Hloupá havířka

zobrazeno 65×

Vložil(a): jitkamety, 4. 4. 2016 21.39

Žil jednou na Kocandě jeden havíř, jmenoval se Honza Kleperád. Ten měl ženu Barboru, tak hloupou, až si o tom ve dvaceti vůkolních obcích vypravovali. Že byla nedbalá a znala hospodařit jako koza v bezinkách, nikdy nic v chalupě neměli a často museli k obědu vylizovat hrnce od včerejška. Jenom když Honza přinesl z hor výplatu, ten den si dali bene, a pak šidili hubu dál, jak se praví v tom přísloví:
Dneska tlusto, zítra pusto.
A tu si Barka Kleperádová usmyslela, že si pořídí šotka hospodáříčka, aby se k nim do chalupy nastěhoval blahobyt. Koupila na trhu černou slepici, a jakmile ta slepice snesla první vajíčko, honem si je Kleperádka vstrčila pod paždí, že si šotka sama odchová. Druhý den snesla černá slepice zase vajíčko. I povídá si Kleperádka:
„Panečku, už mám dvě vejce, to by byla pomalu večeře pro Honzu, stejně nevím, co mu dát, až mi přijde ze šichty. Ale škoda takové vajíčko sníst! Když budu mít šotky dva, snesou mi na hromadu dvakrát tolik!“
Pod pravým paždím už jedno vejce měla, dala tedy druhé vejce pod levé paždí, a celá se třásla nedočkavostí, kdy už se šotkové začnou klubat. A protože se jí zdálo, dvou šotků že bude ke štěstí dost, a pro muže večeři neměla, zařízla tu černou slepici a uvařila ji Honzovi do nudlí, aby se posilnil, až přijde večer z šichty.
Celý den trnula strachem, aby jí vajíčka zpod paždí nevypadla, a tak se radši vyhýbala práci a držela lokty pěkně těsně při těle. Na samý večer si sedla na zápraží a čekala svého Honzu. V tom tu šla kolem sousedka a nesla košík krásných červených jablek. Zrovna před Kleperádkou se do jednoho s chutí zahryzla. Kleperádce hned vskočily do huby sliny.
„Maryjáno, dej mi jedno jabko!“ křikla na sousedku žádostivě.
„I proč ne, tu máš, Baruško!“ hodila sousedka jedno jablko přes plot.
Kleperádka honem vyskočila, natáhla ruce po jablku, a křáp! obě vajíčka zpod paždí jí vyklouzla a roztřepla se o kamení.
„Ach já nebohá!“ začala naříkat Kleperádka, „mně se odjakživa všechno štěstí zdaleka vyhejbá!“
Šel kolem řezník, slyšel ten hrozitánský křik a viděl Kleperádku, jak lomí rukama. Myslel si nic jinak, než že Kleperádovům nabubřela po mladém jeteli koza a že tak on přijde k lacinému vejdělku.
„Copak se Vám přihodilo, kmotra?“ honem vyzvídal.
Hloupá Barbora mu vyklopila, jak si políčila na štěstí, a jak jí to teď s těmi šotky hospodáříčky sklaplo.
„Tak Vy byste chtěla šotky? Ale to je maličkost!“ povídal šelma řezník, „já doma jednoho mám, a zrovna teď má mladé!
Dejte mi šesták na pivo, až půjdu zítra kolem, já Vám jich párek přinesu. Ale nikomu ani muk!“
Kleperádka běžela do chalupy, vzala z hrnku poslední dva šestáky, které jí tam zbyly od mužovy výplaty, a vtiskla je řezníkovi do dlaně. Jak přišel řezník večer domů, chytil v dílně dva velké černé šváby, samečka a samičku, dal je do škatulky, a druhý den ráno už ťukal Kleperádce holí na okno.
„Tak, kmotra, tady máte pěkný páreček!“ přidržel Kleperádce škatulku u ucha, aby si poslechla, jak tam šotci škrábou nožičkama, „ale nikomu ani slovíčka! Zavřete oči a pusťte je pěkně pod kamna, chudinky jsou ještě neopeřené, a tak by se před Vámi styděly! Pěkně jim každý večer dejte misku mléka a uvidíte za měsíc to požehnání!“
Kleperádka řezníkovi od srdce poděkovala a milé šváby se zavřenýma očima vypustila za pec. Dočkat už se nemohla, až trochu povyrostou, a tak jim toho mlíčka nalévala jen což! Ještě ani měsíc neuběhl, když tu se jednou Honza v noci probudil. Zdálo se mu, jako když mu něco po obličeji přeběhlo. Posadil se zprudka na posteli a najednou slyší:
„Ššš ..... ššš ..... “ a zase:
„Šššš ..... šššš!“
„Barboro, slyšíš to? Kterej ďas nám to šustí v sednici?“ zacloumal znepokojeně Kleperádkou a vytrhl ji z libého sna.
„Pšt, Honzíčku, to jsou hospodáříčkové! Za nějakej den už nám začnou snášet do chalupy blahobyt, jen co jim křidýlka obrostou!“
„Co je to za hloupost? Kdes je vzala?“
„Od řezníka jsem dostala párek mladejch ..... za dva šestáky!“
Honza Kleperád čul čertovinu, rozžehl ..... to jste měli vidět to mračno hospodáříčků, jak prchali na vše strany pod pec i pod almary! A křidýlka už měli, jedna radost! Kleperád popadl metlu z koštěte, Kleperádce vyšlehal, co se do ní vešlo, ale marná sláva, rozumu jí tím nepřidal.
Pár dní dělala dobrotu, ale za týden už zas na všechno zapomněla. Šel kolem studnař, a že zrovna sháněl nějakou práci, povídá:
„A že Vy si nedáte vykopat studnu na dvoře, teta?“
„A proč by? Však je v obecní vody dost!“
„Dneska je dost, ale co bude zítra? To nevíte, že přijde sedm suchých let a že bude voda dražší než víno? Slepý mládenec to věštil v kalendáři, už je toho plný městečko!“
„Dražší než víno? Cožpak lidi budou za obyčejnou vodu platit?“
„O jéje, a jak rádi! Zlatku za žejdlík budou dávat! A možná že i dvě!“
Pod Kleperádkou se roztřásly nohy údivem i rozrušením. Panenko sedmiranná, takhle na dosah ruky mít pytle zlaťáků. Honzovi radši nic neřekla, aby jí to nerozmlouval, ale jak odešel na noční šichtu, popadla kdejaké necičky, štoudve, džbery, soudky i bečky, co jen mohla po stavení vyštrachat, a začala do nich snášet vodu na suché časy.
Když se lomozila po sklepních schodech se sudem, co do něho každý rok kyselé zelí nakládali, klouzla jí noha a Kleperádka se i s tou bečkou kutálela dolů. Chvíli skákal sud po Kleperádce, chvilku zas Kleperádka po sudu, až skončily na samém dně sklepa.
„Ach ouvej, to je hloubka, zrovna jako ve studni!“ zabědovala Barka, když konečně zůstala ležet pod posledním stupněm. Ale jak už tak všechno zlé bývá i k něčemu dobrému, v tu ránu jí bleskl hlavou nápad. Tenhle hluboký kamenný sklep, ten je nad všechny sudy a bečky! Nastřádat si na suché časy, až budou za žejdlík dávat dva zlaté, plný sklep vody, to by bylo hotové bohatství!
Nemeškala, popadla motyku a rýč, a uháněla k rybníčku, co ležel kousek nad Kleperádovic chalupou. Voda tu byla sic prozelenalá, plná žabince, ale na takovou maličkost v nouzi nikdo koukat nebude. Měsíc byl v úplňku, na práci bylo dobře vidět, i pustila se Kleperádka chutě do toho. Prokopala hráz, ze dvou prken nastavila korýtko, a motykou začala vodě prohrabávat cestičku až k okýnku do Kleperádovic sklepa. Tak, do rána to bude hotovo, a všechno zůstane pěkně v tajnosti! Ale že byla vlahá noc, uprostřed práce začaly Kleperádku vyrušovat žáby.
„Barrka! Barrčo! Tvarroh! Tvarrroh!!“ křičely jedna přes druhou, až se jim volata nadýmala. Kleperádku popadl strach, že by ji mohly prozradit.
„I dám Vám tvaroh, jen už mlčte, potvory, a hleďte si svého!“
Běžela domů, popadla dva bochánky tvarohu, a zatímco voda pěkně crčela do sklepa, rozlamovala Barka na hrázce tvaroh na hrudky a házela je do těch míst, kde žáby nejvíc vřískaly. Kupodivu, pokaždé, jak hodila, křičely žáby slaběji, a nakonec docela umlkly a byly jak putičky.
„Jakáž pomoc, bez podmáznutí to nešlo ..... “ povzdechla si Kleperádka nad tvarohem, ale byla šťastna, že má vody plný sklep. Ráno přišel Honza ze šichty domů a hned se chystal do hajan. Ale v té rozespalosti mu přišla chuť na kousek kyselého zelí. Jen tak beze světla se rozběhl do sklepa, že si nabere trošku ze sudu.
Popaměti se pustil ze schodů, najednou mu však na mokrém stupni ujely nohy, a v tu ránu se Honza po krk šplouchal ve vodě a polykal andělíčky. Ledva se vyškrabal ven, hned spustil lermo:
„Běž pro sousedy, Barčo, sklep se nám zatopil, snad nám tam prorazil nějaký podzemní pramen!“
„I nekřič, Honzo, nemusí každý vědět, kolik vody mám nastřádáno, až přijdou ty suché časy!“
Nezbylo Honzovi, než aby jí dal znova koštětem na pamětnou. Barka slibovala, teď že už si dá na věky věkův pokoj, že už nic nebude dělat na svou pěst, ve všem že bude poslouchat muže.
Ale co čert nechtěl, příští zimu se jí zase přihodila taková šlakovitá věc. Nasadila husu na vejce, a když už se měla housata ze skořápek klubat, vzala Kleperádka husu i s košíkem do sednice, aby těm holátkům nebylo zima. Honza ráno za tmy odešel na šichtu a Barka by si byla ještě ráda přispala, alespoň než se pořádně rozední. Ale potvora husa už vítala den a kejhala na košíku, až se okna třásla.
„Budeš mlčet!“ okřikla ji Kleperádka z postele. Ale husa ještě víc.
„Máš asi hlad, co? Jen počkej, já Ti zacpu kejhák!“
Kleperádka skočila z postele, sáhla do misníku, kde měla od včerejška drbaný bramborový knedlík, a celý jej vrazila huse do krku. Šlo to ztěžka, ale když pořádně palcem zatlačila, chřtán se přece jenom roztáhl.
„Tak, tenhle když sníš, to něco zvíš!“ povídala Kleperádka spokojeně a zachumlala se znova do peřin. A opravdu, husa už ani muk! Jen křídly trošku zatřepala, ale pak se utišila docela a nechala Barku spát. Když o půl deváté Kleperádka konečně vstala, propánajána, huse visela hlava z košíku jako docela cizí věc.
„Vida, teď spí, zrovna když je čas vstávat!“ napomenula husu nevraživě Barka a začala jí zdvíhat hlavu za zobák. Marná věc, husa už byla studená, jak zákon káže. Kleperádka zbledla, že by se v ní byl krve nedořezal.
„Teď aby ještě ke všemu zastydla vejce!“ Zabědovala, a místo mrtvé husy hodila na košík polštář z postele. Co honem dělat? Neměla by zatopit a dát vejce do trouby? Ale to by se housata třeba upekla! I ne, na to se musí jinak! Nadělala v díži chlebového kvasu, pěkně lepkavého, vlezla si do ní, celá se tím kváskem pomazala, pak rozpárala nožem velkou peřinu, a tak dlouho se v tom peří válela, až byla od hlavy k patě pěkně opeřená. Tak, teď není o nic horší než husa! Bez váhání si sedla do košíku na vejce, aby měla housátka teploučko, a celá dychtivá čekala, brzo-li se začnou ze skořápek proklubávat .....
Sotva se trošku na vejcích zavrtěla, hned bylo slyšet, jak pod ní skořápky pukají. Kleperádka s radostí počítala, kolik jich už puklo a kdy už budou všechna proklubána, aby mohla z košíku slézt.
„Bláznivko bláznivá, co to provádíš?“ spráskl ruce Honza, když přišel ze šichty domů a uviděl to nadělení.
„Jen ztichounka, Honzíčku, už jich puklo deset!“ šeptala blaženě Kleperádka, „ještě dvě a bude to všecko v pořádku!“
Honza tentokrát popadl dubovou hůl a sehnal Kleperádku z rozmačkaných vajec.
„Panebože, proč zrovna já mám nejhloupější ženskou pod sluncem?“ začal bědovat a ze samé žalosti sázel Barboře jednu za druhou.
„Ouvej, Honzíčku, už dost! Svět je velký, možná že bys tam přece jenom našel ještě hloupější stvoření, než jsem já!“
„Taky že půjdu hledat! A běda Ti, jak nenajdu!“
Celý rozčertěný popadl Honza Kleperád skrojek chleba, strčil jej do kapsy a pustil se do světa. Nedošel ještě daleko, sotva za první rozcestí, a do cesty se mu přitrefila ženská, celá uchvátaná a usoužená.
„Copak se přihodilo, teta, že jste taková zničená?“ zeptal se Honza jen tak ze zvědavosti.
„Ani se neptejte, kmotříčku! Já jsem kostelnice z Ouběnic, potkalo nás veliký neštěstí!“ vzdychla ženská a na chvilinku se s Honzou zastavila.
„Copak? Kostelník si zlámal nohu?“
„I bodejž radši zlámal! On, mizera, proved něco horšího!“
„Ale dejte pokoj, horší než zlámaná noha je už jenom zlámanejvaz!“
„Chraň pánbu, ale ten můj mizera napohlavkoval svatýmu Matějovi!“
A tak pomaloučku polehoučku z kostelnice vylezla celá ta nešťastná historie. Zítra je přece svatého Matěje, co ledy láme, a když je nemá, udělá je. Na toho svatého si ouběnický farář tuze potrpěl, protože sám byl taky Matěj. A tak nakázal kostelníkovi, ať tu sochu svatého Matěje, co stojí u levého oltáře ve výklenku, pěkně umyje a nablejská, aby se zítra ve sváteční den jen jen třpytila.
Kostelník si rovnou z fary zašel do hospody pro posilněnou. Vypil nějakou tu skleničku šedé s rumem, aby se mu zbystřil rozum, ještě jednu, aby mu prsty při mytí nekřehly, a pak se pustil do svatého Matěje. Sundal ho z výklenku a v náručí ho nesl na dvorek, tam že mu pořídí novou parádu. Svatý Matěj byl sic o hlavu menší než kostelník, ale těžký byl jen což, kostelníkovi až v zádech praskalo.
A tu, jak chtěl kostelník svatého postavit na zem, ten Matěj šlápl kostelníkovi na nohu. Hromsecdudy, to kostelníka dopálilo!
„Ty si myslíš, když jsi jednou svatý apoštol a já jenom chudý kostelník, že mi můžeš šlapat na nohu? To tedy né, abys věděl, to sakra né!“ obořil se na svatého Matěje, a lup! vsolil apoštolovi pohlavek, jen to mlasklo.
Ale běda! Matějova hlava nebyla na pohlavky zvyklá, ruplo to v ní a upadla na zem jako zralá hruška.
„Tak tu hlavu přilepte klihem, milá teta, a bude všechno v pořádku!“ chtěl Honza Kleperád potěšit zdrcenou kostelnici.
„Ach, jémine, když ten mizera kostelník nepřestal u hlavy!“
myslel si, že si z něho svatý Matěj tropí šprťouchlata, že to s tím upadnutím hlavy udělal naschvál, aby kostelníka postrašil. Tak se v té rozkuráženosti popadl s apoštolem do křížku a při tom zápolení utrhl svatému Matějovi napřed pravou a potom taky levou ruku. Nakonec do apoštola strčil celým tělem, Matějovi to chroustlo v kolenou a chudák trup bez hlavy a bez rukou se celý poroučel do bláta.
„Je dočista prožraný červotočinou, kdepak, toho už nikdo na nohy nepostaví!“ bědovala kostelnice a chtěla se hnát dál do Rukapáně. Sebrala, chudák, všechny úspory, vypůjčila si od sestry deset zlatek a běží k řezbářovi, co dělal před lety toho starého Matěje, jestli by neměl doma ještě nějakého náhradního. Vždyť zítra ráno je matějský svátek a pan farář chce u Matěje sloužit ranní! Běda, kdyby svatý Matěj nebyl na svém místě!
„I neblázněte, kmotra, a nevyhazujte peníze zbůhdarma,“ jal se kostelnici těšit Honza Kleperád, „na tu chvilku, než to pan farář odslouží, já Vám toho Matěje udělám sám a pak už se to nějak zařídí!“
Domluveno, provedeno. Honza se vyspal u kostelníků, z koudele si nadělal vousy, že by se za ně nemusel stydět ani svatý Mikuláš, shledal s kostelnicí všelijaké ty hábity na roucho apoštolské, na nohy si vzal opánky, do ruky širočinu, a když se ráno rozbřesklo, stál ve výklenku u oltáře svatý Matěj, že na něj bylo radost pohledět! Pan farář přišel, mrkl zálibně na svého patrona a dal se do mše. Ale ty báby modlářky, to byl kámen úrazu! Pánbíčkovi by paty okousaly, a svatému Matějovi alespoň polepily nohy krejcarovými svíčkami.
Matěj držel, ani nemukal, i když mu horký vosk kanul mezi prsty. Baby za chvilku na svatého i na modlení zapomněly, daly hlavu k hlavě a uprostřed mše se pustily do klevetění, až se jim od těch utrhačných hub prášilo.
„Kouknou, paní sousedko,“ povídala jedna křivohubá, co stála nejblíž k svatému Matějovi, „to je hrůza hrůzoucí, jaký má náš farář sešmaťhaný střevíce!“
„Cožpak o to, ale jak má tu sukni ušoupanou, vidíte? Vždyť mu z ní knoty visí! Pěkná cajdrna, ta farská hospodyně, cožpak mu to nemůže zaobroubit, aby nedělal celé farnosti ostudu?“
„I pánbu ví, kde se coural, že si tu sukni tak ušoupal!“
„Tak tak, toho je plná obec, že má farář všelijaký spády!“
Svatý Matěj ve výklenku drobátko naklonil hlavu, aby lip slyšel. Jak sebou přitom maličko pohnul, jedna ta svíčka, co měl přilepenou na noze, povolila, padla milému apoštolovi plamínkem zrovna na nehet palce a začala ho pálit jako čert. Vteřinku tu bolest vydržel, protože doufal, že některá z těch bab si toho všimne a dá svíčičku zas do pořádku. Ale kdepak báby, kde ty už v myslích byly!
„Zatracený modlilky!“ rozlehlo se jim najednou nad hlavami, a z očí svatého Matěje začaly šlehat blesky hněvu, „kdopak to tu s Vámi má vydržet! Hejbou pyskem, jako by se modlily, a zatím jsou to samý bohaprázdný drby! Do pekla s Vámi, huby jedovatý!“
Než se baby nadály, seskočil svatý apoštol přes jejich hlavy z výklenku a s vlajícím rouchem se hnal z kostela, co mu síly stačily. Pan farář chvilinku koukal jako na zjevení, ale pak se strašně rozezlil. Hnal se od oltáře k babám a začal je rozhořčeně štulcovat pěstmi do zad:
„Ven, baby! Alou marš! Ani svatý Matěj už to s Vámi nemůže vydržet! Pořádný chlap mi do kostela nepáchne, jak je rok dlouhý, a s Vámi abych se tu trápil den co den!“
Zatím Honza Kleperád, jen tak naboso v opáncích a v rouše apoštolském, uháněl přes uličku ke kostelníkovům, pln strachu, aby ho nikdo nepřistihl. Ale nějak si spletl vrátka a vběhl místo ke kostelníkovům do vedlejší chalupy, kde bydlela bába Pučálková, vdova po mlynáři, největší modlilka a taky největší drbna, kolik jich v Ouběnicích zem šlapalo, a nadto velikánská škudla a lakomíce. Na síni bylo otevřeno, Honza horempádem vrazil do sednice, ale hned viděl, že zabloudil.
Honem chtěl vyrazit ven, ale než se stačil obrátit, bába Pučálková stála ve dveřích. Však byla taky v kostelíčku, ale jak se dal svatý Matěj na útěk, vystřelila honem za ním, aby jí neušlo nic z toho, co se bude dít. A heleme se, apoštol zahnul k ní do chalupy! Pálila za ním, až jí sukně fofrovaly! To bude jistě nějaká zvláštní milost boží, že svatý Matěj běží rovnou k ní!
„Pro šmarjáčka, to je radost!“ spráskla ruce na prahu, „jen paškálnici! A nějaký ten zlatníček do pokladničky bych taky vyštrachala!“
„Jojo,“ svatý apoštol jen vzdychl, „peníze, milá paní, ty vládnou tam nahoře zrovínka tak jako tady dole! S těmi se dá všude dobře pořídit!“
„No bodejť,“ byla mlynářka najednou radostí bez sebe, „však já jsem si hned myslela, že to ani nejni možný, aby bylo v nebi všechno stejně pro chudinu jako pro bohatý! Jakpak by k tomu ti movitější lidi přišli, aby museli být ve stejným nebi jako žebrota!“
„I co Vás nemá, paní,“ ušklíbl se apoštol, „cožpak jste nikdy neslyšela, že je nebe rozděleno na kůry nebeský?“
„Jakpak bych neslyšela! Jenže já myslela, že je to jen pro anděle, pro zpěváky, co pějí hosana nebo alelujá, jako například v ouběnickém kostele!“
„I kdežby! Kůrové jsou rozličný,“ vrtěl hlavou svatý Matěj. „Pro chudý, co taky náhodou přijdou do nebe, kolikrát v roztrhaný košili, je tam nahoře docela obyčejný kůr ze smrkových prken, ani moc hoblovaný to nejni, abych pravdu děl. Pro ty movitější, takhle pro sedláky, pro kupce, pro mlynáře, to už je kůr zděný, pěkně vybílený. Ale co je to platný, nejlepší kůr je pro ty nejbohatší, co na to mají!“
„Ten je nespíš celej červeným sametem potaženej!“ dohadovala se baba.
„Bledě modrým! A se zlatýma hvězdičkama místo hřebíků,“ povídal svatý Matěj s velkou určitostí, „a na podlaze jsou tam rozprostřený takový sametový koberečky s všelijakýma kytkama!“
„Ach jézusmanku, tam kdybych se dostala, to už bych si na mou víru nechala nějakou tu zlatku stát!“ zakroutila mlynářka očima a vzdychla jako družička.
„Inu, tam má největší slovo archanděl Gabriel, ten je tam hlavní, přes všecky. Tomu kdyby se něco podstrčilo ..... “ mínil svatý Matěj, „no, vždyť to známe, taky nemá srdce Z kamene!“
„Co říkají ..... deset zlatých? Nestačilo by?“ chytla baba apoštola za ruku.
„Co Vás vede! S deseti zlaťáky si takový archanděl ani prsty nešpiní! Přece má vzdělání ..... a vysokou hodnost, že jo? Tomu kolikrát všelijaký boháči cpou plný pytle ..... a nechce, nevezme!“ vzdechl svatý Matěj zhluboka.
„A co kdyby ..... padesát? To jsou přece dneska už hezký peníze! A já jsem skromná osoba, mně by stačilo docela na krajíčku toho panskýho kůru ..... “ zaškemrala baba a oběma rukama se přichytla svatého Matěje, jako by se bála, že uteče.
„Já se tedy za Vás drobátko přimluvím ..... “ vstal svatý Matěj od stolu, „že jste to vy! Za jinou bych ani prstíčkem nehnul!“
Baba Pučálková honem běžela do truhlice a vytáhla tučný pytlík zlaťáčků. Pro jistotu se přece jenom zeptala:
„A oni jdou teď rovnou do nebe, že jo? Nikde se nebudou stavět?“
„Na mou duchu, rovnou. Za hodinku tam budu!“ zadušoval se apoštol.
„Tak ztratějí slovíčko ..... a tady je těch padesát pro archanděla Gabriela!“
Svatý Matěj pytlík sic přijal, ale tvářil se tuze rozpačitě.
„Jo, milá paní, s Gabrielem už byste to měla dobrý, to se ví! Ale nevím nevím, co tomu řekne Petr ..... “
„Cožpak ten do toho má taky co mluvit?“ zarazila se mlynářka.
„Bodejť by neměl! To se tady u Vás v Ouběnicích neví, že Petr drží klíče od nebeské brány?“
„A taky bere? Dejte pokoj! Na svatýho Petra bych si to byla nikdy nemyslela!“ sklesle zavrtěla hlavou mlynářka, které už se podruhé nechtělo sáhnout do pytlíku.
„A proč by nebral, když dávají? Ale na něj nejvíc platí, kde může něco dobrého oblíznout! Ach jéje, ten má hubičku paškrtnou! Takhle kousek domáckýho uzenýho, rovnou z komína, po tom se může utlouct! A husím stehýnkem když mu zamáváte kolem nosu, to si ho koupíte až na věky věkův ámen!“
Mlynářka zalitovala, husu že zrovna nemá. Ale v komíně jí visí pěkné uzené plecko, snad by jím svatý Petr nepohrdl, kdyby mu je poslala jako výslužku.
„I kdepak, plecko má ze všeho nejraději!“
Tak baba Pučálková dala svatému Matějovi ještě dvacet zlaťáků pro svatého Petra, zabalila mu i to uzené plecko, a už napřed se blahem oblizovala, jak přijde v nebi rovnou do panského kůru. Honza Kleperád ji poslal, aby se šla do komůrky vkleče pomodlit deset otčenášů a honem přeběhl přes uličku ke kostelníkovým. Těch dvacet zlatých dal ouběnické kostelnici na nového Matěje, padesát zastrčil do kapsy a pustil se dál do světa, hledat hloupější lidi.
Ještě si ani střevíce nezaprášil, když došel do městečka Nedožer. Že ho popadl hlad, honem si na zdejším náměstíčku zaběhl k pekařovi, aby si k tomu svatopetrskému plecku koupil kus čerstvého chleba. Pekařka byla ochechule stará, hubu měla zvrásněnou jako suchá hruška, ale přece jen po Honzíkovi pokukovala jako nějaká mladice. Honzovi nedalo dobře dělat, povídá:
„Jen ať ten chleba nemá moc tvrdou kůrku, vidíte, že už jsem starej člověk!“
„Cože,“ spráskla ruce pekařka, „Vy mlíčňátko z Holovous, Vy si říkáte starej člověk? Kolikpak Vám může být! Kdoví jestli čtyřicet!“
„Jo, takhle z každý strany čtyřicet, a ještě byste přidala,“ povídá Honza a ani nemrkl, „mně, milá paní, táhne už na osmdesátý sedmý rok!“
„Kdybyste dal hubě pokoj, kde by se Vám nabralo osumdesát!“ nechtěla za nic na světě uvěřit pekařka, „já sama mám sotva nějaký roček přes padesátku, a vypadám hnedle starší než Vy!“
„Vidíte, to je právě to moje tajemství!“ řekl jen tak na půl huby Honza a už se chystal vypadnout z krámu. Ale pekařka, jak slyšela o tajemství, hned byla jako na koni. Chytila Honzu za loket, a že ho ne a nepustí, dokud jí to tajemství neprozradí. Honza se chvilku upejpal, ale pak řekl:
„No jakáž pakáž, tak já Vám to svěřím. Já se každých pět let,
jak jen drobátínko ucítím, že na mě leze stáří, omlazuju!“ a už se zas chystal z krámu vypálit. Ale kdepak pekařka! Pověsila se na Honzu oběma rukama:
„Ale jak to, pro všechny svatý, provádíte? Takovou užitečnou věc byste neměl skrývat před lidmi!“
„Milá paní, to neni jen tak, to tajemství jsem tuze draho koupil!“ vymlouval se Honza a pořád se točil ke klice.
„Však já ho od Vás taky nechci zadarmo!“ honem utíkala pekařka k šuplíku s penězi a začala chrastit stříbrem.
„A já nevím ..... radši si to nechám pro sebe,“ dělal drahoty Honza, „vy byste asi stejně neudržela jazyk za zuby a za pár dní by to věděl kdekdo!“
„Na mou duši, na sto hříchů!“ začala se honem zaklínat pekařka, „ani na smrtelné posteli to nikomu nesvěřím!“
„Že jste to Vy, paňmaminko, tak já Vám to tajemství za dvacet zlatých prodám. Nebo je Vám to drahý za dvacet zlatých? To abych teď radši šel!“
Pekařka ani nemrkla a už rovnala na pult dva sloupečky zlaťáků.
„Tak poslouchejte,“ shrábl peníze Honza Kleperád, naklonil se k pekařce přes pult a začal jí tenounce šeptat do ucha, „roztlucte do necek osm kop vajec, dobře to rozšleháte, aby se bílek se žloutkem spojily, a tu noc, kdy dojde měsíc do úplňku, zrovna třeba jak dnes, se v tom celá, pěkně i s vlasama, i s nosem a ušima, vykoupáte a vyválíte, rozumíte? Ale usušit se musíte na studeným měsíčním světle, jináč ta procedura nejni ani za mák platná! Nejlíp, kdybyste po půlnoci, až budou všichni spát, asi tak třikrát oběhla to Vaše náměstí!“
„A pomůže to doopravdy? Zmládnu?“
„Podívejte se na mě! Kdopak by mi hádal osm křížků? Jsem pořád ještě švihlík!“
„Ale já bych chtěla tak na pětadvacet, když už to jednou podstoupím!“
„Na pětadvacet? Safraportská věc! Musela byste dát aspoň deset kop, aby to mělo silnější účinek!“
Honza šel naproti do hospody k „Modrému hroznu„, tam si v podkroví najal pokojík s oknem na náměstíčko, a jak se půlnoc blížila, pozorně se díval k pekařovu stavení. Sotva ponocný odtroubil a zašel za roh, u pekařů se rozklopila dvířka. Měsíček svítil, co sil měl, nebe bylo čisté jak hladina, světla bylo o málo míň než v pravé poledne. Ale co to? Od pekařů vybíhá ne jedna, ale hned čtyři divné postavy, a ženou si to, co sil mají, kolem náměstí.
Pekařka neměla zrovna tolik vajec doma a na nový úplněk se jí celý měsíc čekat nechtělo. I musela se svěřit děvečce, aby jí vejce honem odněkud přinesla. Děvečka, ne sic ještě takové pometlo jako její paní, ale už taky dávno ne poupátko, slíbila vejce obstarat, když ji paní v té lázni, co zbude, taky nechá vykoupat.
„Máš pravdu, když už vyplýtváme deset kop, ať to za něco stojí!“
Ale děvečka mínila, načpak paní pekařce bude mladost, kdyby měl mistr pekař zůstat při starobě? Mladá žena a starý muž, to jde všechno na zadarmo a vede to jenom k neplechám!
„Omlaďte si taky pana mistra, abyste si byli rovni!“
Pekařka uznala, že je to moudrá rada, i šla za mistrem do pekárny a tam nad válem mu to tajemství našeptala do ucha. Pekař se nejdřív cukal a vzpouzel nad těmi deseti kopami, ale že byl hlupák, dal se nakonec přece jenom umluvit.
„Ať je teda po Tvým, ženuško,“ řekl a pohladil si hlavu, holou jako koleno, „mně by se taková třicítka taky hodila do krámu! Možná, když takhle pohnojím, že mi i vlasy znova vyrazí!“
A tak se potají připravili všichni tři, natloukli vajíček plné necky, a když se blížila půlnoc, jeden po druhém do té vaječné lázně vlezli, první ze všech pekařka, po ní pekař a nakonec děvečka. Nejstaršímu tovaryšovi u pece to bylo divné, kde pan mistr tak dlouho bloumá, že nejde k vsazování, i šel ho hledat po domě. Když uslyšel z veliké sednice rozhovor a nějaké divné šplouchání, podíval se tam klíčovou dírkou zrovna v tu chvíli, kdy mistr celý žlutý lezl z necek a děvečka do nich. Zaslechl paní mistrovou, jak povídá:
„Po takové lázni ztratíte každý nejmíň pětadvacet let, uvidíte!“
Tovaryš se podrbal za uchem, taky už nebyl z nejmladších, a pomyslel si:
„Vida je, sami chtějí mládnout, a mě by nechali tak, jak jsem! To tak! Však já si taky omočím, když je to taková zázračná mast!“
Počkal za dveřmi, až vyšli ze sednice na síň, honem vklouzl za jejich zády dovnitř a ten zbytek vaječiny, co zůstal v neckách, vytřel ještě svým hubeným tělem. A že ti tři před ním běželi před dům, nechtěl ani on nic zmeškat, tak ti čtyři žluťáci jeden za druhým vyrazili na náměstíčko, a pod úplným měsíčkem, taky podobným bledému žloutku, uháněli kolem dokola. Protože tu noc mrzlo, vaječina na těle se jim srážela a všichni cítili, jak se jim napíná kůže.
„Mládneme, mužíčku, marná věc! Já určitě mládnu!“ zajásala pekařka, která běžela první přede všemi a ohlídla se po svém muži. Tu ale spatřila, že za ní běží ne dva, ale tři, a popadla ji strašná hrůza.
„Čert! Ďábel! Satanáš!“ spustila vřískot na celé náměstí, až lidé začali otvírat okna a vyklánět se ven.
„Strašidla! Čarodějnice! Maškary!“ jali se křičet jeden přes druhého, když uviděli čtyři žluté příšery, a ti kurážnější vyběhli z domů s holemi a košťaty, aby jim dali co proto.
Honza Kleperád ani nečekal, jak to všechno dopadne, vyklouzl v tom šumu z hospody a pěkně při měsíčku rázoval z městečka dál a dál do světa. Hlupáků všude úroda, takové nikde sít nemusejí, to už mu bylo jasné jako ten úplněk.
K ránu, když měsíček zapadal, přišel Honza Kleperád k zájezdní hospodě „Na vidrholci„.
Jen nakoukl oknem do formanky, viděl, že je tam všude plno bab trhovkyň, které chvátaly někam na jarmark a zašly sem na hrnek horké polívky anebo na kalíšky rosolky pro zahřátí.
„Ouha, tohle je sakramentsky chytré plemeno!“ pomyslel si Honza, ale hned ho napadlo, aby si je vyzkoušel. Vběhl na dvorek, kde stály jarmarečnické vozíky, z toho krajního vypráhl hubeného bělouše, odvedl ho kus dál za hospodu do lesíčka, sám se vrátil k bryčce a nasadil si chomout na krk. Pak začal teskně řehtat jak opravdový kůň. Sotva spustil, přidal se k němu starší valach, co stál vedle, po něm grošovatá kobyla, a v tu ránu byl mezi koni velký nepokoj. Báby jarmarečnice to uslyšely, i vyskočily od svých rosolek a běžely horempádem ke koním, co se to mezi nimi děje. Honza v chomoutu jim hnedlinko padl do oka.
„Člověče nezdárná, copak to tu mezi těma božíma hovádkama provádíte?“ spustila bandurskou babka, co jí vozík patřil, „a kdepak je můj milý šimlíček?“
„To jsem já, paňmaminko drahá,“ začal plačtivě Honza a padl na obě kolena.
„Co to blábolíte, mužskej bláznivej?“ couvla od něho jarmarečnice.
„Nic jiného než čistočistou pravdu! Vždyť já byl za své hříchy do toho šimla zakletý, už je to aspoň tři sta roků, a měl jsem v té zvířecí kůži přebývat ještě dvacet let! Ale Vy, paňmaminko zlatá, jste mě svou dobrotou vykoupila! Však za ten dobrý skutek Vám přijde odplata!“
A už se vrhl k jarmarečnici a začal jí líbat obě ruce. Báby koukaly jako vyjevené, prokrindapána, nevidět to na vlastní oči, nikdy by nevěřily, že je taková věc vůbec možná!
„To jsou mi věci,“ bručela si pro sebe majitelka šimla, „jeden tady vysvobodí zakletýho, ani se nenadá, a ještě skrze to přijde ke škodě. S čím já teďka pojedu na jarmark?“
„I nehřešte, teta, abyste to ještě nezkazila,“ okřikla ji sousedka plátenice, která jela s dvojspřežím, „já Vám valacha půjčím, hlavně že jste udělala takový dobrý skutek!“
Hned popadly Honzu a šup s ním do formanky, tam že jim musí dopodrobna vyložit, jak to s tím jeho zakletím bylo. Daly mu trochu višňovky pro zahřátí a pro kuráž a Honza už se nedal pobízet.
„To víte, mezi koňmi je nás moc zakletých,“ přiznával zkroušeně, „copak to, já jsem byl jenom chudý rytíř, ale ta grošovatá kobyla, co stála na dvoře vedle mě, to je zakletá hraběnka z Čimelic, z tuze bohatýho a váženýho rodu! Ta by za to nevím co dala, kdyby ji někdo osvobodil tak jako mě!“
„Co jste to říkal? Ta grošovatá? Ta moje? I pojďte sem, človíčku, to mi musíte pošeptat, jak bych ji mohla z toho zajetí vysvobodit!“ chytla Honzu hřmotná babice pernikářka a táhla ho na dvorek ke kobyle.
„Ta, zrovínka ta!“ potvrdil Honza a pohladil kobylku po pysku.
„A myslíte, že by vod ní něco káplo, když je hrabinka?“
„Tři sta zlatých nejmíň! Zrovna tak mi to říkala, když jsme tu prve spolu tak smutně řehtali!“
Pernikářka honem sáhla do kapsy, vytáhla hrst stříbrňáků a vrazila je Honzovi do dlaně:
„Co mám teda dělat? Ale rychle, ať nic nezmeškám!“
„Jo, milá zlatá, za těch pár vašich šestáčků ..... Copak se Vám to nikdy nedoneslo k uším, že je dobrá rada drahá?“
„I tu máš ještě, tu máš! Ale teď už mluv!“ nacpala Honzovi hrst zlatek. Teď už se Honza přestal upejpat.
„To byste s ní musela ject do Čimelic, nic ji po cestě nešetřit, aby se pěkně v postroji zapotila, třikrát tam s ní objet kostel, pak ji pěkně podrbat za ušima a odříkat třikrát za sebou: Ámen, ámen, hrabinko, vodpouštějí se Tobě hříchové!“
„Ale kdo bude dneska místo mě prodávat perník?“
„I já bych to za Vás třeba vzal.“ nabídl se nesměle Honza.
„Dobrá, jedu!“ zfanfrnila se dočista perníkářka, vyházela na zem bedny s perníkem, ať prý je Honzovi svezou formani, práskla kobylku bičem a v tu ránu byla ze dvora.
„Ach jo, má to tak někdo štěstí,“ vzdychla bába, co jí patřil šimlík, „já osoba hloupá se svou dobrotou vysvobodím chudého rytíře a ta bába šlejferna hned čimelickou hrabinku!“
Honza poprosil formany, aby mu perník popovezli k městečku, a tam jej rozdal klukům i holkám po plných náručích. Prázdné bedny nechal stát na rynečku, ať si je bába, až pojede kolem s čimelickou hrabinkou, naloží na vůz, aby přece jen neměla tak velikou škodu.
A sám uháněl zvesela domů. Přesvědčil se, že ta jeho Barka přece jen není ze všech nejhloupější a že by se mu bez ní, i když má rozumu málo, ve světě notně stýskalo.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight