Honza a čert

Byla nebyla vesnice Chvástalov. 
Celá léta se tam mluvilo o tom, že se jednou udělá posvícení. Největší autorita v obci, výměnkář Kotlas, o tom mluvil na každém kroku: 
„Posvícení, lidičky? Co Vy víte, holobrádci, co je to posvícení? To já, když jsem bejval ve světě, já viděl posvícení! Ale Vy! Neznáte nic, hlupáci.“ 
Mladí se smáli. 
„Ne my, ale Vy budete koukat, kmotře Kotlasi! Copak ten Váš výměnkářský svět může něco znát? A že jste za mlada flokoval boty? Teprve my uděláme něco, nad čím každý zkoprní!“ Ale neudělali nic. Oni, ani výměnkář Kotlas. Změna nastala teprve, když se přistěhovala do vsi nová hostinská proslulá svým zlolajným jazykem. První, co si usmyslela, bylo udělat posvícení. A také udělala. 
Výměnkář Kotlas sice posedával v šenku a strašil ji: 
„Na Vašem místě, tetka, bych se poradil s nějakým zkušeným člověkem, třeba se mnou. Protože posvícení, to není jen tak. To chce svůj fortel. Já bych Vám pověděl, jak na to, ale copak já mám čas? 
Páne, to byste musela vědět, co jsem viděl já, když jsem byl v Tramtárii ..... “ 
Hospodská mu dala nový džbánek, protože platil, a nechala ho klábosit. A posvícení se připravovalo dál. 
Hospodská měla dceru Káču a ta byla pyšná až hrůza. A zlá, ačkoli tak zlá jako její máma nebyla. myslela si: 
„Co jsou proti mně ty zdejší holky? Ani jedna není tak hezká jako já. A žádná tak bohatá. Jsem z hospody a ne z chaloupky. Když já si dupnu, musí mě všechno poslechnout.“ 
A dupala si a všechno ji poslouchalo, protože její máma hospodská se v Káče jen shlížela. 
Posvícení se blížilo. 
Ten den, kdy mělo být, se Káča strojila už od časného rána. Pořád se točila před zrcadlem a fintila se, česala, hned tak hned onak, volala děvečku Madlu, aby jí podala tu sukni, tam střevíce, pak zas aby střevíce odnesla a přinesla jiné, zkrátka sekýrovala Madlu tak, až ta chudák měla slzy v očích. 
„Zrcadlo!“ poroučela Káča, ačkoli už jedno měla před sebou. 
Madla běžela pro druhé zrcadlo, ale ruce se jí tak třásly, že je upustila. Zoufale se dívala na střepy. Káča se zvedla a stála nad ní, ruce v bok, bledá vzteky. 
„Tomuhle říkáš služba?“ křičela, „hned to povím. Matičko! Pojď se podívat, jak Ti Madla hospodaří!“ 
Hostinská přiletěla jako drak a hned spustila: 
„Ničemná, nepořádná Madlo! Myslíš, že kradu, zlodějko? Ale to mi hezky zaplatíš!“ 
„Z čeho, paní, když mi dáváte jen najíst?“ klepala se Madla. 
„Co? Nejsi spokojená?“ rozkřikla se hospodská. „Tak si táhni jinam, kde Ti budou dávat tolary! Uvidíme, co Ti řeknou, až jim budeš rozbíjet drahá zrcadla!“ 
Nedbala na slzy, nedbala na prosby, a Madlu vyhodila. 
Ještě za ní vztekle volala, když Madla plačky odcházela s uzlíčkem: 
„Však budeš vzpomínat na dobré bydlo, ty žebroto!“ 
„Žebroto jí říkáte, paní hostinská? Tak to já jsem taky žebrák,“ řekl najednou nějaký mladík, který se znenadání objevil. Nebyl zdejší. Ale byl urostlý a vzhledný a hospodské se naráz zalíbil. 
