Hloupý drak a chytrý voják

zobrazeno 30×

Vložil(a): jitkamety, 5. 4. 2016 9.23

V jedné říši, v jedné zemi žil voják. Odbojoval si své a vracel se z vojny domů. Pochodoval, pochodoval, pokuřoval z dýmčičky, vyzpěvoval písničky.
A jak tak šel, dorazil kvečeru do jedné dědiny. Chtěl si odpočinout, a tak zaťukal na okno. „Hej, hospodáři, popřejte nocleh vojákovi!“ Ale nikdo mu neodpověděl.
Zamířil tedy k druhé chalupě. Nic, ticho jako v hrobě. Zkusil to u třetí. Vyšel po schůdkách na zápraží a zaklepal na dveře. Klepe, ťuká ťuk ..... ťuk ..... ťuk, ale nikdo ani muk. Otevřel tedy a vstoupil dovnitř. Kouká, kouká, nikde ani živáček, všude jen prach a pavučiny. Co se to tady stalo? uvažoval. Kam se všichni z dědiny poděli?
Začal chodit od chalupy k chalupě. Ať přišel kam přišel, všude pusto a prázdno.
Zbývala poslední chaloupka. Vešel do ní a tam sedí na peci dědoušek, vzdychá a pláče.
„Buď zdráv, dobrý člověče,“ pozdravil voják.
„Co tu hledáš, vojáku? Copak Tě život omrzel? Z vojny jsi vyvázl se zdravou kůží a tady pro nic za nic přijdeš o hlavu.“
„A to jako proč?“
„Inu proto, že si k nám navykl lítat zlý drak a jednoho po druhém nás požírá. Všechny už spolykal, jenom mě si nechal na ráno. Zítra se přižene, sežere mě a ani s Tebou to lip neskončí. Spořádá nás oba najednou.“
„Jen abych pro něj nebyl příliš velké sousto,“ povídal voják. „Víš co, já tady s Tebou přespím a zítra si omrknu, co je zač ten Váš drak.“ A tak si lehli a spali.
Ráno je probudila strašlivá bouře, chalupa se zachvěla v základech. To přiletěl drak. Vstrčil hlavu do dveří a uviděl chalupníka a vojáka.
„A hele,“ povídal, „ono je Vás víc. Nechal jsem tu jednoho a našel jsem dva. Aspoň se pořádně nasnídám.“
„Ty nás chceš opravdu sníst?“ ptal se voják. „Jen se po Vás oblíznu!“
„Neoblízneš, tohle sousto Ti v chřtánu uvízne.“
„Myslíš si snad, že jsi silnější než já?“
„To bych řekl! Musíš přece sám vědět, že na vojáka ani drak nestačí.“
„No tak pojď, zprubujem si, kdo má větší sílu.“
„Proč by ne?“
Drak popadl obrovitý kámen a povídal:
„Jen se koukni, vojáku, jak tenhle kámen jedinou tlapou rozmáčknu, že se z něho bude písek sypat.“
„No dobře, na to se rád podívám.“
Drak popadl kámen a zmáčkl ho tak silně, až z něho písek padal a jiskry lítaly.
„To je toho,“ ušklíbl se voják, „ale zkus zmáčknout kámen tak, aby z něho tekla voda.“
„To nedokážu,“ přiznal drak. „A já to dokážu. Hned Tě o tom přesvědčím.“
Voják zašel do světnice, kde si ještě večer všiml na stole uzlíčku s tvarohem, přinesl tvaroh před chalupu a zmáčkl ho. Z hroudy vytryskla čůrkem syrovátka.
„Viděls? Tak řekni, kdo z nás je silnější?“
„Máš pravdu, vojáku, Tvoje pěst je silnější. Ale teď zkusíme, kdo z nás hlasitěji zahvízdá.“
„Tak zahvízdej!“
Drak hvízdl a ze všech stromů rázem opadalo listí. „Hvízdáš krásně, ale lip než já to neumíš,“ prohlásil voják. „Radši si předem zavaž oči, nebo Ti z důlků vypadnou, až já zahvízdám.“ Drak ho poslechl a omotal si rohož kolem hlavy. „Už můžeš hvízdat.“
Voják vzal pořádnou sukovici a prásk! přetáhl draka přes hlavu. Drak se zapotácel a zařval jako pominutý:
„To stačí, to stačí! Už nehvízdej! Z jednoho Tvého zahvízdnutí mám oči navrch hlavy a v uších mi zvoní ještě teď.“
„Jak myslíš, ale kdyby sis to přál, můžu ještě párkrát zahvízdat.“
„Ne, nemusíš. Už se s Tebou nechci dál hádat. Radši se spolu pobratříme. Ty budeš jako starší a já jako mladší bratr.“
„Moc se sice nehodí, abych se s Tebou bratřil, ale ať je po Tvém.“ Drak na to:
„A teď, bratře, necháme dědu dědou a začneme spolu hospodařit. Běž do stepi, pase se tam stádo volů. Vyber toho nejtučnějšího, popadni ho za ocas a dotáhni ho sem, budeme ho mít k obědu.“ Vojákovi nezbývalo než poslechnout.
Došel na místo, kouká, na trávě se pase velké stádo volů. Začal je chytat a svazovat jek sobě za ocasy. Drak čekal, čekal, ale pak už to nevydržel a rozběhl se za vojákem. „Proč Ti to tak dlouho trvá?“ ptal se.
„Jen počkej,“ odpověděl voják, „svážu takových padesát volů a přitáhnu je domů všechny najednou, abychom měli celý měsíc co jíst.“
„Zbláznil ses? Myslíš, že tady chci přezimovat? Jeden nám docela stačí.“
A popadl za ocas nejtučnějšího vola ze stáda, hodil si ho na hřbet a táhl ho do dědiny.
„Co je to za hlouposti?“ bránil se voják. „Já jsem svázal tolik volů, a teď bych je tu měl nechat?“
„Jen je tu nech! K čemu by nám byli,“ řekl drak.
Vrátili se do chalupy, naplnili dva kotle hovězím, ale chyběla jim voda. „Vem si měch z volské kůže,“ řekl drak, „jdi ke studni, naber do něj vodu a přines ji sem. Budeme vařit oběd.“ Voják vzal měch a vláčel ho ke studni. I prázdný ho však sotva unesl. Došel na místo, popadl motyku a začal kopat kolem studny kruh. Drak čekal, čekal, ale pak už to nevydržel a rozběhl se za vojákem. „Co to děláš, bratře?“
„Ale, chci studnu vykopat a přetáhnout ji celou do světnice, abychom nemuseli chodit každý den pro vodu.“
„Zbláznil ses? Ty máš ale nápady. Než tu studnu vykopáš, bude to strašně dlouho trvat a my máme nejvyšší čas vařit oběd.“
A drak spustil do studny měch z volské kůže, nabral vrchovatě vody, vytáhl ho a odnesl domů.
„Teď bys měl, bratře, jít do lesa, vybrat pěkně proschlý dub a přinést ho. Musíme už rozdělat oheň,“ povídal vojákovi.
Voják tedy šel do lesa, sedral tam ze stromů lýko a dal se do splétání provazu. Spletl dlouhatánskou houžev a začal omotávat duby. Drak čekal, čekal, ale pak už to nevydržel a rozběhl se za vojákem. „Kde vězíš tak dlouho?“
„Ale, chci svázat hned dvacet dubů dohromady a vytáhnout je i s kořeny, abychom měli pořádnou zásobu.“
„Ty jsi ale paličák. Všechno musíš dělat podle svého rozumu,“ kroutil hlavou drak.
Vyrval i s kořeny nejsilnější dub a táhl ho k chalupě.
Voják dělal, že se hněvá, mračil se jako čert, kouřil fajfku a celou cestu ani nepromluvil.
Drak uvařil hovězí a zval vojáka k obědu. Ale ten se na něho utrhl:
„Nebudu jíst!“
Drak spořádal sám celého vola, vypil plný měch vody a začal se vojáka vyptávat:
„Ty, bratře, pověz mi, proč se tak zlobíš?“
„Proč, proč? Ať dělám co dělám, nic se Ti nelíbí, všechno chceš jinak.“
„Tak už se nezlob, smíříme se.“
„Jestli se chceš se mnou usmířit, odnes mě do mé vesnice.“
„Jak si přeješ, bratře. Odnesu Tě tam.“ Voják se vyšplhal drakovi na hřbet a letěli.
Drak doletěl k vesnici a snesl se na louku. Uviděly to děti ze vsi, rozběhly se k louce a křičely:
„Je tu voják! Veze draka! Je tu voják! Veze draka!“ Drak se polekal a vyptával se:
„Co to křičí? Já jim nerozumím.“
„Ale, křičí, že už se těší, jak s Tebou zatočí!“
Jenkote mankote, řekl si drak, když jsou i malé děti v tomhle kraji tak divoké, čeho bych se asi dočkal od velkých? Vytrhl se vojákovi a dal se na úprk.
A od té doby jako by se po něm země slehla. Přestal lítat po dědinách a žrát lidi. Takový dostal strach.
Okurčičko, drž se stonku, neutíkej ze záhonku, u hájíčka je myš zlá, špičku by Ti uhryzla. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight