Houbová víla Kajda

zobrazeno 38×

Vložil(a): vequi, 18. 1. 2016 20.55

Děti, víte kde se v lese berou houby? Ne? Tak hupky šupky do postýlky, pohádka přichází. Nejdřív se musí les pořádně umýt deštěm, aby nebyl ušmudlaný, pak se musí pěkně zahalit do teplé mlhy, to aby třeba nenastydl. Teprve potom zavoní houbové víle Kajdě budík.

„Uvá,“ zívla a protáhla se. „To je hodin, musím si pospíšit. Taky jsi mě mohl vzbudit dřív,“
spustila zhurta na budík, „teď zase budu mít spěch.“
„Já? Já už tady zvoním od té doby, co začalo pršet!“ Uraženě se otočil ručičkami ke zdi.

Poletovala po své komůrce. Tu hledala hřeben, tu zase zrcátko. „Tak se nezlob. Nevíš, kam jsem si naposledy položila hůlku?“ Ona totiž víla Kajda byla, no, jak by se to řeklo, trochu nepořádnice. Ale pšššt. Budík se urazil, otočil se ručičkami ke zdi a s vílou nemluvil. „No tak už se nezlob,“ řekla víla a pohladila budíček po jeho cinkátkách, „ já to tak nemyslela.“

„Naposledy jsem jí viděl támhle v rohu,“ houknul ještě malinko uražený.
„Děkuji, tak já jdu, než bude pozdě. Pak budíčku.“ A jak se víla Kajda rozeběhla do lesa, aby pomohla houbičkám a houbám ven ze země, ani si nevšimla, že má hůlku zlomenou. Jakmile začala kouzlit, děly se podivné věci. Místo křemenáčků, hříbků a babek začaly vyrůstat podivné, samé jedovaté, potom začaly růst i na stromech. Kajda celá smutná seděla v mechu a plakala. „Co budu dělat? Já jsem tak hloupá, kdybych nebyla taková nepořádnice a hůlku si uklízela tam, kam patří, nikdy by se mi to nestalo.“ Prohlížela si svojí hůlku. Její pláč zaslechla jezinka a zvědavě vykoukla z pelechu podívat se, kdo že jí to tam pláče.

Jezinky jsou známé tím, že většinou dělají v lese neplechu. Jako jedny z mála kouzelných bytostí v zimě nespí, ale chodí zlobit Smolíčka pacholíčka. Ale teď bylo teplo a jezinka měla dobrou náladu. „Co tu brečíš, vílo?“ zeptala se Jezinka.

„Ale víš, zlomila jsem si hůlku a teď můžu vyčarovat jen ty nejedlé houby, copak to jde?“

„No, mně to ani moc nevadí, aspoň nám tady taky zbyde něco na zub. Poslední dobou ti lidé seberou nebo pošlapou, na co přijdou,“ hudrovala Jezinka. „Ale v lese přece musí být rovnováha, to nejde, aby tu rostly jen tyhle houby.“

Jezinka se poškrábala na hlavě tak důkladně, že lesní včelky, co tam bydlely, začaly zlostně bzučet. Lítaly jí kolem hlavy a velice zlostně o sobě dávaly vědět. „Už to mám, už jsem si vzpomněla jak Ti pomoct. Ale něco za něco, musíš mi slíbit, že pokaždé, když zaprší mi sem na tohle místo,“ udělala nohou důlek v zemi, „vyčaruješ ty červené s puntíkama, ty mi moc chutnají.“ Olízla se jazykem až za ušima.“

„Slibuji, jen mi, prosím, řekni, kdo by mi pomohl?“ zaprosila víla a utřela si poslední slzičky, co se jí ještě draly do očí.

„Támhle za pihovatým vrškem bydlí kouzelník, co by ti mohl tu hůlku spravit, ale neříkej mu, kdo tě poslal. Ještě bych měla po lese ostudu.“ … „A nezapomeň, co jsi mi slíbila,“ volala jezinka za utíkající vílou. „No no, snad se zase tolik nestalo. Tak huš zpátky,“ poháněla Jezinka včelky, které jí ještě pořád kroužily rozzlobeně kolem hlavy. „Jednou tady Jezinka někomu pomůže a hned jsou z toho samé starosti,“ bručela si sama pro sebe, když zalézala do nory. „No a ještě mi sem ta víla nabrečela, mám tu mokro.“

Víla upalovala, co jí síly stačily. Hup přes pramínek, šup přes kamínek. Pak přes pihovatý vršek a už byla před chaloupkou kouzelníka Boubelína. Boubelín právě trhal kolem chaloupky kouzelné býlí.

„Jejda, vílo, co tady děláš?“ vyhrkl překvapeně, „nemáš teď náhodou pomáhat houbám ven ze země?“

„No právě, proto běžím sem. Ona se mi moje hůlka zlomila a nechce pořádně kouzlit. Jestli ty mi nepomůžeš, tak tu za chvilku neporoste ani jeden hříbek nebo křemenáč,“ hned spustila víla, jen co popadla dech.

„Ona sama se zlomila vílo,“
podíval se na ní kouzelník přísně.

„No, to to já,“ konečně řekla pravdu,
„nedala jsem na ní pozor.“

„Já Ti teda pomůžu, ale už nikdy nelži, protože každá lež má krátké nohy a pravda jí vždycky doběhne.“ Vzal si od víly hůlku, odnesl jí do chaloupky a začal kouzlit: „luskus lepidlus klacíkus dohromadus šup.“ A hůlka se sama slepila k sobě, jen tam, kde byla zlomená, zůstal červený proužek. Víla zatím za pomoc s hůlkou zase kouzelníkovi roztřídila bylinky, co nasbíral.

„Moc ti děkuju, Boubelínku. Slibuju, že už na ní budu dávat pozor,“
slibovala víla a hned si kouzelnou hůlku taky vyzkoušela.

Náhle kolem kouzelníkovo chaloupky začaly vystrkovat hlavičky samé hříbky, jedna vedle druhé. „Děkuju,“ volal za ní kouzelník.

Víla se ale už rozběhla po lese, jako když vítr foukne do listí. Musela dohnat ztracený čas. Ani na Jezinku nezapomněla, pokaždé když zapršelo a les se pořádně umyl, a pak se zahalil do teplé mlhy, aby nenastydl a nedostal rýmu, chodila víla Kajda na smluvené místo Jezince vyčarovat muchomůrky červené.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight