Hloupý Jura

Před dávnými a dávnými časy žil kdesi sedlák, který měl pěkný majetek, dobrou ženu a tři syny. Ze dvou starších hochů měl radost, ale nejmladšího, Juru, přehlížel. Kdekdo říkal, že tento hoch je hlupec, a otec těm řečem věřil. Nebylo divu. Jura mu nikdy neukázal, že by byl stejně chytrý a rozšafný jako jeho bratři.
Stalo se, že v té zemi onemocněl král. Rychle sezvali nejslavnější lékaře a lidi učené a sháněli pomoc i ve velkých městech cizích. Radili se lékaři a mudrci, až se usnesli, že králi není pomoci, že ho nechají zemřít. Zpráva se roznesla celou zemí a nastal veliký smutek. Lid toho krále miloval jako otce, protože vždycky šťastně vyhnal Černého knížete, který občas přicházel do království lovit lidi, jimiž se živil.
Jednoho dne se přihlásila na zámku vetchá babička.
„Jsem slabá,“ pravila králové, „sama nepomohu, ale jsem stará a mnoho jsem poznala, snad dobře poradím.“
Protože byla králová tuze nešťastná, pustila i tu babičku do zámku a hned ji přivedla ke královu loži. Stařenka usedla, odpočinula si, pak krále prohlédla a řekla:
„Daleko odtud, za horami, až u moře je Šťastné Město. Tam není nemocných a nikdo tam neumírá, dokud se mu nechce, protože kolem královského zámku je překrásná zahrada s kouzelným ovocem. Kdo chce, ten si tam zajde a sní granátové jablko, které zahání každou nemoc a vrací slabému sílu a nemocnému zdraví. Jediné jablko zachrání i Tebe, králi.“
„Ale jak je dostanu?“ ptal se nemocný.
„Je u nás tolik dobrých chlapců,“ pravila babička, „a Ty máš krásnou dceru. Dej vyhlásit, že ji provdáš za toho, kdo Ti jablek přinese, i kdyby to byl synek z pastoušky. Ještě rok života Ti zbývá. Když dovolíš, budu Tě ošetřovat, dokud ta pomoc nepřijde.“
Byl král tuze rád a uposlechl dobré rady. Hned se rozjeli poslové do všech končin království a všady vyhlašovali, že i pastýř může dostat královskou dceru za ženu, jen když přinese jablek ze Šťastného Města. Zároveň ale upozorňovali každého, kdo se o to pokusí, aby se nikde nestavoval a nepil ani nehrál v karty, jinak že by se jistě nevrátil ..... stařenka jim to uložila.
Slyšeli o tom i u sedláka. Dva starší synové se hned rozhodli, že se vydají pro ta kouzelná jablka. Každý z nich si vzal jednoho otcova koně a rozdělili se o všecky peníze, které sedlák měl. Jednoho dne vyjeli. Otec s matkou jim připomínali, aby se nikde nestavovali, Jura jim přál šťastnou cestu a kýval za nimi, dokud mu nezmizeli.
Mnoho mladých synků vznešených i prostých se tak vypravilo, ale uplynulo půl roku a ještě se žádný z nich nevracel.
„To Šťastné Město je tak daleko?“ ptala se králová babičky.
Ona odpověděla:
„Je hezky daleko, ale žádný tam dosud nedojel. Všichni si vzali na cestu hodně peněz, koně a služebníky. Uvízli v první hospodě a tam všecko prohráli. Teď nemohou dále.“
„Co si počneme?“ hořekovala královna. „Když nikdo nepřinese kouzelná jablka, král za půl roku zemře.“
Poradila stařenka, aby se poslové rozjeli po království ještě jednou a znovu vyzvali schopné chlapce. Hned se stalo a v celé zemi se opět vypravovalo mnoho mladých synků pro jablka, která vracejí zdraví. Slyšel o tom také Jura a tuze mu to vrtalo hlavou.
Znenadání předstoupil před otce a řekl:
„Když se nikdo nevrací, vypravím se teď já. Jistě najdu a přivedu i své nešťastné bratry.“
„Přece vidíš, že už nemám koně,“ namítal otec.
„Nevadí, půjdu pěšky,“ odpověděl Jura.
„Ani peněz už nemám, všecko odnesli Tvoji bratři,“ namítal sedlák dále.
„Neumím utrácet,“ řekl hlupec, „tož žádné nepotřebuji.“
„Ale Šťastné Město je daleko v cizí zemi, nemohu Ti popsat cestu,“ naposledy namítal otec a byl přesvědčen, že teď Juru jistě odradí.
„Ani to mi nevadí,“ odpověděl Jura, „alespoň z ní nesejdu.“ A vzal si pevné šaty a loučil se s rodiči.
Tu se matka slitovala a dala mu ranec vyschlých buchet. Měly tu výhodu, že neplesnivěly, daly se držet třebas rok. Jura je vzal, poděkoval za ně a šel.
Šel a šel, až přišel k hospodě, kde se vesele pilo a hrálo v karty. Vyběhli mu naproti dva statní chlapi. Sotva ale spatřili, že přišel pěšky, že nese ranec suchých buchet a prosí o nějaké chlebové kůrky, poslali ho za hospodskou a víc se o něj nestarali. A Jura si vyptal trochu polévky a něco suchých kůrek, poděkoval a šel dále.
A šel a šel a živil se žebrotou a v krajině neobydlené suchými buchtami a chlebovými kůrkami, až přišel do země, kde bylo teplo a denně čistá modrá obloha. Tak došel k moři a podél moře se dostal až do Šťastného Města.
Div se mu hlava nezatočila, jak tam bylo krásně a veselo. Lidé na ulicích zpívali a byli pěkně růžoví, jako by je někdo namaloval. Juru si prohlíželi s takovou zvědavostí, že se za to až styděl. Oni nechápali, jak může být na světě člověk tak usoužený.
Tuze se hlupci líbilo ve Šťastném Městě, ale ranec s tvrdými kůrkami tlačil, a tak Jura nezapomínal, proč přišel. Vyhledal zázračnou jabloň, jedno jablko snědl, aby také okusil, a tři dal do kapsy, že je donese králi. Ani si neodpočinul a již se vydal na zpáteční cestu.
Šlo se mu mnohem lip, neboť znal cestu a cítil se velice svěží. Nikomu se nechlubil a opět žebral a opět shromažďoval suché kůrky, takže ho každý považoval za ubožáka.
Když přišel opět k hospodě, kde se vesele pilo a hrálo v karty, spatřil tam ve dvoře své dva bratry, jak napájejí dobytek. Přiskočil k plotu a zavolal na ně a vyptával se jich, cože se jim to přihodilo. Tu oba starší s pláčem vyznali, že propili a prohráli víc peněz, než měli, i koně že prohráli, a teď musí otročit, aby si dluh odsloužili.
Viděl Jura, že z okna hospody vyhlíží šenkýřova dcera. Šel za ní a prosil ji, aby propustila jeho bratry.
„Proč ne?“ odpověděla. „Kolik mi zaplatíš?“
Jura zesmutněl. „Nemám peněz, vláčím se světem s rancem suchých kůrek. Jenom jablíčko bych Ti za ně mohl dát.“
„Jablíčko? Pah!“ ušklíbla se děvucha. „Nestojím o ně. Jistě je scvrklé.“
Jura vyňal jedno jablko a ukázal jí je. Sotva je zhlédla, dostala takovou chuť, že hned běžela pro otce, ať jí je koupí anebo vymění za ty dva dlužné hráče.
„Raději vyměním,“ řekl hostinský, „beztak se Ti lenoši nevyplácejí.“
I dal Jura děvuše jablko a dostal své bratry a vesele vykročil na cestu domů. Hned se jim také svěřil, jak dobře pořídil, a čekal, že se s ním budou radovat z jeho štěstí. Ale oni se radovali jenom z toho, že byli svobodni, a záviděli Jurovi. V noci se domluvili, že ho o jablka oberou a nějak se ho zbaví.
Byla poblíž vyschlá studna. Tak ukradli jablka a spícího Juru hodili do té studny. A aby po něm nezůstalo ani stopy, hodili za ním i jeho ranec se suchými kůrkami. Sami pak pospíchali ke králi a každý mu přinesl jedno kouzelné jablko.
Okusil král jablko a rázem se uzdravil, ačkoli mu králová už šila rubáš. Hned řekl bratřím, že jednomu dá princeznu a druhému půl království. Slyšela to i moudrá stařenka, která se právě chystala domů, a nesouhlasila s tím.
„Potrestat bys je měl,“ řekla králi, „ne odměňovat. Oni neviděli Šťastné Město, nýbrž jejich bratr. Tito jsou zlí. Okradli nejmladšího, který je zachránil, a hodili ho do vyschlé studny.“
Král se lekl. „Zabili ho?“
„Ne, nezabil se,“ klidně povídala stařenka. „Do té studny spadl předtím lev, synek sklouzl jako do peřin. Je tam dosud a živí suchými kůrkami sebe i lva.“
Udeřil král na oba bratry, jak je to s těmi jablky a s Jurou, a oni se po dlouhém zapírání přiznali. Prý nemohli dopustit, aby je zahanbil hlupec, a také se báli toho, aby hloupý Jura nedostal za ženu královskou dceru a nakonec se ještě nestal králem.
Že se přiznali, dostali milost, ale bez princezny a bez půl království. Museli však ukázat, kde je ta studna.
Hodili pak královi lidé do vyschlé studny obrovskou síť a vytáhli hlupce i lva. Oba přivedli ke králi. Ten si dal všecko vyložit, ale když se dověděl, jak snadno a bez hrdinství získal Jura kouzelná jablka, řekl:
„Vidím, že hloupému přeje štěstí víc než chytrákům. Nezasloužíš si princeznu.“
„Jen si ji nechte,“ máchl Jura rukou, „jsem rád, že jste se uzdravil a že mám doma bratry. Ale lva mi dejte. Spřátelil jsem se s ním, vezmu ho k nám na chalupu.“
„Ne, nedostaneš ho,“ rozhodl král. „Leda že bys mi přivedl báječného koně . Černého knížete, na němž on přijíždí loupit do naší země.“
Králová se hrozila a naříkala, že je to nespravedlivé, že bůh krále potrestá, protože nesplnil slib, a ještě Juru zbavil lva, který mu přece patří, neboť k němu přilnul a od něho se nehne.
„Ať rozhodne naše moudrá babička,“ řekl král a kázal, aby mu ji přivedli. Hledali ji a hledali, ale nenašli. Když se vypravila, odešla, ani na poděkování nečekala.
„Vidíš,“ chválil ji panovník, „tak se slouží králi, bez díků a bez odměny. Řekl jsem. Lva Ti vydám, až mi přivedeš báječného koně, který uletí v jediném okamžiku.
Chtěl Jura domů i bez lva, ale to zvíře naň hledělo tak lítostivě, že se neodvážil nechat je trvale na zámku. Tak se s ním rozloučil a šel hledat Černého knížete a jeho báječného koně.
Lidé mu ukazovali, odkud Černý přijíždí, a tak Jura šel a pořád šel, až přišel k chalupě na druhém konci světa. Tam přebýval ten zlý kníže a jeho vlastní matka ho tam obsluhovala a obcházela, ona jediná.
Jura si dům dlouho neprohlížel, hned zaklepal na dveře. Vyšla matka Černého a ptala se, co poutník přináší.
„Nic,“ řekl Jura, „ale jsem unaven a nemohu dále. Jistě máte v chalupě dosti místa a dáte mi nocleh.“
Tu se matka chytla za hlavu, co že to vandrovníka napadlo, žádat nocleh u Černého knížete? „Koho můj syn najde,“ vysvětlovala, „toho si on vykrmí, usmaží na oleji z olivy a sní.“
„Však mě najít nemusí,“ pravil Jura. „Ukryjte mne a on se o tom ani nedoví.“
„A kdyby přece?“ namítla čilá stařena.
„Zase by se nic nestalo,“ máchl rukou Jura. „Jsem hlupec a na hlupcích přece nezáleží, kde a jak umírají.“
„Nemusím se tedy trápit, kdyby se stalo nejhorší ..... “
„Nemusíte,“ přitakal Jura.
„To by šlo,“ řekla matka, aby se už prosebníka zbavila a mohla chystat synovi večeři. „Ale to Ti povídám, ničím se neprozraď, ať se děje cokoli!“
Ukryla matka Juru, a on čekal, až přijde kníže. Nic zvláštního se nedělo. Tak dával pozor, co bude kníže robit a kam dá klíče od stáje se vzácným koněm. Sotva se Černý najedl, odložil klíče a ostatní věci a šel spát do sousední jizby. Jakmile začal chrápat a také jeho matka usnula, zvedl se hlupec, vzal klíče a odemkl stáj. Hned sedl na koně a myslel si, aby byl u svého krále. A opravdu. Ani nedomyslel a už byl, kde chtěl.
Král vrtěl hlavou, ale řekl, že dobře. Jenomže to prý není všecko. Černý má ještě ptáka, který hvízdá lépe než celá kapela. Ten ho bude teď utěšovat, když kníže bude chodit pěšky. Toho kouzelného zpěváka musí hlupec přinést, aby král a celá země s ním měli jistotu, že Černý je načisto zkrušen a že se teď už ničeho neodváží.
Opět se hlupec utěšil se lvem a pak se vydal na cestu. Nešel rád, vůbec už nestál o princeznu, ale lev naň opět tak smutně hleděl, že se Jura nemohl odhodlat k tomu, aby ho ponechal králi.
Teď mu cesta netrvala ani tak dlouho jako prve. Když přišel k starce, prosil ji zase o nocleh.
„I ne,“ odmítla bez váhání, „už tu byl jeden, kterého můj syn nezamordoval, protože jsem ho ukryla, ten pak v noci ukradl nejlepšího koně, jaký se kdy na světě vyskytl. Chceš-li, zůstaň si tu, ale budeš usmažen, jen co se syn vrátí. On teď už nikoho nepropustí.“
Ale hlupec se nedal odbýt, sedl si a čekal. Přijde Černý, začne křičet a hrozit usmažením na oleji z olivy, ale Jura nic. Když pak kníže na okamžik ustal, synek promluvil a kníže rázem zapomněl na svou zlost a naslouchal. Mnoho hloupostí řekl Jura od večeře do půlnoci, i matka Černého se pobavila. Když tu byla půlnoc, spřátelil se kníže s hlupcem a šli spát.
Jura však neusnul, nýbrž dával dobrý pozor. Jakmile Černý začal chrápat a matka hluboce oddychovala, zvedl se hlupec a opatrně se kradl pro ptáka, který byl zavřen nad postelí knížete. Nikde se nic nehýbalo, již,již se Jura těšil, že i tentokrát všecko dobře dopadlo, ale sotva ucítil pták cizí ruku, začal tak pronikavě hvízdat, že rázem všecky probudil.
Rozhněval se Černý a zavřel Juru do prázdné stáje. Matce poručil, aby ho dobře krmila, že si ho pak usmaží na čisté olivě.
Za nějaký čas se začal hlupec ve chlévě nafukovat a koulet po zemi, jako by už ani chodit nemohl, jak je vykrmen, a podařilo se mu starku oklamat. Uvěřila, že tak ztloustl. I Černý se přišel podívat a také se dal oklamat. Poručil matce, aby všecko připravila, že si v noci Juru usmaží.
Stařena zašla k hlupci a tam naříkala a vzdychala, že je stará, ale že musí nosit dříví a olivu k nočnímu hodování. Hlupec se opět koulel a vzdychal ještě víc než ona, prý by rád pomohl, jenomže by se sotva udržel na nohou.
Tu se naň stařena zle rozkřikla:
„Lenochu! Tak pečlivě Tě krmím, a Ty ještě nemáš ani špetku uznání? Hybaj, nanos mi dříví a připrav olej!“ A vykopala Juru ze dveří ven.
Když hlupec viděl, jak zlá je matka Černého, vyskočil, omráčil ji a omráčenou uložil do postele v jizbě, kde spávala. Přikryl ji a ona přešla z mrákot do spaní a spokojeně oddychovala. Tu vzal hlupec klec s ptákem a utíkal domů.
Přijde Černý a myslí, že bude po něm. Matka si klidně spí, ale nic není připraveno. Dokonce pták i Jura jsou pryč? I rozhněval se a rozzuřil zlý kníže a v té černé zlosti vlastní matku rozsekal, že špatně hlídala a dala se oklamat.
Jura se šťastně dostal ke králi a těšil se se svým lvem. Ale král mu uložil ještě třetí práci, práci nejtěžší.
„Teď už nepochybuji, že jsi znamenitý synek,“ pravil mu, „a rád Ti dám svou dceru a s ní celé království. Dobře rozvaž, co Ti nyní povím. Máš-li spokojeně vládnout, musíš se zbavit Černého knížete. Je teď oslaben, ale Ty jsi v plné síle. Jdi a přiveď ho, my si tu s ním už poradíme. Neodmítej mou prosbu, ať šťasten zavru oči.“
Svěsil Jura hlavu a řekl si, že teď už opravdu nepůjde. Ale přišla překrásná princezna a prosila, lev netruchlil, nýbrž vesele se lísal. I rozloučil se Jura s princeznou, králem i lvem a vydal se pro Černého knížete.
Tentokrát marně hledal chalupu, v níž Černý dříve přebýval, nebylo jí, kníže ji smetl. Na dalekém kopci však stál zámek. Tam teď Černý bydlil a místo staré matky ho obsluhovala spousta služebnictva. Kníže však nebyl spokojen, protože ani sto služebníků mu nenahradilo pečlivou a zkušenou matku.
Když Jura přicházel k zámku, díval se Černý z okna. Hned hlupce poznal a rozkázal, aby ho přivedli. Vyptával se ho, proč zase přišel.
„Odpusť, Milosti,“ připlakával hlupec, „ale v naší zemi zemřel král, který měl podivné přání. Na smrtelné posteli prosil, aby ho dali do vydlabaného stromu, ale aby tam nebylo ani dírečky, ani suku, který sesýchá a snadno vypadne. Protože král má být do toho zatlučen a puštěn po vodě, takovou chtěl mít rakev a takový pohřeb. Nu, a když jsem tu byl, viděl jsem, že ve Tvé zemi rostou největší stromy snad na celém světě. Prosím Tě o jeden.“
„Cože?“ vykřikl Černý kníže. „Král je konečně mrtev? To je báječná novina!“ A tak se rozradoval, že hned Jurovi odpustil všecka provinění, běžel s ním do lesa a tam mu pomohl strom vybrat, skácet i vydlabávat. Ta práce byla těžká a zdlouhavá, ale Jura se činil a Černý kníže ho ještě pobízel. Když byl kmen vydlabán, pozval Černý svého nejvěrnějšího sluhu a poručil mu, aby do dutiny vlezl a podíval se, není-li někde skulina. Sluha hlásil, že nikde světlo neproniká.
„Odpusť, Milosti,“ omlouval se Jura, „ale měl jsem našeho krále rád. Přesvědčím se sám. Nerad bych, aby jeho poslední přání nebylo řádně splněno.“
I vlezl Jura do dutiny a začal tam hořekovat a křičet, že vidí skulinou do lesa. Černý kníže se rozzuřil, ztloukl svého sluhu a poslal ho na zámek, ať se tam dá zavřít do nejtmavšího vězení. Pak řekl Jurovi, že se sám podívá, nedá-li se skulina nějak zalepit, anebo není-li tam skulin více.
„Jsem ze všech nejmoudřejší a mám nejlepší oči,“ pravil, než vlezl do dutiny.
Jakmile tam vtáhl i nohy, ucpal Jura otvor, vzal ze zámku vůz a vesele jel ke králi.
Bylo slavnostní uvítání a pak veliké přípravy na svatbu, ale také přísný soud nad Černým knížetem. Král odsoudil toho lidojeda ke stejné smrti, jakou on připravoval Jurovi, neboť Černý kníže si toho za všecky zlé činy zasloužil svrchovanou měrou a bylo to podle spravedlnosti.
Dostal pak hlupec svého lva, královu dceru a celou zemi a bez nepřátel si spokojeně vládl. Nic pak už ani prosté lidi, ani krále netížilo, a proto bylo všem dobře. Jestli ti šťastní nezemřeli, je jim zajisté stejně až dodnes.