Honza Krecárek

zobrazeno 389×

Vložil(a): jitkamety, 12. 3. 2016 12.24

V malé chaloupce, vystrčené až na samý konec vesnice, žila vdova Krejcárková se synem Honzou. Honza byl už velký klacek a silný jako hromotluk, ale přitom byl líný jako stará čepice. Celé dny se jen válel za kamny a jen tak, že někdy matce vodu přinesl a naštípal trochu dříví. Usnul ale klidně i u prasat na zemi. A dál se ze vsi nedostal než na pole za chaloupku a do blízkého lesíka, a tak byl živ celé roky v klidu a pohodlí.
Ale jednou přišla matka domů odněkud z návštěvy a celá udýchaná vypravovala Honzovi rozčileným hlasem, že se ztratila královská princezna. A starostovi prý přišlo už z královského zámku nařízení, aby dal vybubnovat, že se všichni mladí muži vyzývají, aby se pokusili princeznu najít a vysvobodit, a že ji za odměnu dostanou za manželku a půl království k tomu nádavkem.
„To by bylo něco pro nás, Honzíčku, kdybys tu princeznu našel a vysvobodil. Půl království tady ve vsi nemá nikdo a královskou princeznu za manželku taky ne! Což kdyby se zrovna Tobě povedlo princeznu najít a osvobodit? Jen se o to, Honzíčku, taky pokus a nic se neboj! Já Ti upeču na cestu ranec buchet, a než je sníš, tak jistě už princeznu najdeš. Ale to musíš, holečku, slézt z pece, přistrojit se a odejít hodně daleko do světa, protože kdoví kam až čerchmant tu princeznu odnesl!“
Tak pobízela panímáma Krejcárková svého syna Honzu k hrdinské výpravě, ale tomu se moc nechtělo. A dal si říct až teprve po dlouhých domluvách a až když mu matka slíbila, že mu uvaří velký hrnec nastavované kaše, hned jak se vrátí domů s vysvobozenou princeznou.
Slezl tedy z pece, přistrojil se do nových šatů, do rance si nacpal povidlových buchet a vyšel z chaloupky. Ale na dvoře se ještě rozmýšlel, má-li opravdu jít nebo se má vrátit, a byl by to snad udělal, kdyby mu dobrá maminka nebyla domluvila, že už jistě všichni hoši a děvčata ze vsi se dívají, jak také on jde hledat a vysvobodit princeznu.
Vykročil tedy pomalu na cestu do světa. Maminka ho vyprovodila na náves a věrný pes Voříšek za ním běžel až na konec vesnice. Tam ještě zavrtěl Honzovi ocasem na pozdrav a sypal se zpátky zase hlídat chaloupku.
Honza šel dál polní cestou, ale tuze nepospíchal. Šel, co noha nohu mine, a když došel za chvilku pod malý kopeček, usedl na kámen, aby si odpočinul. Přitom se ohlédl zpátky k vesnici, a když ji už neuviděl, tak si řekl:
„Prokrýlepána, to musím být daleko! A to se už tedy musím dát do těch buchet, abych už taky ňák začal tu princeznu hledat a vysvobozovat!“
Pustil se tedy s chutí hned do buchet, a když dojedl poslední, zabručel zklamaně:
„No tak vida! Já už mám buchty snědený, a princezna nikde! Ale já tady na ni zbytečně čekat nebudu! To mě ani nenapadne a kdoví, jestli není už dávno vysvobozená! Seberu se a vrátím se zase ze světa domů!“
Když se přiloudal domů, našel dveře uzavřeny, protože maminka zatím odešla do lesa. Ale věrný pes Voříšek začal na Honzu radostně skákat, jako by ho neviděl kdovíjak dlouho.
A Honza, dojat tím uvítáním, hladil Voříška po hlavě a pohnutým hlasem k němu promlouval:
„Hodný Voříšek, hodný! Moc hodný! Von mě, chudinka, ještě poznal!“

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů