Hraběnka Isabela

zobrazeno 13×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 20.05

Kterak velice se o psa Pufiho starala a jak na kozy zanevřela, až veliká rebelie z toho pak povstala

Zámek Chudenice s panstvím nedaleko Klatov patřily kdysi hraběnce Isabele Černínové. Nebylo to chudé panství. Pole a louky střídaly hluboké lesy plné zvěře, která měla dobrý úkryt v hůrkách i kolem potoků. Pod Bolfánkem byla nová bažantnice a myslivec Baba v ní každým rokem vypiplal mnoho bažantů pro milostivou vrchnost. Když potom na podzim panstvo lovilo, seděl v hospodě opilý do němoty a nebyla s ním žádná řeč. 
Přesto se paní hraběnce zdálo, že by výnos z panských lesů mohl být větší, a rozhodla se je chránit před škůdci. Když začala s chudenickým hejtmanem hovořit o ztrátách na zvěři, hejtman netrpělivě čekal, co si paní hraběnka zase vymyslela. 
„Zdá se mi, že bažantník Baba už sám na všechno nestačí. Lidé si stěžují, že je z lesa a mezí vyhání, aby mu neplašili bažanty.“
„Hraběcí Milosti, já sám dobře vím, že to dělá poctivě!“ přimlouval se horlivě hejtman. 
Paní hraběnka pohlédla v té chvíli na tlustého bílého pudlíka, který funěl na hedvábném polštáři u jejích nohou a sotva se pohnul. Paní ho pohladila, potom přitiskla k oku krajkový kapesník a vzdychla: „Jestli můj pes Pufi umře, já tu jeho smrt asi nepřežiju.“ 
Hejtman psům moc nerozuměl, ale aby potěšil hraběnku v jejím bolu, dovolil si poznamenat: 
„Já bych o jedné radě věděl, Milosti!“
„Tak ven s ní, hejtmane! To bych se moc zlobila, kdybyste mi ji neřekl,“ hned mu nařizovala hraběnka a po slzách v její tváři už nebylo ani stopy. V tu chvíli hejtmana zamrzelo, že se dal přimět k slovu. Ale nedalo se to vzít zpět, protože hraběnka na něho pořád dorážela, až přece jen pověděl, co věděl. „Hraběcí Milosti, já psům vůbec nerozumím. Ale v Chudenicích máme dobrého pohodného, který umí léčit všechna zvířata. Snad by věděl pomoci.“ 
Sotva to hraběnka uslyšela, hned k sobě volala sloužícího, aby poslal pro chudenického pohodného, kterého všichni znali jako rasa. Když sloužící odešel se vzkazem, hraběnka se obrátila k hejtmanovi a beze všeho vysvětlení přikročila k nařízení. „Ještě dnes vydáte, hejtmane, dekret, ve kterém milostivá vrchnost nařizuje a vyhlašuje, aby byl kozí dobytek na všech pastviskách odstraněn a ponechán jenom zvláště chudým, protože páchá v lesích a mladých letorostech nenahraditelné škody. Okamžitě nařizujeme soupis všech koz a od tohoto dne je pasení v panských lesích zakázáno.“ 
Když to hejtman slyšel, nezmohl se ani na slovo. Ty kozy mu už dávno hýbaly žlučí, ale takový rázný zákrok by byl jako hejtman nikdy neudělal. Vždyť z toho může být veliké pozdvižení, bude hrozit rebelie. Než mohl paní hraběnku upozornit na vážná nebezpečí, komorník hlásil ve dveřích chudenického pohodného. „Hejtmane! Myslím, že už víte, čeho je třeba zařídit. Nyní mne musíte opustit, ten můj nebohý Pufi potřebuje pomoci.“ 
Hraběnka se mile usmála a nastavila hejtmanovi ruku v rukavičce k políbení. Udělal tedy, co se po něm žádalo, a s hlubokými poklonami opustil hraběnčin salón. Hlavu měl plnou starostí. 
Mezitím vstoupil chudenický pohodný postrkován komorníkem do dveří. Čepici mačkal uctivě v ruce a ohlížel se na všechny strany, div hejtmana neporazil. Jakmile spatřil hraběnku, rychle ohnul hřbet, jak uměl nejlépe, a zahlaholil jako na lesy: „Pozdrav pánbůh, milostivá paní hraběnko!“
„Vítám vás!“ řekla hraběnka a roztomile se na něho usmála. Komorníkovi pokynula, že může odejít. 
