Hloupý Havel

zobrazeno 15×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 19.12

Každé matce je její dítě nejmilejší, co však měla dělat jedna maminka, která měla tuze hloupého syna. Dokud byl malý, nebyly starosti tak veliké. Jen co z něho vyrostl pořádný Havel, začaly matičce obavy. Co když ho žádná nebude chtít a Havel se neožení? 
Mládenec nebyl žádný chudák, ovšem peníze nejsou chytrost a samy o sobě k životu nestačí. Matka hledala a vzkazovala, až konečně našla. V jedné rodině měli dceru Kašku, kterou chtěli rodiče zase dobře vdát, posadit ji do měkkého, jak se říká. Rodiče se domluvili, že to zkusí. Havel může dát peníze a Kaška, jak jí říkali, dá chytrost a bude dobře. 
Domluveno, dohodnuto. Přišla neděle a maminka povídá Havlovi: 
„Půjdeš navštívit Kašku. Bude-li se Ti líbit, mohla by to být Tvoje nevěsta. Tadyhle máš pěkný ozdobný nůž, vezmeš jí ho jako dárek. Ať vidí, že máš smysl pro domácnost.“ 
Havel vzal nůž a šel na návštěvu. Sedl si vedle Kašky. Ta mu dala na oplátku jehlu, aby také Havel viděl, pro co má ona smysl. Seděli za stolem, Havel mlčel a Kaška nemluvila. Po delší době se Havel zdvihl a šel domů. Jehlu strčil na dvoře do fůry sena. Jen otevřel dveře, ptala se zvědavá maminka: 
„Dal jsi Kašce nůž?“ 
„Dal.“ 
„A co Ti dala ona?“ 
„Jehlu.“ 
„Kams ji dal? Co jsi s ní udělal? To bude asi pracovitá žena!“ 
„Zapíchl jsem ji na dvoře do fůry sena. Ani nevím kam.“ 
„Nedovtipo, měl jsi ji zapíchnout do čepice a přinést domů. Mohla jsem s ní něco ušít.“ 
Další neděli šel opět Havel podívat se, co dělá Kaška. Měl s sebou nový dárek, krajkový šáteček. Přišel, sedl si vedle dívky, ta mu dala na oplátku malého psíčka štěkálka. Havel seděl a nic neříkal, Kaška mlčela. Po chvíli se Havel sebral a šel domů. Vzpomněl si však, co matka říkala o dárcích. Sundal čepici a nacpal do ní psíka. Ten se kroutil a štěkal a kničel, Havel však na to nic nedal. Narazil si čepici na hlavu a vykročil k domovu. Jen dorazil, ptala se maminka plná zvědavosti: 
„Dal jsi Kašce šátek?“ 
„Dal.“ 
„A co Ti dala ona?“ 
„Psíčka.“ 
„Hodná žena to bude, ví, že majetek se musí hlídat. Kde ho máš?“ 
„Tady,“ sundal si Havel čepici a vytáhl udušené zvířátko. „Vidíte, sama jste říkala, abych ho dal do čepice.“ 
„Hlupáku,“ zlobila se matka, „měl jsi ho dát na provázek a říkat mu: ,Na, tumáš!“ a on by za Tebou běžel.“ 
Přišla třetí neděle a Havel se vydal zase za Kaškou. Tentokrát nesl pěkný velký koláč, sváteční, s tvarohem a povidly. Dorazil, sedl si za stůl ke Kašce a podal jí koláč. Kaška mu odevzdala svoje překvapení, pěkný kus výborně vyuzené slaniny. Havel koukal na slaninu a nic neříkal, Kaška seděla bez řeči. Zanedlouho Havel vstal a šel domů. Vzpomněl si, co matka říkala: vyndal z kapsy provázek, uvázal slaninu a táhl ji za sebou. Pak ho ještě napadlo, že má něco říkat, a tak volal: 
„Na! Tumáš! Na! Na!“ 
Na to volání se hned seběhli všichni psi z celé vsi, a než se Havel nadál, byla slanina sežraná i s provázkem a ještě se psi poprali.
Když o návštěvě doma vyprávěl, maminka se zaradovala: 
„Hodná nevěsta, dala Ti takovou dobrou slaninku. U té nebudeš mít hlad. Kde ji máš?“ 
„Dal jsem ji na provázek, jak jste říkala, táhl jsem ji za sebou a křičel: ,Tumáš! Na!“ Seběhli se psi z celé vsi a sežrali mi slaninu i s provázkem.“ 
„A tos ji nemohl rozkrájet na kousky a dát je do zelí nebo do flíčků?“ 
Když maminka zase Havla vypravovala na návštěvu, dala mu pro Kašku hezký vyšívaný kožich. Havel odevzdal kabát, seděl za stolem a držel pusu. Kaška neříkala také nic. Po chvíli se Havel sebral, že půjde domů. Kaška šla s ním a na dvoře mu dala jako dárek kravičku jalovičku. Havel šel s jalovičkou do polí, tam ji zabil, rozřezal na kousky, maso nastrkal do hlávek zelí a šel domů. Jen se objevil, ptala se maminka, co dostal za kabátek. Havel odpověděl: 
„Krávu jalovičku.“ 
„A kde ji máš?“ 
„Jak jste mi říkala posledně, rozkrájel jsem ji na kousky a ty jsem nandal do zelných hlávek.“ 
„Ach , ty ťululum, tos ji nemohl vzít na provaz, přivázat ji do chléva a hodit jí do žlabu trochu řezanky či sena?“ 
„No tak dobře, já to příště udělám, nezlobte se už.“ 
Při další návštěvě Havel nenesl nic, zato však promluvil. Řekl Kašce, že žádný dárek nemá, jestli chce, že jí dá sebe. Kaška také neměla nic, co by mu věnovala. Řekla tedy i ona, že mu dá sebe samu, chce-li. Havel kývl a oba šli k jeho mamince. Jen vyšli na ulici, popadl Havel připravený postraněk, přivázal ho Kašce kolem krku a pospíchal s ní do chléva. Tam ji přivázal do stání, hodil jí do žlabu trochu řezanky a sena a nalil jí tam vodu, jak byl zvyklý z hospodářství. Pak šel do kuchyně. Maminka se podivila, že s sebou nevzal žádnou pozornost, a ptala se, co Kašce dal. 
„Dal jsem jí sám sebe.“ 
„No sláva,“ zaradovala se maminka, „konečně. A co ona na to?“ 
„Dala se mi taky.“ 
„No to je radost! A kde ji máš? Proč jsi ji nevzal s sebou?“ 
„Dal jsem ji do chléva, jak jste mi poručila, a nasypal jsem jí tam krmení i nalil pití, špatně jí tam nebude.“ 
Matka se vyděsila a začala volat: 
„Honem tam běž a přiveď ji sem, ty trumbero! A něco jí povídej, ať Ti odpustí!“ 
Havel vyběhl do chléva a matka se dívala z okna, jak to dopadne. Za malou chvíli vyšel Havel s Kaškou na provaze, táhl ji, bil ji proutkem a křičel: 
„Hou, stará, no tak polez, hou!“ 
Za chvilku se podařilo Kašce vyškubnout se z provazu. Utíkala k vratům, zabouchla za sebou a už ji nebylo ani vidět ani slyšet. 
Jak to s Havlovými námluvami a svatbou dopadlo, to už pohádka nepovídá. Ostatně si to můžeme docela dobře domyslet,

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight