Honzík Zázrak

zobrazeno 25×

Vložil(a): dáša, 19. 3. 2016 15.05

Před dávnými a dávnými lety se chystal jeden král do boje proti nepříteli. Než odjel, objal královnu a připomněl jí: 
„Dej pozor na princeznu, ať se jí nic zlého nepřihodí. Víš dobře, že ji mám rád víc než sebe.“ 
Královna přikyvovala, ale myslela si přitom: Až král odjede, udělám, co budu chtít já. Princezna nebyla její dcera a královna ji neměla ráda. Dokud byl král doma, usmívala se na princeznu, sotva král odtáhl do války, mračila se, a kde mohla, hubovala a zlobila se na ni. 
O půlnoci svolala do staré zámecké věže čaroděje a čarodějnice z celého království. Slétali se ze všech stran a ty, které měly rozbitá košťata, sjížděli se alespoň na vozech, taženými vlky nebo obrovskými kocoury, až jich nakonec byla jich plná věž jak netopýrů. 
„Zavolala jsem Vás, abyste mi poradili,“ řekla jim královna, „chci se zbavit princezny a Vy mi musíte pomoci.“ 
„pomůžeme,“ hučeli čarodějové i čarodějnice a radili to i ono. Ze všeho nejvíce se královně zamlouvala rada starého čaroděje: 
„Vezmi po kapce krve od všeho, co v lese běhá a lítá, a dej princezně vypít. Začne toužit po lese a nic ji doma neudrží. Sama uteče z domu.“ 
Ráno zavolala královna myslivce a nařídila mu, aby zachytil do poháru po kapce krve od všeho, co v lese běhá a lítá. Myslivec poslechl a královna potají nalila krev princezně do polévky. Princezna netušila, co jí macecha chystá, a polévku snědla. Poobědvala, zatoužila po lese a vyběhla ze zámku. Královna před lidmi naříkala, ale doma se smála a byla ráda, že je princezna pryč. Královi napsala dopis, jak je princezna neposlušná, jak se zatoulala do lesa, jak ji hledají a nemohou najít. 
Princezna zatím pobíhala po lese a nevěděla, co se s ní děje. Teprve k večeru kouzlo vyprchalo a princezna poznala, že zabloudila. Nohy ji bolely a oči se jí únavou zavíraly. Přikrčila se na mech a usnula. Ráno posnídala lesní kořínky a byliny a natrhala si malin. Potom hledala cestu z lesa. Les byl hluboký, za duby rostly smrky a za smrky borovice, stromům nebyl konec. Zas přešel den a princezna nenašla cestu z lesa. Tak chodila po lese tři měsíce, spávala na mechu, jedla, co v lese uzrálo, a pila vodu z lesních studánek. 
Jednoho rána, když chtěla vstát, uviděla, jak kolem ní poskakuje malý pestrý chlapec. Měl peří i vlasy, černé i bílé, šedivé i plavé, červené i zelené, žluté i modré. 
„Mámo,“ volal ten bláznivý chlapík, „dost dlouho jsi jedla v lese kořínky, teď pojď se mnou na královský dvůr.“ 
Princezně se zdálo divné, že jí pestrý chlapec říká mámo, ale šla za ním, kam ji vedl. Přes potoky, přes příkopy, dolů a nahoru a netrvalo dlouho a byli z lesa venku a ještě chvíli a stáli před nádherným královským zámkem. 
„Mámo, tady potřebují někoho do kuchyně,“ řekl pestrý chlapíček, „dej se najmout. U dobrého jídla se Ti bude dařit líp než u kořínků a jahod v lese.“ 
„A kam půjdeš ty?“ zeptala se princezna. 
„To je moje starost,“ odpověděl chlapíček a zmizel. 
Princezna poslechla, co jí poradil, a opravdu, přijali ji do kuchyně. 
Pestrý chlapík si hrál s dětmi z města před bránou a dováděl s nimi, jak to chlapci dovedou. Právě se vracel z lovu královský syn. Když spatřil pestrého chlapíka s peřím i vlasy, černého i bílého, šedivého i plavého, červeného i zeleného, žlutého i modrého, spráskl ruce nad hlavou a zvolal: 
„Kde se tu bereš, strakáči?“ 
„To nevím.“ 
„Kdo je Tvůj otec?“ 
„To bys mi nevěřil.“ 
„Kdo je Tvá matka?“ 
„To Ti neřeknu.“ 
„Kde bydlíš?“ 
„Kde chci.“ 
„Poslouchej, chlapče,“ řekl princ, „vezmu Tě do svých služeb.“ 
„Když budeš na mě hodný, půjdu s Tebou,“ odpověděl chlapíček, „ale nesmíš mě nikdy volat strakáči.“ 
„Jak se tedy jmenuješ?“ zeptal se princ. 
„Jmenuji se Honzík Zázrak!“ 
„Nu, tak pojď se mnou, Honzíku,“ řekl princ a pestrý chlapík běžel vedle princova koně rychleji než nejrychlejší pes. Na zámku dostal najíst stejného jídla, jaké jedl princ, a kde byl princ, byl také Honzík Zázrak. V noci zalezl pod princovu postel a spal, dokud se princ neprobudil. 
Jednou řekl královský syn: 
„Honzíku, čeká mě veliká cesta, na tu Tě s sebou nevezmu.“ 
„Kam ty, tam já,“ odpověděl Honzík Zázrak. 
„A co když Tě nevezmu do vozu?“ 
„Pak se posadím ke kočímu na kozlík.“ 
„A co když Tě ani tam nenechám sedět?“ 
„Tak poběžím vedle vozu.“ 
„A když Tě dám zahnat zpátky?“ 
„Přece budu u Tebe, kam ty, tam já.“ 
Tu řekl princ: 
„Když je to tak, vezmu Tě s sebou.“ 
„Dobře uděláš,“ povídal Honzík Zázrak a posadil se do vozu k princovi. 
Princ si jel k cizímu králi pro nevěstu. 
Jeli a přijeli do tmavého lesa. Když se snesla noc, zastavili u hospody. Najedli se a napili a hned po večeři šel princ do svého pokoje, byl příliš unavený. Honzík Zázrak mu řekl: 
„Princi, dneska spi pod postelí ty, já jsem tam spával už mnohokrát.“ 
„Co Tě napadá, Honzíku,“ odpověděl princ, „to jsme si neujednali. Pán patří do postele a sluha pod ni.“ 
Honzík Zázrak jinak nedal a princ vlezl pod postel a ulehl na podlahu, aby měl od Honzíka pokoj. Honzík se položil do měkkého peří. O půlnoci se otevřely dveře a do světnice vběhlo dvanáct loupežníků. Vrhli se na postel. Honzík jim uskočil pod rukama a loupežníci chytili potmě jeden druhého a začali se bít mezi sebou. Neustali, dokud se nepobili. Honzík je vyházel oknem ven a řekl princi: 
„Teď se polož na postel zase Ty a já vlezu pod ni.“ 
Princ Honzíkovi děkoval. Už věděl, proč s ním Honzík chtěl cestovat a proč se nedal odbýt. Položil se do postele a spal do bílého rána. Ráno nasedli do kočáru a jeli ke králi, který měl dceru na vdávání. 
Když dojeli, vystoupil princ z kočáru, ale Honzík ho zadržel: 
„Co uděláš princi, když bude princezna ošklivá?“ 
„Pročpak se staráš Honzíku? Mám se ženit já, nebo ty?“ řekl princ. 
„Co uděláš, princi, když bude princezna hloupá?“ zeptal se Honzík znovu. 
„Pročpak se o to staráš, Honzíku? Mám se ženit já, nebo ty?“ řekl princ. 
Ale Honzík se nadal odbýt a zeptal se do třetice: 
„Co uděláš, princi, když bude princezna zlá?“ 
Princ nic neodpověděl, šel do zámku a Honzíka nechal na zahradě. 
