesnice. Nové názvy dostaly také hrady, ke kterým tyto vsi patřily. Mnoho hradů, postavených nebo přestavěných ve 13. a 14. století, má na konci svého názvu německá slova stein (kámen), berg(hora)a jiné.

O zakládání měst a měšťanech ..... (pověsti)

Spolu s novými vesnicemi byla zakládána i města. Již před příchodem kolonistů se v podhradí u trhových cest vytvořily osady a v nich se usadili řemeslníci, obchodníci a hospodští, kteří měli poskytovat služby kupcům, vezoucím po trhové cestě své zboží. Tyto osady pak dostávaly svůj městský řád, spojený s řadou výsad pro jejich obyvatele. Města však vznikala i na jiných výhodných místech, při brodech přes řeku, při soutocích řek, na křižovatkách trhových cest nebo tam, kde se předvídal výskyt drahých kovů. Na všech těchto místech už zpravidla stávala vesnice, jež byla zapojena do nové městské zástavby nebo zůstala mimo ni a tvořila potom předměstí. Města zakládal panovník, s jeho svolením pak i světští nebo církevní držitelé. Mezi městy zaujímala přední postavení ta, která byla založena na králově majetku. Tato královská města dosáhla práva zasedat na zemském sněmu. Spravoval je královský podkomoří, ustanovený samostatně pro města česká a moravská. Některá královská města byla zapisována k věnu českých královen, a byla proto nazývána královská města věnná. I města bývala dávána do zástavy královým věřitelům. Dosti často se stávalo, že nebyla již vyplacena a klesla pak mezi města poddanská. Ta neměla právo zasedat na sněmech a měla větší povinnosti vůči svému pánovi, šlechtici nebo církevnímu držiteli. Stávalo se i později, že odmítla-li městská rada platit pánovy požadavky, byla tak dlouho držena ve vězení, až na jeho požadavky přistoupila.

Jak se páni s městy vadili ..... (pověsti)

Majitelům hradů a tvrzí vyrostl v královských městech nebezpečný soupeř, s nímž se dostávali do častých sporů o právo vařit pivo v obvodu míle od města, o placení berní z majetku, který měla šlechta ve městech, o právu měst zakupovat se na venkově a nechyběly ani časté srážky mezi měšťany a šlechtici z docela malicherných důvodů. V těchto trvalých sporech docházelo vždy k obětem na životech, jestliže chtěla městská rada uplatnit svá práva včetně hrdelního i vůči šlechtici. Rovněž tak docházelo ke sporům mezi městskou radou a farářem o povinnostech měst přispívat na udržování kostela. Kláštery ve městech vedly s radou časté spory o majetek.
Za napjatých poměrů vnitrostátních se vztahy mezi oběma tábory přiostřovaly již samou povahou věci. Bylo tomu tak například za husitských válek, kdy města a okolní šlechta stála proti sobě v různých táborech.

Proč loupežnictví kvetlo ..... (pověsti)

