Holohlavý bohatýr

Žila kdysi jedna vdova, a ta měla syna s hlavou holou jako koleno. Říkala mu Patrik. Chlapec byl od malička všemi mastmi mazaný a dovedl kdekoho přechytračit.
Když Patrik vyrostl, musel nastoupit do služby. Báj, který ho vzal do práce, byl však náramně lakomý. Nejraději by byl viděl, aby mládenec od rána do večera dřel, ale on aby mu za to nemusel vyplatit ani měďák.
Jednou se Patrik doslechl, že ten, kdo má sto stříbrňáků, může uvidět překrásnou vílu, kterou chudý člověk uvidět nemůže.
„Proč bych ji nemohl vidět taky já?“ pomyslel si Patrik, šel za svým pánem a požádal:
„Půjč mi stříbrňák, vrátím Ti zlaťák.“
Báj, jak už byl chtivý peněz, mu stříbrňák půjčil. A Patrik se vydal hledat vílu.
Cestou potkal pasáka se stádem. Zastavil ho a povídá:
„Víš co? Prodej mi tamhleto malinké kůzlátko. Dám Ti za ně stříbrňák.“
Proč by mu pasák kůzle za tak výhodnou cenu neprodal? Ochotně souhlasil a Patrik si kůzlátko odvedl. Obešel s ním stádo, přišel zase k pasákovi a řekl mu:
„Dám Ti k tomu stříbrňáku ještě tohle kůzle a Ty mi prodej loňské jehně.“
„Stříbrňák už mám,“ pomyslel si pasák, „a on mi nabízí ještě kůzle. Je to docela dobrý obchod.“ A na Keldžovu nabídku přistoupil.
Ten znovu obešel stádo a pasákovi navrhl:
„Tady máš k tomu stříbrňáku a kůzleti ještě jehně. Dej mi za to všechno pořádného berana.“
A pasák se dal obalamutit i tentokrát. Patrik nepočkal, než se milý muž dopočítá, zda na něm vydělal, nebo ne. Kde ho byl konec i s beranem!
Šel, až došel k vílinu paláci. Tam berana povalil a začal mu oškubávat vlnu kolem krku. Krásná víla to pozorovala z okna a mučila ji zvědavost. Po nějaké chvíli křikla na cizince, co to má znamenat.
„Podřezávám berana,“ zněla odpověď.
„To musíš udělat tak a tak,“ poučila ho víla a on se zachoval podle jejích slov. Potom poprosil:
„Půjč mi kotel, uvařím si maso.“
Víla mu podala kotel. Patrik ho postavil dnem vzhůru a lil na něj vodu. Víla to už nevydržela a vyběhla před palác ukázat mu, jak má maso vložit do vody a uvařit.
Sotva bylo maso hotové, vzal Patrik kousek a hodil ho přes rameno.
„Co to děláš?“ ptala se zase víla.
„Co bych dělal? Jím,“ odpověděl. A víla ho raději nakrmila sama.
Patrik se najedl a požádal o nocleh. A když šli všichni spát, začal skákat po jedné noze. Víla vstala a řekla mu:
„Proč nespíš?“
„Vždyť já spím!“ a poskakoval dál.
Víla ho tedy objala a vzala k sobě na lůžko. Patrik tam zůstal celou noc a docela se mu v její náruči líbilo.
Za svítání ho probudil muezzin, který vyzýval k ranní modlitbě:
„Alláh akbar! Bůh je veliký!“
Patrik vylezl na střechu vílina paláce a začal výt jako pes:
„A lák nakrad! A lák nakrad!“
Víla ho prosila, aby nedělal ostudu, ale Patrik ji odbyl:
„Modlím se třikrát denně, jak to prorok Mohammed přikázal.“ Víla se bála, že proti ní popudí věřící, a tak mu řekla:
„Můžeš si vzít zlata, kolik uneseš, jenom přestaň ječet!“ Patrik si nabral plný churdžin a vydal se domů. Lakotný báj spatřil, s čím se vrací, a z dálky na něho křičel:
„Sloužíš u mě, takže všechno, co získáš, patří mně!“ A bez velkých okolků jej o zlato připravil. Ke všemu začal ještě vymáhat, aby mu Patrik vrátil slíbený zlaťák. Kde ho však měl mládenec vzít? Všelijak se vymlouval, ale lakomec byl neodbytný. Patrik tedy utekl ke své matce a řekl jí:
„Až přijde hospodář, řekni mu, že jsem umřel.“ Báj přisupěl v patách za ním. Matka udělala, jak ji Patrik navedl, báj však povídá:
„Měl jsem Tvého syna rád. Dovol, ať ho pohřbím.“ Co mohla matka dělat? Báj si Patrik odvezl, položil ho na trní a začal omývat vřelou vodou. Chlapec zatínal zuby bolestí, ale nedal ničím najevo, že je živ.
„Budu se muset asi se svým zlaťákem rozloučit,“ bručel lakomec a odvezl Patrik na hřbitov. Tam ho ale napadlo:
„Co když obživne? Pohřbím ho raději až zítra a přes noc budu hlídat.“
Sotva se setmělo, připlížili se na hřbitov loupežníci s kořistí. Rozdělili se o ni, zbyla jim však šavle z damascénské oceli. Začali se o ni hádat, ale jejich náčelník rozhodl:
„Tamhle leží nebožtík. Kdo ho přesekne na jeden ráz, ten si šavli nechá.“
Patrik vyskočil a chtěl utéci. Jenomže loupežníci se k smrti vyděsili a sami vzali do zaječích.
Báj naložil Keldžovi jejich kořist a doma mu řekl:
„Tohle náleží po právu mně. A Ty mi pořád dlužíš zlaťák. Ale abys neřekl, odpustím Ti ho, když mi přineseš od déva zlatý koberec.“
„Dobře,“ souhlasil Patrik. „Potřebuju jenom plný pytlík jehel.“
Báj mu jehly obstaral a mládenec se vydal k dévovi, ohavné obludě.
„Přenocuj u mne,“ lákal dév chlapce, protože ho chtěl v noci sníst.
Patrik svolil. Dév ulehl na zlatý koberec a že budou spát. Čekal, až jeho host usne, dlouho to však nevydržel a zašeptal:
„Spíš už?“
„Ne,“ odpověděl Patrik. „Mám žízeň. Maminka mi vždycky nosí před spaním vodu v řešetu.“
Dév popadl řešeto a horempádem ke studni. A Patrik zatím napíchal do zlatého koberce všechny jehličky.
Za hodnou chvíli se dév vrátil, pochopitelně s prázdným řešetem. Jak dlouhý tak široký se svalil na koberec. Jen se ho však dotkl, vyskočil a zaskučel:
„Je snad plný blech!“
A zlatý koberec vyhodil z jurty.
Natáhl se na holou zem a po chvíli zase zašeptal:
„Spíš?“
„Nespím,“ odpověděl Patrik. „Maminka mi vždycky před spaním smaží vajíčka.“
„Já Ti je taky udělám,“ nabízel se dév.
„Dobře,“ Patrik na to. „Musíš ale vyhodit bílek i žloutek a skořápky smažit tak dlouho, až budou měkké.“
Sotva dév vytáhl paty, Patrik vyskočil, sebral zlatý koberec a odnesl jej bájovi.
„Snad už jsme vyrovnáni,“ řekl mu.
Jenomže lakomec zakroutil hlavou:
„Víš přece, že všecko, co získáš v mých službách, patří mně. Ale abys viděl, že mám srdce, odpustím Ti dluh, když mi přivedeš déva.“
„Dobře,“ souhlasil Patrik. „Potřebuju k tomu jenom lví kůži a troubu ze sloního klu.“
Báj vše zařídil, jak Patrik požadoval. A Patrik se zase pustil k dévovi. Ten ještě pořád seděl u ohně a čekal, až vaječné skořápky změknou. Patrik vylezl na jeho jurtu a zadul do trouby.
„Kdo jsi?“ vyděsil se dév. „Džin, nebo rovnou satan?“
„Nejsem satan, jsem jenom lev, před kterým si není jist životem žádný dév,“ zahulákal Patrik. „Cítil jsem skořápky, ale teď vidím, že je tady i chutné sousto.“
Dév utekl a schoval se do velké truhly. A Patrik ji zamkl a odnesl bájovi.
„Tak, a jsme vyrovnáni,“ řekl mu.
„Uvidíme,“ vykrucoval se lakomec. „Napřed se musím přesvědčit, co v té truhle je.“
Nadzvedl víko, ale dév vylítl ven a na místě ho zhltl.
„Teď je řada na Tobě,“ vrhl se pak na Patrik. Ale chlapec vyklouzl ven a ukryl se v kurníku. Dév ho vytáhl za nohy a už otvíral tlamu.
„Jsem celý od slepičího trusu,“ pokusil se ho Patrik přelstít. „Přece bys mě nejedl!“
„To nic, vykoupám Tě a pak Tě slupnu!“ řehtal se dév.
Osedlal si bájova nejkrásnějšího koně, vzal damascénskou šavli a odved! chlapce k lázni. Tam řekl:
„Musím se podívat, je-li dost teplá voda, abych z Tebe spláchl ten pach.“
„Podržím Ti koně a šavli,“ nabídl se Patrik. Dév vešel do lázně a chlapec připevnil napříč přes dveře šavli. Pak vykřikl:
„Kůň se splašil! Pomoz mi ho chytit!“
Dév chtěl vyběhnout, ale šavle ho přeřízla vpůli. A Patrik získal jak jeho poklady, tak všechen bájův majetek.
Od té doby se říká:
Není vždycky třeba velké síly.
Rozum bývá nad ni,
je-li použit však v pravou chvíli.