Naladila tvář do sladkého úsměvu a řekla: 
„To víte, s těma děvečkama je potíž. Ty by člověka přivedly na mizinu. Pán je z daleka?“ 
„Z daleka,“ řekl mladík. „Jenže teď jsem žebrák. Poslední groš jsem dal té nešťastné dívce, když tak plakala. Nemůžu vidět ženské slzy.“ 
Hospodské zešpičatěl vztekem nos. Ale nechtěla na hezkého mládence hudrovat. Kdoví, zda to nebude ženich pro její Káču? Pravila: 
„Pán jistě přehání. Nechtěl by jít dál a posilnit se?“ 
„Ale rád, jenže nemám, za co,“ zasmál se Honza. „Hledám službu. Není u Vás nějaká práce?“ 
Hospodská se zarazila. „Tak on to není zámožnější člověk?“ myslela si. „Nu, ale k službě by se hodil. Dovedl by zastat práci.“ Změnila výraz a řekla, už trochu pánovitě: 
„A co vlastně umíte?“ 
„Všecko a nic,“ řekl Honza. 
Hospodská nevěděla, zdali si z ní netropí žerty. Podívala se mu zkoumavě do očí, ale nic tam podezřelého nenašla. Řekla tedy: 
„Dobrá. Můžeš nastoupit. A jakpak Ti říkají?“ 
„Honza, paní hospodská,“ řekl mladík, který se ani nedivil, že mu teď tyká. 
„Mami, přijde mi někdo zamést ty střepy?“ křičela shora netrpělivá Káča. A objevila se na schodech. Když uviděla Honzu, poprvé v životě se začervenala. Líbil sejí a najednou jí nenapadalo nic zlého. 
Také Honza se díval na Káču a nemohl s ní spustit oči. Byla jako obrázek, když ji tak viděl, jak se nakláněla přes zábradlí dolů. 
„Tady hned máš práci,“ řekla hospodská Honzovi a její hlas už nebyl vůbec laskavý. „Zameteš střepy od zrcadla. Rozbilo je to nemehlo, kterému jsi sám dal poslední groš. Je vidět, že o peníze moc nestojíš. Proto budeš sloužit jen za stravu.“ 
Honza byl takový, že mu to bylo jedno. Byl mladý, hezký, silný, a takovým patří svět. Šel zamést střepy a přitom okukoval Káču. 
„Ty jsi Honza?“ zeptala se Káča. 
„Jsem. A ty?“ odpověděl. 
Do Káči najednou vjela pýcha. „Ty se mi opovažuješ tykat? Syp hned dolů a obstarej hnůj!“ Prstem mu ukázala na schody. 
Tohle Honza nečekal. Také do něho vjel vztek, až zrudl. Ale neřekl nic. Ovládl se. Jen si myslel: 
„No počkej, Káčo, tohle Ti nezůstanu dlužen.“ 
Už se neohlédl a šel obstarávat hnůj. 
Káča čekala prosby, odprošování, lichocení, ale nedočkala se. 
Dupla nohou. „Nevídáno! Honza nehonza! Jiných bude dost, a ještě hezčích!“ 
Dostrojila se a sešla do sálu, kde už začínal tanec. Sedla si do čela stolu na nejlepší židli a čekala. Hospodská se o ni nestarala, vždyť tu byla Káča doma. 
Honza nakoukl do dveří a zase zmizel. 
Ačkoli měl dovoleno jít tančit, neustrojil se k tanci. Zůstal tak, jak přišel od hnoje, na nohou dřeváky. A klapal dřeváky sem tam po chodbě i ve výčepu, jen do sálu nevstoupil. 
Mládež se točila v kole, muzika hrála, ale pro Káču, která seděla u lepšího stolu, nikdo nešel. 
Výměnkář Kotlas koukal na ten rej a povídal: 
„To nic není. Jakejpak je tohle tanec? Ale v Mauřenínsku byste měli vidět, jak se frejuje! Co budu povídat, radši se napiju.“ A nespokojeně mávl rukou a podíval se do džbánku až na dno. 
Jeden chasník přišel pro Káču, ale to si dal. 
„Nevíš, jak se mi říká?“ sjela ho Káča pohledem i jazykem. „Smím prosit, slečno! se říká. A Ty jen: Mužem si dupnout?“ 
Chasník celý rudý odstoupil a zmizel, aby se mu nesmáli. A Káča seděla dál sama a sama. Konečně přišel ještě jeden, kterému se Káča celkem líbila. Ale ten to chytl! 
„Myslíš, že jsem tu jen pro jednoho?“ vyjela na něj Káča. „Tamhle máš takových husiček dost!“ A ukázala na pentle a sukně a čižmy děvčat kolem. Děvčata se hihňala, protože s nimi mládenci tančili, kdežto s Káčou žádný. Nikdo se už ani neopovážil. Nechtěl utržit ostudu pro nic za nic. A Káča se přitom hryzla vzteky, že sedí. Vzteky si hryzla i kapesníček. 