Po celé 14. a 15. století slyšíme o nepokojích v Čechách i na Moravě. Tyto nepokoje byly způsobeny celou řadou příčin a měly leckdy formu loupeživých vpádů, nájezdů a šarvátek. Není proto divu, že současníkům se jednotlivé protivné strany jevily jako loupežníci a že se i protivníci navzájem obviňovali z loupežnictví. Všechny tyto události vyplynuly ze samé podstaty feudalismu, z rozdělení feudální společnosti na jednotlivé třídy a vrstvy, jež se snažily 0 získání většího majetku ? většího podílu na moci. K tomu přispívaly i události na papežském trůnu, kde se vzájemně dávali do klatby dva papežové, kteří byli podporováni různými skupinami feudálů v Evropě. V českém království k tomu přistoupily i spory mezi jednotlivými členy lucemburského panujícího rodu. Na jedné straně stál král Václav IV. a jeho bratranec, mladší moravský markrabě Prokop, kteří byli podporováni nižší šlechtou a částečně 1 městy, na druhé straně byl Václavův mladší bratr Zikmund a starší moravský markrabě Jošt, kteří se spojili s vysokou šlechtou, jež Vy tvořila panskou jednotu. Ta dokonce krále Václava zajala a nějakou dobu věznila. Mezi nižší šlechtou se na straně Prokopově účastnili velmi aktivně bojů jihomoravští zemané Hynek Jevišovský z Kunštátu, zvaný Suchý Čert, a Ješek Sokol z Lamberka. Ti byli ve spojení s Janem Žižkou, který v té době spolu s ostatními zchudlými zemany v jižních Čechách hubil zboží rožmberské. Byla to odveta za násilné vpády pánů na zboží zemanů, kteří byli vyhnáni ze svých statků a jejichž údělem bylo nyní vojenské řemeslo. Dostali se do sebe i jednotliví církevní hodnostáři. Olomoucký biskup Petr Jelito byl dán do klatby pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, protože podporoval jiného papeže než Jan. Z téhož důvodu byl dán do klatby i moravský markrabě Prokop, který pleni! statky olomouckých kanovníků. Na druhé straně markrabí Jošt poslal svou čeleď, aby zapálila střechu olomouckého biskupského kostela. Stačila i malicherná příčina, aby bylo zpustošeno panství jednoho i obou protivníků. Tyto spory nakonec postihly především poddané, statky jim byly zapalovány, úroda byla pleněna, pole se stala rejdištěm rytířských koní dvou zápasících stran.

Na čest paní kdož se klaní ..... (pověsti)

Na hrady a do života šlechty přitom pronikala kultura jemnější, než tomu bylo dříve. Od hradu k hradu obcházeli potulní rytíři a pěvci, opěvující paní svého srdce, na jejichž počest skládali lyrické básně a písně — nadpis této kapitoly je začátek jedné z nich. Rovněž tak přinášeli na hrady zprávy o událostech z jiných krajin a zemí. Veršem oslavovali rytířské souboje ze současnosti i dávné minulosti, například život Alexandra Makedonského a Karla Velikého. Oblíbena byla hra v šachy, jež se stala symbolem rytířského života a rytířských ctností. Ke spaní sloužilo místo dosavadní lavice měkké lůžko, v oblibě byla kořeněná jídla, užívání horkých koupelí a voňavek nebylo výjimkou. Oděv se stal honosnější. Dámy nosily bohaté šlojíře a vlečky, páni úzké nohavice, třeba každou jiné barvy. V široké oblibě byly rytířské turnaje, jež pořádal panovník i bohatí páni na svých dvorech. Tento rozmařilý život si brali na mušku horliví kazatelé a tepali bez milosti všechny módní výstřelky, v nichž se začali shlížet i bohatí měšťané a měštky.
lo snadné této vojenské síle vzdorovat. Dlouho to králi Jiřímu z Poděbrad (rvalo, než ho Vratislavští uznali za svého krále. Potom se s ním zase znepřátelili a stali se spolu s biskupem jeho mocnými protivníky.

Slezská knížata a vratislavští páni měšťané ..... (pověsti)

Ve 13. a 14. století sedělo na českém trůně několik mocných panovníků, kteří se snažili rozšířit území českého státu. Jejich snahy nebyly vždy. korunovány úspěchem. Rozmach za Přemysla Otakara II. byl násilím zabrzděn, v jeho díle však pokračovali jeho syn Václav II. a panovníci z rodu Lucemburků. Za nich byly korunovány snahy trvalým připojením Chebska, obojí Lužice a Slezska k české koruně, jak byl český stát nazýván. Ne všechny vrstvy obyvatelstva vc vedlejších zemích koruny s tímto řešením souhlasily. Duch odporu proti změnám na českém trůně po vymření Přemyslovců a za husitství se projevil zvláště ve Slezsku, podporován sousedy ze severu. Mezi Slezskem a Moravou přitom kolísala hranice; Opavsko bylo například až do počátku 14. století počítáno k Moravě, potom bylo zemí samostatnou, uznávající svrchovanost českého krále, a v 15. století se začalo počítat ke Slezsku. Podobně kolísala hranice mezi Moravou a Slezskem na Frýdecku. K olomouckému biskupství patřila také část slezských far, podobně jako k pražskému biskupství patřilo Kladsko.
Vázanost jednotlivých slezských knížectví k české koruně byla různého druhu — v některých vládl český král sám, v jiných domácí knížata. Některá knížectví se stala državou potomků českých králů (v knížectví minstrberském panovali potomci Jiřího z Poděbrad). Slezská knížata a šlechta i některá slezská města nebyli vždy poslušnými poddanými českého krále. Město Vratislav bylo nejbohatším slezským městem, a když se vratislavští měšťané se svým biskupem spojili v odporu proti českému králi, nebyli.

Jak Uhři na Moravě a ve Slezsku vládli ..... (pověsti)

Nejmocnějším protivníkem Jiřího Poděbradského byl římský papež, který ho prohlásil za kacíře a vyzval všechny křesťanské panovníky, aby proti Jiřímu vedli válku. Papeže uposlechl pouze uherský král Matyáš Korvín, který s Jiřím válčil několik let. Válka Jiřího a Matyáše se odehrávala z valné části ve východních Cechách a na Moravě. Jen pod papežovými hrozbami byl olomoucký biskup donucen podporovat krále Matyáše. V Olomouci zvolili také Matyáše Korvína za českého krále. Nástupce Jiřího, král Vladislav Jagellonský, uzavřel pak s Matyášem v Brně smír. Podle něho český král Vladislav postoupil Korvínovi do konce jeho života Moravu a Slezsko. Po Matyášově smrti se obě země vrátily pod jednu vládu s Čechami, a tak bylo opět odvráceno nebezpečí roztržení českého království. Naopak Vladislav Jagellonský se stal nakonec uherským králem a česká a uherská koruna zůstala spojena osobou panovníka i za Habsburků.

Jak Turci Moravu ohrožovali ..... (pověsti)

Koncem 15. století začali do střední Evropy pronikat Turci, kteří nejprve napadli Uhry. Jejich postup se nepodařilo natrvalo zastavit. Turci pronikali stále víc a více. Tehdy se všechny země ve střední Evropě začaly sjednocovat proti tomuto velikému nebezpečí. Ale ani sjednocení zemí rakouských, českých a uherských pod Habsburky ve druhé čtvrtině 16. století nepřineslo očekávané výsledky. Další útoky Turků se nepodařilo zastavit po celých sto padesát let. Turci se podvakrát dostali až k Vídni, kterou tvrdě obléhali. Morava byla během těchto let několikrát vážně ohrožena bezprostředním uherským vpádem a tehdy ožívaly staré zkazky o vpádu Mongolů na Moravu roku 1241. Turecké nebezpečí později již na Moravu nedoléhalo, české země však přesto ještě v 18. století musely přispívat značnými peněžními částkami na vojsko, které postupně zatlačovalo Turky na Balkán.

Není zámek jako zámek ..... (pověsti)

V době, o níž jsme povídali, je však již způsob života šlechty docela jiný, než byl ještě ve století 14. a 15. Do válečnictví pronikly nové zbraně, především střelná a dalekonosná bořivá děla. Pro tento způsob válčení se již hrady nehodily. Bylo lepší bránit se za sypanými valy opevněnými zdivem. Hrad přestal tehdy mít svou úlohu obrannou. Pro správu kraje nebyl hrad nutný a s novým způsobem myšlení nešlo sloučit dosavadní bytové podmínky na hradech, jež byly postupně přestavovány na pohodlnější a rozsáhlejší obydlí. Paláce získávaly pravidelný půdorys, prostorné sály a otevřené arkády. Hradní příkopy byly zasypávány a měnily se v terasovité zahrady a sady.
Nová výstavba zámků a přestavba hradů na zámky je charakteristická pro renesanční stavební sloh. Hrady byly u nás zprvu stavěny slohem románským, přímo čišícím hmotností a vyznačujícím se malou členitostí a vznosností. Stavitel vynaložil velké úsilí na vyrovnání tíhy mocných zdí a přemožení prostoru. Okna na románských hradech jsou malá, podobně i dveře. Od 13. století k nám proniká gotika, v níž je stavěna většina dochovaných hradů a tvrzí. Pro stavitele již není problémem zvládnutí stavebního prostoru. Charakteristickým znakem je lomený oblouk, žebrová klenba, opěrný systém a štíhlost tvarů směřujících vzhůru. Proto u gotických hradů nacházíme štíhlé, vysoké oválné nebo hranolové věže, okna se rozšiřují, lomený oblouk je patrný již u bran.
Renesanční sloh, který k nám pronikal počátkem 16. století, se chce vrátit k umění starořímskému, antickému. Renesance je také průvodním jevem humanistického myšlení jako směru, který obrací pozornost na člověka žijícího na zemi a ne již zaměřeného pouze na život náboženský.
Zámky jsou stavěny tak, aby na ně přímo navazovaly sady, parky a obory. Do zámeckého života pronikla hudba, divadlo a bohatý společenský život, který se za příznivého počasí odbýval i pod širým nebem. Pokud byl hrad přestavěn v zámek, ztratily svůj význam i hradby, proto byly bourány a jejich prostor upraven na zahradu nebo ponechány jako historická památka. U zámku byla pouze ohrada, která měla zabránit všetečným zrakům, aby viděly, co se v zámeckém parku děje. Jak u přestavěných hradů, tak u zámků měly velký význam příjezdové cesty pro kočáry.
Hlavní budova zámku bývá zpravidla ve tvaru pravidelného úhelníku, který obklopuje ústřední dvůr s arkádami. Později je jeden trakt prolomen lodžiemi do zahrady. V přízemí budovy jsou kanceláře; bydlí se především v prvním poschodí, obráceném do zahrady. V budově je několik schodišť se samostatnými příchody k jednotlivým bytům, úplně vybaveným se vším dostupným pohodlím. Nábytek je na zámcích vkusně vyřezávaný, pohovky a židle jsou obloženy polštáři. Po stěnách visí vyšívané koberce, gobelíny, podlaha je kryta koberci, skříně jsou těžké, vyřezávané. Pro zámek je nezbytný reprezentační sál, který je stejně vysoký jako ostatní místnosti.
Do tohoto systému zasahují i pozdější stavební slohy, od 17. století baroko, pod jehož vlivem se reprezentační sál zvyšuje a zahradní salla terrena se dostává do přízemí zámku, do jeho průčelí. V dalším stavebním vývoji se již nestavějí arkády, půdorys budovy je spíše ve tvaru ornamentu nebo hvězdice, v zámku samém převládají komory a ložnice. Ze zámecké budovy jsou vyčleněny provozní stavby, které jsou v samostatných nízkých budovách ve tvaru podkovy před hlavní zámeckou budovou. S oblibou jsou stavěny lovecké zámečky a letohrádky, obývané jen po část roku. Vnitřní zařízení ve stylu rokoka a empíru si libuje v jednobarevném ladění pokojů a jejich jednoúčelovém vybavení. Pozornost je soustředěna ještě více na parky, zahrady a obory s umělými jezírky a potůčky. Při tomto vyvrcholení, převzatém z francouzských Versailles, další úpravy již nepřinášejí nic nového. Stavitelé se pouze vracejí ke starým slohům, které nově upravují. Romantismus si libuje v přejímání forem románského a gotického slohu, různě je navzájem kombinuje a s větším či menším úspěchem napodobuje i anglickou gotiku tudorskou. Nakonec dospívá i ke stavbám umělých zřícenin.

Jak hrady a tvrze ke svému zániku přišly ..... (pověsti)

Počátek 16. století bývá označován za konec hradů a tvrzí. Od té doby po dnešek se nám dochovala jen velmi malá část hradů a tvrzí z toho počtu, které kdy na našem území byly. Hrady a tvrze zanikaly však z různých příčin i dříve.
Hlavní podíl na zániku hradů a tvrzí mají války a boje, které se ve 14. a 15. století dotkly mnohých šlechtických sídel. Těžko se asi podaří sestavit seznam těch objektů, které byly tehdy zapáleny, pobořeny a zpustošeny, ale již neobnoveny. Stěží můžeme mnohdy najít prvé zprávy o tom, že je hrad nebo tvrz pobořena, příčinu a datum zániku již nezjistíme. Mnohdy hrad vyhořel náhodně, neopatrným zacházením s ohněm. I v dalších letech hrady podléhaly zkáze; za třicetileté války v 17. století sám císař zakázal hrady opravovat a nové stavět, aby se nestaly útočištěm nepřátelských vojsk. Za změněných podmínek ztratily smysl své existence i velké hrady, zvláště když k tomu přistoupily jiné události. Olomoucký hradní palác, který stál v sousedství biskupského kostela, ve 13. století dvakrát vyhořel. Po druhém požáru již nebyl opraven, protože jako palác údělných knížat již nebyl používán. Opravován a rozšiřován byl však biskupský chrám, který byl také požárem postižen. Základy paláce se proto staly ve 14. století vhodným staveništěm pro křížovou chodbu při biskupském dómu.
1 v pozdějších letech mnohé hrady ztratily svůj význam, mnohé byly opuštěny ještě před obdobím velkých převratů v 16. a 17. století. Zbylého zdiva se pak použilo při stavbě nového vrchnostenského sídla. A co neodnesla vrchnost, to odnesli lidé z okolí ke stavbě svých domů a hospodářských stavení. Bylo přece jen pohodlnější použít zdiva již opracovaného, než v lomu lámat kámen. I dnes ještě najdeme náhrobní kámen z blízkého někdejšího hradu jako schod při vchodu do zahrádky. A tak nyní připomínají zašlou slávu kdysi pyšného hradu jen holé zdi, trčící ze zalesněného kopce. Ten kopec však v době, kdy hrad stál, zalesněn nebyl. Při stavbě hradu byl les vymýcen, aby neposkytoval útočníkům ochranu při jeho dobývání. Opuštěný hrad, který byl při zbudování nového sídla ještě v dobrém stavu, býval používán jako příležitostné skladiště zboží, jako úřadovna lesních správ, nebo za válek jako prachárna. Do opravy však majitelé peníze nedávali a tak hrad postupně chátral. A když ani zub času nepokračoval ve svém díle dosti rychle, za napoleonských válek byly hrady často s velikým úsilím rozstříleny, aby se jich nezmocnili obávaní Francouzi. Ještě i v naší době býváme svědky zániku hradů nevhodným jejich zajišťováním a využíváním.
Hrady, které ztratily svou správní funkci, byly používány k jiným účelům. Brněnský Špilberk dlouho sloužil jako věznice pro zloděje, lupiče a vrahy, ale i pro revolucionáře, kteří chtěli svému porobenému lidu přinést osvobození. Na hradě Sovinci na severní Moravě za druhé světové války zřídili nacisté zajatecký tábor. Nechybí však i příkladné využívání těchto svědků minulosti. Bývalí majitelé hradu Buchlova již sami vytvořili z hradu muzeum a podobně tomu bylo i na jiných hradech.
Na zániku tvrzí se podílela kromě jiných — výše uvedených příčin — též snaha po postupném soustřeďování dalšího majetku v rukou mocných držitelů velkých hradů. Kde proti nim nemohl majitel jedné tvrze obstát, tam raději své sídlo prodal a odstěhoval se do města, kde žil životem počestného měšťana. Z tvrze se potom stal panský dvorec. V 18. a 19. století se tvrze stávaly obyčejným selským stavením, pokud nebyly při nové zástavbě pobořeny.

Proč se sedláci bouřili ..... (pověsti)