Král prince slavnostně přivítal a odvedl k princezně. Na chodbě uslyšeli křik. Princezna tloukla komornou a hubovala ji, že přinesla stříbrné střevíčky místo zlatých. Ach, ta je zlá, pomyslel si princ. 
Přišli k princezně do pokoje a princezna se vykláněla z okna. Král se polekal a zavolal na ni, copak to dělá? 
„Zkouším létat jako ptáci,“ řekla princezna, „před chvílí si sedl nějaký ptáček na okno, naklonil hlavu a odletěl.“ 
Ach, ta je hloupá, pomyslel si princ. V tom se princezna otočila a princ viděl, že je i ošklivá. 
„Tu si, pane králi, za ženu jaktěživ nevezmu,“ povídal princ a chtěl odejít. Ale král mu nedovolil. Zavolal stráže a dal prince zavřít do vězení. Před vězení postavil vojáka, aby hlídal, dokud se princ nerozhodne vzít si princeznu za ženu. 
Voják chodil před vězením a najednou před ním ..... Honzík Zázrak. Vojákovi se líbilo strakáčovo peří a vlasy, černé i bílé, šedivé i plavé, červené i zelené, žluté i modré. Natáhl ruku, aby Honzíkovi vytrhl nejhezčí červené pero. Honzík uskočil a voják za ním. Honzík hop, voják skok, dohonit Honzíka nemůže. Když byli daleko od vězení, Honzík se odrazil od země, vyskočil vysoko a snesl se k vězení. Zvedl závoru, popadl prince za ruku a běžel s ním ke kočáru. Než se voják vrátil, ujížděli vesele domů. 
„Zachránil jsi mi život,“ řekl princ Honzíkovi, „přej si, co chceš, a já Ti Tvoje přání splním.“ 
„Vezmi si za ženu mou matku,“ odpověděl Honzík, „tohle si přeju a nic jiného nechci.“ 
Hůře než se zlou, ošklivou a hloupou princeznou dopadnout nemohu, myslel si princ a slíbil. Jakmile zajeli do lesa, vyskočil Honzík z vozu a přivedl z křoví velkou vlčici. 
„Princi,“ hlásil, „tady je moje matka!“ 
„Když je to Tvoje matka,“ odpověděl princ, „ožením se s vlčicí. Co jsem slíbil, splním.“ 
„Ne, ne, to není moje matka,“ smál se Honzík. „Moje matka vypadá jinak, chtěl jsem Tě jenom zkoušet.“ 
Za chvíli vyskočil zase z vozu a přivedl starou medvědici. 
„Princi, tady je moje matka.“ 
„Když je medvědice Tvoje matka, ožením se s ní. Co jsem slíbil, splním.“ 
„Ne, ne, ani medvědice není moje matka,“ smál se Honzík, „moje matka vypadá docela jinak.“ 
Za chvíli přeběhl s divokou lvicí. Princ se vyděsil, ale Honzík řekl: 
„Tady, to je moje matka.“ 
Princ si dodal odvahy a odpověděl: 
„Když je Tvoje matka lvice, vezmu si ji za ženu.“ 
„Ani lvice není moje matka,“ smál se Honzík, „jak bych mohl mít takovou matku?“ 
Potom nechal lvici běžet, vyskočil k princi do kočáru a jeli spolu na královský zámek. Princezna právě nosila vodu do kuchyně. 
„To je moje matka,“ vykřikl Honzík, vyskočil z vozu, uchopil princeznu za ruku a odvedl ji k princi. 
„Ach, ta se mi už dávno líbila!“ zvolal princ a zasnoubil se s princeznou. 
Na svatbu se sjeli hubení i tlustí, malí i velcí, jen Honzík Zázrak chyběl. Snad se vrátil zpátky do lesa. Až půjdete lesem, dávejte pozor, jestli toho strakáče neuvidíte.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight