Hloupý sedlák

Byl jeden sedlák, a byl tuze chudobný a hloupý. Protože nikdy není dost na jediném neštěstí, k tomu všemu si vzal strašně zlou ženu. Musel ji ustavičně obskakovat jako komorná, krejcaru od ní nedostal, kouřit mu zakázala a pivo kupovala o největších svátcích jenom pro sebe. Hlupec rozumí hlupotám, chudý sedlák často provedl něco, zač se jeho žena do duše styděla. Bývalo pak u nich boží dopuštění. Selka namočila provaz a nemilosrdně muži nabila. Tak to vypadalo u chudého a hloupého.
Jednou neměli v chalupě opravdu ani haléře a jíst se chtělo, tak mu žena poručila, aby vzal kvočnu i s košem a vejci, a to všecko prodal ve městě.
Hlupec uposlechl. Šel na trh, postavil se pod košatý strom a začal vyvolávat. Sotva však kvočna zaslechla ten veliký hlas, lekla se a vyletěla na strom. Tam si sedla tak vysoko, že jí nemohl dosáhnout. Napřed ji pěkně volal, pak jí hrozil, nakonec se ohlížel po kameni nebo hroudě, že po ní hodí. Ale náměstí bylo dlážděno. Tu uviděl vejce. Bral jedno po druhém a házel po kvočně. Ta jenom kvokala a posedávala, ale neslétla. Když mu zbyl pouze koš, mrštil jím na strom, ale také tentokrát se minul. A co víc, i koš mu uvízl na stromě. Chtěl, chudák, pro něj lézt, ale zatím se sešlo mnoho diváků. I zastyděl se za svou hloupost, sebral se a běžel domů.
„Kdepak máš peníze?“ vítala ho žena.
„Ach peníze!“ máchl sedlák rukou a vzpomínal, jak by se vymluvil.
„No?“ zakřikla jeho žena a tak se podívala, že ztratil odvahu selhat.
I vyprávěl pokorně, co se mu přihodilo, prosil za odpuštění a sliboval, že podruhé to už nezrobí. Ale selka na to nic nedala, vzala řemen a pořádně muži vyplatila.
„Jaktěživ už nepůjdeš do města, hlupáku,“ křičela, „a vůbec nikam Tě nepošlu, protože nejsi k ničemu! Kliď se mi z očí! Kdo má mou kuru a vejce a koš, ten ať Ti dá oběd a večeři!“
Oběd a večeři mu nedala, ale s tím městem si to nějak rozmyslela. Po čase měli krávu na prodej a selce se nechtělo z domu. Proto vypravila opět muže. Ale tentokrát ho poučila.
„Chraň Tě bůh přijít bez peněz nebo bez krávy,“ hrozila mu, „dala bych Tě zavřít do blázince! A neprodávej tomu, kdo toho moc namluví, takový kupec nikdy nekoupí!“
Loudal se sedlák s krávou do města a měl smrtelný strach, že na stáří půjde do blázince. Svatosvatě si umiňoval, že tentokrát bude chytřejší. Celou cestu si říkal, že tak krásnou krávu neprodá lecjakému darebovi. Ale také to si připomínal, že kdo moc mluví, ten nakonec nekoupí.
Že ta kráva byla opravdu pěkná, přihrnulo se k sedlákovi spousta lidí. „Jejej,“ říkali, „to je hezká kráva!“ Nebo:
„Pojďte se podívat, tuje pěkná kráva!“ A ptali se:
„Co chcete za tu krávu?“ a tak jeden přes druhého, až šla hlava kolem.
„Oh lidé!“ řekl sedlák. „Vy moc mluvíte, Vy nejste pořádní kupci, Vám já ani neodpovím.“ A táhl krávu na provaze na jiné místo.
Celé náměstí provandroval, všady byli vážní zájemci o dobytče, ale sedlák jim nevěřil a neprodal. Všichni moc mluvili a hlupec si dobře pamatoval, co mu doma řekla žena.
Nechtěl prodat, neprodal.
Bylo po trhu, lidé se rozešli a on si vedl krávu domů. Mrzelo ho to. Taková zdravá, pěkně zbarvená a řádně živená kráva! Kdyby ti hlupci věděli, kolik dá mléka, byli by mlčeli a koupili. Co teď řekne žena?
Jak tak jde, vidí na křižovatce dvě lípy a mezi nimi sochu svatého Jana s hvězdičkami kolem hlavy.
Hleďme, říká si hloupý v duchu, snad tu na mne nečeká?
Když přišel před sochu, uklonil se, pozdravil a povídá:
„Tak co, chlopku, nekoupíš krávu?“
Socha nic.
„Kdo mlčí, souhlasí,“ říká si sedlák. „Ale Ty jsi, kamaráde, přece jenom trochu pyšný. Ne, já se Ti nedivím, když máš tolik zlata kolem hlavy. Kdyby to tak měla žena, panebože, ta by teprve vyváděla!“
Zatím uvázal krávu k podstavci. Socha nic.
„A peníze?“ praví sedlák a nastavuje dlaně.
„Nono! Nemáš?“
Hned ho ale napadlo, že takoví páni u sebe peníze nenosí. „Odpusťte,“ řekl velmi vážně a uklonil se, „na mou duši, já na to zapomněl, jako když zamaže. Přijdu si zítra.“
A socha ještě nic.
„Dobrá, ujednáno. Zítra o tomto čase. Spánembohem!“
A sedlák smekl a šel domů.
Šlo se mu dobře a lehko, protože dobře prodal tu krásnou krávu. Směle vkročil do jizby a žádal oběd.
„A kde máš peníze?“ ptala se ho žena.
„Až zítra,“ odpověděl jí.
„A závdavek?“
„Jaký závdavek?“
„Proboha, zač a komu jsi tu krávu prodal?“ křičela žena a už se ohlížela, kde je provaz.
„Ach,“ řekl muž klidně, „prodal jsem takovému pánovi, že nemusíš mít strach. Ten nebyl jako kupci ve městě. Ani se mě nezeptal na cenu.“
„A co když Ti uteče?“
„Velcí páni neutíkají,“ řekl sedlák, „nemají kam, všady je znají. Ostatně ho vidívám vždycky, když jdu do města. Znám ho.“
To zlou ženu upokojilo. Dala mužovi oběd a už víc nekřičela. Ale to ještě muži řekla, že nepřinese-li zítra peníze, pojede hned mezi blázny.
Chudák sedlák celou noc strachem ani oka nezamhouřil. Kdyby nebyl řekl tomu pánovi, že přijde v tutéž dobu jako včera, byl by za ním běžel hned za ranního rozbřesku.
Než vyšel z domu, vzal si s sebou řádný kyj. Kdyby se teď bohatec vzpouzel zaplatit, sedlák mu rozbije leb. Již zdálky se namáhal rozeznat, stojí-li jeho kupec na obvyklém místě, ale ospalé oči nevidí daleko, dlouho nic nezjistil. Konečně si zavýskl. Ano, pán se zlatem kolem hlavy stojí na stejném místě jako včera. Krávu mu odvedli domů, čeká, aby zaplatil. Už to nějaké bude.
Přijde hlupec před sochu, smekne, hluboce se ukloní a mlčky čeká. Socha nic. Čeká sedlák trpělivě, ale socha vůbec nic, jako by se nechumelilo.
„To je mi pěkné vychování,“ diví se hloupý a říká si, že začne sám.
„Kráva doma, ale kde jsou peníze?“ povídá.
Socha nic.
„No, rozuměl jste? Přišel jsem si pro peníze!“
Socha zase nic.
„Darebáku!“ křičí sedlák. „Zlato kolem hlavy, ale žít na dluh? Víte, co mě doma čeká?“ A už se neudrží, už se rozmachuje, už dopadá jeho kyj soše na hlavu a ta hlava se válí pod lípou.
Zalekl se hlupec, zalomil rukama, ale pak mu bylo divné, že ten zavražděný nekrvácí. Shýbá se, vidí, že je hlava z kamene. Avšak Sedlák hledí a nevěří svým očím. V dutině hlavy je plno dukátů. I zavýskne si muž, vyskočí na podstavec, rychle, než se tu někdo objeví!
Bylo tam hrůza peněz, ani zdaleka se nevešly do kapes. I nasadil sedlák soše hlavu, jak bývala dříve, a řekl si, že pro ostatní peníze přijede později.
Jak se dostaly zlaťáky do sochy? To bylo tak. V dobách moru a válek přinášeli pobožní lidé svatému oběti, aby je ochránil před každým trápením. Ti lidé vymřeli a na poklad se zapomnělo, až jej hlupec náhodou objevil.
Měl tedy sedlák peníze, a pěkně peněz, a zároveň s nimi dostal rozum. Když ho pominula první, ta divoká radost, uvažoval, jak by se zbavil zlé ženy, která mu ustavičně vyhrožovala blázincem. Dostal dobrý nápad a dobře jej provedl.
Sotva přišel domů, hodil ženě hrst dukátů a ona se na ně lačně vrhla. Pak si zašel pod kolnu pro kolečko a do chléva pro provaz, jímž byl tolikrát bit. Nakonec si vzal starý hrotek a opotřebovanou metlu škrablenu. Najedl se a nic ženě neříkal. Teprve až odcházel, poručil jí, aby mu přišla naproti, že si ještě musí pro něco odskočit do města. A že poručil, žena se na nic nevyptávala a skutečně přišla.
Potkali se asi tak v půli cesty. Sedlák už měl na kolečku celý poklad a ve starém hrotku páchnoucí hnojůvku. Provaz uvázal vpředu a podal ženě. „Tu máš, táhni,“ řekl jí. A ona uposlechla a táhla a on nadzvedával kolečko popruhem, který si položil na šíji. Tak ušli kus cesty.
Jednu chvíli, když žena plně táhla a ani ji nenapadlo, že by se mohla ohlédnout, strčí muž do hrotku škrablenu, zamíchá lužovkou a pak kropí kolem selky jako kněz kropáčem.
„Stůj, chlopku,“ velí žena, vzpřimuje ukazovák a vtahuje nosem vzduch. „Čuješ, jaký smradlavý déšť dnes padá?“
Ale muž ji pobídl:
„Jenom táhni, ať jsme brzy doma a máme po starosti.“
A žena zabrala a táhla. Za chvilku se všecko opakovalo podruhé. Tentokrát ale sedlák předstíral, že se pořádně dopálil, a zle huboval. „Máš Ty ale fajnový nos,“ řekl. „Je vidět, žes do chléva ani nevkročila. Zaber a táhni, ať už mám po starosti.“ Tím jenom podráždil ženinu zvědavost, co vlastně vezou, když se sedlák tolik bojí, aby nikdo nenahlédl pod plachtu. Neboť selka byla tuze a tuze zvědavá a dosud si netroufala zeptat se, vždyť jí muž toho dne poručil poprvé v jejich společném životě.
A přijeli před hospodu. Byl v ní veliký rámus. Selka se zapomněla a opět zastavila. „Počkej, chlopku, musím se podívat, co se to tu děje.“
„Ne ty, ale já se podívám,“ řekl jí, „žena nepatří do hospody.“ A nečekal, co mu na to odpoví, a šel se podívat. Vypil pivo, zaplatil a za chvilku byl opět venku. Selka využila jeho nepřítomnosti, shrnula plachtu a spráskla ruce. Jaktěživ neviděla tolik peněz. A tohle že dostal sedlák za jedinou krávu?