Od 16. století se měnil i způsob hospodaření na panstvích i postavení poddaných. Jestliže zpočátku poddaní platili stále stejnou peněžní a naturální rentu, nyní již tento způsob vrchnosti nedostačoval. Mince se postupně znehodnocovala, až po třicetileté válce byla její hodnota snížena na nejnižší míru, mimo jiné i peněžními podvody některých dvorských úředníků. Hodnota peněz byla stále nižší, proto musela vrchnost hledat nové zdroje příjmů. Šlechta si zvolila řadu způsobů, jak své příjmy zvýšit a pro sedláky byly zaváděny nové povinnosti, byla zvyšována robota. Vedle prací na polích, ať ručních či potahem, byli poddaní nuceni svážet dřevo a kámen ke stavbám nových budov a byla na ně svalována i povinnost poskytnout přípřeže pro vojsko.
Vrchnosti zavádějí již od konce 15. století nový způsob hospodaření. Především se věnují zakládání rybníků, na něž si berou půdu svých poddaných, a ještě je nutí k pracím na stavbě rybničních hrází. Ryby jsou vítanou pochoutkou na stolech šlechty a také dobrým zbožím pro městské trhy. Násilné zabírání půdy na tyto a jiné panské zájmy vede až ke vzpourám poddaných. Od poddaných jsou vymáhány peníze i za řadu nově zavedených povolení — ke sňatku, za povolení učit se řemeslu, za odstoupení dědického práva (odúmrti) poddaným. Vrchnost vyhání dobytek na obecní pastviny a do obecních lesů. Zato ve svých lesích zakazuje poddaným pod pokutou pást dobytek. Od obcí vyžaduje doklady o tom, že pastviny a lesy skutečně patří obcím. Když to nemohou prokázat, jsou tyto pozemky připojeny k vrchnostenskému majetku. Po třicetileté válce, kdy řada gruntů byla opuštěna, vrchnosti násilně osazují poddané na pustých selských usedlostech a vyžadují po nich poplatky a roboty za tyto grunty. Přísné tresty stíhají všechny, kteří chtějí přejít na jiná panství bez povolení a opustit svůj grunt. Poddaní se lak postupně stávají nevolníky, kteří jsou připoutáni k půdě. Nejkřiklavější případy útisku poddaných, na něž upozorní některé povstání, upravuje panovník od 17. století robotními patenty, jejich postavení se však nemění. Příčiny povstání poddaných bývaly různé. Je to jednak stále se stupňující útisk a vymáhání větších poddanských povinností, ale i násilné pokatoličťování lidu, který byl původně vychován nekatolicky. Po bitvě na Bílé hoře, kdy bylo poraženo vojsko stavů, si císařští vojáci počínali na statcích odbojných pánů jako na statcích nepřátelských. Odbojná šlechta musela opustit zemi, mnohým byly statky konfiskovány a páni stiženi i tresty na svobodě a na hrdle. Na konfiskovaných statcích se usadila šlechta císaři věrná, nebo je získali za odměnu císařští důstojníci, mezi nimiž byla šlechta různých národností. Byli to Němci, Španělé, Italové, Irové, Francouzi, Vlámové i Valoni. Poddaní byli vystaveni utrpení největšímu. Ti, kteří odešli ze svých statků, živořili jako prostí vojáci ve vojscích bojujících proti císaři. Někteří se sice vrátili na čas s vojáky dánskými, saskými a švédskými, spolu s nimi však zase museli odejít, nechtěli-li ztratit své životy. Projíždějící vojska císařská i proticísařská se neohlížela na to, zda pustoší statky katolíků nebo protestantů. Poddaní museli zásobovat každé vojsko, které krajinou táhlo, a nikdo se nestaral o to, zůstane-li po jeho odjezdu sedlákům zrno na novou úrodu. I po skončení válek trval odpor sedláků a po neúspěchu povstání mnozí odcházejí do hor a lesů, kde vedou proti pánům války zbojnické. Šlechta, která se zúčastnila povstání proti císaři, se nesnažila zmírnit postavení svých poddaných. Šlo jí jen o stavovské zájmy. Natož pak šlechtě v císařských službách, která získala výnosná konfiskovaná panství. Bylo jich celkem 491 v Čechách a 125 na Moravě. Nejnižší odhad konfiskovaných statků zněl na 30 miliónů zlatých, skutečná cena byla odhadnuta jen pro Čechy na 5 miliard korun. S domácím prostředím se nově příchozí šlechta až na výjimky nikdy nesžila a snažila se jen o zvyšování výnosů ze svých statků, aby co nejrychleji zbohatla. Tak jako domácí šlechta před třicetiletou válkou, i ona pokračovala v novém způsobu hospodaření. Postavila řadu mlýnů, hostinců, palíren, pivovarů, cihelen, těžila kámen v kamenolomech, zřizovala sklářské a železářské hutě a hamry, těžila drahé kovy a začala se zajímat o lesní hospodářství. Začalo se těžit dřevo podle plánu, lesy byly obhospodařovány cílevědomě. Šlechta se pokusila i o dolování uhlí, zde však musela postupně uvolnit místo novým podnikatelům, kapitalistům.

Jak páni vrchní statky spravovali ..... (pověsti)

Nový způsob hospodaření poznamenal i uspořádání panství a způsob práce na něm. V době, kdy vrchnost začala mít opět zájem o výnosy z polí, luk, pastvin, rybníků, lesů, dolů, hutí, mlýnů, vápenek a cihelen, musela rozšířit i počet svého úřednictva, aby se staralo o chod velkostatku. Do čela panství postavila hejtmana nebo vrchního, který byl představitelem vrch nosti a nadřízeným pro ostatní úředníky. Vlastníci několika panství si zřídili ústřední správu, jíž stál v čele regent, inspektor nebo ředitel, který řídil hospodaření na všech panstvích. Vrchní na každém statku měl k ruce úředníky, kteří měli svůj svěřený úsek. Důchodní vedl peněžní počty, purkrabí se staral o koně, hovězí dobytek, potahy a stříž ovcí. Obroční měl na starosti sýpky s obilím. Sirotčí písař spravoval peníze poddaných, kteří zemřeli před dospělostí svých dětí, a vedl záznamy o tom, co který sirotek dělá. Soudní písař prováděl výslechy a rozsuzoval spory mezi poddanými, jakož i projednával pozůstalosti po zemřelých poddaných. Tento úředník musel mít později právnické vzdělání a říkalo se mu justiciár. Záznamy o změnách pozemkového majetku v gruntovních knihách vedl listovní, o rybníky se staral porybný, o lesy polesný s několika hajnými. Tito úředníci měli u sebe také další písaře, aby podle jejich příkazů vše správně zapisovali do knih.
Vlastní chod hospodářství spočíval na dvorech, zřízených na několika místech panství. Dvory byly svěřeny do správy šafářovi, který přiděloval práci dvorské čeledi a drábům. Ti měli dohlížet na to, aby robotníci poctivě chodili na robotu a pracovali pilně a poslušně, bez odmlouvání. Pro poddané byl tedy prvním nad řízeným dráb, potom šafář a teprve další úředníci, i když ve skutečnosti byl dráb posledním v posloupnosti panských úředníků.

Osvícení radové a panovníci, a co z toho všeho pošlo ..... (pověsti)

Když roku 1740 nastupovala po svém otci Karlu VI. na český a uherský královský trůn Marie Terezie, nevěděla, zda svou vládu uhájí. S nároky na českou korunu vystoupil také bavorský kurfiřt Karel Albert, který přes Pasov, Linec a České Budějovice v listopadu roku 1741 obsadil Prahu a v prosinci se prohlásil českým králem. Z druhé strany vznesl nárok na Slezsko pruský král Fridrich II., který obsadil valnou část Moravy, jen do Brna se nedostal. Jestliže se nakonec Marii Terezii podařilo zvítězit nad spojenými vojsky bavorsko—sasko—francouzský—mi, přece jen neuhájila proti Prusům Slezsko, z něhož u jejích zemí zůstala jen menší část. I když nakonec svou vládu v habsburském soustátí Marie Terezie udržela, poznala, že k vládnutí nestačí mít jen dobrou vůli udržet klid a pokoj, ale že doba je jiná než před sto lety. Při bavorském vpádu do Čech poznala nespolehlivost stavů, kteří byli ochotni přijmout za krále toho, u něhož očekávali větší podporu svých zájmů. Proto se snažila o převedení řady pravomocí z rukou stavů na stát, jehož úředníci měli být lidé vzdělaní a neměli své postavení odvozovat jen ze svého původu a rodu. Schválila také návrh svého dvorního rady Františka Antonína Raaba na nahrazení roboty peněžními poplatky a na rozdělení půdy z majetku vrchností poddaným. Tento návrh byl proveden na statcích státních, na většině majetků klášterních a městských i na některých šlechtických. Vydala též nový robotní patent, který stanovil robotu nejvýše na tři dny v týdnu, a tím zamezila nejpodstatnějším příčinám poddanských vzpour. Poučena neúspěchem proti Prusku, které bylo hlavním nepřítelem její vlády, začala s přímou pomocí svého syna a spoluvladaře Josefa II. vytvářet systém městských pevností proti severnímu protivníku. Mezi těmito pevnostmi byla Olomouc, ale i nově postavený Josefov. Tyto. pevnosti se tak staly jistými nástupci hradů, jež ve válečných děních v minulosti měly prvořadou úlohu.
V reformách pokračoval její syn a nástupce Josef II. Tolerančním patentem umožnil vyznávat i jiné náboženství než katolické. Zrušil nevolnictví, takže si poddaní mohli nadále hledat výdělek podle svých možností. Omezil počet klášterů, umožnil vykoupit se z poddanských povinností a vyhlásil stejné zdanění půdy poddanské a vrchnostenské. I když nebyly jeho reformy vždy plně domyšleny, ve svých důsledcích umožnily podmínky pro další změny v uspořádání společnosti, s nimiž sám ani nepočítal. Tak jako úlohu hradů převzaly v obraně země městské pevnosti, tak na místo šlechty nastupovala a moci se ujímala nová průbojná třída, měšťanstvo. Šlechta byla donucena se smířit se ztrátou svého vlivu. Její prozíravější členové podporovali rozvoj vědy a techniky, prosazovali nové poznatky v polnohospodářství. Když pak byla v roce 1848 na říšském sněmu, jehož se zúčastnili i zástupci měšťanských vrstev a sedláků, zrušena robota a poddanství, šlechtické panství přestalo být s konečnou platností střediskem správním. Stalo se pouze velkostatkem, který si mohl koupit každý, kdo měl peníze. Šlechta sice dále seděla na svých zámcích, neměla však již výhradní právo k řízení věcí zemských a státních. Spolu s ní se ujala moci buržoazie, měšťanstvo, které získalo stejná práva. Československá republika v roce 1918 zrušila poslední šlechtické výsady. Neuznávala již šlechtické tituly a některé velké pozemky v rukou šlechty omezila, několik málo z nich úplně převzala do své správy a majetku. Neuspokojila však plně potřeby pracujících v továrnách a na polích, zůstala státem buržoazním, a proto byly v roce 1945 a hlavně v roce 1948 provedeny další dalekosáhlé změny. Od té doby se stal majitelem hradů a zámků stát.

Co nám říkají hrady a zámky dnes ..... (pověsti)

Československá socialistická republika zpřístupnila některé hrady a zámky všemu lidu jako jedinečné památky minulosti. Při návštěvách se zamýšlíme nad tím, které události se v nich odehrávaly, čím se zapsaly do dějin naší země, a obdivujeme se stavitelskému umění, s nímž byly postaveny. Na jiných hradech a zámcích jsou soustředěny vzácné obrazy a sochy, umělecky vyřezávaný nábytek, vyšívané koberce a jiné vnitřní vybavení, jež má nesmírnou hodnotu. Hrady a zámky a jejich vnitřní inventář jsou majetkem národa, nás všech, vážíme si jich a opatrujeme je. Jsou však i jiné stavební památky, které nejsou navštěvovány turisty, mají však rovněž velkou hodnotu. Mnohé z těchto hradů a zámků jsou užívány pro praktické účely a potřeby, jsou v nich školy, byty, skladiště, internáty, domovy důchodců a jiné potřebné instituce. I když je většina těchto hradů a zámků udržována v pořádku, nemůžeme to říci o všech. Někteří jejich uživatelé zapomínají, že tyto objekty jsou podle zákona o kulturních památkách chráněny a podléhají památkovému dohledu. Není to žádné staromilství, ale přirozená snaha po ochraně našeho okolí. Tak jako chráníme svůj dům, svůj byt, svůj majetek, svou vlast, tak je třeba i uvážlivě chránit a ochraňovat stavební památky. Národ je bohatý jen tehdy, váží-li si všeho, co jeho lid vytvořil, a jestliže s tímto kulturním bohatstvím pečlivě hospodaří.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight