Honza a čarodějnice

Byli jednou jedni rodiče a ti měli syna. Jmenoval se Honza. Honza byl šikovný chlapec. Měl se k práci, byl na rodiče milý a choval se pěkně i k ostatním lidem. Rodina to ale byla chudá.
Proto Tatínek jednou řekl Honzovi:
„Honzo, jsi už skoro dospělý, tak běž do světa a najdi si tam lepší živobytí. Ale nezapomeň tam na nás a dojdi nás navštívit.“ Honza se rozhodl, že půjde za týden. Do té doby mu Maminka všechno nachystala. No nebylo toho moc. Oblečení si vzal jen, co měl na sobě, na zimu, že si má za vydělané peníze něco koupit. Dostal také uzlíček, ve kterém byli buchty.
Honza se s rodiči rozloučil a šel. Cesta ho zavedla k lesu. Vstoupil do něj. Když přišel tak doprostřed lesa, uviděl chaloupku. Nahlédl oknem a uviděl v chaloupce ježibabu a její dceru. Lekl se, ale než stačil utéct vyšla z chaloupky ježibaba a ptala se ho, jestli by nechtěl k ní do služby. Strachem nevěděl, co má říkat a tak ho ježibaba vzala do chaloupky a společně s dcerou si s ním sedla k večeři. Večeře Honzovi moc chutnala, byla bohatší než doma míval. Při jídle mu starší ježibaba vyprávěla, že to nejsou zlé ježibaby, že čáry znají, ale snaží se žít slušně a neubližovat lidem. Její dcera přitom Honzu pozorovala, jestli jí věří a také proto, že se jí líbil. Honza se na ni také díval. Roků mnoho neměla. Mohla být tak o rok mladší než on. Přesto byly na její tváři vidět vrásky, které se jí dělali neobvykle brzy. Na levé části brady měla bradavici. Vlasy měla rozcuchané a v nich napadané listí a kdovíco ještě. Honza si v duchu ironicky řekl:
„To je ale kráska.“ Maminka čarodějnice také Honzovi řekla jakou službu to má dělat:
„Na konci lesa žije černokněžník, ten každé ráno posílá své zajatce, které chytil jak procházeli lesem a má nad nimi moc, aby pořezali a pokáceli stromy, které v lese jsou. Na jejich místě si pak buduje palác. Až dojde po naši chalupu, bojím se, že nás zahubí. Na něj je naše moc krátká. Zastavit ho dokáže, jen když někdo vezme a zničí černé vejce, které schovává v jednom z pařezů. Pařezy často mění a nikdo neví, ve kterém vejce je. V tom vejci je ukryta všechna jeho špatnost, kterou nabral když černé vejce našel. Když to vejce někdo zničí, všechno zlé, co způsobil se vrátí zpátky a z něho bude zase takový člověk, jaký byl, než vajíčko našel.“ Honza si Maminku čarodějnici vyslechl a souhlasil, vždyť to bylo pro dobrou věc. Dcera čarodějnice se nabídla, že půjde s ním, že mu svými kouzli může v něčem pomoci. Maminka čarodějnice to se strachem své dceři dovolila.
Na druhý den si mladá čarodějnice přivstala. Umyla si hlavu, učesala se, oblékla se do šatů z hruškového listí a udělala snídani. Její maminka i Honza byli překvapeni, když přišli do kuchyně. Čekalo tam na ně bílé kafe a v něm natrhaný chleba. Honza míval doma snídání podobné, jenom místo kafe, byl chleba namočený v syrovátce. Také mladší čarodějka ho dnes více zaujala než včera. Zdála se mu dnes nějaká hezčí. Ne proto, že by ji ty umyté vlasy a druhé šaty tolik zkrášlily, ale že viděl, že se chtěla před ním nastrojit.
Po snídani se se starší čarodějkou oba rozloučili a šli. Při cestě se mladší čarodějka k Honzovi obrátí a promluví k němu:
„Ani jsem Ti neřekla, jak se jmenuju. Moje jméno je Jenovéfa.“
Honza se pousmál. „Jaká dívka, takové jméno.“ Pomyslel si. „Mě říkají Honza.“ Představil se jí zase on. Cestou si spolu vyprávěli co a jak kde prožili. Jak se Jenovéfa ztratila, když byla malá. Jak Honza vykopal na zahrádce dukát a na chvilku je bída opustila. Jaké jsou děvčata na vsi a jaké čarodějky na sletu. Honza i Jenovéfa si přitom uvědomovali, že je jim spolu dobře. A kdyby neměli těžký úkol, byli by o tom ještě více přemýšleli.
Ušli už kus cesty. Z dálky už viděli začátek pokácených stromů a po nich zbylých pařezů. Zastavili se. Kousek od nich přiletěl Černokněžník na létající posteli. Kouzelnou mocí nadzvedl pařez, vyhloubil jamku, opatrně tam vložil černé vajíčko a pařez k zemi zase pevně přičaroval. Potom odletěl. Honza rychle šel pařez odvalit, ale pařez držel, jakoby mu kořeny hluboko do země zapustily. Napadlo ho zeptat se Jenovéfy, jestli by to neuměla odčarovat. Odpověděla mu, že proti černokněžníkovým kouzlům její kouzla neobstojí. Na to řekl, že by se mohl zkusit k vajíčku podhrabat. „To by šlo.“ Řekla Jenovéfa a do výšky kolen ubylo pod pařezem hlíny. Kořeny sice vedly dál, ale Honza už měl v ruce černé vejce. Vylezl z díry a praštil s ním vší silou o skácený strom.
Vajíčko se rozbilo a nahoru vyletěl velký černý dým. Slyšeli hrozné a strašidelné hlasy, zlostný smích a všelico dalšího. Po nějaké chvíli to ale přestalo. Spadlé stromy se sami od sebe zvedali a umisťovaly na své původní místo a začínaly znovu růst. Před nimi tedy les pokračoval. Protože se báli, jestli to není od černokněžníka jenom léčka, šli dál se přesvědčit. Cestou potkali několik, šťastných chlapů, kteří říkali, že už nejsou černokněžníkovi zajatci. Za chvíli po nich potakali jednoho staršího pána. Ten jim řekl, že byl Černokněžník a poděkoval. Viděli už konec lesa a všechno v pořádku. obrátili se tedy.
Cestou zpátky si spolu zase povídali. Když se blížili k chaloupce, řekl Honza Jenovéfě, že ji má rád a chtěl by si ji za nějaký čas vzít. Ona nevěděla, co má na to povědět a řekla mu že ne. Nechtěla tím vlastně ani říci, že se to nikdy nestane, ale ještě si to nerozmyslela, tak nesouhlasila.
Společně beze slov došli po chaloupku Maminky Jenovéfy. Čarodějnice dala Honzovi měšeček dukátů a poděkovala. Honza dojel domů. Rodiče ho doma pochválili.
Od té chvíle byli Honza a Jenovéfa smutní. Honza z toho, že ho Jenovéfa odmítla, Jenovéfa z toho, že si připadala pro Honzu ošklivá. Ale Honzovi rodiče a Maminka Jenovéfy to tak nenechali. Po nějakém čase, co viděli, že jsou jejich děti smutné, vyšli ve stejný den k sobě na návštěvu zjistit co je, aniž by dětem říkali, kam jdou. Potkali se na začátku lesa. Posadili se na blízkou lavečku. Maminka Jenovéfy řekla, že je její dcera skoro pořád smutná a že ji slyšela jak si sama říká pro sebe:
„Honzo, já jsem škaredá, určitě se budeš mít lepší.“ Oni jí řekli, že také Honza je smutný a že si někdy pro sebe řekne:
„Ale jak to že ..... To je ale divné, že ..... No snad jí bude lepší ..... “ Nemohli však vymyslet nic, co by Jenovéfu přesvědčilo o tom, že je pro Honzu to nejlepší. Rozhodli se, že to řeknou Honzovi.
Když to Honzovi sdělili, zděsil se nad myšlením Jenovéfy. Chvíli přemýšlel a po chvíli k němu přišel nápad. Požádal čarodějnici, jestli neumí jedno kouzlo ..... aby byl ošklivý. Čarodějnice mu řekla, že umí dva lektvary: jeden vezme krásu na týden, druhý napořád. Honza chtěl ten napořád, že nebude Jenovéfu podvádět. Čarodějnice šla tedy s ním její chaloupce. Než přišli, byla skoro tma. Nechala ho čekat kousek od ní co mu připraví lektvar. Za chvíli se vrátila a podávala mu ho.
Jak se ho napil, byl z něho ošklivý Honza. Na bradě mu vyrašila bradavice, tvář se mu pojizvila a udělali se mu vyrážky. Vzal spadané listí ze země a dal si ho do vlasů. Pak šel se strachem za Jenovéfou. Poznala ho a lekla se. Chvíli zůstala stát. Pak se ho zeptala:
„Pročs to udělal? Vždyť bys našel krásnější dívku, než jsem já.“ „Nenašel, protože nechci.“ Odpověděl Honza. Čarodějnice je zavolala na večeři.
Povečeřeli. Čarodějnice šla spát. Nechala mladé, ať si to vyřeší. Když už byli sami, Jenovéfa se zeptala Honzy:
„Opravdu Ti se mnou bude nejlépe?“
„Ano.“ Odpověděl Honza. Řekla:
„Dobře Honzo. Půjdu za Tebe.“
Chvíli ještě pokračovali ve svém rozhovoru a potom šli spát.
Honza potom pobýval chvíli doma, chvíli u Jenovéfy a Jenovéfa to také střídala. A za nějaký čas byla .....
Svatba. Nevěsta byla pro ženicha o mnoho krásnější než z růže květ a ženich pro ni jak by smet!
A jestli neumřeli, žijí dodnes.