Už byla pro smích. Vtipy na ni jen pršely. 
„Sama přišla, sama sedla, sama seděla,“ volali na ni chasníci, rozjaření tancem, s perličkami potu na čele. A dívky si dávaly dlaně k ústům a nepokrytě se jí vysmívaly. 
Káča se vařila vztekem. 
Muzika si na chvíli odpočala, nastalo ticho, rušené jen šumem rozhovorů. Tu bylo najednou slyšet klop! klop! a velké dřeváky mířily od prahu přímo ke Káče. A v nich Honza. Páchlo z něho hnojem, až si děvčata kolem zacpávala nos. Ale Honzovi to nevadilo, to právě chtěl. Došel ke Káče a uklonil se, zacvakl dřeváky a hodně nahlas řekl: 
„Smím prosit, slečno?“ 
A řekl to hodně protáhle, aby bylo vidět, že si dělá z Káči legraci. 
Káča vyskočila a třikrát dupla vzteky. Pak vykřikla: 
„Myslíš, že už jsem Ti dost dobrá? Jen se radši drž vidlí a hnoje. S Tebou bych netančila, i kdybys byl ze zlata. To radši se samotným čertem!“ 
Jen řekla poslední slovo, zahřmělo, světla zhasla a zase se rozsvítila, ačkoli nikdo neviděl ruku, která by rozžehla knoty v lampách, a do hospody vešel myslivec. Přinejmenším pan nadlesní podle lesklých prýmků. Měl nápadně černé vlasy, černé kníry, černé, ale přitom ohnivé oči, jen na jednu nohu trochu kulhal. 
Přišel ke Káče, uklonil se a řekl: 
„Smím prosit, slečno? Jsem čert a Vy jste mě ráčila zavolat.“ 
Káča se musela vzpamatovat z leknutí, ale pak najust všem mu podala ruku a už se s ním točila v kole. Po každé, když tančila kolem užaslého Honzy, se na něho jen ušklíbla. Znamenalo to: Tak vidíš, že tančím, hlupáku! 
Lidé ani nechtěli věřit, že to je čert. Vždyť až na to zahřmění a zhasnutí světel to bylo docela přirozené. Výměnkář Kotlas dokonce tvrdil, že se ani to nestalo: 
„Víte, Vy kotrby, co jsou to přírodní oukazy? Nevíte. Tak to byly přírodní oukazy a s tím myslivcem to nemá nic společného. Co Vám mám vyprávět, já viděl samotného Vilhelma Tejla, jak tančil, ale tomu se říkalo tanec, ne tomuhle nedokrevnému trdlování!“ 
A když jedna z tetek trvala na tom, že je to čert a že by se mělo skočit pro pana faráře, už se výměnkář Kotlas dopálil: 
„Tohle že je čert? To byste museli vidět celej regiment čertů saprmentů jako já viděl na Sahaře! Tohle není čert, to je takový honimír!“ 
Ale byl to čert. 
Obtančil s Káčou jedno kolo a Káča byla celá rudá. Obtančil s ní druhé kolo a Káča byla bledá. A když dokončil třetí, byla rudá i bledá zároveň. Zastavil se, Káča sotva popadala dech, dupl do dřevěné podlahy, jako když kůň ve stáji zahrabe, a naráz se propadl s Káčou do země. Zůstala tam jen velká, očazená díra. 
Hospoda vřela rozčilením. 
Výměnkář Kotlas sice povídal: 
„Tohle není žádná díra, lidičky, to byste museli vidět, co já viděl v Sibérii. To byly díry, že šly sto mil do hloubky a dole v nich bylo vidět jazyky čertů v pekle!“ 
Ale nikoho neuklidnil. Nikdo ho také neposlouchal. Křičeli jeden přes druhého a každý tvrdil něco jiného. Někteří navrhovali nalít do díry pivo, že prý to uhasí oheň v pekle a Káča vyleze sama. Jiní chtěli do díry přisypávat popel z fajfek, aby prý v pekle bylo ještě tepleji a Káča se osmažila pěkně ze všech stran. Do toho bědovala hostinská: 
„Kačenko moje! To je trest za tu mou zlobu! Jen kdyby ses mi vrátila, já bych se napravila!“ 
Dala celé hospodě pivo zdarma a doufala, že jako za odměnu se Káča vrátí. Ale nevrátila. Hospodská se rozhlížela po mužských: 
„Kdyby aspoň někdo z Vás měl odvahu jít pro ni do pekla! Zlatem bych ho vymustrovala! Ale jsou ještě na světě mužský?“ 
„Jsou,“ řekl Honza a klidně se usmíval. „Já půjdu.“ 
„Ty?“ žasla hospodská. „A nebudeš se zlobit za to, že jsem na Tebe byla zlá?“ 
Honza mávl rukou. „Dejte mi uzlík buchet na cestu a sukovici do ruky a jdu pro Káču v tu chvíli. Až ji dostanu z pekla ven, přivedu Vám ji zpátky. Však ona tam nepatří, není tak zlá, jak se dělá. A oni tam z ní našup tu namyšlenost vyženou.“ 
Radili mu, aby skočil do díry v podlaze, že to je nejkratší cesta. Ale díra se už pomalu zavírala, až z ní zbyl jen malý důlek v podlaze. A kromě toho Honza nerad skákal. Radši šel do pekla pěšky.

Šel a šel, až jednoho dne přišel na takovou divnou paseku. Nic na ní nebylo nápadného, ale Honza přesto cítil, že tu je něco neobvyklého. Ze se tu něco stane. A také stalo. Najednou se z takového pařezu vybelhal šedivý stařeček a řekl: 
„Dobrý den, Honzo.“ 
„Vy mě znáte, stařečku?“ podivil se Honza. 
„I co bych neznal,“ zasmál se stařeček. „Já znám lidí. Vždyť tu žiju už čtyři sta let.“ 
„A co tu pořád děláte?“ žasl Honza. „Nemáte dlouhou chvíli, stařečku?“ 
„Jakoupak dlouhou chvíli,“ smál se stařeček, „však mám něco pro její ukrácení. Podívej, Honzo.“ 
A vytáhl z kabátu malé, maličké housličky, sotva se daly přiložit ke krku, jak byly malé. A hned spustil. 
To byla melodie! Honza takhle hrát jaktěživ ještě neslyšel. Housličky zpívaly, plakaly, smály se, tančily, jásaly, zvonily, inu, nelze vypovědět, jak krásně hrály. A nejenom to. Při jejich hře jako by tekl oheň do žil. Honzovi začaly mimoděk nohy skákat sem a tam, i ruce nahoru a dolů, a za chvíli tančil a křepčil podle stařečkových skřipek. 
Stařeček přestal, aby si Honza odpočinul. 
„Už věříš, Honzo, že nikdy nemám dlouhou chvíli?“ ptal se s úsměvem. 
„A co když nemáte komu hrát?“ 
„Že nemám?“ ohradil se stařeček. „Copak nejsou v lese ptáci? Slavík sem přiletí a učí se od mých housliček nové písně. Jeleni a srnky přibíhají a tančí podle mne. A kdyby už nikdo, jsou tu mravenci, čmeláci, motýli, a kdyby ani ti ne, jsou tu keře, větve, kapradiny, tráva. Na světě je tanečníků, hochu! Muziky je málo!“ 
„Škoda, že nejsou k mání,“ řekl Honza, „zrovna bych je pro jistý účel potřeboval.“ 
„Já vím,“ pokýval stařeček, „v pekle, viď, abys roztančil čerty a vysvobodil Káču?“ 
„Vy víte všechno, stařečku,“ žasl Honza. 
„Vím leccos,“ zamrkal stařeček, „například i to, že můžeš moje housličky získat. Já už brzo umřu, chce se mi hodně dlouho spát a odpočívat, já Ti ty housličky dám na dobrý účel. Ale jak poznám, že jsi dobrý, Honzo?“ 
„To je pravda,“ zamyslel se Honza. „Sám si vždycky myslím, že jsem strašně špatný. Víte co, stařečku? Zkoušejte mě.“ 
Stařeček ho tedy zkoušel. 
„Podívej, Honzo,“ povídá, „poraž mi tady tuhle borovici. Ale pořádně. Větve osekej, kůru oloupej a kmen rozřež na polena.“ A podával Honzovi sekyru, která kde se vzala, tu se vzala. 
Honza popadl sekyru, chtěl se rozmáchnout, ale pak se zarazil. „A nač vlastně, stařečku, tu borovici potřebujete?“ 
„Na nic,“ řekl stařeček, „vadí mi tu. Nač tu má trčet protivný strom, když tu může být víc místa?“ 
„Tak to z toho nebude nic,“ odhodil Honza sekyru. „Já pro nic za nic stromy nekácím. Strom je taky živý, i když jinak než my. Kdybyste potřeboval dřevo pro zahřátí, strom je dobrý a rád se obětuje, ale pro nic za nic abych ho ničil, to nikdy.“ 
„Výborně, Honzo,“ pochválil ho stařeček. „Obstál jsi. Správně jsi odpověděl. Tumáš něco lepšího.“ 
A podával mu luk se šípem, který se tu zase tak zčista jasna vzal jako předtím sekyra. 
„Tentokrát nechci, abys něco ničil,“ řekl. „Jen mi ukaž, Honzo, jak umíš střílet. Ale nechci, abys střílel vzhůru k nebi, střílej v rovině a kam Ti bude libo. Tak.“ 
Honza zamířil, ale zase se zarazil. „A co když trefím, stařečku, něco živého? Poběží tu srnka a já ji zasáhnu. Ne, stařečku, takhle já nestřílím. Do výšky Pánubohu do okna, ano, to Ti ukážu, jak vysoko vystřelím, ale takhle nikdy. To si radši ty housličky nech.“ A podával stařečkovi luk zpátky. 
„Výborně, Honzo, obstál jsi podruhé,“ pokýval stařeček. „A teď do třetice, poslední zkouška. Vím, že nechceš ublížit ničemu živému a chválím Ti to. Chci na Tobě jen pár slov, která nikomu neublíží a Tobě prospějí.“ 
„Pár slov?“ zasmál se Honza. „Tak málo, stařečku? Beze všeho.“ 
„Jdeš do pekla, Honzo, viď?“ začal stařeček vlídně. „Tam si přece nedávají ubrousek na ústa, když mluví. Měl bys trochu zvyknout jejich mravu. Jakpak pozdravíš, když vejdeš do pekla? Zkus to. Řekni třeba: zatracený den, čert aby ho vzal!“ 
„To že mám říct?“ váhal Honza. „Já mám rád každý den, mám rád úsvit, je takový bílý, jako když mi máma vypere a vyžehlí košili.“ 
„Jen to zkus,“ pobízel ho stařeček. 
„Ba ne,“ zavrtěl Honza hlavou, „z toho nebude nic. Nechte si housličky a já si nechám svou radost z toho, jak je svět hezký. Kdyby ho lidi nekazili, nebylo by nic hezčího než žít.“ 
„Obstál jsi potřetí,“ pochválil Honzu stařeček. „Housličky jsou Tvé. Tuje máš, jen Tě prosím, hraj na ně jen tehdy, když je to nutné. I housličky chtějí odpočívat a bolelo by je, kdybys je týral.“ 
Domluvil a zmizel. Totiž ne úplně. V těch místech, kde stál, najednou byl velký jasmínový keř, plný vonících květů. 
„Děkuji Ti, stařečku,“ řekl Honza do toho keře, „ať se Ti hezky dřímá v té vůni.“ Popadl housličky a šel. 
Brzo vyšel z lesa a dal se cestou necestou do pekla. 
Po čase zjistil, že mu housličky ukazují cestu. Když šel správně, mlčely, ale když se dal místo vpravo doleva nebo doprava místo vlevo, housličky zazvonily, jako když brnkneš o strunu. 
Netrvalo dlouho, stál Honza před branou do pekla. Tloukl na ni, ale to ho pálilo, protože brána byla horká, jako by se za ní vařilo nevím co. Popadl tedy housličky a spustil. 
Sotva housličky zazpívaly, otevřela se brána sama a v ní husto od čertů, jako když se brouci slezou. A hned se dali do tance, až to od kopyt dunělo. 
Honza vešel, brána se zavřela, housličky zpívaly, čerti tančili. 
Za chvíli bylo vidět, že čerti už jen s námahou dupají kopyty; tančili stále pomaleji, ale nemohli přestat, dokud Honza hrál. Prosili ho, ať skončí, ale marně. 
Až zahřměl burácející hlas: 
„Co je to za pořádky? Koná se merenda na černo?“ a před Honzou stál sám Lucifer, vládce pekel. Ale i jemu už to potrhávalo rukama i nohama, rozumí se čertovskýma nohama. Honza nechal hry a představil se: 
„Jsem Honza a jdu pro Káču.“ 
„A co to máš za housličky?“ vyzvídal Lucifer. 
„No, housličky,“ povídal Honza. „Poslechněte si.“ A zahrál několik taktů, až zas Lucifer musel začít poskakovat. 
„Dost, dost,“ žádal Lucifer, „to jsou mi náramné housle. Hodily by se mi na mučení hříšných muzikantů, a sem tam i pro naši zábavu. Co bys za ně chtěl, Honzo?“ 
„Káču,“ zněla stručná odpověď. 
„Káču, Káču ..... “ opakoval Lucifer. „Žádnou neznám„. Obrátil se na svého sekretáře a zeptal se: 
„Máme tu nějakou Káču?“ 
„Káč je, prosím pěkně, v pekle osm miliónů sedm set devadesát tři tisíce. Která by to měla být?“ drbal se sekretář za ušima. 
„Kterou Káču vlastně chceš?“ obrátil se Lucifer k Honzovi. 
„No přece Káču z Chvástalova.“ 
„Hned přiveďte Káču z Chvástalova,“ poručil Lucifer a četa čertů vypálila do širého pekla. Za chvíli se vraceli a v čele šel ten čert, co Káču odnesl. Vedli nešťastnou Káču. 
„Honzo,“ zaúpěla, když viděla známou duši, „odpusť mi. Tady už ze mne všechnu nafoukanost vyhnali. Kéž bys mě dostal zpátky domů, já už bych byla na Tebe jako anděl.“ 
„Že Tě mám rád, Káčo, tak to zkusím,“ prohlásil Honza před všemi čerty, kteří se při těch slovech ušklebovali, protože čert nemá rád nikoho a nechápe, jak je to vůbec možné. „Jen jestli bys Ty měla ráda mě.“ 
„Mně ses hned líbil, jak jsem Tě uviděla,“ volala Káča. „Jenže já byla tak zhýčkaná, že jsem si to všechno zkazila sama. Vezmi mě s sebou a uvidíš, jakou dobrou ženou Ti budu. Mně je strašně horko.“ 
„Mně taky,“ řekl Honza, „ale napřed Ti ještě něco ukážu.“ Nasadil housličky a celé peklo se dalo do tance, i Lucifer. Káča se mohla usmát, když to viděla, a to se rozumí, sama se také točila. Jenže jí to nedělalo potíže. 
„Dost, dost,“ prosil Lucifer. „Vezmi si Káču, Honzo, a už ať jste z pekla. Ale za Káču housličky.“ 
Honza se v duchu zeptal, zdali by mu to stařeček dovolil. Ucítil jasmínovou vůni a usmál se. Věděl, že stařeček souhlasí. Podal housličky Luciferovi a druhou rukou popadl Káču. „Tumáte, pane Lucifer, ale ne abyste se mi pokoušeli Káču vzít,“ řekl. 
„Neurážej peklo svým podezíráním,“ ohradil se Lucifer a už si tiskl housličky ke krku. Honza táhl Káču za ruku, brána se otevřela a zase za nimi zavřela. Před bránou stál kočár se šesti bělouši. „Vida, od stařečka,“ usmál se Honza. „Děkuji Ti, dobrý, milý dědo.“ 
Nasedli, Honza práskl do koní, Káča se k němu na kozlíku přitulila a tak jeli a jeli, až dojeli mezi lidi. 
V pekle zatím bylo dopuštění. Ale ne od housliček, nýbrž kvůli nim. Lucifer si nasadil housličky, popadl smyčec a chtěl zahrát. Patřičně se k tomu zatvářil. Těšil se, jak prožene čerty, ale housličky nic. Jen vrzly, škytly, škrk, bzuk udělaly a nehrály. 
„Ten Honza mě ošidil!“ zaláteřil Lucifer. 
Podal housličky čertům ze své družiny, aby zahráli, ale housličky zase nic. Bylo jasné, že housličky v rukou čertů nehrají. Lucifer si zavolal čerta, který byl v Chvástalově pro Káču, a houkl na něho: 
„Lumpe! Paznehte! Kopyto hloupé! Marš zpátky na svět! Tyhle housličky vrátíš Honzovi a přivedeš Káču. Syp!“ 
A čert sypal na zem.

Honza s Káčou dojeli k lesu, kde se kočár sám zastavil. Byl to známý les, kde Honza poznal stařečka. 
„Pojď, Káčo, něco Ti ukážu,“ řekl Honza a zavedl ji do lesa. Ani si nevšiml, že sotva vstoupili do lesa, kočár i koně zmizeli. Našel mýtinu a známý jasmínový keř, z něhož šla nádherná vůně. 
„Stařečku,“ zašeptal Honza do jasmínu, „už jsme tady. Tvé housličky pomohly, ale musel jsem je nechat v pekle výměnou za Káču. Nezlobíš se?“ 
Zvedl se vítr a jasmín zašuměl. Honzovi se zdálo, že slyší, jako by z keře šeptal sám stařeček: 
„Stěs ..... stí ..... štěs ..... stí ..... “ 
Káča také něco řekla: 
„škoda, že jsem Vás nepoznala, stařečku. Ale to jsem ještě byla pyšná. Znám Vás od Honzy a mám Vás taky ráda.“ 
A keř opět zašeptal: 
„Žeh ..... nám ..... žeh ..... nám ..... “ 
Rozloučili se s keřem a vyšli z lesa. Honza kočáru ani moc nelitoval. „Však pěšky dojdem taky, co říkáš, Káčo?“ zasmál se vesele. 
A Káča odpověděla: 
„S Tebou, Honzíčku, půjdu na konec světa, i kdybych si otlačila všechny prsty.“ A šla. Ne na konec světa, ale do Chvástalova. 
První je potkal před vsí výměnkář Kotlas. 
„Odkudpak, Honzo? A s Káčou?“ spustil. „To jsem věděl, že se Káča schovávala někde za humny.“ 
„Kdepak, kmotře, vedu ji až z pekla. To byste koukal, jak to tam vypadá.“ odpověděl Honza. 
„Copak peklo,“ máchl výměnkář Kotlas rukou a zapukal z fajfky. „To nic není. Ale očistec byste měli vidět! To je podívaná!“ 
„Vy jste tam byl?“ ptali se. 
„Byl i nebyl,“ rozzlobil se výměnkář, „co je Vám po tom? Když něco říkám, máte poslouchat, zajícové zelený, a ne vyzvídat.“ 
A odbelhal se do polí. Šel se podívat aspoň na obilí a nahlas povědět do větru: 
„Tohle že je obilí? To nic není, ale v Tramtáryji, to byste koukali, jaké tam je obilí!“ 
Honza s Káčou zamířili rovnou k hospodě. 
A zrovna se zas chystalo posvícení, jenže nálada nebyla tak veselá. Ještě se nezapomnělo, jak špatně dopadlo to loňské. A Káčina matka za nic nestála. Pořád ještě oplakávala Káču. 
Na Honzově místě sloužil chasník Vojtěch, veselá kopa. Ale ani tomu se nedařilo rozptýlit všeobecné chmury. Ukazoval všelijaké čarodějné kousky a metal kozelce, protože byl dlouhá léta u cirkusu a uměl to, ale všechno šlo nějak do prázdna. 
Káčina matka seděla nahoře ve světnici a dívala se na obrázek své dcery. Slzy měla v očích. Dávno už nebyla tak zlá, jako bývala. Když ztratila Káču, viděla marnost mamonu a veškeré zloby. A pak si myslela, že by si i pro ni mohl jednou přijít čert. A do díry v zemi se jí věru nechtělo. Br! Takhle kdyby vozili do pekla aspoň kočárem ! 
Najednou uslyšela kroky a ve dveřích stál Honza ..... sám. 
Podívala se na něho smutně a řekla sklesle: 
„Káču nemáš, viď? Čekala jsem to. Víš aspoň, jaký konec vzala, má chuděrka ubohá?“ 
„Docela dobrý,“ zahlaholil Honza. „Jenže to není ani tak konec, jako počátek. Ceká na Vás v šenku, paňmámo.“ 
„Cože?“ vyskočila Káčina máma. Vlepila Honzovi mlaskavou pusu a hnala se po schodech dolů, kde uviděla svou dceru po celém roce doufání a zoufání. 
„Zaplaťpámbu, že jsi se vrátila!“ objímala Káču. „Hezky si Tě vyšňořím a budeš zas jako dřív,“ radovala se. 
„Já už nechci být jako dřív,“ zavrtěla Káča hlavou, „já se změnila. Už nejsem pyšná a nafoukaná a Honza si mě vezme.“ 
„Honza si Tě vezme?“ opakovala matka zaraženě. 
„Copak mě nevysvobodil z pekla?“ 
„Radši bych mu za to zaplatila,“ řekla hostinská a trochu se v ní zas ozvala její stará lakota. 
„Když on nic nechce, jen mě, mámo,“ zasmála se Káča. „A já jeho! Všechno už jsme si promysleli.“ 
„To nedovolím,“ rozzlobila se matka. „To by tak hrálo. To by mohl každý zajít do pekla a pak vymáhat nevěstu! Takový žebrák z Nouzákova a chce se mi přiženit do hospody! Kam bys dala rozum, Káčo? Tebe si může vzít nadlesní nebo oficiál z města!“ 
„A zrovna si vezmu Honzu!“ dupla Káča. „I kdyby měl čert ..... “ Ale včas se zarazila a nedořekla to. Jenže čert se nicméně už objevil. Ale protože to nedořekla, zůstal ve dveřích vězet napůl. 
„Můžu dál?“ ptal se nesměle. Ani on už nebyl ten domýšlivý zpupný čert z loňska. 
„Proč ne?“ pokrčila hostinská rameny, „sem může každý, kdo platí. A když dokonce sám něco platí, může se ucházet o mou dceru.“ 
„Tak to dořekněte,“ prosil čert, „jinak bych tu byl pořád přiskřípnutý. Stačí jen doříct: přijít ..... “ 
Hospodská to tedy řekla a čert vkulhal dovnitř. Ukazoval housličky. 
„Posílá mě sám náš vládce Lucifer, aby si Honza nechal housličky a vrátil mu Káču. Housličky u nás nehrají.“ 
„Káču zpátky?“ lekla se hostinská. „Nikdy!“ 
„Kdo že chce Káču?“ zazněl silný hlas a čertovi leknutím klesly ruce. Byl to Honza. 
„Tady Ti Lucifer vrací housličky, že nehrají, a chce Káču zpátky,“ koktal čert. Měl strach a strašně si přál, aby to dopadlo, jak Lucifer nařídil. 
Honza popadl housličky a hned dostal nápad. 
Zkusil pár tónů a řekl: 
„Vyřiď Luciferovi, že housličky hrají, když je má v ruce někdo, kdo má buňky pro muziku. Poslouchej!“ A začal hrát a matka, Káča i čert se začali točit. A točil se i mládenec Vojtěch a první páry, které se už sešly na posvícenskou tancovačku. 
„Dost! dost!“ úpěl čert, „loupe mě v kopytě, Honzo!“ 
„Dost, dost!“ naříkala Káčina matka, „mě píchá kotník!“ 
„Jen víc, víc,“ jásala Káča a šťastně kroužila kolem Honzy, „ať utancujeme všecko zlé.“ 
Konečně Honza přestal. 
čert natotata zmizel, jen aby se dostal z dosahu moci čarovných housliček. Jak dopadl doma v pekle, není známo, ale určitě ne nejlíp. Výměnkář Kotlas, který věděl všecko, říkal sice, že byl čert za trest uvázán na pět set let u ohnivé boudy, ale kdož ví. 
Káča dotančila a pověsila se Honzovi na krk. 
„Už nikdy nechci být bez Tebe, Honzo,“ plakala, „i kdybych měla mámu navždycky opustit.“ 
„Ani nemusíš,“ ozvala se máma, celá polámaná od tance. „Honza to už ze mě vytřepal. A když vidím, jak Ti to s Honzou sluší, buďte svoji.“ 
Teď teprve vypukla ta pravá radost a posvícení se dařilo, až se hory zelenaly. Honza uložil housličky a tančil s Káčou podle obyčejné muziky. Ta byla také docela dobrá. 
Tančilo se, pilo, jedlo, zpívalo. 
V noci vyšli Honza s Káčou na zahradu. Rostl tam také veliký jasmínový keř. 
„Slyšíš mě, stařečku?“ zašeptal Honza do keře. „Díky! Díky Tobě za nás oba!“ 
A měl dojem, že uslyšel z keře jakoby vánek: 
„Žeh ..... nám ..... žeh ..... nám ..... “ 
Dali si s Káčou pusu a ještě jednou poděkovali stařečkovi. Pak se vrátili dovnitř a tančili do bílého rána. Druhý den se všichni vyspali a třetí den šli žádat o svatbu. 
Káčina matka přestala být zlá a lakomá a Honza dělal výčepníka. 
Ale na housličky nehrál. Byly uloženy a směli se na ně zblízka podívat jen jednou za rok. Aby se neokoukaly. 
A všude sázel Honza jasmíny.