Potom vzala opatrně pohodného za rukáv jeho svátečního kabátu a dovedla ho k oknu, kde na polštáři vedle křesla ležel tlustý bílý Pufi. Jak pes ucítil pohodného, zježily se mu všechny chlupy, ale byl tak malátný a nemohoucí, že nemohl ani vstát, a proto neutekl. 
„To je můj milovaný Pufi! Právě dnes jsem se dověděla od pana hejtmana, že Vy rozumíte psům,“ zašvitořila hraběnka. 
„To je pravda pravdoucí!“ přikývl pohodný a se zájmem si prohlížel tlustého psa. „Byla bych Vám velmi povděčna, kdybyste se ujal mého nemocného Pufiho. Mám obavy, že by bez vaší pomoci brzy umřel. A to já bych asi nepřežila.“ Hraběnka se dala zase do pláče, ronila slzy do krajkového kapesníku a naříkala, že to i pohodnému přišlo líto. 
„Neplačte, paní hraběnko! Vždyť tomu psovi nic není, je jenom hrozně přežranej. Já si ho vezmu domů a za týden bude jako rybička.“
„Opravdu!“ vzlykla hraběnka. „Já se Vám dobře za tu službu odměním.“ A hned slíbila, že každý den pošle pro Pufiho jídlo. Pohodný vzal psa pod paži, hraběnka miláčka ještě naposledy pohladila, pak zamumlal nějaké pozdravení a honem vyběhl ze dveří. Komorník vyprovodil pohodného až na dvůr a moc se divil, že paní hraběnka dala tomu chudenickému rasovi svého milého Pufiho. Když přišel pohodný domů, otevřel na dvorku prázdný chlívek a hodil tam hraběcího psa. Dobře zavřel dvířka a ulevil si: „Teď tam zůstaneš, ty potvoro! Za týden budeš jinak vyvádět a žrát všechno, na co přijdeš.“ 
Potom zašel do světnice, kde ženě pověděl, jak na zámku u hraběnky pochodil. V poledne přinesl zámecký sluha pro Pufiho v košíku celé pečené kuře a džbán smetan)'. Pohodný všechno vzal a vrátil mu prázdný košík. Ten den si se ženou a dětmi dobře pochutnali na hraběcím kuřeti, a tak tomu bylo každý další den. Zatím se po Chudenicích rozneslo, že hraběnka vydala dekret o kozách. Lidé se hnali na rychtu a chtěli slyšet pravdu. Rychtář jim musel povědět, že je to tak a že už lejstro ze zámku dostal. 
„Co budeme ale dělat?“ naříkali někteří. „Vždyť je to naše jediná obživa!“ 
Rychtář nevěděl, co by jim poradil, protože zámečtí měli mezi lidmi svoje přisluhovače a co řekl, všechno se hned neslo na zámek. 
„Ještě není všechno ztraceno!“ volal, aby pobouřené kozaře uklidnil. „Jen se v klidu rozejděte! My se s konšely poradíme a pak Vám dáme vědět.“ 
Toho dne se na rychtě sešli konšelé a dlouho do noci se s rychtářem radili o novém dekretu. Soupis koz byl však už nařízen a nic se nedalo dělat. 
Zatím byl hraběcí Pufi po celý týden zavřen v chlívku bez jídla, jen o vodě. Když ho pak pohodný pustil, očividně se změnil. Skákal jako pominutý a psí sádlo z něho spadlo. Hraběnka pro něj poslala komorníka s kočárem, který pohodnému léčení dobře zaplatil. 
Když Pufi dojel na zámek, paní hraběnka už ho čekala na schodech a volala: „Pufi! Pufi! Pufi!“ 
Pudlík běžel do schodů o překot, ňafal a škemral o jídlo. Když mu na rozkaz hraběnky přinesli na míse pečené kuřátko, pustil se do něho s takovou chutí, že po něm nezbylo víc než pár kostiček. 
Ještě toho dne hraběnka s mladým hrabětem odjela na celou zimu jinam a na zámku zůstal pánem chudenický hejtman, se kterým se o kozím dekretu nedalo vůbec mluvit. Lidé ale reptali proti vrchnosti a nechtěli se dát. Na podzim, o veliké pouti na Bolfánku nad Chudenicemi sešli se za hřbitovem U svaté Anny všichni rychtáři z celého panství i chudenický purkmistr a primas. Dlouho se tam spolu radili a řeklo se všelicos. Nakonec se dohodli, že tu stížnost proti vrchnosti nechají až na jaro, protože byla zima pomalu na krku a k žádné rebelii tedy nedošlo. Na Chudenicku potom celou zimu počítali kozy, kozly v tom nevyjímajíc. Ženské na návsi o ničem jiném nemluvily než o kozím dekretu a mužští v hospodě u piva zrovna tak. Řečí bylo všude plno a nebylo jim konce. 
„Já se divím naší vrchnosti, že s těmi kozami nadělá tolik křiku,“ povídá kdosi. „vždyť je to hanba brát chudým lidem obživu.“
„Ale co když jich má někdo dvanáct, třináct i patnáct? A chudenický primas jich má také plný chlívek.“ 
Koz ale neubývalo, jen při zabijačkách některá padla do klobás. Od toho dne, co byl dekret ustanoven, nikdo zbytečně kozu nezabil. Ta musela spíše chcípnout. Rychtáře také postihlo toto nařízení a staral se, aby se všechno urovnalo po dobrém. „Někdo musí naší vrchnosti řádně vysvětlit, jak to u nás s těmi kozami je. Když půjde ale jeden nebo dva, nebude to nic platno. Až se paní hraběnka vrátí na Chudenice, musíme k ní jít všichni.“ 
Rychtář byl opatrný, ale přesto zima uběhla v mnoha hádkách a různicích. Lidé si vyčítali i nos mezi očima, nikdo nevěděl, co bude. 
Teprve v květnu přijela hraběnka se synem na zámek v Chocomyšli. Hned se to rozkřiklo po celém kraji a vědělo se, že druhý den pojede odtud na Chudenice. Lidé se spolu přes noc domluvili a ráno za svítání už stáli s kozami podél cesty do Chudenic. Když zámečtí úředníci chtěli vyjet vrchnosti naproti, daleko se nedostali. Vzbouření kozaři je zajali i s hejtmanem a mušketýry a odvedli je do lesa na Kuchyňku, kde je zavřeli a hlídali, aby z nich někdo neutekl. 
Taková rebelie tu ještě nikdy nebyla. Panští úředníci se moc divili, že se po rychtářích jako by země slehla. Jeden z mušketýrů nakonec spadl do rybníka a ztratil šavli i pás, protože v té mele bil kolem sebe jako na robotě. Kdo ho tam strčil, nevěděl a nikdo se nepřiznal. 
O desáté zahrčely panské kočáry a vrchnost přijížděla pomalu od Anenské kapličky. Než kočáry přijely do údolí, stály jim v cestě veliké zástupy lidu. Všichni milostivou vrchnost uctivě zdravili a v první řadě stála vždycky děvčátka oblečená jako družičky s kozou na provazu. 
„Co má tohle znamenat?“ zlobila se hraběnka v kočáře. „Kde je chudenický hejtman? Už tady měl dávno být.“ 
Mladý hrabě se znamenitě bavil a mával z kočáru na hezká děvčata. Hraběnka se zato mračila čím dál víc a nebylo jí to po chuti. Když ho napomenula, usmál se. „Ale mamá! Vždyť je to přece vzpoura, rebelie proti tomu kozímu dekretu!“
„Jaká rebelie?“ zhrozila se hraběnka. „Něco takového jsem nemohla přece tušit. Byla bych pozvala vojsko a nikdy sem nejela.“ Ale hrabě se už cítil dost starý, aby mohl matce poradit. 
„Mamá! Jen pamatujte, co našemu stavu přísluší. Musíte být přece velkomyslná. Ti chudáci se neobejdou bez koz a nám to snad tolik neuškodí.“ 
Hraběnka se zlobila a tuze ji mrzelo, že musí dát mladému hraběti za pravdu. Než dojela na Chudenice, měla kočár plný květin, které jí tam družičky naházely. A když z něho vystoupila, už se zase usmívala a milostivě odpovídala služebnictvu na pozdravy. 
Než se hejtman k vrchnosti dostavil, trvalo to půl dne. Ale jak se hraběnka dověděla, že i jeho kozaři zajali, dala se do smíchu. 
„Nezbývá nám tedy, než abych ten náš dekret odvolala. Přece nemohu přijít o dobrého hejtmana kvůli kozám.“ 
A to byl konec té kozí vojny, ale dlouho se o ní vyprávělo. Nikde prý neměli tak drahé kozy jako na Chudenicku a ještě k tomu všechny poctivě sepsané v lejstrech.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight