Honza a pan vrchní

Když Honza chodil po světě, přišel jednou do hospody a neměl ani haléře. Ale byl veliký, urostlý chlapík, a proto se hospodský hned přibatolil a ptal se zdvořile:
„Poroučíte džbáneček piva?“ Honza se zamyslel a po chvíli, když se uvelebil za stůl, řekl vážným hlasem:
„To musí být.“ A pro sebe si myslel:
„Kdo má žízeň, má se napít.“ Za chvilku hospodský přinesl pivo, a když ho před Honzu postavil, ptal se znovu:
„A snad poroučíte i nějakou pečínku? Máme tu výbornou telecí jako mandle.“
„To musí být,“ řekl Honza vážným hlasem a myslí si:
„Kdo má hlad, ať se nají.“
Pečeně byla brzy na stole, a že byl Honza při chuti, brzo nebylo po ní ani památky. Nato pil milý Honza celé odpoledne džbáneček za džbánečkem, a když se přiblížil večer, nechystal se k odchodu. Hospodský hned uhodl, že asi ten pán u něho zůstane přes noc, a proto se ptal velmi zdvořile:
„Odpočinete si taky u nás?“
„To musí být,“ vážně řekl Honza a myslel si:
„Kdo celé dopoledne chodil a celé odpoledne pil, musí v noci spát.“
Hospodský vyběhl ven, aby uchystal nocleh pro vzácného a tak vážného pána. Honza potom odešel do komůrky, zvolna se svlekl, vážně se uložil do peřin a brzy tvrdě usnul. Ráno se probudil, teprve když slunce již dávno vyšlo. Hostinský již čekal u jeho postele a ptal se ho, zdali již vstane a poroučí-li snídani.
„To musí být,“ řekl Honza vážným hlasem a myslel si:
„Kdo v noci spal, má ráno vstát, a kdo ráno nic nejedl, má se nasnídat.“ Hospodský dal připravit snídani, vrátil se hned zpět a ochotně pomáhal Honzovi při oblékání. Po snídani se Honza posadil k oknu a díval se celé milé dopoledne ven.
Když se blížilo poledne, hospodský zpozoroval, že cizí pán u něho ještě zůstane přes oběd, a proto se ptal uctivě:
„Copak poroučíte k obědu? Mám tu dobré maso a holoubátka jako buchtičky.“ Honza se zamyslel a nic neodpovídal. I ptal se hospodský znovu, ještě uctivěji:
„Mám je dát přistrojit?“
„To musí být,“ řekl Honza a myslí si:
„Jsou-li holoubátka jako buchtičky, proč bych je neměl sníst?“ Hospodský brzy přinesl oběd na stůl a Honza se pořádně najedl. Po obědě pomalu popíjel jako včera džbáneček za džbánečkem, a když přišel večer, zase si vážně lehl do peřin a spal, jako by celý den byl pracoval. A ráno když se probudil, začal zase živobytí jako včerejšího dne.
Hospodský byl zpočátku rád, že ten vážný pán u něho je tak dlouho, ale znenáhla počal být nedůvěřivý a několik dní přemýšlel o tom, kterak by hosta chytře upomenul o plat. Konečně si dodal srdce a jednou večer, když Honza již nechtěl pivo, řekl zpola vážným, zpola prosebným hlasem:
„To jsou časy, to jsou časy! Pivo mi zase již došlo a na jiný půlsud nemám dost peněz. Skoro bych to rád viděl, kdybyste mi zaplatil, potom můžete pít zase nanovo.“ Honza se zamračil a pravil po chvíli:
„To musí být,“ a myslel si:
„Kdo nedostává zadarmo jíst a pít, musí to zaplatit.“ Ale milé mu to nebylo a z rozmrzení brzy usnul.
Hospodský se zarazil a několik dní mlčel: ale když se Honza k placení neměl, upomínal ho podruhé o peníze za jídlo a pití. Ale Honza pokaždé jenom vážně odpověděl:
„To musí být,“ a pak u sebe rozmlouval jako poprvé, když ho hospodský upomínal.
Když to hospodskému trvalo již tuze dlouho, uhodil si na milého Honzu zostra:
„Nezaplatíte-li, půjdu k panu vrchnímu a budu Vás žalovat!“
„To musí být,“ odpověděl Honza vážným hlasem jako jindy a myslel si:
„Arci se musí k panu vrchnímu jít, chceme-li žalovat.“ Hospodský nejdříve nevěděl, co má na to říci, ale vzpamatoval se a pravil zlostně:
„Abyste věděl, že nejsem Váš blázen, půjdete se mnou k panu vrchnímu a to hned!“
„To musí být,“ řekl Honza vážně a myslel si:
„Proč bych se trochu neprošel, když to pan hospodský chce? Vždy máme být jeden druhému na tom světě povolní.“ Hospodský byl brzy pohotově a za hodinu se octli u pana vrchního. Pan vrchní vyslechl stížnost hospodského a pravil přísným hlasem k Honzovi:
„Chcete zaplatit?“
„To musí být,“ odpověděl Honza vážněji než kdy předtím a myslel si:
„Proč bych nechtěl platit? Vždycky chci platit, jenže někdy nemám peníze.“
„Ale jemnostpane ..... ,“ začal hospodský, ale pan vrchní nerad nadělal mnoho řečí, ukázal prstem na dvéře, hospodský uposlechl a táhl Honzu za sebou z kanceláře.
Když přišel s Honzou domů, všecko upomínání o peníze bylo marné: Honza sice vždycky přisvědčil, že to musí být, ale nezaplatil ani halíře. Hospodského konečně přešla trpělivost. Popadl Honzu a hnal se s ním podruhé k panu vrchnímu. Ale dříve než odešel, poručil synovi, aby odvedl na dvůr pana vrchního telátko a ještě něco tajného aby teleti pošeptal. „A jak to udělám?“ ptal se ho syn. „Hlupáku,“ rozzlobil se otec, „kousni ho třeba do ucha.“ Když hospodský s Honzou stáli před panem vrchním, dalo se telátko na dvoře najednou do bučení. Pan vrchní přiskočil k oknu a pak začal prudce přecházet po pokoji. „Jemnostpane,“ omlouval se hospodský, „to moje telátko nemá jako rozum, sice by si tady takovou věc nedovolilo: ale až se zařízne, nebude již bučet.“
Pan vrchní tomu porozuměl, a jako by se byl z něho stal jiný člověk, zostra uhodil na Honzu:
„Zaplatíš?“
„To musí být,“ odpověděl Honza. Hospodský div sám rozum neztratil, když viděl, že Honza má před panem vrchním tak málo strachu, i domýšlel se, že snad nemá smysly v pořádku, a pošeptal to panu vrchnímu. Ale pan vrchní řekl nahlas:
„Uvidíme, je-li při smyslech.“ Nato se obrátil k Honzovi a pravil mu:
„Nezaplatíš-li, dám Tě zavřít do šatlavy a dostaneš jen chléb a vodu.“
„To musí být,“ odpověděl Honza a myslel si:
„Když někoho zavřou, musejí mu dát něco jíst: ale to se rozumí, že mu nedají holoubátka a pivo.“
„Počkej, já Tě naučím, dělat si ze mě smích,“ rozzlobil se pan vrchní; „dám Tě hodit do vody a potom uhlídáme, máš-li zdravý rozum.“
„To musí být,“ řekl Honza a myslel si:
„Co pan vrchní chce, to se arci musí stát.“
Pan vrchní poslal pro sluhu a ten odvedl milého Honzu k řece, která byla blízko u města a byla hezky široká; pan vrchní a hospodský šli pomalu za nimi. Na břehu se pan vrchní Honzy ještě jednou zeptal, chce-li zaplatit, ale když Honza zase jen řekl „to musí být„, pan vrchní poručil sluhovi, sluha vzal Honzu za ruce, hospodský za nohy a tak ho hodili do vody. Honza uměl plavat jako ryba, po chvilce vyplaval nad vodu a zamířil k druhému břehu. Když byl uprostřed řeky, pan vrchní Honzovi rozkázal přísným hlasem:
„Teď plav nazpátek.“
Ale Honza se ani neohlédl a křičel z plného hrdla:
„To nemusí být.“
„Jářku, to musí být,“ volal za ním pan vrchní. „To nemusí být,“ volal Honza, vyskočil na druhý břeh, poklonil se panu vrchnímu i hospodskému a ztratil se v nedalekém lese.