Muž přišel a řekl jí:
„Oh babko, zle je na světě.“
„No, co se stalo?“ vyptávala se ho.
„Jenom si představ, náš pan farář ukradl fojtovi čtyři husy. Teď leží na lavici a dávají mu pětadvacet.“
Selka vypoulila oči. „To už musí být na světě tuze zle, když i faráři kradou,“ řekla. „Ale pojďme, ať jsme doma a máme peníze v bezpečí.“
Poznal sedlák, že se podívala, a v duchu se zasmál. „Nechť,“ říkal si, „alespoň ví, jak má teď se mnou zacházet.“
Ale přepočítal se. Žena mu poroučela jako dříve a opět ho tak týrala. Bývaly u nich hádky, protože on se už nedal. I uvažovala žena, jak se ho zbavit. Uvažovala, vyptávala se, kde vzal tolik peněz, přemýšlela a vymýšlela, až mu konečně řekla:
„Ty, chlope, Tys někde někoho zabil. Mluv pravdu, Tys kohosi zabil!“
„Co Tě nemá?“ říkal jí. „Proč bych zabíjel? Vždyť dobře víš, že jsem Ti nikdy ani nenabil. Ale Tys mě zkrvavila provazem!“
„Nikde na světě se nenajde takový hlupák, který by dal za krávu kolečko zlatých dukátů,“ mlela stále svou.
„Vidíš,“ říkal jí, „a přece se našel. Dobře jsem pečoval o náš dobytek.“
„To si nedám namluvit,“ odbyla ho žena zlostně. „Tys zabil člověka a já s vrahem nežiji. Půjdu k soudu a udám Tě. Ať si Tě zavřou a pověsí. Alespoň budu mít čisté svědomí.“
„Když chceš k soudu, tak jdi k soudu,“ pokrčil sedlák rameny. „Ne tomu je dobře, kdo spor začíná, nýbrž kdo jej vyhraje.“ A o víc se nestaral.
Šla selka k soudu a udala muže pro zabití. Tak ho očernila, že si pro něj přišla silná asistence. Ale on nic, klidně se dal spoutat a odvést. Žena se mu vysmívala a přála mu, aby si brzy zvykl na šibenici.
I došlo k soudu a všecko se mělo vyšetřit. I selku volali a vyslýchali ji před křížem.
„Tak kdy to bylo,“ vyptává se jí soudce, když zopakovala svou žalobu.
Selka povídá:
„No tenkrát, když padal ten smradlavý déšť!“
Všichni páni od soudu se podívali na selku a rozesmáli se. I sedlák se smál, až mu slzy stékaly.
„Ale vzácný pane,“ volá selka, „což se nepamatují, přece i oni mají fajnový nos! Smradlavý déšť padal toho dne, když dávali panu faráři pětadvacet za to, že ukradl našemu fojtovi čtyři husy!“
Toto už bylo pro soudce trochu moc. „Bláznivá ženská, copak se už kdy stalo,
aby padal smradlavý déšť anebo farář kradl husy?“ řekl soudce přísně. „Já už Vám rozumím. Chopte se jí,“ zavolal na stráž, „dejte jí svěrací kazajku a zavezte ji do blázince!“
Sedlákovi pak řekl:
„Měl jste Vy trápení s takovou ženskou, co? Ale zapomeňte na to, jděte domů a spokojeně si žijte v bázni boží a v dobré shodě se sousedy.“ Zaradoval se sedlák, poděkoval a vesele běžel domů. I žil si on spokojeně v bázni boží a v dobré shodě se sousedy a bylo mu opravdu dobře. Pracoval a dopřával si všeho s mírou a v pravý čas a na zlou ženu ani nevzpomínal. Ztratila se tam, kde chtěla mít svého dobráka. A když se mu tak dobře vedlo na zemi, dovedeme si představit bez námahy, že se mu jinam vůbec nechtělo. Jestli neumřel, žije doposud.